Březen - konec týdne

Když jsem se několik dní po Ameliině odjezdu probudila do zamračeného větrného rána, můj příbuzný Claudie seděl na přední verandě. Nebyl tak zběhlý v maskování své přítomnosti jako pradědeček Niall. Claudie pocházel z říše víl, takže jsem mu nedokázala číst myšlenky, ale už předem jsem vycítila jeho přítomnost, pokud to lze takhle říct. Nalila jsem kávu do dvou hrnků a přes nevlídné počasí jsem s nimi vyšla na verandu, protože to byl jeden z mých oblíbených každodenních rituálů, než jsem … před válkou, která vzplanula mezi obyvateli říše víl.

Claudia jsem neviděla už několik týdnů. Té hrozné bitvy se nezúčastnil a nevyhledal mě ani po smrti své sestry Claudie.

Podala jsem mu hrnek kávy, který jsem přinesla speciálně pro něj. Přijal ho bez jediného slova. Předem jsem počítala dokonce s tím, že mi jej mrští do obličeje. Jeho nečekaný příchod mě naprosto vykolejil, protože jsem nevěděla, co můžu očekávat. Větřík se mu opíral do dlouhých vlasů a pohazoval mu jednotlivými tmavými prameny, takže vypadaly jako ebonitové stuhy. Krásné hnědé oči s nádechem karamelu měl Claude celé zarudlé.

"Jak umřela?" zeptal se.

Posadila jsem se na poslední schod. "Neviděla jsem to," odpověděla jsem a nahrbila se nad pokrčená kolena. "Byli jsme v tom starém domě, který doktorka Ludwigová využívá jako nemocnici. Mám dojem, že se Claudie snažila zablokovat znepřáteleným vílám vstup do chodby a pak dál do místnosti, kde jsem byla schovaná s Billem, Ericem a Trayem." Podívala jsem se na Claudia, abych se ujistila, že ví, o jakém objektu mluvím. Pokýval hlavou. "Jsem si naprosto jistá, že ji zabil Breandan, protože když vrazil do našeho pokoje, trčela mu z ramene pletací jehlice."

Breandan byl princ z říše víl a úhlavní nepřítel mého pradědečka Nialla. Věřil, že lidé a víly by spolu neměli mít vůbec nic společného. A tento svůj názor prosazoval s umíněností fanatika. Požadoval, aby se víly úplně vzdaly cest do světa lidí, přestože investovaly značné finanční prostředky do pozemské ekonomiky a do výroby nejrůznějšího zboží, které jim pomáhalo pronikat do moderního světa. Breandan brojil zejména proti milostným románkům víl s obyčejnými smrtelníky a nenáviděl děti, které se narodily z těchto - podle něj - neřestných svazků. Chtěl všechny víly naprosto izolovat, obehnat jejich svět vysokou zdí a povolit jim pouze styky v rámci svého druhu.

Je paradoxní, že po vítězství nad vílami, které prosazovaly tuto politiku apartheidu, se můj dědeček rozhodl, že Breandanovy nápady uvede do života. Po ukončení krveprolití totiž dospěl k závěru, že v zájmu zachován míru v říši víl i pro dobro obyčejných smrtelníků bude lepší, když se víly stáhnou do svého světa. Breandan tak po své smrti dosáhl všeho, oč usiloval. Ve svých nejčernějších chvilkách jsem proto uvažovala na tím, že ve světle Niallova definitivního rozhodnutí tak vlastně byla celá válka úplně zbytečná.

"Bránila tě," řekl Claudie a vrátil mě zase do přítomnosti. Z jeho hlasu jsem nedokázala vyčíst vůbec nic. Ani výčitku, ani zlost, ani otázku.

"Jo." Jenom plnila Niallovy rozkazy. Moje ochrana patřila k jejím povinnostem.

Dlouze jsem se napila kávy. Claudie dál nehybně seděl na opěrce zahradní lavičky. Možná v duchu zvažoval, jestli by mě neměl zabít. Claudie totiž byla jeho poslední žijící sourozenec.

"Věděla jsi, že je těhotná," řekl nakonec.

"Pověděla mi to těsně předtím, než ji zabili." Odložila jsem hrnek na zem a oběma pažemi jsem si ovinula pokrčená kolena. Čekala jsem, že mě zasáhne prudká rána. Když mě ta možnost napadla, ani mi to moc nevadilo, což mi připadalo ještě hrozivější.

"Podle toho, co vím, tě unesli Neave a Lochman. Proto kulháš?" Ta změna tématu mě zastihla nepřipravenou.

"Jo," přitakala jsem. "Zadržovali mě několik hodin. Niall s Billem Comtonem je pak zabili. Jen pro tvou informaci - Breandana zneškodnil právě Bill. Babiččinou kovovou lopatkou." Přestože tu lopatku měla naše rodina už několik desítek let, odjakživa jsem si ji spojovala s babičkou.

Claudie, nádherný a neproniknutelný, dlouho jen nehybně seděl. Za celou dobu se mi nepodíval zpříma do očí a nevypil ani doušek kávy. Pak zřejmě dospěl k jakémusi vnitřnímu rozhodnutí, vstal a zamířil po příjezdové cestě k Hummingbird Road. Nevím, kde měl zaparkované auto. Mohl také urazit celou cestu z Monroe pěšky nebo přiletět na kouzelném koberci. Vešla jsem do domu, hned za dveřmi jsem se svezla na kolena a rozplakala se. Ruce se mi chvěly a obě zápěstí mě bolela.

Po celou dobu, co jsme spolu mluvili, jsem čekala, že se na mě Claudie vrhne.

A já jsem si přitom uvědomila, jak moc lpím na životě.