Část druhá

Ale v ten moment co moje chodidlo dopadlo na zem, se mě zmocnil studený temný pocit hrůzy a já věděla, že nemůžu jít blíž k jídelně.
Ne, jestliže jsem nechtěla ztropit scénu.
Zbývalo mi několik vteřin do ztráty kontroly nad výkřikem vznikajícím hluboko ve mně. Hned jak by se uvolnil, bych už nebyla schopna ho zastavit, pokud bych se nedostala pryč.
Lepší odejít, než aby se to stalo.
"Em…" zaskřehotala jsem. Jednu ruku jsem si dala na krk; bylo to jako by mě něco dusilo zevnitř.
Emma mě neslyšela. Už mířila směrem k hloučku u stolu.
"Em…" řekla jsem znovu, nutíc se, abych tu slabiku vyslovila pevně, i přes tlak vznikajícím v mém hrdle. A tentokrát mě slyšela.
Emma se otočila, podívala se na mě a její čelo se svraštilo v povědomé nespokojenosti. Toužebně očima přelétla přes jídelnu, a pak rychle na mou tvář. "Záchvat úzkosti?" zašeptala.
Zmohla jsem se jen na přikývnutí, bojujíc s nutkáním zavřít oči. Někdy to bylo horší než, když jsem viděla jen všechno temně. Bylo to, jakoby se svět kolem mě uzavíral. Jakoby se věci, které nemůžu vidět, ke mně plížily.
Nebo se možná moc koukám na strašidelné filmy…
"Dobře, jdeme." Em mě chytla za ruku, jednu polovinu těla mi držela zpříma, abych se nezhroutila a druhou mě táhla pryč z jídelny, eskalátorů, co spustil tuto zvláštní… příhodu.
"Špatný?" zeptala se, když jsme ušly dobrých 200 stop.
"Je to lepší." Sedla jsem si na roh obrovské fontány v centru obchoďáku. Voda prýštila nahoru až do druhého patra a v určitých bodech v průběhu této scénky nás zasypávaly malé kapičky, ale nikde jinde nebylo místo k sezení. Všechny lavičky byly obsazené.
"Možná by si s někým měla promluvit o těchhle záchvatech." Emma sebou pleskla vedle mě s jednou nohou zasunutou pod sebou, sledujíc svými prsty vlnící se vodu. "Je to zvláštní, jak se ty záchvaty zdají být uzavřené na konkrétních místech. Moje teta je mívala taky, ale odejít jí nepomáhalo. Panika se táhla za ní." Pokrčila rameny a zazubila se. "A byla pak vždycky hrozně zpocená a ty nevypadáš zpoceně."
"No, aspoň něco." Nuceně jsem se zasmála. Navzdory temnotě, klaustrofobický strach zůstal takřka ukrytý v rozích mé mysli, připravený využít první příležitost. Stávalo se to i předtím, ale nikdy ne na tak přelidněném místě jako je obchoďák. Zachvěla jsem se, myslíc na to, jak blízko jsme byly ke ztrapnění nás obou před stovkami lidí. Včetně půltuctu spolužáků. Kdybych před nimi ztratila hlavu, věděla by to celá škola hned v pondělí ráno.
"Pořád se cítíš na malou pomstu?" Em se zašklebila.
"Jo. Jen potřebuju ještě minutku."
Em přikývla, lovíc peněženku. Nemohla totiž odolat házení drobných do fontány pro štěstí, navzdory mé jistotě, že žádné přání, za které musíš zaplatíš, aby se možná splnilo, se opravdu vyplní. Zatímco hleděla na minci ve své dlani, přimhouřila oči, pro větší koncentraci, já obrnila sama sebe a obrátila jsem se tváří k jídelně s pevně zaťatými čelistmi. Jen pro případ.
Panika byla pořád tady - nezřetelná, ale hrozící stejně jako pozůstatky noční můry. A já nemohla určit její zdroj.
Obvykle jsem mohla tváří nahlédnout do tmavé hrůzy rýsující se uvnitř mě, ale dnes to dav dělal nemožným. Skupinka oblečená do barev naší soupeřící školy měla stůl hned vedle Sophie a jejích přátel a obě strany byly hluboce zabrané v hranolkové bitvě. Několik rodin stálo v řadě, nějací rodiče táhli sportovní kočárky, jeden táhl invalidní vozík. Nějaký druh skupiny maminky-a-caparti procházel kolem stánku s mraženým jogurtem a páry všech věkových kategorií mířily skrz hovězí výstřely před každým restauračním pultem.
Mohl by to být kdokoliv. Vše, co jsem opravdu věděla, bylo to, že se tam nemůžu vrátit, dokud důvod má panika nezmizí. Nejbezpečnější věc, kterou můžu udělat, je ta, že odejdu tak daleko, jak jen to bude možné.
Emmin cent za mnou žuchnul do vody a já se postavila. "Dobře, pojďme jako první zkusit Sears."
"Sears?" Emma se zamračila a její rty se zaleskly. "Tam nakupuje moje babička."
Stejně jako moje styl-uvědomující si teta, ale Sears bylo tak daleko od zdroje paniky, jak jen jsme jen mohly jít a stále zůstat v obchoďáku. "Půjdeme se jen podívat, jo?" Znovu jsem si prohlédla jídelnu, pak zpátky Emmu a její bledé svraštělé čelo kleslo v porozumění. Nenutila mě to říct. Je až příliš dobrá kamarádka na to, aby mě nutila říct nahlas mé nejhorší obavy nebo jistotu, které se všechny momentálně nacházejí v jídelně. "Možná tam něco budou mít…" dokončila jsem chabě.
A s trochou štěstí, v době kdy jsme začaly prohledávat prváckou část, tak kdokoliv, kdo by mohl být spouštěčem mého záchvatu paniky, odešel.
Možná bych taky mohla hodit cent do fontány.
"Jo. Možná něco budou mít." Emma se usmála a rychle jsme se snažily jít dolů hlavní chodbičkou. Napětí v mém krku sláblo s každým dalším krokem a já si uvědomovala jen skřípání zubů, když se mé čelisti konečně uvolnily. Když jsme vstoupily do mraku voňavého vzduchu blízko make-up pultu Sears, panika se mi naprosto vytratila z hlavy.
Bylo to u konce. Jen taktak jsem unikla úplné hrůze a totálnímu ztrapnění.
V lehké euforii z úlevy jsme s Emmou omrkly oblečení, pak jsme strávily další hodinu zkoušením přihlouplých, pastelově barevných kalhot a výrazných klobouků na zkrácení času, zatímco jsem držela duševní palce, aby bylo, na pobřeží jasno, až se vrátíme. Metaforicky řečeno.