Část třetí

"Jak se cítíš?" Emma vykoukla zpod neonově zelené čepky a uhladila si hladké dlouhé blond vlasy. Zašklebila se a udělala na sebe obličej do zrcadla, ale její oči byly vážné. Protože jsem nebyla připravená jít, ukryla se spolu se mnou v babičkovské sekci Sears na tak dlouho, jak to bylo potřeba.
Em skutečně nechápala mé záchvaty paniky - to nikdo. Ale nikdy mě netlačila do vysvětlení, nikdy se mě nezkoušela zbavit, když věci byly divné a nikdy se na mě nedívala jako na blázna.
"Myslím, že jsem v pohodě," řekla jsem, když jsem si uvědomila, že už nezůstaly žádné stopy hrůzy, kterou jsem zahlédla dříve. "Jdeme."
Butik, který Em chtěla navštívit první byl nahoře, takže jsme nechaly čepice a zmrzlinově barevné kalhotky v kabinkách a cestou skrz Sears jsme se smály než jsme našly eskalátory.
"Počkám, dokud tady všichni nebudou - než bude taneční parket totálně narvaný - pak se přitisknu těsně k němu." Stiskla jsem gumové zábradlí, Emma se zkroutila na běhounu, aby pohlédla na můj obličej, zlomyslný úšklebek jí rozzářil oči. "Pak, když bude opravdu šťastný, že mě vidí, vyškubnu mu zip, žduchnu do něho a začnu křičet. Oni ho pravděpodobně vyvedou ven z plesu. Sakra, možná ho vyhodí ze školy."
"Nebo zavolají policajty." Zamračila jsem se, jak jsme scházely z pohyblivých schodů do části ložnice-a-koupelny. "To neudělají, že ne?"
Pokrčila rameny. "Záleží na dozoru. Jestli bude hlídat trenérka Tucker, je Toby v hajzlu. Ona mu zadupe koule hluboko do země ještě před tím, než se stihne zapnout."
Moje zamračení se prohloubilo, když jsem natáhla ruku přes konec vystavené postele s hromadou polštářů. Všemi deseti jsem pro ztrapnění Tobyho a zranění jeho ješitnosti. A tak krásně to celé zní. Ale dát ho zatknout je sotva vhodný trest za mé odkopnutí týden před plesem. "Možná bychom mohly přehodnotit tu poslední část…"
"Byl to tvůj nápad." našpulila Emma pusu.
"Já vím, ale…" Ztuhla jsem a ruka mi vyletěla k hrdlu, když dobře známá bolest začala ve spodní části krku.
Ne. Neeee!
Klopýtla jsem zpátky do postele, najednou jsem spolkla tu celou morbidní jistotu, že jsem sotva stačila popadnout dech. Děs se převaloval přese mě. Zaplavila mě prudká vlna bolesti. Ze žalu jsem nemohla rozumět ani se srovnat. "Kaylee? Jseš v pohodě?" Emma si stoupla přede mě, z části mě chránila před pohledy ostatních nakupujících a dramaticky chmuřila svůj hlas. "Děje se to znovu?"
Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Můj krk byl moc sevřený. Horko. Něco se silně svíjelo v mém žaludku a plazilo se to směrem k mému krku. S každým pohybem mi naskakovala husí kůže. Každou chvíli ten narůstající jekot požadoval volnost a já bych bojovala, dokud bych ho nezkrotila.
Jeden z nás prohraje.
Emma stiskla pevněji svou kabelku a já poznala bezmocný strach v jejích očích. Pravděpodobně odráží můj vlastní. "Měly bychom jít?"
Potřásla jsem hlavou a nuceně jsem zašeptala 2 poslední slova. "Příliš pozdě…"
Můj krk hořel. Moje oči se zalévaly slzami. Hlava se mi točila bolestí, ozvěnami vřískotu snažícího se teď dostat svými pařáty vlastní cestou ven. Jestli ho nezastavím, roztrhá mě to na kusy.
Nenenene…! To není možné! Nechápu to!
Ale bylo to tady - přes uličku, obklíčené duhově zabarvenými horami koupelových ručníků. Tmavý stín jako ochrana před depresí. Kdo je to? Ale bylo tam příliš mnoho lidí. Nemohla jsem vidět, kdo to plave v temnotě, kdo nosí stíny jako druhou kůži.
Nechci to vidět.
Zavřela jsem oči a beztvarý, nekonečný děs mě obklíčil ze všech stran. Dusil mě. Prudký žal byl až příliš silným soupeřem v temnotě, takže jsem se donutila znovu otevřít oči, ale nebylo to o moc lepší. Panika byla tentokrát příliš silná. Temnota byla příliš blízko. Pár kroků zpátky a mohla bych se jí dotknout. Mohla bych rukou vklouznout do hnízda stínů.
"Kaylee?"
Zatřepala jsem rukou, protože kdybych otevřela pusu - nebo pokud bych nezaťala čelisti - křik by mohl uniknout vlastní cestou na svobodu. Nemohla jsem se přinutit pohlédnout Emmě do očí. Nemohla jsem přestat hledět na stíny splývající… kolem někoho.
Pak se dav změnil. Rozevřel se. A já jsem viděla.
Ne.
Nejdřív moje mysl odmítala přeložit obrázky poslané z očí. Odmítala je pochopit. Ale ten blažený stav ignorace byl až moc krátký.
Bylo to dítě. To na invalidním vozíčku z jídelny. Úzké ručičky mu ležely v klíně, jeho celé nožky málem pozřel pár zářivě modrých tenisek. Matné hnědé oči mžouraly z bledého, odulého obličeje. Jeho tvář byla prázdná. Plešatá. Lesklá.
To už bylo moc.
Výkřik vyletěl z mého nitra a cestou ven mi rozevřel pusu dokořán. Bylo to jako by mi někdo tahal ostnatý drát z krku, pak mi jej strkal do uší, přímo do hlavy.
Všichni okolo mě ztuhli. Ruce vyletěly přikrýt nechráněné uši. Lidé se na mě otáčeli. Emma klopýtla zpátky, šokovaná. Vyděšená. Nikdy to neslyšela - Vždy jsem unikla katastrofě díky její pomoci.
"Kaylee?" jeí rty se pohnuly, ale já ji nemohla slyšet. Nemohla jsem slyšet nic než svůj vlastní křik.
Zatřásla jsem hlavou. Chtěla jsem jí říct, aby šla - že už mi nemůže pomoct. Ale nemohla jsem už ani myslet. Mohla jsem jen ječet, slzy se mi řinuly po tváři, čelisti tak široce rozevřené až to bolelo. Ale nemohla jsem je sevřít ani to zastavit. A nastavit hlasitost bylo naprosto nemožné.
Teď se lidé pohybovali všude kolem mě. Matky pouštěly své uši, aby odvedly své děti pryč, čela se svraštěla bolestí, kterou jsme měly společnou. Byl to pocit jako mít kopí zaražené v mozku.