7 MEČ SMRTI

Davem proběhl nezřetelný šum a ti, kdo měli na hlavě kapuce, si je stáhli dozadu. Z výrazů na Jaceově, Alekově a Isabelině tváři Clary vyčetla, že mnohé z lovců stínů stojících na travnatém prostranství znají.

„U Anděla.“ Marysin nevěřícný pohled sklouzl z Aleka na Jace, pak přejel po Clary a skončil u Isabely. Jakmile Marysa promluvila, Jace poodstoupil od Aleka a stál teď s rukama v kapsách trochu stranou od těch tří. Isabela nervózně ohýbala svůj zlatobílý bič. Alek mezitím něco zaujatě ťukal do mobilního telefonu, i když si Clary nedokázala představit, komu by asi tak mohl psát. „Co tady děláte, Aleku? Isabelo? Zachytili jsme nouzové volání z Tichého Města…“

„Slyšeli jsme ho jako první,“ řekl Alek. Úzkostlivě se rozhlížel po shromážděném davu. Clary mu jeho nervozitu jen těžko mohla vyčítat. Tohle bylo největší srocení dospělých lovců stínů a koneckonců i lovců stínů obecně, které kdy sama viděla. Přeskakovala pohledem z obličeje na obličej a všímala si rozdílů mezi nimi. Lovci stínů se mezi sebou značně lišili věkem, rasou i celkovým vzhledem, ze všech však vyzařoval stejný dojem obrovské zadržované síly. Cítila na sobě jejich nenápadné pohledy, jak ji zkoumají a hodnotí. Jen jedna žena s kudrnatými stříbrnými vlasy na ni zírala tak upřeně, že na tom nic nenápadného nebylo. Clary zamrkala a podívala se stranou. Alek pokračoval: „Nebyli jste v Institutu a my jsme nemohli nikoho sehnat, takže jsme šli sami.“

„Aleku…“

„Ale stejně je to jedno,“ nedal se přerušit Alek. „Jsou mrtví. Všichni mlčenliví bratři jsou mrtví. Někdo je povraždil.“

Tentokrát se z davu neozval ani hlásek. Všichni zbystřili jako smečka lvů, když v dálce uvidí gazelu.

„Mrtví?“ opakovala Marysa. „Jak to myslíš, že jsou mrtví?“

„Řekla bych, že je celkem jasné, jak to myslí.“ Po Marysině boku se náhle objevila žena v dlouhém šedém kabátě. V mihotavém světle Clary připadala trochu jako kreslená postavička od Edwarda Goreyho, to kvůli ostrým rysům, vlasům staženým dozadu a očím, které vypadaly jako černé důlky vyhloubené v obličeji. Na dlouhém stříbrném řetízku, propleteném mezi nejhubenějšími prsty, jaké kdy Clary viděla, držela světélkující úlomek čarodějného světla. „Jsou mrtví všichni?“ zeptala se Aleka. „Nikoho živého jste ve městě nenašli?“

Alek zavrtěl hlavou. „Nikoho živého jsme neviděli, inkvizitorko.“ Takže tohle byla ta inkvizitorka, uvědomila si Clary. Rozhodně vypadala jako někdo, kdo je schopný uvrhnout dospívajícího chlapce do kobky jen proto, že se jí nelíbí jeho přístup.

„Nikoho jste neviděli,“ opakovala po něm inkvizitorka a je oči svítily jako malé tvrdé korálky. Obrátila se k Maryse. „Takže to někdo ještě mohl přežít. Radši pošli do Města své lidi, ať to tam pořádně prohlédnou.“

Marysa stiskla rty ještě pevněji. Z toho mála, co se Clary o Maryse zatím dozvěděla, jí bylo jasné, že Jaceova adoptivní matka nemá ráda, když jí někdo říká, co má dělat. „Dobře.“

Otočila se k ostatním lovcům stínů. Clary si pomalu uvědomovala, že jich vlastně není tolik, kolik si původně myslela, spíš dvacet než třicet. To jen šok z jejich překvapivého zjevení způsobil, že je považovala za početný dav.

