7 DVEŘE PĚTI DIMENZÍ

Byt madam Dorotey byl rozvržen zhruba stejně jako Claryin, i když využitím prostoru se výrazně lišil. Předsíň zapáchající von­nými tyčinkami byla ověšena korálkovými závěsy a astrologickými  plakáty. Jeden zobrazoval souhvězdí zvěrokruhu, další byl průvodce čínskými magickými symboly, na jiném byla ruka s roztaženými prsty a pečlivě popsanými čárami v dlani. Nad rukou stál nápis „In manibus fortuna", vyvedený rádoby starobylým písmem. Podél zdi vedle dveří se táhly police s knihami naskládanými na sobě.

Jeden korálkový závěs se rozcinkal, jak jím madam Dorotea pro­su čila hlavu. „Zajímá tě čtení z ruky?" zeptala se, když si všimla Claryina upřeného pohledu. „Nebo tady jenom tak slídíš?"

„Ani jedno," řekla Clary. „Opravdu umíte věštit?"

„Moje matka byla úžasně nadaná. Dokázala lidem předpovědět budoucnost z ruky nebo z čajových lístků na dně šálku. Naučila mě pár triků." Zadívala se na Jace. „Když mluvíme o čaji, mladý muži, nedáš si?"

„Cože?" řekl Jace s nervózním výrazem ve tváři.

„Čaj. Podle mě uklidňuje žaludek, ale taky napomáhá soustředě­ni. Skvělý nápoj, tenhle čaj."

„Já si dám," ozvala se Clary, když si uvědomila, kdy naposledy něco jedla nebo pila. Měla pocit, že od té doby, co se probudila, funguje její tělo jen díky adrenalinu.

Jace se podřídil. „Tak dobře. Tedy pokud to nebude Earl Grey," dodal a nakrčil svůj úzký nos. „Nesnáším bergamot."

Madame Dorotea se hlasitě zachichotala a zmizela za korálko­vým závěsem, který se jejím pohybem lehce rozhoupal.

Clary povytáhla obočí a podívala se na Jace. „Nesnášíš bergamot?"

Jace mezitím přešel k úzké knihovně a zkoumal její obsah. „Máš s tím problém?"

„Ze všech kluků v mým věku, co jsem kdy poznala, jsi možná jedinej, kdo ví, co je bergamot, a navíc, že je v čaji Earl Grey."

„No, víš," řekl Jace a vrhl na ni povýšený pohled, „já nejsem jako ostatní kluci. A mimoto," dodal a vzal do ruky jednu z knih, „v Institutu máme povinné hodiny základního lékařského využití rostlin. Je to nezbytnost."

„Myslela jsem si, že všechny vaše hodiny se jmenujou třeba vraž­dění II nebo popravy pro začátečníky."

Jace otočil stránku. „Moc vtipné, Frayová."

Clary, která si pořád ještě prohlížela plakát s dlaní, se k němu prudce otočila. „Takhle mi neříkej."

Překvapeně vzhlédl od knihy. „Proč ne? Je to přece tvoje příjmení, ne?“

Před očima jí vyvstal Simon. Simon, jak ho naposledy viděla, když vyběhla z kavárny Java Jones a on jen zíral za ní. Otočila se zpět k plakátu a zamrkala. „Prostě mi tak neříkej."

„Chápu," řekl Jace a ona z jeho hlasu vytušila, že to opravdu chá­pe, a to víc, než by chtěla. Slyšela, jak hodil knihu zpátky na polici. „Těmihle krámy chce asi ohromit důvěřivé lidi," prohlásil znechu­ceně. „Není tady jediná seriózní kniha."

„Jenom proto, že ty se zabýváš jiným druhem magie -" začala Clary rozzlobeně.

Stáhl tvář do zuřivého výrazu a tím ji umlčel. „Já se nezabývám magií," řekl. „Už si to zapamatuj. Lidské bytosti nemohou používat magii, je to součást lidské podstaty. Magie je jen pro čarodějnice a čaroděje, protože v sobě mají krev démonů."

