Část 1.

„Chloe!“ Ozvalo se ostře. Ve stejném okamžiku se začala třást země pod mýma nohama.

„Chloe, vzbuď se!“ Země se naklonila a působení gravitace mě nutilo pohybovat se dopředu a dozadu. Abych chytila rovnováhu, rozhodila jsem ruce a zkoušela jsem se něčeho chytit, ale nakonec jsem spadla na ruce a kolena.

Pak se najednou třesoucí svět koupal v ostrém slunečním světle. Ozářilo mě tak rychle, až mě oslepilo.

„Chloe Kallistrate, zvedni ihned ten svůj zadek!“

Prudce jsem otevřela oči. Všechna světla v mém pokoji byla rozsvícena, nade mnou stála mamka a držela moje deky. Uvědomila jsem si, že mě šlehala pohledem. Ležela jsem tam v klučičích kraťasech a mém oblíbeném tričku; potrhané a vybledlé, ale stále pohodlné Harley Davidson tričko. Někdy, když řekla naše příjmení takhle rychle, mluvila v akcentu. Bylo to hrozné jméno, řekla Kal-lih-strah-dee.

Takže tohle bylo to světlo z mého snu a mamka asi se mnou třásla, to bylo to zemětřesení.

Vzdorovitě jsem zasténala a podívala na hodiny na nočním stolku. Svítící červená čísla mi řekla, že je teprve 2:47 ráno. „Mami,“ popadla jsem přikrývku a přehodila ji přes sebe. „Je noc.“

Teprve když ze mě opadla mlha spánku, mi to došlo. Byla hluboká noc a mamka byla u mě v pokoji a zoufale se mě snažila dostat z postele. Něco bylo špatně. Moc špatně.

Odhodila jsem deku a vyskočila z postele, až mamka překvapením uskočila. „Co je, co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Musíš se schovat,“ šeptala. Ještě byla ve svém světle modrém saténovém pyžamě se shodným županem a oči měla rozšířené strachem. Její tmavě hnědé vlasy, které měli stejnou barvu jako moje, jí volně splývali na zádech. „Vlez si sem.“ Rozhlédla se po místnosti. „Není kam jinam jít, schovej se.“

„Mami, zastav se. Co to děláš?“ Zaryla mi své nehty do ruky. Pak otevřela dveře a doslova mě hodila do skříně.

Sklonila se, vzala mou bradu do ruky, až se naše modré oči setkali. „Miluju tě.“ Řekla mi, pak náhle přibouchla dveře a zaplavila mě naprostá tma. I když moje čtrnáctileté já chtělo bojovat a otevřít dveře, udělala jsem, co mi bylo řečeno a sedla jsem si na vrchol všech mích bot, které pokrývali celou podlahu šatníku.

Dunivé kroky bušily do schodů k mému pokoji. Mohla bych říct, že mamka byla ještě v mém pokoji, protože jsem neslyšela otevření a zavření dveří. Pak se dveře do pokoje otevřely a mamka vykřikla „Vypadněte odsud! Hned!“ Mohla jsem pouze vidět, jak ukazuje ukazováčkem na dveře, stejně jako když mě posílá si uklidit nebo něco jiného.

Mužův nízký a hladký hlas odpověděl. „Opravdu, Felicie, upřímně si myslíš, že se jen tak otočím a odejdu?“ Zeptal se jí, jako by byla dítě, které chytil za ruku v cizí kapse.

Ten muž ji znal. Oslovil ji jménem. Zoufale jsem chtěla vidět, co se děje.

„Trevor ji nemůže mít!“ řvala na něj.

Hlas se zasmál smíchem, který byl jasně sarkastický. „No, víš stejně jako já, že to co Trevor chce, to taky dostane.“ Odmlčel se a pak lhostejně dodal „Taky tě chce mrtvou.“

Zakryla jsem si pusu a potlačila nutkání křičet. Co se to tu k čertu děje?

Když mamka na to nic neřekla, pokračoval. „Zvorala jsi to, Felicie. Nechal by tě žít, kdybys prostě utekla daleko od nás. Ale místo toho ses rozhodla ukrást mu, to co je jeho. Trevor chce svoje dítě zpět.“

Co? Moje mamka ukradla dítě? To nemůže být pravda.

Pak mamka konečně odpověděla překvapeným, nebojácným a statečným hlasem. „Eli, víš stejně jako já, že by nikdy nebyl schopen ji zvednout. Je stejně moje jako jeho. Neukradla jsem ji, ale zachránila.“

Ji?