Marysa něco tiše řekla Malikovi. Přikývl. Chytil za paži tu ženu se stříbrnými vlasy a odvedl lovce stínů ke vchodu do Kostěného Města. Jeden po druhém sestupovali do podzemí a s nimi i jejich čarodějná světla, takže záře začala slábnout. Stříbrovlasá žena vykročila jako poslední. Na schodech se zastavila, otočila se a podívala se přímo na Clary. Z jejích očí vyzařovala silná touha – jako by zoufale potřebovala Clary něco říct. Po chvíli si nasadila na hlavu kapuci, která jí z boku zakryla obličej, a zmizela v temnotě.

Marysa přerušila ticho. „Proč by měl někdo vraždit mlčenlivé bratry? Nejsou to přece bojovníci, nemají na sobě bojová znamení…“

„Nebuď naivní, Maryso,“ řekla inkvizitorka. „Tenhle útok nebyl žádná náhoda. Mlčenliví bratři nejsou bojovníci, ale v první řadě hlídači, a to velmi schopní. Nemluvě o tom, že není snadné je zabít. Někdo musel chtít něco z Kostěného Města a byl ochoten kvůli tomu mlčenlivě bratry pozabíjet. Bylo to předem promyšlené.“

„Jak si tím můžete být tak jistá?“

„A co ten planý poplach, kvůli kterému jsme všichni vyrazili do Central Parku k tomu mrtvému vílímu dítěti?“

„Tak tomu bych neříkala planý poplach. Z té víly někdo vysál krev, tak jako z ostatních obětí. Tyhle vraždy by mohly způsobit vážné nepokoje mezi dětmi noci a ostatními obyvateli podsvěta…“

„Někdo se jen snažil odvrátit naši pozornost,“ prohlásila inkvizitorka rozhodně. „Chtěl nás dostat z Institutu, aby nikdo nemohl bratrům odpovědět, až budou volat o pomoc. Vynalézavý plán. Ale on byl vždycky vynalézavý.“

„On?“ Teď promluvila Isabela a její tvář mezi prameny černých vlasů bíle zářila. „Myslíte –“

Jaceova další slova Clary téměř omráčila – jako by se dotkla drátů pod proudem. „Valentýn,“ řekl. „Valentýn vzal Meč smrti. Proto zabil mlčenlivé bratry.“

Na tváři inkvizitorky se objevil drobný úsměv, jako by Jace řekl něco, co ji potěšilo.

Alek nadskočil a otočil se k Jaceovi. „Valentýn?! To jsi nám neřekl, že tam byl.“

„Nikdo se mě neptal.“

„Nemohl přece sám zabít bratry. Byl to úplný masakr. Jeden člo-věk by tohle nikdy nezvládl.“

„Pravděpodobně si přizval na pomoc démony,“ řekla inkvizitor-ka. „Nechal si od nich pomáhat už dřív. A díky ochraně, kterou mu poskytuje Pohár, by mohl přivolat velice nebezpečná stvoření. Nebezpečnější než zkázonoši,“ dodala s úšklebkem, a přestože se na Clary nedívala, když to řekla, zněla její slova jako urážka. Claryina slabá naděje, že si jí inkvizitorka nevšimla nebo ji nepoznala, se rychle vypařila. „Nebo ti ubozí zavržení.“

„O tom nic nevím.“ Jace byl velmi bledý a na lících mu vystupovaly červené skvrny rozrušení, jako by měl horečku. „Ale určitě to byl Valentýn. Viděl jsem ho. Dokonce měl Meč s sebou, když přišel dolů k celám. Vysmíval se mi přes mříže. Bylo to jako ve špatném filmu, jenom s tím rozdílem, že si nenakrucoval kníry.“

Clary ho s obavami pozorovala. Zdálo se jí, že mluví moc rychle a nestojí úplně pevně na nohou.

