7. kapitola
O NĚKOLIK MINUT POZDĚJI, jsem pořád stála ve svém pokoji, Tak nahněvaná a vystrašená a zmatená, že jsem nevěděla, jestli mám křičet nebo brečet nebo do něčeho praštit. Zkoušela jsem číst román, který byl na nočním stolku, abych se rozptýlila od katastrofy mého života, kterým se stal, a když to nefungovalo, zapnula jsem televizi. Ale v televizi mě nic neupoutalo a zdálo se, že všechny písničky v mém iPodu jen zesilují můj hněv a frustraci.
Hlavu jsem měla úplně zmatenou, myšlenky se mi honily až moc rychle, abych je pochopila, že nezáleželo na tom, co dělám nebo kde jsem. Nemohla jsem uniknout tomu deprimujícímu dunění zpola zformovaných myšlenek, z kterých se mi točila hlava. Dokonce jsem vážně začala znovu uvažovat o sedativech – zoufalá, abych aspoň na chvíli nebyla – když mi v kapse zabzučel mobil.
Další zpráva od Nashe. Seš OK?
Fajn. Zalhala jsem. Ty? Skoro jsem mu řekla, že měl pravdu. Že jsem to neměla říkat tetě. Ale to bylo příliš mnoho informací na vtěsnání do zprávy.
Jo. Sem s Carterem, odpověděl. Brzo se ti ozvu.
Přemýšlela jsem, že napíšu Emmě, ale měla furt zaracha. A zná svou matku, ta jí nedá šanci na zmírnění trestu, ani když prakticky uvidí náhle zemřít svou spolužačku.
Frustrovaná a psychicky vyčerpaná jsem konečně usnula uprostřed filmu, který jsem na prvním místě vlastně nesledovala. Podle mého budíku jsem za méně než hodinu vstala a vypnula televizi. A to bylo tehdy, kdy jsem si uvědomila, že jsem málem prospala něco důležitého.
Nebo přinejmenším něco zajímavého.
V náhlém tichu jsem slyšela, jak se teta se strejdou náležitě hádají, ale příliš potichu, než aby to šlo slyšet u mě v pokoji vzadu v domě. Pomalu jsem otevřela dveře na několik palců, zadržovala dech, dokud jsem si nebyla jistá, že panty nezavržou. Pak jsem strčila hlavu do mezery a mžourala dolů do chodby.
Byli v kuchyni: tetin úzký stín přecházel tam a zpátky přes jedinou viditelnou stěnu. Pak jsem ji slyšela zašeptat mé jméno – dokonce ještě tlumeněji než zbytek hádky – a silně jsem polkla. Pravděpodobně strejdu zkouší přesvědčit, aby mě vzal zpátky do nemocnice.
To se nestane.
Teď jsem byla naštvaná. Pomalu jsem víc otevřela dveře a proklouzla na chodbu. Když strejda podlehne, tak prostě zrychlím a řeknu jim, že nejdu. Nebo možná prostě skočím do auta a odjedu, dokud nepřijdou k rozumu. Mohla bych jet k Emmě. Ne, počkat. Má zaracha. Tak bych jela k Nashovi.
Nezáleží, kde bych skončila, dokud by to zatím nebyl pokoj na duševním zdraví.
Šinula jsem se dolů chodbou, vděčná za mé tiché ponožky a kachličkovou podlahu, která nevrže. Ale několik kroků od kuchyně jsem zmrzla, když strejda promluvil, stále tiše, ale teď už perfektně srozumitelně.
„Reaguješ přehnaně, Valerie. Zvládla to minule a zvládne to i teď. Nevidím žádný důvod v tom, abychom ho obtěžovali, když pracuje.“
Přestože jsem si uvědomovala, že strejda stojí při mně, i když taky nevěřil v mé předtuchy, vážně jsem pochybovala, že Dr. Nelson buse považovat za „obtěžování“ hovor o pacientovi. Ne s ohledem na to, když mu za to bude pravděpodobně zaplaceno.
