8.Kapitola

Šla ztemnělou ulicí a přemýšlela, který klub si pro dnešek vybere. Rozhodla se zajít do nejvyhlášenějšího klubu široko daleko. Byla si jistá, že dneska uspěje a její potrava bude výborná.

Její obraz se odrazil v nedaleké výloze. Malé šaty dokonale obepínaly její křivky. Nikdy nebyla dokonale hubená, ale její plná postava jí lov usnadňovala snad ještě víc, než kdyby vypadala jako nějaká vychrtlá modelka. Lehce si olízla rty a došla ke dveřím klubu.

Přede dveřmi stály davy lidí, které čekaly, až se dostanou dovnitř, ale ona nečekala. Došla si až k vyhazovači, který vypadal jako profesionální boxer v těžké váze. Usmála se a mrkla na něj, on její mrknutí opětoval.

"Ahoj Elen, dlouho si tu nebyla…" usmál se a objal ji kolem ramen.

"Ahoj Lanci, snad by si mě tu nechtěl vidět každý den." Pozvedla obočí a objala ho kolem jeho velikého, ale svalnatého břicha. "Někdy musím taky pracovat." Mrkla a nenápadně mu strčila dvacku do kalhot. On se jen usmál a otevřel jí dveře. Byla ráda, že je zrovna s ním zadobře. Byl tak milý, i když vypadal jako hromotluk. Richarda tady nikdo neznal, sem chodila, jen když šla sama.

Vešla dovnitř a naskytl se jí úchvatný pohled, asi jako by byla v nějakém občerstvení nebo se ocitla u večeře se švédským stolem. Tolik vůní a prazvláštních pachů. Možná jen dým z cigaret kazil ten celkový dojem. Zhluboka se nadechla. Ano, mužů bylo víc a bylo opravdu z čeho vybírat. Pousmála se.

Vydala se přímou cestou na parket, postavila se doprostřed a pomalu se začala vlnit do rytmu hudby. Zatím se jen tak protahovala. Zapojila do svého tance i ruce a občas se pomalu otočila kolem své osy, aby se podívala, jaký má její tanec úspěch. A úspěch byl. Spousta mužů u baru, kteří seděli na židličkách, jí pozorovali s obdivem v očích a to samé by se dalo říct i o mužích, kteří stáli kolem parketu a pozorovali svou potencionální kořist. Ale jak úsměvné bylo to, že tentokrát jeden z nich nebude lovec, ale lovná zvěř.

Dál se vlnila do rytmu hudby. Zatím se nikdo neodvážil přijít až k ní a na něco ji třeba pozvat, nebo si říct jen o tanec. To jí vůbec nevadilo, dnes měla chuť nechat jim prostor, aby se ještě víc posilnili alkoholem a pak až se přiblíží si ho pomalu obtočit kolem prstu a nakonec se pomalu zmocnit jeho těla a jeho krve, té především.

Jak čas postupoval, byli lidé kolem ní čím dál víc zpocenější a jejich pot se rozstřikoval na všechny strany. Ještěže byla na lidi zvyklá, kdyby se neuměla tak ovládat, tak už by je asi dávno pozabíjela. Dál se věnovala tanci. Všimla si, že několik žen se na ní také dívalo. Některé se na ni dívaly s obdivem, ale těch bylo málo. Víc bylo žen, které se na ní dívaly s neskrývanou nenávistí a odporem. Bylo na nich vidět, že by jí nejradši vyškrábaly oči nebo jí nechaly vyhodit. Elen jim však nedala důvod, aby ji vyhodili.

Přestala na chvíli úplně myslet na okolí, věnovala se jen sobě a svému dokonalému tanci, který zanechával tolik pohledů. Najednou jí někdo objal zezadu kolem pasu a dýchnul jí na krk, ale ona přesně cítila z jeho dechu, že je opilí a že ten večer se oddával bílému rumu. Takže dneska bude pralinka, pousmála se.

"Ahoj kočičko…" dýchnul jí do obličeje. Kočičko, pousmála se. Svým způsobem kočička je, ale nemá zatahovací drápy, ale zuby.

"Ahoj. Nejseš nějakej oprsklej?" usmála se a otočila se čelem k němu. Byl celkem pohledný. Prostě to byl přesně takový ten typ co potkáváte všude ve stádech, kde se tváří jako alfa samci. Typický namachrovaný frajírek. Škoda ho nebude.

"Ale, kotě, ty seš nějaká citlivka. Pozvu tě na drink." Odpověděl jí sebevědomě.

"Nepiju, nic nepiju." Usmála se a čekala na jeho reakci.