Clary chvíli trvalo, než tu informaci zpracovala. „Ale já jsem vi­děla, že magii používáš. Máš začarovaný zbraně..."

„Používám magické nástroje. A i kvůli tomu musím projít dost tvrdým výcvikem. Taky mě chrání runové tetování na kůži. Kdybys ty chtěla pou­žít třeba některé andělské ostří, nejspíš by tě popálilo, možná i zabilo."

„A co kdybych taky měla tetování?" zeptala se Clary. „Mohla bych je pak používat?"

„Ne," odpověděl Jace podrážděně. „Znamení jsou jenom jedna věc. Pak jsou tu ještě testy, zkoušky, úrovně výcviku... Radši na to prostě zapomeň, ano? A drž se dál od andělských ostří. Vlastě se bez dovolení nedotýkej žádné z mých zbraní."

„No vidíš, a to jsem je chtěla všechny prodat na eBay," zamum­lala Clary.

„Na čem?"

Clary se na něj zdvořile usmála. „To je mytické místo s obrov­skou magickou silou."

Jace se zatvářil zmateně, pak jen pokrčil rameny. „Většina mýtů je aspoň z části pravdivá."

„Začínám tomu věřit."

Korálkový závěs opět zacinkal a objevila se v něm hlava madam Dorotey. „Čaj je na stole," řekla. „Nestůjte tady jako dva oslové. Pojďte do salónku."

„Vy tu máte salónek?" zeptala se Clary.

„Jistě že tu mám salónek," řekla Dorotea. „Kde bych asi tak při­jímala návštěvy?"

„Jen si odložím klobouk u komorníka," řekl Jace.

Madam Dorotea po něm šlehla nevraživým pohledem. „Kdybys byl jen z půlky tak vtipný, jak si myslíš, že jsi, byl bys pořád ještě dvakrát vtipnější, než doopravdy jsi, mladíku." Zmizela za závěsem a v cinkání korálků téměř zaniklo její hlasité odfrknutí.

Jace se zamračil. „Moc nechápu, co tím myslela."

„Vážně?" řekla Clary. „Mně to přišlo úplně jasný." Než stačil od­povědět, prošla korálkovým závěsem.      

Salónek byl osvětlen tak spoře, že Clary musela několikrát za-mrkat, aby její oči přivykly šeru. Kolem černých sametových závěsů zatažených po celé délce levé stěny prosvítalo slabé světlo. Na tenkých provázcích viseli ze stropu vycpaní ptáci a netopýři s lesklými černými korálky místo očí. Podlaha byla pokryta rozedranými per­skými koberci, jež při každém kroku vypouštěly obláčky prachu. Okolo nízkého stolku stálo několik naducaných růžových křesel.

Na jednom kraji stolku byl položen balíček tarotových karet, sváza­ný hedvábnou stuhou, na druhém křišťálová koule se zlatým pod­stavcem. Uprostřed čekal na společnost stříbrný čajový servis - pod­nos s úhledně naskládanými sendviči a čajová konvice, z níž stoupal tenký proužek bílé páry, a před dvěma křesly byly připraveny dva šálky se sladěnými podšálky.

„Páni," řekla Clary slabě. „To vypadá skvěle." Usadila se v jed­nom z křesel. Bylo příjemné si sednout.

Dorotea se usmála a v očích se jí potměšile zablýsklo. „Dejte si čaj," pobídla je a zvedla konvici. „Mléko? Cukr?"

Clary se úkosem podívala na Jace, který seděl vedle ní a už se stihl zmocnit podnosu se sendviči. Zblízka si jej prohlížel. „Cukr," řekla.

Jace pokrčil rameny, vzal si sendvič a podnos položil. Clary ho obezřetně pozorovala, když se do sendviče zakousl. Znovu pokrčil rameny. „Okurkové," odpověděl na její pohled.

„Vždycky jsem měla pocit, že okurkové sendviče se k čaji hodí nejlíp, nemyslíte?" zeptala se madam Dorotea neadresně.