„Nevím, co jiného dělat.“ Povzdechla teta Val a o podlahu zaskřípala židle, když stín mého strejdy vstal. „Je velmi rozrušená a já si myslím, že to zhoršuju. Ví, že se něco děje. Snažila jsem se, aby si vzala sedativa, ale ona tu lahvičku roztřískala o chladničku.“
Strejda Brendon se z teď už napříč kuchyně zachichotal. „Ona ví, že tamty zatracený prášky nepotřebuje.“
Jo! Začala jsem uvažovat, jestli strejda neměl pod svým oblečením drátěnou košili, protože zněl dychtivě, aby skolil draka jménem Nedůvěra. A já byla připravená jet do bitvy s ním…
„Samozřejmě, že nepotřebuje,“ připustila teta Val unaveně a její stín si překřížil ruce na hrudi. „Ty prášky jsou jen dočasným řešením, jako strčit prst do praskliny v přehradě. Co doopravdy potřebuje, je tvůj bratr a jestli mu nezavoláš ty, udělám to já.“
Můj otec? Moje teta po něm chce, aby zavolal mému tátovi? Ne Dr. Nelsonovi?
Strejda si povzdychl. „Nesnáším, když s tím musíme teď začínat, když je možné to na nějaký čas odložit.“ Dveře chladničky zaskřípaly a praskla plechovka sodovky, pak zasyčela.
Teta Val podrážděně vybuchla. „Brendone, tys ji neviděl. Ani neslyšel. Myslí si, že ztratila rozum. Má na kahánku a neměla by strávit všechno, co jí nechává myslet si, že je blázen.“
Na kahánku? Proletěl mnou nervový šok, nakonec se mi usadil v srdci, které se na moment zdálo neochotné, aby znovu tlouklo. Co to mělo znamenat? Že jsem nemocná? Umírám? Jak je možné, že mi to neřekli? A jak bych mohla umírat, když je mi dobře? Až na to, že vím, kdy někdo další zemře…
A jestli mají pravdu, neměla bych vědět, jestli umřu?
Strejda Brendon si vzdychl a židle zaskřípala o podlahu, pak zaúpěla, když se do ní zabořil. „Fajn. Zavolej mu, jestli chceš. Asi máš pravdu. Jen vážně doufám, že máme další rok či dva. Přinejmenším dokud nebude pryč ze střední.“
„Nemáš jistotu.“ Silueta tety Val se smrštila, když přišla blíž a já cupitala k mému pokoji, páteří jsem byla stále přitisknutá ke studené zdi. Pak se ale zastavila a její stín se otočil. „Jaké má číslo?“
„Tady, vem si můj telefon. Je hned druhý v kontaktech.“
Tetin stín se protáhnul, jak se pohnula dál, nejspíš si od strejdy brala mobil. „Jsi si jistý, že to nechceš udělat?“
„Souhlas.“
Jiná židle zaskřípala o kachličky, když si teta sedla a z tetiného stínu se stal beztvarý flek na stěně. Sled vysokých pípnutí mi sdělil, že už teta mačká tlačítka. O chvilku později promluvila a já zadržela dech, zoufalá slyšet každé slovo, které se přede mnou snažili utajit.
„Aidene? Tady Valerie.“ Odmlčela se, ale já nemohla slyšet otcovu odpověď. „Máme se dobře. Brendon je hned tady. Poslouchej, každopádně, volám kvůli Kaylee.“ Další odmlka a tentokrát jsem slyšela hluboký hlas, nezřetelné bručení, sotva rozpoznatelné jako hlas mého otce.
Teta Val znovu vzdychla a její stín se pohnul, když se sesunula do židle. „Já vím, ale děje se to znovu.“ Odmlčela se. „Samozřejmě, že si jsem jistá. Dvakrát za poslední tři dny. Poprvé nám o tom neřekla, jinak bych ti zavolala dřív. Nejsem si jistá, jak mohla být zticha o tom, jak na tom je.“
Můj otec řekl něco dalšího, čemu jsem nerozuměla.
„To jsem udělala, ale ona si je nechce vzít a nepřinutím ji do toho. Myslím, že jsme se přes prášky přenesli, Aidene. Je na čase jí říct pravdu. Dlužíš jí tak moc.“
On mi dluží? Samozřejmě, že mi dluží pravdu – jakoukoliv. Všichni mi dluží.