"Nic? A jak mám teda dokázat, abys byla povolnější?" s ničím se nepáral, zkoušel, kolik si toho k ní může dovolit. U takových holek si byl jistý, že dají sami.

"Povolná budu sama. Kdo by ti odolal?" proč by mu naposledy nepohladila jeho ego, které bylo beztak už tak dost nafouklé.

"Vážně? Dokaž to!" pozvedl obočí. Čekal, čeho tahle holka bude schopná a doufal, že bude příjemně překvapen.

"Jak chceš!" vykřikla a přisála se k jeho rtům. Začala ho líbat pomalu, jen tak zlehka, skoro se ho rty nedotýkala. Cítila, jak se mu začali ježit chlupy po celém těle. Jen velice pomalu začala se silnějšími a silnějšími polibky. Dech se mu začal zrychlovat a jeho vzrušení začalo být hmatatelné. Užívala si ten pocit, chtěla ho dneska dostat tak, jak loví Richard. Měla ráda ten jeho styl.

"Jsi báječná. Pojď ven…" zašeptal jí do obličeje celý roztoužený.

"Kam půjdem?" mrkla na něj.

"Do parku?" zamumlal, skoro jako by byl myšlenkami někde jinde.

Vydali se nocí bok po boku. Kdo ve světě zvířat dokáže lovit svou kořist sám na sebe? Je vůbec nějaké takové zvíře? Potrava obvykle od svých lovců utíká, tak proč neutíká on? Ani neví, že za pár okamžiků, až se posadí na lavičku a ona se obkročmo posadí na něj, zemře.

Došli do parku a on se posadil, ona na něj. Začali přesně tam, kde skončili v klubu. Líbali se.

"Vem si mě…" zašeptal.

Nemusel jí pobízet víckrát. Jako na povel se jí vysunuly špičáky, slíbala své rty pomalu po jeho krku až na místo jeho krční tepny. A pomalu se zakousla. Slabě zasténal, ale svůj krk jí nabídnul ještě víc. Pila a nikam nepospíchala, vychutnávala si jeho krev s příchutí kubánského rumu. Vychutnávala však pouze do chvíle, kdy najednou ucítila třetí osobu. Přidala v pití, vycucávala jeho krev rychleji než předtím. Najednou šlo o čas. Z jejich pozorovatele cítila něco, co se jí zrovna moc nelíbilo.

Dopila, zapřela ho na lavičce a vyskočila do koruny stromů, aby se přesvědčila o své domněnce a moc doufala, že to tak nebude, že měla jen mámení svého dokonalého nosu.

Nemusela čekat dlouho.

Dívala se, jak do muže strčila a snaží se ho probudit, jak se sesul po lavičce dolů a jak jí ztuhly rysy, když si všimla jeho fialových rtů. Rychle vytáhla telefon a vyřídila hovor, pak vyřídila i druhý. Trpělivě čekala dál. Po nějaké době k ní došel muž, vedli spolu rozhovor a pak se mu žena začala svěřovat s nějakou teorií. Elen měla jediné štěstí, že se dokonale kontrolovala, protože jinak by asi spadla ze stromu, když zaslechla slovo UPÍR.

Kruci! Pomyslela si a rychle seskočila ze stromu a neslyšně dopadla. Ještě rychleji se rozběhla směrem k bytu za Richardem. Naštěstí nikoho nepotkala, ale pochybovala, že kdyby někoho potkala, že by si jí někdo všimnul.

Doběhla domů a rozrazila dveře, rychle přeběhla k Richardovi do pokoje.

"Asi máme problém!" vykřikla na něj.

Trhnul sebou a vrátil se do přítomnosti. "Problém? Jaký?"

"Asi nás najdou. Naše existence je v ohrožení. Našli asi ty mrtvoly a dneska chvíli potom, co jsem dovečeřela, našli moje jídlo! Musíme odsud! Hned!" bylo na ní vidět, jak panikaří. Ze skříní začala vytahovat kufry a skládat do něj oblečení.

"Elen… Nech toho…" zachytil jí v rychlém pohybu a podíval se jí do očí. To co v nich viděl, u ní neviděl už hodně dlouho. Strach, panika a nevědění. To, že sama nevěděla, co se děje jí dohánělo pomalu k šílenství.

"Počkáme. Nemají nás jak usvědčit, nebo jak nás poznat. Bude jen další z nevyřešených případů, ale můžeme je sledovat, jak se jim daří ten případ vypátrat, co říkáš?" podíval se na ní s nadějí v očích a doufal, že ona bude taky souhlasit.

