Část jedenáctá

Po obědě si do mě přišel rýpnout a šťouchnout doktor s celým sezname otázek o mé lékařské minulosti. Po domluvě s tetou a strejdou byl ten jediný, kdo mi opravdu mohl pomoct. Po mém sezení s terapeutkou jsem byla skeptická a doktorovy úvodní slova tomu lehce napomohly.
             Dr. Nelson: „Užíváš v současné době nějaké léky?“
            Já: „Jen ty, co jste, lidi, do mě včera napumpovali.“
            Dr. Nelson: „Máte v rodině cukrovku, rakovinu nebo šedý zákal?“
            Já: „Nemám tušení. Táta není k zastižení, abychom se ho zeptali. Ale můžu se zeptat strejdy, když se večer zastaví.“
            Dr. Nelson: „Máte v lékařské historii někoho trpícího obesitou, astmatem, záchvaty, cirhózou jater, hepatitidou, HIV, migrénami, chronickou bolestí, artritidou nebo problémy s páteří?“
            Já: „Jako fakt?“
            Dr. Nelson: „Máte v rodině někoho s duševní nestabilitou?“
            Já: „Ano. Moje sestřenice si myslí, že je jí 21. Moje teta si myslí, že je jí 18. Oběma jim říkám, že jsou mentálně labilní.“
            Dr. Nelson: „Užíváš teď nebo jsi někdy užívala nebo požívala kofein, alkohol, nikotin, kokain, amfetaminy nebo opiáty?“
            Já: „Oh, jo. Všechno. Co jiného jsem asi tak měla dělat ve studovně? Ve skutečnosti by bylo lepší, kdybych dostala od vašeho půjč-si-cajta mé zásoby zpátky, jakmile odtud vypadnu.“
            Nakonec vzhlédl od složky ve svém klíně a setkal se s mým pohledem.“Víš, že si nepomáháš. Nejrychlejší cesta, jak se odsud můžeš dostat, je spolupráce. Ty pomůžeš mě, já pomůžu tobě.“
            Povzdychla jsem si a zírala na zářící odrazy, které házela jeho nemalá pleš. „Já vím. Ale vy mi máte pomoct zastavit mé záchvaty paniky, ne? Ale žádný z těch nesmyslů –“ pohlédla jsem na služku, jež jsem si tajně toužila přečíst „–nemá co dočinění s tím, proč jsem tady.“
            Doktor se zamračil a stiskl rty ještě do užší linky. „Naneštěstí, jsou tu vždy nějaké přípravy. Rekreační užívání drog občas může vyvolat symptomy jako jsou tvoje a já je potřebuji vyloučit dřív, než budeme pokračovat. Takže, mohla by jsi prosím odpovědět na mou otázku?“
            „Fajn.“ Jestli mi chce opravdu pomoct, jsem připravená k vyléčení a pak vypadnu. Krátké a milé. „Piju colu stejně jako každý jiný teenager na planetě.“ Otálela jsem, uvažovala, kolik z toho řekne tetě a strejdovi. „A jednou jsem měla půlku piva. Přes léto.“ Měly jsme jen jedno, tak jsme si ho s Em rozdělily.
            „To je všechno?“
            „Jo.“ Nebyla jsem si jistá, jestli byl s mou odpovědí spokojen nebo se tajně bavil na mém vážném nedostatku společenského života.
            „Dobře…“ Doktor Nelson zase něco naškrábal do složky, pak otočil vrchní stránku, příliš rychle nato, abych ji stihla přečíst. „Další otázky budou konkrétně zaměřené na tvé problémy. Jestli nebudeš odpovídat pravdivě, bude to pro nás oba zdrcující. Bereš?“
            „Samozřejmě.“ Naprosto.
