8. kapitola - 1. část

Když jsem se další ráno probudila, Valekův seznam jedů jsem stále svírala v ruce. Procházela jsem si soupis jedů, dokud mě doktorka nepropustila.

Pošramocené svaly protestovaly proti každému pohybu, jakmile jsem zamířila ke dveřím. Měla bych být šťastná, že opouštím ošetřovnu, ale má nervozita mě příliš zaměstnávala. Žaludek jsem měla jako by obsahoval živé myši, snažící se prokousat si cestu ven.

Stráže rozmístěné u vnější strany dveří ošetřovny mě vyděsily. Neměli ale Brazellovy barvy, a já si opožděně vzpomněla, že je sem přidělil Valek, pro mou ochranu, dokud se neohlásím v jeho pracovně.

Rozhlédla jsem se kolem, ale neměla jsem tušení, kterým směrem se vydat do svého pokoje. Žila jsem v hradě osmnáct dní, ale ještě stále jsem si nebyla jistá jeho vnitřní strukturou. Základní tvar hradu mi unikal, protože jsem jej nikdy neviděla zvenčí.

Vězeňský kočár, který mě dovezl k hradu, byl čtvercovou bednou s dírami pro vzduch. Odmítla jsem vykukovat ven jako nějaké zvíře v kleci. Když jsem dosáhla hradu, zavřela jsem oči ve snaze zablokovat muka ze spoutání a tápajíc jsem byla odvlečená do žaláře. Hádám, že jsem promrhala najití potencionální cesty k úniku, ale já jsem přijala svůj trest, když jsem zabila Reyada.

Nenáviděla jsem, že musím požádat stráže o směr do mého pokoje, ale neměla jsem na výběr. Beze slova mě vedly hradem. Jeden přede mnou, druhý za mnou. Teprve, až ten vepředu zkontroloval můj pokoj, povolil mi vejít.

Mé uniformy visely nerušeně v šatníku. Ale místo toho, aby byl ukrytý v zásuvce, ležely mé zápisky otevřené na desce stolu. Někdo pročítal mé poznatky o jedech a další informace. Pocit nevolnosti v žaludku nahradil chladivý, tvrdý pocit. Myši zemřely, dokonale odrážely mou zatrpklou náladu.

Podezřívala jsem Valeka. Byl dost drzý, aby si pročetl mé osobní poznámky. Pravděpodobně by to mohl odůvodnit, že je to jeho povinností zjistit, zda neosnuji spiknutí. Koneckonců, jsem ochutnávač a nemám nárok na žádné soukromí.

Popadla jsem zápisky a uniformy, opustila svůj pokoj a zamířila do lázní. Zatímco jsem se koupala ve vodě, stráže čekaly venku. Dopřála jsem si sladkou chvilku. Valek a jeho zkouška může počkat – neměla jsem v plánu plnit jeho rozkazy jako nějaký trubec (člen včelstva).

Pronásledována Brazellovými strážemi, nacházejíc jedy téměř ve všem mém jídle, být předmětem sázek jako nějaký zatracený dostihový kůň, nic z toho se nevyrovnalo vzteku, který způsobil Valek přečtením mých poznámek.

Přicházejíc do Valekovy pracovny, jsem nevymyslela žádnou inteligentní poznámku, protože to vyžadovalo příliš sebeovládání. „Kde je tvá zkouška?“

Pobavení přeběhlo Valekovou tváří. Vstal od stolu. Jeho ruka pokynula v dramatickém gestu ke dvěma řadám jídel a nápojů na stole. „Jen jedna položka není otrávená. Najdi ji. Pak jez nebo pij podle svého výběru.“

Ochutnala jsem z každého jídla. Přičichávala. Kloktala. Zacpávala si nos. Uždibovala malé kousky. Odplivovala. Některé z jídel už byly studené. Většinou bylo jídlo nevýrazné, takže jed byl snadno rozpoznatelný, zatímco ovocné nápoje jedy překrývaly.

Dokončujíc poslední ochutnávku jsem se obrátila k Valekovi. „Ty mizero. Všechny jsou otrávené.“ Odporný trik. Měla jsem podezření, že by mohl vytáhnout něco jako tohle.