Sametovým hlasem pokračoval, jakoby to co řekla, nic neznamenalo. „Nicméně musíme vykonávat naše příkazy. Chtěl bych říct, že je mi to líto, ale není. Nikdy jsem tě neměl rád a jsem nadšen, jsem to já, kdo má tu čest zabít jednoho z nejproslulejších lovců, co kdy chodili na Zemi.“

Strach mě popadl jako studená ruka kolem krku. I když o ní říkal něco divnýho, že je nějakej lovec, nemohla jsem se jenom schovávat v šatníku a nechat ho, aby se pokusil zabít moji mamku. Vykopla jsem dveře od skříně a vylezla ze skříně čelem k útočníkovi.

„NE!“

Myslím, že jsem toho chlapa trochu vyděsila, protože všichni v místnosti uskočili. Po počátečním šoku se oči mojí mamky rozšířily zklamáním a mužovi, Eliovi, rty se stočily do úsměvu.

Připojila jsem obličej k hlasu, byl asi šest stop vysoký s tmavě hnědými vlasy a zelené oči. Divné ale je, že vypadal na osmnáct. Hlavou mi probleskla myšlenka, že bych ho mohla dostat. Ale ta zmizela, když jsem se mohla dobře podívat za něj. Bylo tam pět dalších kluků a jedna žena stála u mých dveří.

Kousla jsem se do rtu a tajně si přála, abych zůstala zavřená ve skříni.

„Tady je.“ prohlásil vesele Eli. „Jamesi!“

Najednou byl James za mnou a uchopil mě silně oběma rukama, snažila jsem se bránit. Netrvalo to ale dlouho, měl ruce jako železné svěráky. Moje mamka se vrhla s rukama napřaženýma směrem ke mně. „Ne!“ křičela, „Nemůžeš ji mít.“

Černovlasý muž vystrčil ruku dopředu a poslal ji přelétnout celý pokoj. Snažila jsem se odstrčit Jamese. „Nechte mě jí! Mami, mami jsi v pořádku?“ opakovala jsem znovu a znovu, ale ten děsný člověk mě jen ignoroval.

Byla jsem vyděšená k smrti, ale neměla jsem v úmyslu, aby mamce ublížili. Dívala jsem se, jak mamka pomalu vstávala a odhrnovala si vlasy z očí. Když jsem se jí podívala do očí, ucítila jsem příval energie, moje mamka vypadala zlá. Nikdy jsem ji takhle neviděla.

Pomalu udělala dva kroky vpřed, zatímco na ni Eli nejspíš čekal. Pak spěchala k němu.

„Mami, ne!“ zavolala jsem.

Ale buď mě neslyšela, nebo ignorovala. Byla na něm, bušila do něj čistými údery, ale on ji jednoduše chytil za pyžamo na zádech a vytáhl ji. Nemilosrdně ji hodil na zem a mamka udělala něco, co jsem si nikdy u ní nepředstavovala.

Ležela na zádech a dívala se na něj, potom vyskočila na nohy bez použití rukou. Blesku rychle jí vyrazily ruce a popadla mojí židli od stolu. Rozbila mu ji o hlavu a on vrhl nohou dopředu a do strany a podrazil jí nohy tak, že spadla na zem.

„Teď jsi spíš jako Felicia, kterou jsem znával, ta, která bojuje!“

V mžiku byla na nohou a cestou ještě popadla nohu rozbité židle ze země. S rychlou rotací pro rozptýlení a pak výpad, viděla jsem mamku dělat něco, co by mě nikdy nenapadlo. Bodla člověka.

Smál se jí.

Celou situací jsem byla tak vyděšená, že jsem nebyla schopna žádného slova.

Šok se prokousl do mého těla, což způsobilo, že moje prsty na rukou i nohou jakoby spaly, hlava mi začala pulzovat a vypadalo to, že celý pokoj zahalila mlha.

Ano, smál se jí a vytáhl kolík. „Felicie, měla bys znát dost na to, abys věděla, že se musíš dostat pod naše žebra. Tento malý kus se nikdy nemůže dostat přes naše kosti.“ Chytil ji za vlasy a začala křičet bolestí. Točil s ní tak dlouho, dokud nebyla zády k jeho hrudi a kůl, nyní v jeho rukou, přiložil nad její srdce.