            „Věřila jsi někdy, že máš nějaké zvláštní schopnosti? Například jako ovládání počasí?“
            Rozesmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Jestli tohle byl symptom šílenství, koneckonců jsem byla normální. „Ne, nemyslím si ,že dokážu ovládat počasí. Nebo létat nebo ovlivnit Zemi,aby obíhala kolem Slunce. Žádné superschopnosti.“
            Doktor Nelson jen přikývl, pak se znovu podíval do složky. „Stalo se někdy, že tě lidé chtěli dostat?“
            Za sekundu se mi více ulevilo, přenesla jsem váhu na druhý bok a loktem se opřela o opěradlo židle. „Um… jsem si pěkně jistá, že mě moje chemikářka nesnáší, ale ta nesnáší každého, takže si nemyslím, že je to osobní.“
            Více čmárání. „Už jsi někdy slyšela hlasy, jež nikdo jiný neslyšel?“
            „Ne-e.“ To bylo snadné.
            Doktor Nelson se krátkými, upravenými nehty podrbal na plešce. „Prohlásila někdy tvoje rodina nebo přátelé, že je tvoje vyjadřování neobvyklé?“
            „Tím myslíte, že jsem řekla něco, co nedávalo smysl?“ Zeptala jsem se a on přikývl, zdaleka mě to tak nepobavilo, jako po jeho otázce. „Jen ve francouzské třídě.“
            „Viděla jsi někdy věci, které nikdo jiný nemohl vidět?“
            Srdce mi spadlo do žaludku a úsměv se mi rozpustil jako nanuk v srpnu.
            „Kaylee?“
            Zkřížila jsem paže na hrudi a snažila se ignorovat strach vířící mi v hrudi, stejně tak vzpomínku na tu temnou mlhu. „Dobře, podívejte, když vám odpovím na tuhle otázku, budu znít jako blázen. Ale samotný fakt je ten, že vím, že nejsem blázen, že?“
            Doktor Nelson zvedl své tuhé šedé obočí. „Blázen není diagnóza a ani termín, který tu používáme.“
            „Ale víte, co tím myslím, ne?“
            Místo odpovědi překřížil nohy v kolenou a opřel se zpět do židle. „Mluvme o tvých panických záchvatech. Co spustilo ten v obchoďáku?“
            Zavřela jsem oči. Nebude ti moct pomoct, když budeš lhát. Ale ani tu nebyla žádná záruka, že mi pomůže, když budu říkat pravdu.
            Není na výběr…
            „Viděla jsem dítě na vozíčku a zhostil se mě příšerný pocit, že… že zemře.“
            Doktor Nelson se zamračil, pero měl přichystané na složce. „Proč sis myslela, že zemře?“
            Pokrčila jsem rameny a zkroušeně zírala na své ruce v klíně. „Nevím. Jen to byl opravdu silný pocit. Stejný jako to, že můžete říct, že se na vás někdo dívá? Nebo stojí přímo za vámi?“
            Na několik sekund ztichl, ale znovu něco čmáral na papír. Pak vzhlédl. „Takže co jsi viděla, že to nikdo jiný neviděl?“
            Ah, ano. Originální otázka. „Stíny.

„Viděla jsi stíny? Jak víš, že je nikdo jiný neviděl?“
            „Protože, kdyby je viděl i někdo jiný, tak bych se nestala centrem pozornosti já.“ I s mým křikem zakódovaným v mozku. „Viděla jsem stíny, které obalovaly dítě na vozíčku, ale nikoho jiného se nedotýkaly.“ Začala jsem mluvit o tom ostatní.  O mlze a točících a kroutících se věcech uvnitř ní.
            Ale zamračení doktora Nelsona se pomalu rozplynulo v pohled, kterým se díval na běžné pacienty – shovívavý výraz, jež jsem sledovala oba dva dny v Lakeside. Myslel si, že jsem blázen.
            „Kaylee, teď jsi zrovna charakterizovala klamy a halucinace. Jestli opravdu nejsi na drogách – a krevní testy to potvrdí – tak je tu několik skutečných důvodů pro symptomy, které jsi právě popsala –“
            „Jako co?“ požadovala jsem. Puls mi silně bušil v krku a moje zuby byly k sobě tak přiražené, až mě bolely čelisti.