„Jsi si jistá?“

„Ovšem. Ničeho na tomto stole bych se nedotkla.“

Valkův pohled byl kamenný, když šel ke mně. „Je mi líto, Yeleno. Zkouškou jsi neprošla.“

Srdce mi spadlo do žaludku. Mrtvé myši byly oživeny a nahlodávaly díry v mém břiše. Rozhlédla jsem se po stole. Co jsem přehlédla?

Nic. Měla jsem pravdu. Vyzvala jsem Valeka, aby mi ukázal, u kterého jsem se zmýlila.

Bez zaváhání zvedl šálek. „Tenhle je čistý.“

„Tak se napij.“ Tenhle šálek jsem si pamatovala. Bylo tam malé množství hořkého jedu.

Valekova ruka se trochu třásla. Napil se. Možná jsem se zmýlila. Třeba to byl pohár vedle něj. Valek se na mě upřeně díval, když převaloval tekutinu přes jazyk. Odplivl si.

Chtěla jsem povyskočit, fandit si, tančit kolem něj v malém kruhu. Místo toho jsem řekla, „Ostružinový jed.“

„Ano,“ řekl Valek. Přeskakoval pohledem mezi šálkem, který svíral v ruce a roztržitě zíral na řady studené kuchyně.

„Prošla jsem?“

Přikývl, stále roztržitý. Pak přešel ke stolu a jemně položil šálek na své místo. Zavrtěl hlavou, zvedl nějaké papíry, jen aby je položil nepřečtené zpět.

„Měla jsem vědět, že by ses mě pokusil podvést.“

Můj rozčilený tón zvedl jeho oči ke mně. Přála jsem si, abych zůstala zticha.

„Všichni vyhořeli. A není to tou zkouškou. Vysvětli mi to.“

„Vysvětlit? Proč to musím vysvětlovat? Možná bys mi měl ty vysvětlit, proč jsi četl moje poznámky.“ Tak, řekla jsem to.

„Poznámky?“ Valek se na mě podíval s úžasem. „Nic tvého jsem nečetl. Ale kdybych musel, bylo by to v rámci mých práv.“

„Proč?“ Dožadovala jsem se.

Nevěřícný výraz se usadil na Valekově tváři. Jeho ústa se několikrát otevřela a zavřela, než se mu podařilo vyjádřit své myšlenky. „Yeleno, přiznala ses k vraždě. Bylas chycena, když jsi táhla Reyadovo tělo a se zkrvaveným nožem v ruce. Vyhledal jsem si soubor o motivu vraždy. Žádný tam nebyl. Jen zpráva, že jsi odmítla odpovídat na všechny otázky.“

Valek přistoupil blíže. Ztišil hlas. „Vzhledem k tomu, že nevím, jaký byl tvůj motiv, nemůžu předpovědět, zda to neuděláš znovu nebo co by to mohlo zase spustit. Jsem vázán Kodexem chování, takže jsem ti musel nabídnout možnost stát se novým ochutnávačem.“ Nabral do plic hluboký nádech a pokračoval. „Bude na denním pořádku, že budeš velmi blízko Veliteli. Dokud ti nemohu věřit, budu tě sledovat.“

Můj hněv zmizel. Proč bych měla očekávat, že mi Valek věří, když ani já nevěřím jemu?

Má vyrovnanost se navrátila. „Jak mohu získat tvou důvěru?“

„Řekni mi, proč jsi Reyada zabila.“

„Nejsi připraven mi uvěřit.“

Valek odvrátil svůj pohled ke stolu. Zakryla jsem si ústa dlaní. Proč jsem použila slovo připravený? Připravený naznačovalo, že v některých bodech by mi mohl uvěřit. Což bylo asi jen mé zbožné přání.

„Máš pravdu,“ odpověděl.

Zdálo se, že jsme ve slepé uličce.

„Prošla jsem zkouškou. Chci svůj protijed.“

To Valeka probudilo k akci, nabral dávku a podal mi ji.

„Co teď?“ Zeptala jsem se.

„Oběd! Jdeme pozdě.“ Postrkoval mě ze dveří. Bílou tekutinu jsem polkla za pochodu.