„Ano, ale vážně si myslím, že by to mělo přijít od jejího otce.“ Teď zněla naštvaně.
Táta znovu promluvil a tentokrát to znělo, jakoby se hádal. Ale já bych mu klidně mohla říct, jak zbytečné bylo hádat se s tetou Val. Když už se jednou rozhodla, nic už to nezmění.
„Aidene Cavanaugh, nasedni tím svým zadkem ještě dneska do letadla nebo tvou dceru pošlu za tebou. Zaslouží si pravdu a ty jí ji dáš, tak nebo onak.
PROKLOUZLA JSEM ZPÁTKY DO MÉHO pokoje, šokovaná, zmatená a trošku víc než jen málo pyšná na mou tetu. Cokoliv tahle tajemná pravda byla, chtěla, abych ji znala. A nemyslí si, že jsem ztratila rozum. Ani jeden z nich.
Třebaže si zřejmě mysleli, že umírám.
Myslím si, že bych raději byla blázen.
Nikdy předtím jsem vlastně o své smrti doopravdy neuvažovala, ale myslím si, že samotná myšlenka by mě opustila příliš vyděšenou, abych fungovala. Obzvláště kvůli velmi blízkému svědectví něčí smrti o pár hodin dříve. Místo toho, jsem však našla samu sebe spíše otupělou než vyděšenou.
Ve mně se zvětšoval solidní strach, svíral mi hrdlo a nutil srdce uvnitř mé hrudi téměř slyšitelně tlouct. Ale byl to vzdálený strach, jako by má mysl úplně nemohla obejmout myšlenku svého vlastního konce.
Možná mi ty novinky zatím jen nedošly. Nebo jsem jim zcela nevěřila. Tak či tak, zoufale jsem si o tom potřebovala promluvit s někým, kdo se ze mě nesnažil vypáčit životně důležitá tajemství. Tak jsem napsala Emmě, kdyby jí náhodou její mamka zrušila zákaz telefonu.
Slečna Marshall mi odpověděla o pár minut později, říkala, že Emma má pořád domácí vězení, ale že se uvidíme další den na Meredithiném obřadu, jestli tam teda plánuju jít.
Odepsala jsem jí, že tam budu, pak jsem zhnuseně pustila mobil na postel. K čemu je dobrá technologie, když je tvý kamarádi mají stejně vždycky zakázané? Nebo se potloukají se spoluhráči?
Protože jsem neměla co lepšího dělat, tak jsem znovu zapnula televizi, ale nemohla jsem se soustředit, protože to, co jsem vyslechla, mi probíhalo skrz mysl. Rozebrala jsem každé slovo, snažila jsem si přijít na to, co mi chybělo. Co mi zatajovali.
Byla jsem nemocná; tak moc to bylo zřejmé. Co dalšího by „mít na kahánku“ mohlo znamenat? Takže, co to mám? Jaký typ zvrácené nemoci má jako primární symptom „předpovídání smrti“ a smrt samotnou jako konečný následek?
Nic, pokud teda nemyslíme mladistvou demenci. A tu ne, založeno na faktu, že si nemyslí, že potřebuju zombie pilulky.
Takže jaký typ nemoci mě nutí myslet si, že jsem blázen?
Teď už jsem televizi ignorovala, vklouzla jsem na židli za psací stůl a prošla gateway notebooku, který mi otec poslal k minulým narozeninám. Každá sekunda potřebná k načtení skrze mě poslala čerstvou vlnu nervozity, posilovalo to moje obavy, dokud ten strach, který jsem už očekávala dřív, doopravdy nezakořenil.
Umřu.
Jen pomyšlení na to slovo mnou poslalo hrůzu. Nemohla jsem sedět bez hnutí, ani na těch pár minut, kdy se načítal Windows. Když mi noha začala škubat kvůli nervům, postavila jsem se před šatník, abych se podívala do zrcadla. Jistě, jestli bych byla připravená nakopnout ten pomyslný kyblík, věděla bych to hned, když bych se viděla. Takhle, jak se zdá to funguje, když někdo jiný umře.