„Chloe, podívej se na mě!“ požádala. „Ať se stane cokoliv, že jsem dělala všechno pro tebe. Dělala jsem všechno, abys měla dobrý život. Odmlčela se a zvrátila krk, aby se podívala na strašidelného, tmavovlasého muže se sametovým hlasem a přikývla. Potom, s posledním pohledem čelem ke mně, zašeptala svá poslední slova. „Miluju tě, Chloe.“

Zasunul nohu židle do jejího srdce a setnul hlavu ve stejnou chvíli. Okamžitě její bezvládné tělo viselo v jeho rukou. Krev prosakovala z rány a kvetla jako květina kolem nohy židle, která trčela z jejího těla, a špinila bledě modrou blůzu na téměř černou. V dálce jsem slyšela můj křik. James mě držel ve svém sevření jak  jsem kopala svýma nohama do těch jeho. Dokonce jsem se snažila ho praštit zadní částí hlavy do jeho obličeje, ale byl příliš vysoký na to, aby to mělo nějaký účinek, a skončila jsem bušením do jeho hrudi.

Eli se na mě otočil s mou mamkou stále v náruči. „Drž hubu!“ Vyštěkl a nedbale odhodil matčino tělo na zem.

Přestala jsem křičet, ale ne proto, že to ten parchant chtěl. Byla jsem strašně vyděšená a cítila hroznou bezmoc, ale přesto jsem nějak věděla, že i tak budu žít. Kvůli dlouhodobému křiku jsem ochraptěla, takže jsem si nebyla jistá, jestli to bude znít vážně, přesto jsem mu řekla „Jestli je to poslední věc, kterou v životě udělám, zabiju tě za to, co jsi právě udělal. Přísahám bohu.“

Nedbale si otřel matčinu krev z rukou do jednoho ručníku, který jsem nechala na stole, potom co jsem se vysprchovala. „Není dobré přísahat, Chloe. Nyní pojď, vezmu tě k otci.“

Přehodila jsem nohu a kopla ho. „Nikam s tebou nepůjdu! A nevím, o čem to sakra mluvíš, můj táta zemřel dřív, než jsem se narodila.“

Eli povzdechl. „Jasně že jo. Jdeme Jamesi.“ Mávl rukou a ti, kteří nečinně stáli během doby, co vraždil mou matku, stáli přede mnou a razili pro ně cestu ven. James mě táhl za ním a šli jsme.

I když jsem si byla jistá, že budu žít, a to jen proto, že říkali, že nějakej Trevor mě chce, rozhodně jsem nečekala nějakou záchranu, ale přesně to se stalo.

Právě jsme došli na úpatí schodiště, když se rozlétly hlavní dveře a lidé se začali hrnout dovnitř. Eliho šmejdi spěchali zpoza nás dopředu a začali bojovat. Každý bojoval všude a rozbíjel všechno v našem domě; nemohla jsem dělat nic, jen sledovat a křičet. Nemohla jsem ani bojovat, protože jsem byla vyčerpaná z úsilí dostat se pryč od Jamese. Nemohla jsem bojovat, takže jsem jen tak visela v Jamesově sevření.

Z toho, co jsem měla možnost vidět, lidé, kteří vtrhli do dveří, vypadali naprosto průměrně, ale podle zbraní, které měli, bylo jasné, že to nejsou normální lidé. Viděla jsem jednoho z jednotky zachránců, jak vrazil ocelovou šipku do břicha jednoho z mužů a trhnul vzhůru, aby dosáhl srdce.

Jedna ze žen zachránců měla bič. Jedním plynulým pohybem svého biče zachytila krk ženě na Eliho straně a bič se na něj namotal. Když trhla zpátky, doslova jí uřízla hlavu.

„Ahh,“ zanaříkala jsem a otočila hlavu. Potom jsem si uvědomila, že záchranáři vyhrávají a uviděla jsem znovunalezenou naději, právě když jsem se do toho dala.

Spolu s touto znovunalezenou nadějí, mi bleskla hlavou další myšlenka. Najednou mě napadlo, čím jsme se tu zabývali. Kůl do srdce, setnutí hlavy, zabijáci…všechno se to začalo sčítat; jen jsem si to nechtěla přiznat.

Mlha stále halila mou mysl a ruce zcela spaly, jak pevně mě James furt držel. Nemohla jsem se hýbat.

Po tom, co se zdálo jako věčnost krve a boje, byl Eli nakonec jediný, kdo zbyl, tedy až na Jamese.