Inkvizitorka si toho ale zřejmě nevšimla. „Takže ty mi tvrdíš, že ti Valentýn tohle všechno řekl? Řekl ti, že zabil mlčenlivě bratry, protože chtěl Andělův meč?“

„A co ti ještě řekl? Řekl ti, kam se chystá? Co plánuje udělat s těmi dvěma Nástroji smrti, které už má?“ zeptala se Marysa rychle.

Jace zavrtěl hlavou.

Inkvizitorka přišla až k němu a kabát jí vlál kolem kotníků jako přelévající se dým. Její šedé oči a bledé rty tvořily úzké vodorovné čárky. „Nevěřím ti.“

Jace se na ni díval. „To jsem ani nečekal.“

„Pochybuji, že ti bude věřit Spolek.“

Alek rozhořčeně vybuchl: „Jace není lhář!“

„Mysli hlavou, Alexandře,“ skočila mu do řeči inkvizitorka, aniž by spustila oči z Jace. „Na chvíli nech stranou loajalitu ke svému příteli. Jaká je pravděpodobnost, že se Valentýn zastavil u cely svého syna jen proto, aby si s ním otcovsky popovídal o Meči duše, a přitom se nezmínil, co se s ním chystá udělat nebo kde se hodlá ukrýt?“

„S’io credesse che mia risposta fosse,“ pronesl Jace v jazyce, který Clary neznala, „a persona che mai tornasse al mondo…“

„Dante.“ Inkvizitorka vypadala, že ji to trochu pobavilo. „Peklo. Ty ale ještě v pekle nejsi, Jonathane Morgensterne. Pokud ovšem budeš i nadále lhát Spolku, budeš si přát, aby ses tam konečně dostal.“ Obrátila se k ostatním. „Vážně nikomu nepřipadá divné, že Meč duše zmizí noc předtím, než má Jonathan Morgenstern stanout před soudem, a že ho ukradne právě jeho otec?“

Jace vypadal, že ho ta slova šokovala. Překvapením pootevřel ústa, jako by ho tahle myšlenka nikdy nenapadla. „Můj otec nevzal Meč kvůli mně. Vzal ho kvůli sobě! Pochybuji, že o tom soudu vůbec věděl.“

„To ale nic nemění na tom, že je to pro tebe velmi šťastná shoda okolností. I pro něj. Nebude se muset bát, že vyzradíš jeho tajemství.“.

„No jistě,“ řekl Jace, „strašně se bojí, že každému řeknu, že se vždycky chtěl stát baletkou.“ Inkvizitorka ho upřeně pozorovala. „Já neznám žádná otcova tajemství,“ pokračoval už méně ostře. „Nikdy mi nic neřekl.“

V pohledu, který na něj inkvizitorka upírala, se odráželo cosi  nepodobného nudě. „Pokud tvůj otec nevzal Meč proto, aby tě ochránil, proč by ho tedy bral?“

„Je to jeden z Nástrojů smrti,“ nabídla odpověď Clary. „Je mocný. Stejně jako Pohár. A Valentýn má moc rád.“

„Pohár může okamžitě využít,“ řekla inkvizitorka. „Může si s jeho pomocí postavit armádu. Meč se ale používá jen při soudech. Nechápu, proč by ho měl zajímat.“

„Možná to udělal, aby otřásl Spolkem,“ uvažovala Marysa. „Aby podryl naši morálku. Aby nám ukázal, že pokud bude opravdu chtít, může nám vzít úplně cokoli.“ Clary si pomyslela, že to je překvapivě rozumný argument, Marysa jej však nevyslovila úplně přesvědčeně. „Pravda je, že…“

Už se ale nedozvěděli, co je pravda, protože v tu chvíli Jace zvedl ruku, jako by se chtěl na něco zeptat, zatvářil se polekaně a náhle si sedl na trávu, jako by pod ním povolily nohy. Alek si vedle něj klekl,