            „No, je to předčasné začít hádat, ale po­ –“
            „Řekněte mi to. Prosím. Jestli mi řeknete, že jsem blázen, tak aspoň mi řekněte jaký druh blázna jsem.“
            Doktor Nelson si povzdychl a prolistoval zavřenou složku. „Tvoje příznaky mohou být sekundární k depresi nebo dokonce těžkou úzkostí…“
            Ale bylo tam něco, co neřekl. Viděla jsem to v jeho očích a žaludek mi začal padat. „Co dalšího?“
            „Mohla by to být nějaká forma schizofrenie, ale je to jen opravdu předčasný závěr. Musíme udělat více testů a –“
            Ale po tom už jsem nic neslyšela. Tím jedním slovem zastavil můj život a řítil celou mojí budoucnost do bezútěšné bouře nejistoty. Nereálnosti. Jestli jsem blázen, jak bych mohla být cokoli jiného? Navždy.
            „Kdy můžu jít domů?“ Ovládl mě temný, chorý pocit v mém břiše a vše co jsem v ten moment chtěla, bylo stočit se do mé vlastní postele a jít spát. Na hodně dlouho.
            „Jakmile dostaneme definitivní diagnózu a léky na uklidnění…“
            „Za jak dlouho?“
            „Za dva týdny, minimálně.“
            Postavila jsem se a málem jsem se podvolila beznaději valící se přese mě. Budu mít nějaké přátele, teda pokud se odsud dostanu? Budu teď ve škole ta bláznivá holka? Bude si o mě každý šeptat? Budu se moct ještě vrátit do školy?
            Pokud jsem opravdu blázen, záleží na tom ještě?

* * *

Mé příští čtyři dny v Lakeside udělaly z fráze unudit se k smrti zřetelnou záležitost. Nebylo to kvůli vzkazu od Emmy, který mi strejda Brendon přinesl, ale že jsem se úplně si vzdala. Ale slyšet od ní, vědět, že na mě nezapomněla – nebo komukoliv říct kde jsem – vrátilo zpět význam do mého života mimo Lakeside. Znovu mi na tom záleželo.
            Em stále plánovala o víkendu ponížit Tobyho a držela mi pěsti, abych byla zpátky ve škole, když se to stane. A jestliže bych nebyla, tak má plán jak rozšířit jeho zkázu po YouTube, jen pro mě.
            Stal se z toho můj nový cíl. Udělat a říct všechno, abych se dostala ven. Zpátky do školy a mého života.
            Sestra Nancy každé ráno začala stejnýma dvěma otázkami a věrně zapisovala mé odpovědi do papírů. Doktora Nelsona jsem viděla každý den na pár minut, ale zdálo se, že se víc zabývá vedlejšími účinky léčby, kterou mi předepsal, než zda-li je nebo není už vlastně hotová. Podle mého názoru, fakt, že jsem už neměla žádný křičící záchvat byla totální náhoda a ne nějaký výsledek prášků, které mi dávali.
            A prášky…
            Brzo jsem se rozhodla, že se nezeptám co jsou zač. Nechtěla jsem to vědět. Ale nemohla jsem ignorovat vedlejší účinky. Po celý čas jsem byla grogy a v první dva dny jsem strávila polovinu času spaním.
            Pak přišli teta se strejdou, přinesli mi dvoje mé vlastní džíny a Brave New World a další den jsem strávila čtením mezi šlofíky. Tu noc mi Paul dal kuličkové pero a legální blok a začala jsem psát, zoufale mi chyběl můj notebook, který mi otec poslal na minulé narozeniny.
            Pátý večer ve cvok-ha-ha-hausu, teta, strejda a já jsme si sedli na gauč ve společných prostorech. Teta Val nekonečně žvanila o čísle Sophiiné taneční skupiny a mnoha kolové debatě s taneční fakultou, která sponzorovala nové dresy: jednotné nebo rozdílné topy se sexy kraťásky.