Ale já nic necítila, když jsem se podívala na svůj odraz, očekávala jsem tu prchavou zlost, že, na rozdíl od mé sestřenky, je má pleť bledá, mé rysy naprosto obyčejné.
Možná to nefunguje s mým odrazem, nikdy jsem neviděla Heidi v zrcadle, ani Meredith. Zadržela jsem dech a stěží jsem odolala absurdnímu naléhání zkřížit prsty, koukla jsem se dolů na sebe, nejistá, jestli jsem víc vyděšená z pocitu naléhavosti křiku nebo právě naopak.
Znovu, nic jsem necítila.
Znamená to, že po tom všem neumírám? Nebo že můj příšerný dar nefunguje sám na sebe? Nebo jenom, že má smrt ještě není bezprostředně blízko? Aaagggghhh! To je marné!
Můj počítač zazvonil, aby mi řekl, že už je vzhůru a běží a já zapadla do židle. Zapnula jsem internetový prohlížeč a naťukala do vyhledávače „hlavní příčiny smrti u teenagerů“, hrudník jsem měla stažený a rozbolavělý morbidním očekáváním.
První nález obsahoval seznam top ten příčin smrti u jednotlivců mezi patnácti a devatenácti lety. Neúmyslné zranění, vražda a sebevražda byly první tři položky. Ale já nemám žádný záměr, abych si ukončila vlastní život a nehoda by nemohla být předvídatelná. To ani vražda, pokud mě teda teta se strejdou nechtějí oddělat.
Níže na seznamu bylo několik stejně děsivých položek, jako onemocnění srdce, respirační infekce a cukrovka, mimo jiné. Každopádně, tohle všechno obsahuje symptomy, kterých bych si ani nemusela všimnout.
Zbyla jen čtvrtá hlavní příčina smrti pro lidi mého věku: zhoubný nádor.
Musela jsem si to vyhledat.
Popis z různých, vážených lékařských stránek byl náročný a skoro nemožný k pochopení. Ale laická definice pod tím byla příliš jasná k útěše. „Zhoubný nádor“ byla v doktorské hatlamatilce rakovina.
Rakovina.
A najednou každá myšlenka, kterou jsem kdy chovala, každý sen, který jsem kdy měla, se jevily příliš křehce na to, aby přežily.
Mám nádor. Co jiného by to mohlo být? A musí to být rakovina mozku, aby to ovlivnilo věci, které cítím a znám, že? Nebo věci, které jsem si myslela, že znám.
Znamená to, že předtuchy nebyly opravdové? Mámil mi mozkový nádor smysly? Nějaký druh smyslových halucinací? Ty předpovědi o Heidiné a Meredithiné smrti jsem si tedy jen představovala?
Ne. Nemohla jsem. Odmítla jsem věřit, že pouhá nemoc – s výjimkou Alzheimera – by mohly přepsat mé vzpomínky.
Teď už jsem balancovala na ostrém, horkém okraji paniky, vrátila jsem se zpátky k vyhledávači a zadala „symptomy rakoviny mozku.“ První nález byl na onkologickém webu, který uváděl sedm druhů mozkového nádoru spolu s hlavními příznaky ke každému. Ale já nemám žádný z nich. Žádná žaludeční nevolnost, záchvaty nebo ztráta sluch. Nemám žádnou vadu řeči nebo motorických funkcí, ani prostorové potíže. Netrpěla jsem závratí, neměla bolesti hlavy, ani ochablé svaly. Nebyla jsem inkontinentní – díky bohu – ani jsem neobjasněně nekrvácela nebo neměla otoky, ani narušenou soudnost.
Dobře, někdo by mohl říct, že vplížení se do nočního klubu bylo známka narušené soudnosti, ale já jsem si pěkně jistá, že mé rozhodovací dovednosti byly správným cílem pro někoho mého věku a míle nad úsudkem ostatních. Jako třeba jisté rozmazlené, náchylné ke zvracení sestřenice, kterou raději nebudu jmenovat.