„Nesnáším okurku," prohlásil Jace a podal zbytek svého sendviče Clary. Zakousla se do něj. Obsahoval dokonale vyváženou kombi­naci majonézy a pepře. V žaludku jí zakručelo na znamení vděčnosti za první potravu, kterou pozřela od chvíle, kdy se Simonem jedli nachos.

„Okurka a bergamot," řekla Clary. „Existuje ještě něco, co ne­snášíš a o čem bych měla vědět?"

Jace se podíval na Doroteu přes okraj svého šálku. „Ještě pod­vodníky," odpověděl.

Stařena nevzrušeně položila konvici s čajem na stůl. „Klidně mi můžeš říkat, že jsem podvodnice. Máš pravdu, nejsem žádná čaro­dějnice. Moje matka ale byla."

Jace se zakuckal čajem. „To není možné."

„Proč ne?" chtěla vědět Clary. Usrkla ze svého šálku. Čaj byl hořký, prosycený vůní rašeliny.

Jace vydechl. „Protože jsou to napůl lidé a napůl démoni. Všich­ni čarodějové a čarodějnice jsou kříženci. A protože jsou kříženci, nemůžou mít děti. Jsou sterilní."

„Jako muly," řekla Clary zamyšleně, když se jí vybavilo něco z hodin biologie. „Muly jsou sterilní kříženci."

„Máš ohromující znalosti hospodářského dobytka," řekl Jace. „Všichni podsvěťané jsou z určité části démoni, jenom čarodějové ale mají démony přímo za rodiče. Proto jsou nejmocnější."

„Upíři a vlkodlaci jsou taky částečně démoni? A víly?"

„Upíři a vlkodlaci vznikli jako důsledek nemocí, které sem dé­moni přenesli ze svých domovských dimenzí. Většina démoních nemocí je pro lidi smrtelná, v tomhle případě ale u nakažených na­stávají místo smrti zvláštní změny. A víly —"

„Víly jsou padlí andělé, svržení z nebe pro svou pýchu," doplnila Dorotea.

„Tak to tvrdí legenda," dodal Jace. „Také se říká, že jsou to po­tomci démonů a andělů, což mi vždycky přišlo pravděpodobnější. Spojení dobra se zlem. Víly jsou krásné, jak se to říká o andělích, ale mají v sobě dost zla a krutosti. A uvidíš, že většina z nich se vyhýbá polednímu slunci..."

„Protože ďábel nemá síly, než v noční temnotě," řekla Dorotea tiše, jako by odříkávala nějakou starou báseň.

Jace se na ni zaškaredil. Clary řekla: „Jak se to říká o andělích? Chceš tím říct, že andělé —"

„Už dost o andělích," řekla najednou praktickým tónem Doro­tea. „Je pravda, že čarodějové nemůžou mít děti. Moje matka mě adoptovala, protože se chtěla ujistit, že tu někdo zůstane a pohlídá tohle místo, až odejde. Nepotřebuji sama ovládat magii, musím je­nom pozorovat a hlídat."

„Hlídat co?" zeptala se Clary.

„Dobrá otázka." Stařena se s mrknutím natáhla k podnosu pro sendvič, tác však už byl prázdný. Clary všechno snědla. Dorotea se zasmála. „Je hezké v téhle době potkat mladou dámu, která se umí pořádně najíst. Za mých časů byly dívky statné a urostlé, ne jako ta dnešní tintítka."

„Díky," řekla Clary. Vybavila si Isabelin útlý pas a najednou si připadala obrovská. Položila šálek, který na talířku zařinčel.

Madam Dorotea se po hrníčku bleskurychle vrhla a upřeně se do něj zadívala. Mezi namalovanými obočími se jí objevila vráska.

„Co se děje?" zeptala se Clary nervózně. „Já jsem ten šálek na­ťukla?"

„Čte ti budoucnost z čajových lístků," vysvětlil Jace znuděně, ale pak se naklonil dopředu spolu s Clary. Dorotea otáčela šálkem v tlustých prstech a mračila se.

„Je to špatný?" zeptala se Clary.

„Není to ani dobré, ani špatné. Jen zmatené." Dorotea se podí­vala na Jace. „Dej mi svůj šálek," nařídila mu.