Jace na něj ale odmítavě mávl. „Nechte mě. Jsem v pořádku.“

„Nejsi v pořádku.“ Clary si klekla na trávník vedle Aleka. Jace se na ni díval očima s obrovskými černými panenkami, i když noční tmu zahánělo čarodějné světlo. Podívala se na jeho zápěstí, kam mu Alek nakreslil runu iratze. Znamení bylo pryč a nezůstala po něm ani slabá bílá jizvička, která by značila, že zafungovalo. Její pohled se setkal s Alekovým, v němž viděla pouze odraz své vlastní úzkosti. „Něco se s ním děje,“ řekla. „Něco vážného.“

„Nejspíš potřebuje hojivou runu.“ Inkvizitorka se tvářila, jako by se na Jace velmi hněvala za to, že je zraněný zrovna v době, kdy se dějí tak důležité věci. „Iratze nebo –“

„To jsme zkoušeli,“ nenechal ji domluvit Alek. „Nefunguje to. Myslím, že to musí mít něco společného s démony.“

„Třeba démoni jed?“ Marysa udělala pohyb, jako by se chtěla vrhnout k Jaceovi, ale inkvizitorka ji zadržela.

„Jenom to hraje,“ řekla. „Teď by správně měl být v celách Tichého Města.“

Na ta slova Alek vyskočil na nohy. „To přece nemyslíte vážně, vždyť se na něj podívejte!“ Ukázal na Jace, který se se zavřenýma očima sesunul na trávník. „Ani se neudrží na nohou. Potřebuje doktory, potřebuje –“

„Mlčenliví bratři jsou mrtví,“ řekla inkvizitorka. „Chceš ho snad vzít do lidské nemocnice?“     

„Ne.“ Alekův hlas zněl napjatě. „Myslel jsem, že by se o něj mohl postarat Krasomil.“

Isabela vydala zvuk, který byl zhruba na půl cesty mezi kýchnutím a odkašláním. Odvrátila se a inkvizitorka upřela na Aleka nechápavý pohled. „Krasomil?“

„Je to čaroděj,“ vysvětlil Alek. „Vlastně je to nejvyšší čaroděj brooklynský.“

„Ty myslíš Krasomila Pohromu,“ pochopila Marysa. „Má pověst –„

„Uzdravil mě, když mě zranil vyšší démon,“ řekl Alek. „Mlčenliví bratři nemohli nic dělat, ale Krasomil –“

„To je směšné,“ skočila mu do řeči inkvizitorka. „Chceš jenom Jonathanovi pomoci k útěku.“

„Je moc nemocný na to, aby utíkal,“ přidala se Isabela. „Copak to nevidíte?“

„A Krasomil by to stejně nikdy nedovolil,“ pokračoval Alek a vrhl na svou sestru pohled, kterým ji chtěl uklidnit. „Nemá zájem plést se do cesty Spolku.“

„A jak by tomu asi chtěl zabránit?“ Z inkvizitorčina hlasu odkapával jedovatý sarkasmus. „Jonathan je přece lovec stínů. Není tak snadné nás udržet pod zámkem.“

„Možná byste se ho měla zeptat,“ navrhl Alek.

Inkvizitorka nasadila úsměv ostrý jako břitva. „Beze všeho. Kde je?“

Alek se podíval na telefon, který stále držel v ruce, a pak znovu na hubenou šedivou postavu stojící před ním. „Je tady,“ oznámil. Pak promluvil hlasitěji. „Krasomile! Krasomile, pojď sem.“

Všechna obočí včetně inkvizitorčina vylétla nahoru, když Krasomil dlouhými kroky prošel bránou. Nejvyšší čaroděj měl na sobě kožené kalhoty, pásek s drahokamy vykládanou sponou ve tvaru písmene K a pod pruským vojenským kabátem kobaltově modré barvy mu vykukovala bílá krajková košile. Celý se leskl, protože měl na sobě několik vrstev třpytek. Jeho pohled prozrazující pobavení a ještě cosi dalšího na chvíli spočinul na Alekově obličeji a pak se přesunul na Jace, který ležel na trávníku. „Je mrtvý?“ zeptal se. „Vypadá jako mrtvý.“

„Ne,“ vyštěkla na něj Marysa. „Není mrtvý.“

„Kontrolovali jste to? Klidně do něj kopnu, jestli chcete.“ Kraso-mil udělal krok směrem k Jaceovi.