            Osobně jsem se nezajímala, jestli bude Sophie tančit nahá. Ve skutečnosti by mohl být nějaký den její životní zkušenosti otevřený nějaké zajímavé pracovní příležitosti. Ale poslouchala jsem, protože i když vyprávění tety Val bylo nezáživné, tak se to přece jen stalo v reálném světě a mě opravdový svět chyběl víc něž cokoli jiného v mém životě.
            Pak uprostřed detailního popisu v otázce jednoty topů, moji pozornost upoutalo několik současných nehybných výjevů ze sesterny. Nemohla jsem rozluštit slova vycházející z obousměrné vysílačky, ale zjevně se řítilo něco neobvyklého.
            O pár chvil později, vyčerpaný křik tišily silnými léky někde mimo sesternu a hlavní vchod zabzučel. Pak se dveře do jednotky otevřely a vešly dva velcí muži v nemocničních šatech a nesli kluka přibližně mého věku, uchopeného pevně za paže. Odmítal jít, takže se jeho bosé nohy vlekly za ním.
            Nový kluk byl vysoký a vytáhlý a křičel, ale nerozuměla jsem mu ani slovo. Navíc byl úplně nahý a snažil se rychle zakrýt dekou, kterou mu někdo přehodil přes ramena.

Teta Val vyskočila na nohy na vysokých podpatcích, předvídatelně šokovaná. Měla otevřenou pusu a paže jí volně klimbaly po bocích. Zamračený výraz strejdy Brendona paralyzoval každého, kdo se na něj podíval. A po celé jednotce vylézali pacienti ze svých pokojů, aby zjistili důvod rozruchu.
            Já zůstala na gauči, ohromená hrůzou, ne jen tou co jsem viděla, ale také tou, kterou jsem si pamatovala. Vypadala jsem taky tak, když mě asistenti přivazovali k posteli? Měla jsem oči tak zářivé a nepřítomné? Končetiny tak mimo kontrolu?
            Samozřejmě jsem byla oblečená, ale nebudu, jestli mě můj další záchvat paniky překvapí ve sprše. Vytáhnou mě ven nahou a kapající mě přivážou k jiné posteli?
            Zatímco jsem uhranutě a vystrašeně sledovala, jak asistenti vlečou nově příchozího přes jednotku, strejda Brendon zatáhl tetu Val do rohu teď už skoro prázdné společné místnosti. Jednou na mě mrknul, ale já jsem ho nebrala na vědomí, věděla jsem, že nebude chtít, abych slyšela cokoli co řekne.
            „Všechno tohle zvládáme špatně, Val. Neměla by tu být,“ zašeptal zuřivě a já uvnitř jásala. Schizofrenní nebo ne – a zatím to žádná diagnóza nepotvrdila – nepatřím do Lakeside. Nepochybovala jsem o tom.
            V mém periferním vidění si teta zkřížila ruce na svém úzkém hrudníku. „Doktor Nelson ji nepustí, dokud…“
            „Můžu mu to rozmluvit.“
            Jestli to někdo dokáže, tak strejda Brendon. On může rybám prodávat vodu.
            Jeden z asistentů pustil ruku svěřence, aby si mohl spravit deku, ale ten nový kluk ho odstrčil a pak se snažil osvobodit od druhého asistenta, zrovna křičícího náhodný proud nadávek.
            „Dnes večer nemá pohotovost,“ zašeptala teta Val a pořád nervózně zírala na potyčku. „Nezastihneš ho dřív než zítra.“
            Strejdovo zamračení se prohloubilo. „Zavolám hned ráno. Bude to její poslední noc tady a jestli ne, dostanu ji odsud sám.“
            Kdybych se nebála upozornit na mé tajné odposlouchávání, vyskočila bych a jásala.
            „Teda pokud nebude mít mezitím další… příhodu,“ řekla teta Val, efektivně tím zasypala celou moji cestu.