Jace se zatvářil uraženě. „Ale já jsem ještě nedopil..."

Stařena mu vytrhla šálek z ruky a zbytek čaje nalila zpět do kon­vice. Zachmuřeně pozorovala to, co v šálku zbylo. „V tvé budouc­nosti vidím násilí, spoustu krve prolité tebou i jinými. Zamiluješ se do špatné osoby. Také máš nepřítele."

„Jenom jednoho? Tak to je dobrá zpráva." Jace se opřel o opěra­dlo židle. Dorotea položila jeho šálek a zase vzala do rukou Claryin. Zavrtěla hlavou.

„Tady není nic ke čtení. Obrazy nedávají smysl, jsou zpřeháze­né." Zadívala se na Clary. „Máš v mysli nějaký blok?"

To Clary zmátlo. „Cože?"

„Třeba kouzlo, které by mohlo skrýt nějakou vzpomínku nebo zablokovat tvůj Zrak."

Clary zavrtěla hlavou. „Ne, vůbec ne."

Jace se ostražitě naklonil dopředu. „Ne tak rychle," řekl. „Pravda je, že tvrdí, že nikdy Zrak neměla, až tenhle týden. Možná —"

„Možná jsem jenom trochu opožděná," obořila se na něj Clary. „A opovaž se na mě pošilhávat, jenom proto, že jsem to řekla."

Jace se zatvářil ublíženě. „To jsem neměl v úmyslu."

„Viděla jsem na tobě, jak se k tomu chystáš."

„Možná," připustil Jace. „Ale to neznamená, že nemám pravdu. Něco ti blokuje vzpomínky, tím jsem si skoro jistý."

„No dobře, tak zkusíme něco jiného." Dorotea položila šálek a sáhla po tarotových kartách, svázaných hedvábnou stuhou. Rozlo­žila karty do vějíře a nabídla je Clary. „Přejeď po nich rukou a vyber si tu, která bude na dotek teplá nebo studená nebo se ti jakoby přilepí k prstům. Vytáhni ji a ukaž mi ji."

Clary poslušně přejela prsty po kartách. Na dotek byly chladné a kluzké, ale žádná nepůsobila tepleji nebo studeněji, ani se jí nepřilepila k prstům. Nakonec náhodně jednu vybrala a vytáhla ji.

„Pohárové eso," řekla Dorotea trochu zmateně. „Karta lásky."

Clary kartu otočila a podívala se na ni. Karta byla těžká a z obrázku na přední straně vystupovala ruční malba. Byla na něm ruka držící pohár před zářícím sluncem, vybarveným jasnou žlutou. Pohár byl ze zlata, zdobený vzorem menších sluncí a rubíny. Styl mal­by znala stejně dobře jako vlastní dech. „To je dobrá karta, ne?"

„Ne nutně. Ty nejhorší věci, které lidé páchají, se dějí ve jménu lásky," řekla madam Dorotea se zábleskem v očích. „Ale je to mocná karta. Říká ti něco?"

„Že ji namalovala moje matka," odpověděla Clary a hodila kartu na stůl. „Nemám pravdu?"

Dorotea přikývla a po tváři se jí rozlil potěšený výraz. „Namalo­vala celý tenhle balíček. Dala mi ho jako dárek."

„ To tvrdíte vy." Jace vstal a vrhl na ni chladný pohled. „Jak dobře jste znala Claryinu matku?"

Clary zvrátila hlavu, aby se na něj mohla podívat. „Jaci, nemusíš —"

Dorotea se v křesle opřela a vějíř karet si položila na široký hrudník. „Jocelyn věděla, kdo jsem, a já zase věděla, kdo je ona. Moc jsme o tom nemluvily. Někdy mi prokázala službu, třeba nama­lovala tenhle balíček karet, a já jí za to řekla pár klepů z podsvěta. Chtěla, abych dávala pozor, jestli nezaslechnu jedno jméno."

Jace měl neproniknutelný výraz. „A co to bylo za jméno?"

„Valentýn."