„Přestaňte!“ přikázala inkvizitorka a zněla přitom jako Claryina učitelka ze třetí třídy, když ji žádala, aby přestala čmárat fixou  po lavici. „Není mrtvý, jen zraněný,“ dodala trochu nevraživě. „Potřebujeme vaše lékařské dovednosti. Jonathan musí být ve stavu, aby mohl podstoupit výslech.“

„Dobrá, ale bude vás to něco stát.“

„Zaplatím to,“ nabídla se Marysa.

Inkvizitorka ani nemrkla. „Výborně. Ale v Institutu zůstat nemůže. To, že je Meč pryč, neznamená, že výslech neproběhne podle plánu. A mezitím musí být ten chlapec pod dohledem. Existuje tu velmi reálné riziko útěku.“

„Riziko útěku?“ zopakovala Isabela. „Děláte, jako by se pokoušel z Tichého Města uprchnout…“

„Jistě,“ souhlasila inkvizitorka. „Přece už není ve své cele, že?“

„To není fér! Přece byste nečekala, že zůstane tam dole mezi všemi těmi mrtvolami?“

„Není to fér?! Opravdu si myslíš, že uvěřím tomu, že jsi se svým bratrem přišla do Kostěného Města kvůli nouzovému volání, a ne abyste osvobodili Jonathana z vězení, které zcela zjevně považujete za zbytečné? A mám věřit tomu, že se ho nepokusíte osvobodit znovu, pokud mu dovolím zůstat v Institutu? Myslíš si, že mě obalamutíš tak snadno jako své rodiče, Isabelo Lightwoodová?“

Isabela zrudla až ke kořínkům vlasů. Než stihla odpovědět, promluvil Krasomil.

„Podívejte se, to není problém,“ řekl. „Jace může beze všeho zůstat u mě doma.“

Inkvizitorka se obrátila k Alekovi. „Uvědomuje si ten tvůj čaroděj,“ zeptala se, „že Jonathan pro Spolek představuje klíčového svědka?“

„Není to žádný můj čaroděj.“ Alekovy tváře zaplály tmavě rudou barvou.

„Už jsem u sebe držel vězně Spolku,“ řekl Krasomil. Z jeho hlasu zmizel laškovný podtón. „Můžete si zjistit, že mám v této oblasti rozsáhlé zkušenosti. Má smlouva patří mezi nejlepší.“

Že by se to Clary jen zdálo? Nebo se jeho pohled opravdu upíral na Marysu, když tohle říkal? Neměla čas o tom přemýšlet. Inkvizitorka si ostře odfrkla, což mohlo naznačovat pobavení stejně jako znechucení, a řekla: „Tak tedy domluveno. Dejte mi vědět, až bude schopen vypovídat, čaroději. Musím mu ještě položit spoustu otázek.“

„Samozřejmě,“ slíbil Krasomil, Clary však měla pocit, že inkvizitorku doopravdy neposlouchá. Ladně přešel trávník a postavil se nad Jace. Byl velmi vysoký a hubený, a když Clary zvedla hlavu, aby se na něj podívala, překvapilo ji, kolik hvězd na nebi jeho postava zakrývala. „Může mluvit?“ zeptal se Krasomil Clary a ukázal na Jace.

Než mohla Clary odpovědět, Jaceovy oči se otevřely. Omámeně a s oslněným výrazem se podíval na čaroděje. „Co tady děláte?“

Krasomil vrhl na Jace široký úsměv a zuby se mu zatřpytily jako broušené diamanty.

„Ahoj, jsem tvůj nový spolubydlící.“