Zachránci stáli všichni společně před námi.

„Dej nám tu dívku.“ Jeden ze zachránců předstoupil. Byl vysoký a extrémně svalnatý. Jeho vlasy byly tmavě blonďaté, ale byly to jeho zelené oči, které na sebe táhly pozornost. Nemohla jsem odtrhnout pohled od jeho očí.

„Jdi mi z cesty.“ Řekl jim Eli svým sametovým hlasem, který zněl naprosto klidně. „Víš, že, kdybych chtěl, mohl bych vás vzít sebou všechny.“

„No,“ blonďák rozpřáhnul ruce, „vypadá to, že to budete muset udělat.“ Pak naklonil hlavu na stranu, „Jsem připraven.“

 Eli letěl vpřed; ano, doslova se zvedl ze země a letěl na skupinu zachránců. Boje byl pouhou čmouhou těl, krve a příležitostně křikem bolesti.

Dychtivě jsem se dívala, jak blonďák vzal jeden z těch šípů a píchnul Eliho do oka, aby ho rozptýlil, zatímco jiným úderem zabořil zářící ocel do Eliho srdce.

James a já jsme ve stejnou dobu vykřikli. Jen můj výkřik zněl vítězně, jeho bolestně. Odhodil mě na zem a běžel k Elimu, jehož tělo klesalo k zemi.

Dívala jsem se ze svého místa na podlaze. Jamesův boj nebyl nic v porovnání s tím, co jim udělal Eli. Nebude mu to trvat moc dlouho.

Ležela jsem tam na zemi s odumřelýma rukama a nohama. Můj zrak se začal rozostřovat a moje víčka najednou začala být těžká.

Viděla jsem blonďáka, jak přiblížil svůj obličej k mému. „No tak, Chloe. Musíme tě odtud dostat a dostat do bezpečí.“ Pak mě vzal do náruče a odnesl k mému novému životu.

***

Když jsem se konečně probrala, jediné, na co jsem myslela, byla voda. V puse jsem cítila šmirgl papír, jazyk jsem měla tak suchý, že jsem jím stěží mohla pohybovat. Hned jsem se nezkoušela posadit, protože jsem si nebyla jistá, kde jsem a chtěla jsem vnímat co největší část mého okolí, jak jsem mohla, než se někdo dozví, že jsem vzhůru.

Jo, pamatuju si všechno. Nemyslela jsem si, že to všechno byl jenom sen, a že jsem se z něj teprve probudila. Věděla jsem, že nejsem ve své posteli a ani pokoj nebyl můj.

Otočila jsem hlavou a s velkou radostí jsem vedle na nočním stolku uviděla velkou sklenici vody a vedle pár pilulek. Pak jsem uviděla, už ne s tak velkou radostí, muže sedícího v křesle vedle stolku. Zdálo se, že začal klimbat, zatímco čekal, až se probudím.

Co nejtišeji to šlo, jsem se pokusila si pomalu sednout. Ruce mě odmítali udržet. Pořád jsem na sobě měla své tričko, a když jsem se podívala dolů, mohla jsem vidět tmavé fialové modřiny ve tvaru prstů, kde James na mě tlačil. „Fuj,“ zamumlala jsem a natáhla ruku po vodě, skousla jsem pevně zuby k sobě, abych nekřičela.

Když jsem konečně přiložila sklenici s vodou ke rtům a konečně se napila, bylo to tak, jak jsem si to představovala, chutnala jako v nebi. Vypila jsem sklenici až do dna tak rychle, že jsem cítila trochu šplouchnutí v žaludku, když jsem dala sklenici zpět na stůl. Prášky jsem nechala na stole. Vyčerpaná z jednoduché činnosti dostat sklenici vody a napít se, jsem spadla zpátky na polštář a zavřela jsem oči. Omdlela jsem během několika minut.

Když jsem se znovu probudila, všude byla tma, takže jsem předpokládala, že byla hluboká noc. Sklenice vody byla opět naplněna a starý muž stále vedle postele. Tentokrát vzhůru a viděl, jak jsem otevřela oči.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem. „Mohl byste mi podat tuhle sklenici vody?“ Ušklíbla jsem se a posadila jsem se.

„Jistě,“ pevnou rukou mi podal sklenici. „Jsem rád, že tě konečně poznávám, Chloe.“

„Co myslíte tím konečně?“ zeptala jsem se ho.