Clary se na židli narovnala. „Ale to je —"

„Co tím myslíte, že víte, kdo byla Jocelyn? Kdo byla?" zeptal se Jace.

„Jocelyn byla tím, kým byla," odpověděla Dorotea. „V minulos­ti ale byla to, co ty. Lovec stínů. Patřila ke Spolku."

„Ne," zašeptala Clary.

Dorotea se na ni podívala smutnýma, téměř laskavýma očima. „Je to pravda. Chtěla žít právě v tomhle domě, protože —"

„Protože tenhle dům je svatyně," řekl Jace Dorotee. „Je to tak? Vaše matka byla strážkyně. Vytvořila tohle skryté a chráněné místo, je to ideální útočiště pro tvory z podsvěta na útěku. Tohle teď děláte, ne? Schováváte tady zločince."

„Ty bys je tak určitě nazval," řekla Dorotea. „Znáš motto Úmluvy?"

„Sed lex dura lex," odříkal Jace automaticky. „Zákon je tvrdý, ale je to Zákon."

„Někdy je ale Zákon až moc tvrdý. Vím, že kdyby mě Spolek mohl vzít mojí matce, udělal by to. To mám dopustit, aby se to dělo jiným?"

„Takže vy jste lidumilka." Jace se ušklíbl. „Myslíte si, že uvěřím tomu, že vám podsvěťané za každé použití svatyně nezaplatí tučnou sumičku?"

Dorotea roztáhla ústa do úsměvu tak širokého, že se jí zlatě za­blýskly stoličky. „Ne všichni můžeme žít ze svojí vizáže jako ty."

Jace na lichotku nezareagoval. „Měl bych o vás říct Spolku —"

„To nemůžeš!" Clary už stála na nohou. „Slíbil jsi to."

„Nikdy jsem nic neslíbil." Jace se tvářil vzpurně. Přešel ke stěně a trhnutím odhrnul jeden sametový závěs. „Můžete mi říct, co je tohle?" zeptal se.

„To jsou dveře, Jaci," řekla Clary. Opravdu to byly dveře, zvlášt­ně zasazené do zdi mezi dvěma arkýřovými okny. Ty dveře nemohly nikam vést, protože by je v tom případě bylo vidět zvenku. Vypadaly jako vyrobené z nějakého jemně zářícího kovu, hladšího než mosaz, ale pevného jako železo. Knoflík dveří byl odlitý do tvaru oka.

„Buď zticha," řekl Jace rozzlobeně. „Je to portál, nemám pravdu?"

„Jsou to dveře pěti dimenzí," řekla Dorotea a položila tarotové karty na stůl. „Prostorové rozměry nejsou jako přímky, víš?" dodala, Když si všimla Claryina nechápavého pohledu. „Jsou v nich skryté různé dolíky a záhyby a kouty a škvíry. Je trochu problém to vy­světlit, když nevíš nic o teorii dimenzí, ale v zásadě je to tak, že tě ty dveře můžou v téhle dimenzi dopravit kamkoli, kde chceš být. Je to –„

„Únikový východ," doplnil Jace. „Proto tady chtěla tvoje matka bydlet, aby mohla kdykoli okamžitě utéct."

„Tak proč teda neutekla...?" začala Clary větu, ale pak se v náh­leni návalu hrůzy odmlčela. „Kvůli mně," řekla. „Nechtěla tu noc odejít beze mě. Proto tady zůstala."

Jace zavrtěl hlavou. „Nemůžeš si to dávat za vinu."

Clary cítila, jak se jí za víčky tvoří slzy. Odstrčila Jace a zamířila ke dveřím. „Chci vědět, kam mohla jít," řekla a natáhla ruku ke dveřím. „Chci vědět, kam chtěla utéct —"

„Clary, ne!" Jace ji chtěl zadržet, ale ona už prsty pevně svírala knoflík u dveří. Rychle se jí v ruce otočil a dveře se rozletěly, jako by do nich strčila. Dorotea s výkřikem neobratně vstala, ale už bylo pozdě. Než stihla Clary dokončit větu, stáhlo ji to dovnitř a vymrštilo do prázdného prostoru.