Byla jsem v pokušení vyloučit rakovinu mozku založenou pouze na symptomech, dokud jsem si nevšimla sekce nádorů ve spánkovém laloku. Podle webových stránek ačkoliv nádory na spánkovém laloku občas poškozují řeč a způsobují záchvaty, tak jsou stejně často prostě bezpříznakové.
Stejně jako já.
To bylo ono. Mám nádor ve spánkovém laloku. Ale jestli jo, tak jak o tom teta Val se strejdou Brendonem vědí? Důležitější je, jak dlouho to ví? A jak dlouho to mám?
Prsty se mi třásly na klávesnici a nesmyslná slova se objevovaly v adresném řádku. Odtlačila jsem židli od stolu a zavřela notebook, aniž bych se ho obtěžovala vypnout. Musím si s někým promluvit. Hned
Šoupla jsem židli na bok a po všech čtyřech jsem vylezla na postel, cestou k pelesti jsem z deky popadla telefon. Na konci postele jsem se opřela a přitáhla si kolena k hrudi. Oči se mi zavodnily, když jsem projížděla skrz kontakty, abych našla Nashovo číslo. Rukávy jsem si otírala slzy, dokud neodpověděl.
„Haló?“ Zněl rozrušeně a v pozadí jsem slyšela nahrané zvuky boje, pak několik chlapů unisono zasténalo.
„Čau, to jsem já.“ Popotáhla jsem, aby mi neteklo z nosu.
„Kaylee?“ Péra v gauči zavrzala, když se posadil – teď už jsem ho zajímala. „Co se děje?“ Přepnul na urgentní šepot. „Znovu se to stalo?“
„Ne, um… Pořád jsi u Scotta?“
„Jo, vydrž.“ Něco se otřelo o telefon a tlumeně jsem slyšela Nashe říct, „Na, chlape, vem to za mě.“ Pak byl dupot a šum v pozadí se postupně ztišil, dokud se dveře se zaskřípáním nezavřely a rámus nepřestal docela. „Jak je?“
Otálela jsem, svalila se na posteli na břicho. Nepřihlásil se do takového druhu dramatu. Ale neutekl před předtuchami smrti a já to musela někomu říct a buď to bude Nash nebo Emmiiná máma. „Okej, bude to znít pitomě, ale nevím, co jiného si myslet. Slyšela jsem, jak se teta se strejdou hádali, pak teta zavolala mému tátovi“.“ Spolkla jsem vzlyk a utřela si víc vlhkosti z tváře. „Nashi… Myslím si, že umírám.“
Přes telefon bylo ticho, pak zahučel motor, jak ho míjelo auto. Musí být na Scottově předzahrádce. „Počkej, nějak jsem to nepochytil. Proč si myslíš, že umíráš?“
Přeložila jsem můj hrbolatý péřový polštář a jedním líčkem si na něho lehla, cenila jsem si chládku proti mé slzavé zarudlé tváři. „Strejda řekl, že si myslí, že mám víc času, pak teta řekla tátovi, že potřebuju, aby mi někdo řekl pravdu, tak abych si nemyslela, že jsem blázen. Myslím, že je to nádor na mozku.“
„Kaylee, dala sis dvě a dvě dohromady a vyšlo ti z toho sedm. Něco jsi promeškala.“ Odmlčel se a na betonu zazněly kroky, jako by byl na chodníku. „Co přesně říkali?“
Posadila jsem se a donutila jsem se pomalu dýchat, snažíc se uklidnit. Ty slova nebyla přesná. Není divu, že nemá představu, o čem to mluvím. „Um… teta Val řekla, že mám na kahánku a že bych neměla strávit všechno, co mě nechává myslet si, že jsem blázen. Mému tátovi řekla, že je na čase, aby mi řekl pravdu.“ Stoupla jsem si a já přistihla samu sebe, jak nervózně chodím tam a zpátky po chlupatém fialovém běhounu. „To znamená, že umírám, ne? A po něm chce, aby mi to řekl?“
„No, zřejmě ti chtěli říct něco důležitýho, ale já fakt pochybuju, že máš nádor na mozku. Neměla bys mít nějaké příznaky či co, pokud jseš nemocná?“