"Tak dobře…" odpověděla mu pokorně. "Počkáme."

 

***

 

"Takže, jaké jsou tvoje teorie?" optala se a ze zvyku odklepla cigaretu do popelníku, ačkoli to ještě nebylo potřeba.

"No, hledal jsem, zkoumal, pročítal, ale moc času jsem neměl. Zatím jsem přišel na to, že nějací upíři by měli skutečně existovat, ale jejich dělení je krapet složitější." Nervózně poposedl na židli.

"Času máme dost, takže se rozpovídej. Ráno bych ti ukázala místo činu." Pokrčila rameny a čekala, až se Daniel rozpovídá.

"No takže. Začneme tím jednodušším… Podle všeho se upíři dělí do dvou skupin, podle všeho jsou fyzičtí a psychičtí. Psychičtí jsou ta lepší varianta, ty se živí jen energií. Ale když si to vezmeš kolem a kolem, tak to zase tak dobrá varianta není. Může ti vzít dobrou náladu, energii, lásku k někomu, prostě tě vycucává emocionálně, takže tím pádem se pak stáváš taky upír, protože pak začneš takhle vycucávat energii ty." Dal chvíli dramatickou pomlku, aby jí dal nějaký prostor si to poprat po svém.

"Takže to znamená, že psychickej upír může bejt kdokoli, že?" potáhla z cigarety.

"Jo, chápeš to dobře. Jenže tu máme ještě fizickýho upíra a tam to začíná být o něco těžší. Dočetl jsem se o existenci upíra, kterému se říká upír astrální. Prakticky by mělo jít o to, že někdo spáchá zločin a dotyčný je odsouzen k smrti. Takový lidé se normálně pohřbívali za hřbitovní zdi, na rozcestích, v polích, lukách, prostě někde mimo. Tohle teda platí i o sebevrazích. No, ze starých kronik se dochovalo pár zvláštních informací typu, že tihle lidé vstávali z hrobů a byly jako by znovu obživli, zabíjeli lidi a jedli jejich krev. Někdy i zabili nějaké zvíře a to zvíře, které tento útok přežilo a někdo ho snědl, stal se skutečným upírem, ne astrálním.

Astrálního upíra poznáš tak, že není vidět v zrcadle a sluneční paprsky ho zabijí. V těch starých kronikách prý pár těchto hrobů otevřeli a našli v nich mrtvoly, ale nebyl na nich znám jakýkoli rozklad, jejich vlasy a nehty byly nově narostlé, a když do mrtvoly píchli, vytekla krev. Takové mrtvoly pak vytáhli z jejich hrobů, roztrhali je na kusy a spálili na došcích z kostelů, pak už nikdy neřádili.

No, a pak jsou tu ti skuteční upíři. Těch je ale jenom pár. Nejznámější je asi hrabě Drákula. Jsou oněm známy spousty děsivých pověstí, ale žádná není nějak podložená.

No, a to je asi tak všechno, co jsem stihl zjistit." Domluvil a díval se, jak Cali típla cigaretu do popelníku.

"Zajímavé." Řekla jenom a objednala si jídlo, Daniel si taky objednal. "Takže jaké máme možnosti?"

"Přijít na to s jakým druhem upírů máme tu čest." Řekl jenom prostě a pustil se do přineseného jídla.

Venku za okny už začalo svítat. Město se pomalu začalo budit. Každý se pomalu začal sunout do práce nebo z práce, každý z nich myslel na klasické problémy, jako co udělá k obědu, kdy konečně stihne uklidit, nebo jestli by nebylo lepší podat v práci výpověď a najít si jinou práci. Jen Daniel a Cali přemýšleli, jak asi přijdou na to, s jakými upíry tu mají čest a hlavně, jestli je nějaká možnost je nějak zabít nebo zničit. V tu chvíli byly jejich problémy mnohem těžší, než problémy ostatních. Byly na to sami.

Ale zvládnout to? Najdou je? A pokud ano, co v tom případě budou dělat? Co když se je budou snažit zabít, aby se jejich tajemství nevyzradilo? Nebylo by snad lepší se na celé ty případy vykašlat a radši začít řešit nové?

Tolik otázek se jim honilo v hlavě, ale na žádnou si nedokázali odpovědět. Jen seděli a dívali se z okna jídelny a záviděli ostatním lidem jejich problémy.

"Pojď, ukážu ti místo činu." Zvedla se Cali a nechala na stole pár dolarů za jídlo.

"Dobře, ale příště platím já." Zvedl se taky. Cali jenom kývla na souhlas.