Usmál se a jeho modré oči se trochu rozzářily. „Proč, dítě, jsem tvůj děda.“

Zadusila jsem se vodou a dokonce trochu na něj plivla. „Vy jste můj…děda? No…já…dobře.“

Vzal mi sklenici s vodou a odložil ji na noční stolek. Pak mě vzal za ruku, držel ji a hladil po hřbetu ruky. „Chloe, je načase vysvětlit ti tvé dědictví. Jsi dost stará na to, abys tyhle věci pochopila.“ Usmál se na mě. „Takže, ji připravená slyšet to?“

Pokrčila jsem rameny; opravdu jsem neměla na vybranou. Opravdu jsem chtěla jen tak ležet v posteli a smutnit si, že už nikdy neuvidím svou mamku. Ale tohle mělo být něco, co by vysvětlilo všechno, co se minulou noc stalo. Vysvětlilo by to, proč zabili mou matku, a já musím zjistit, kdo to udělal, abych se mohla pomstít. „Jasně.“

Začal, „Chloe, většině z toho, co ti teď povím, bude těžké uvěřit. Ale může také vyplnit některá prázdná místa, nad kterými jsi přemýšlela, o určitém období tvého života. Takže, buď trpělivá a poslouchej.“

„Ti lidé, kteří zabili tvou matku, jsem si jist, že sis na nich všimla něčeho jiného. Jako třeba jejich síla a způsob jejich usmrcení. Pokud’s uhodla, že to není normální, tak hádáš správně.“

Odmlčel se a já otevřela pusu, abych promluvila, ale rychle zvedl ruku, aby mě umlčel.

„Ano, jak se domníváš, jsou to upíři. A my…my je zabíjíme. Jsme vrazi upírů, lovci jestli chceš. Už generace pokrevních linií se stávají lovci a to je naším úkolem, zabít zlo, aby bylo lidstvo v bezpečí.“

Cítila jsem, jak se mi otevřela pusa. Nebyla jsem překvapena skutečností upírů a dalších věcí, myslím, že bylo jen otázkou času, než někdo řekne, že to byli skutečně upíři.

„Nyní příběh začíná.“ Oznámil muž, který se nazval mým dědečkem. „Asi před patnácti lety byla mladá dívka vychovávaná právě v tomto společenství s našimi lovci a zamilovala se do upíra. Byla z nás jednou z nejlepších.“ Starci se při té vzpomínce objevil na rtech úsměv.

„Už jako malá holka neustále cvičila a naučila se odhodlání. Stát se nejlepším z nás byl její sen. Pro ni to bylo, buď být první, nebo mrtvá“

„Tahle úžasná žena byla tvoje matka, Felicia. Felicia by tu dostala každého muže a, co se týče upírů, bylo v ní něco, co je fascinovalo, dávalo jí to skvělou příležitost k útoku.“

Až do dne, kdy potkala Trevora. Jednou jsme se v noci ocitli uprostřed bitvy v parku. Snažila se ho zachytit očima a vtáhnout jej do svého sevření, protože vypadalo, že je vůdce. Ale z nějakého důvodu její nadání na Trevora nefungovaly. Ale on ji uviděl a rozhodl se, že ji chce, tak ji unesl.“

„Tvá matka s ním bojovala, ale byl to jediný upír, co jsem kdy viděl, kterého tvá matka nemohla zabít. Takže ji odnesl a vypařili se téměř na rok.“

„Potom mi tvá matka řekla, že doba, kterou strávila s Trevorem, nebyla tak špatná. Rád bych si myslel, že je ten nejhorší člověk ve vesmíru, ale zřejmě se k tvé matce choval docela dobře. Nicméně, byla jediná, ke komu se tak choval.“

Můj tzv. dědeček se odmlčel, aby se napil ze své sklenice vody, která taky byla položena na nočním stolku. Byla jsem taky ticho, protože mě o to požádal, a protože příběh byl stále dost dobrý.

Odkašlal si a pokračoval.

„Trevorovým záměrem bylo přeměnit tvou matku. Ona mu řekla, že ho miluje a že ho nikdy neopustí, ale že nikdy se nechce stát upírem. Takže ji nechal být. Během svého pobytu u Trevora, se k ní choval jako ke královně a dal jí všechno, po čem její srdce toužilo. Ale jak o ni pečoval, zapomněl na jednu malinkou věc. Že je Felicia zabiják upírů, nenávist k upírům jí běžela hluboko v krvi a nemohla na to zapomenout, i když jednoho z nich miluje“