            A pak jsem si všimla Lydie, s tváří zkroucenou bolestí se choulila vzadu na židli, raději sledovala nás tři, než rvačku v popředí. Nesnažila se zakrýt, že nás poslouchá a dokonce mi věnovala lehký, smutný, slabý úsměv, když viděla, že jsem ji zaregistrovala.
            Když měl personál nového kluka opět pod kontrolou a bezpečně pod sedativy zamčeného v přivazovacím pokoji, se se mnou teta se strejdou rychle rozloučili. A tentokrát, když se za nimi zavřely dveře, byla má obvykle hořká voda samoty a zoufalství ochucená lehkým, sladkým páskem naděje.
            Svoboda za osm hodin a telefonát. Oslavím to vatrou ze značkových teplákovek.

* * *

Další ráno znamenalo můj sedmý den v Lakeside a moje první myšlenka po probuzení byla, že jsem oficiálně zmeškala plesový tanec. Ale bylo těžké být ohledně toho příliš rozrušená, protože hned moje druhá myšlenka byla na to, že dnes v noci už budu spát ve vlastní posteli. Jen zjištění, že odsud vypadnu, dělalo všechno okolo trošku veselejší.
            Možná po tom všem nejsem blázen. Možná jsem jen náchylná k záchvatům úzkosti a prášky, které mi doktor předepsal, to držely pod kontrolou. Možná bych mohla mít normální život – jednou, když nechám Lakeside za sebou.
            Vstala jsem před svítáním a za tu dobu jsem stihla z poloviny poskládat pětiset kusové puzzle než se mě sestra Nancy přišla zeptat do společných prostor na mé střevní zdraví a sebevražedné sklony. Dokonce jsem se usmála, když jsem vzala zpět návrh, kde nechala svoji podložku.
            Zdálo se, že si zbytek personálu všiml mého rozčarování a já přísahám, že mě chodili častěji kontrolovat. Což bylo zbytečné, protože vše co jsem dělala, bylo skládání puzzle a zírání ven z okna, když jsem prahla po čerstvém vzduchu. A koblize. Měla jsem hroznou chuť na koblihy jen proto, že jsem nemohla mít ani jednu.
            Po snídani jsem si zabalila všechny věci. Každou pitomou zářící teplákovku a každý pár chlupatých ponožek. Kopii Brave New World a ručně psanou patnácti-set-dvaceti-dvou-slovovou esej, jen pro jistotu jsem spočítala každé slovo. Třikrát.
            Byla jsem připravená jít.
            Sestra Nancy si všimla mé sbalené tašky a ustlané postele s jedním zvednutým obočím, ale neříkala nic, když si mě odškrtávala na podložce.
            Při obědě jsem se nekontrolovatelně vrtěla. Klepala jsem vidličkou do stolu a zírala z okna, sledovala jsem viditelnou část parkoviště, jestli neuvidím strejdovo auto. Nebo tetino. Vždy, když jsem vzhlédla, jsem zjistila, že mě Lydia sleduje s tichým zamračením ve tváři a teď zároveň s trvalou grimasou bolesti. Cokoliv s ní bylo špatně se zhoršilo; měla mé sympatie. A nemohla jsem se přestat divit, proč jí nedali silnější prášky proti bolesti. Nebo jestli jí vůbec nějaké dali.
            Asi hodinu po obědě jsem skládala puzzle, když se z chlapecké chodby ozvala hlasitá rána a vydešení asistenti se tam vydali. Jak běželi, tak se kolem mě omotala známá ponurá panika jako pěst okolo hrudi a stiskla tak silně, že jsem nemohla dýchat.
            Usadilo se ve mně zoufalství, prudké a střízlivé. Ne! Znovu ne! Dneska mám jít pryč…
            Ale ne, jestli znovu začnu křičet. Ne, jestli mě přivážou k nějaké posteli. Ne, jestli mi dají tak silné léky, že prospím dalších patnáct hodin.