Znovu jsem klesla na židli u stolu a prsty jsem běhala přes podložku pod myš, abych vzbudila monitor. „Vyhledala jsem si to a –„
„Ty sis našla nádory na mozku? Tohle odpoledne?“ Nash zaváhal a kroky ztichly. „Kaylee, je to kvůli Meredith?“
„Ne!“ Znovu jsem vyskočila ze židle tak tvrdě, až kolečková židle narazila do boku postele. „Nejsem hypochondr! Jen se snažím přijít na to, proč se to děje zrovna mě a nic jiného nedává smysl.“ Frustrovaná jsem si jednou rukou otřela tvář a nutila jsem se znovu zhluboka nadechnout. „Nemyslí si, že jsem blázen, takže to není psychický.“ A má úleva, že to vím, byla dost velká, abych spolkla Tichý oceán. „Takže to musí být fyzický.“
„A ty si myslíš, že to je rakovina mozku …“
„Nevím, co jiného si myslet. Je tu jeden druh rakoviny mozku, který občas nemá žádné příznaky. Možná ji zrovna mám.“
„Počkej…“ Odmlčel se, když závan větru zahvízdal přes spojení. „Myslíš si, že máš nádor, protože nemáš žádné příznaky?“
Dobře, pořád jsem nedávala smysl. Zavřela jsem oči a nechala hlavu klesnout na opěrku křesla. „Nebo ty předtuchy jsou možná můj příznak. Nějaký druh halušek.“
Nash se zasmál. „Nemáš halušky, Kaylee. Ne, ledaže bychom Emma a já měli nádor taky. Oba jsme tě viděli předpovědět dvě smrti a jednu, jak se dokonce stala. Nepředstavovala sis to.“
Narovnala jsem se v židli a tentokrát byl můj dlouhý, tichý výdech úlevou. „Vážně jsem doufala, že to řekneš.“ Pomohlo to – ačkoliv jen malinko – abych věděla, že jestli umírám, aspoň vyjdu ven s nedotknutou myslí.
„Rád jsem ti pomohl.“ Mohla jsem v jeho hlase slyšet úsměv, což ze mě jeden taky vyloudilo.
Otočila jsem se v židli a opřela si chodidlo o noční stolek. „Dobře, tak možná mám předtuchy kvůli nádoru. Jakoby to aktivovalo nějakou část mého mozku, do které většina lidí nemá přístup. Jako Jonhu Travoltovi v tom starém filmu.“
„V Horečce sobotní noci?“
„Ne v tak starém.“ Úsměv se mi o něco zvětšil, navzdory tomu, co měla být velmi chmurná konverzace. Miluju, jak lehce mě Nash dokáže uklidnit, i přes telefon. Jeho hlas byl hypnotický, jako nějaký druh sluchového sedativa. Jednou bych na něm klidně mohla být závislá. „Ten, ve kterém mohl myslí pohnout věcmi a naučit se všechny jazyky, jen přečtením jediné knihy. Nakonec se z toho vyklubalo, že má rakovinu mozku a umírá.“
„Nemyslím si, že jsem zrovna tenhle viděl.“
„Měl všechny druhy zvláštních schopností, pak zemřel. Je to tragické. Nechci být tragická, Nashi. Chci být naživu.“ A najednou byly slzy zpátky. Nemohla jsem si pomoct. Za posledních pár dnů jsem měla smrti víc než dost, i bez přidání mé vlastní na seznam.
„Okej, v tomhle mi musíš věřit, Kaylee.“Kroky se vrátily a pak se zavřely dveře, odřízly burácející vítr na jeho konci telefonu. Pak byl jeho hlas tišší. „Tvé předtuchy nepocházejí z rakoviny mozku. Jakkoliv o tom mohli teta se strejdou mluvit, to není ono.“
„Jak to víš?“ Vymrkala jsem z očí vlhkost, podrážděná tím, jak jsem se stala emocionální. Nebyl to náhodou další symptom rakoviny mozku?
Nash si povzdychl, ale zněl víc ustaraně, než rozhořčeně. „Musím ti něco říct. Vyzvednu tě za deset minut.“