6.kapitola
02.03.2012 08:17
Pohled Edwarda:
Z přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. Nejspíš jsem musel být hodně zamyšlený, jelikož jsem neslyšel ani Emmetta s Rose, jak spolu v noci dovádějí. Podle myšlenek jsem poznal, že je to Alice. Nesla mi oblečení na dnešní školní den.
"Pojď dál, Alice," vyzval jsem ji.
"To ti to trvalo, klepala jsem asi čtyřikrát." Počkat, čtyřikrát? Jak sem to mohl přeslechnout? Je se mnou snad něco špatně? Může upírovi přeskočit?
"Země volá Edwarda," zařvala mi Alice do ucha.
"No jo." A s tím Alice vystřelila z pokoje. Její myšlenky se zabíraly tím, jak oblékne Jaspera. Chtěla ho navlíknout do růžové košile s bílými proužky. Tak k tomu by mě nikdo nedonutil.
Nechala mi na posteli černé rifle s bílou košilí, tak jako vždycky. Pomalu jsem se oblékl. Taky nač spěchat, že? Máme ještě hodinu a já nehodlal stát na parkovišti takovou dobu jako idiot. Začal jsem se pekelně nudit, a tak jsem se rozhodl, že se půjdu dívat na televizi s Emmettem. Upíří rychlostí jsem vstal a během vteřiny seděl vedle Emma na pohovce před televizí. Jen co jsem se podíval na obrazovku, zjistil jsem, že hraje Švédsko s Dánskem (fotbal). Dáni vyhrávali 6:5. V tom se před obrazovku postavila Rosalie, a tím nám zastínila výhled na hru. Zuřivě jsem zavrčel, ale s ní to ani nehlo. Docela mě to naštvalo. Byl bych rád, kdybych věděl, kdo vyhraje.
"Vyhrají Dáni," poslala mi v myšlenkách Alice. Na odpověď jsem jí jen kývnul.
Naštvaně jsem vstal z gauče a šel si sednout do auta. Tam jsem si zapnul cédéčko od Debussiho, které jsem zbožňoval. Zanedlouho přišli i ostatní sourozenci, a tak jsme mohli vyrazit do školy. Se mnou v autě jeli Alice s Jasperem. Rose s Emmettem jeli jeepem.
Cesta ubíhala rychle. Jak taky jinak, že? Všichni zbožňujeme rychlou jízdu a ani teď to nebyla výjimka. V tuhle chvíli pro mě neexistovaly žádné dopravní značky a předpisy.
Asi 200 metrů od školy jsem začínal zpomalovat, protože jsem byl docela nervózní.
"Děje se něco, Edwarde?" zeptal se mě pomocí myšlenek Jasper, jelikož vycítil mou nervozitu.
"Ne, všechno je ok."
"Jak myslíš," řekl teď už nahlas.
"Edwarde, chceš ke škole dorazit ještě dneska?" rýpla si do mě Alice.
Ani jsem si neuvědomil, že stále jedu 70km/h. A tak jsem zrychlil. Za dvě minuty jsem parkoval na parkovišti vedle jeepu, o který se opíral Emmett a vášnivě líbal Rose. To jim to nestačilo v noci? Jak se zdá, tak asi ne.
Naráz jsme vystoupili z mého auta a vyrazili ke škole. Samozřejmě, že bez Emmetta s Rose. První hodinu jsem měl sám, a tak jsem se vydal na opačnou stranu školy než mí sourozenci. Cestou jsem se zaposlouchal do myšlenek ostatních a zjistil jsem, že se zaobírají Bellou, Alecem a Jane. Zanedlouho jsem dorazil do třídy, kde mě do nosu udeřil upíří pach. V mé lavici seděla Jane. Když si mě všimla, tak se usmála tím svým krutým úsměvem. Do dveří najednou vstoupil učitel, a tak jsem na nic nečekal a šel si sednout na své místo vedle Jane.
A takhle to šlo celý den. Buďto jsem měl hodiny z Jane nebo s Alecem, ale ani jednu hodinu s Bellou. Když skončila poslední hodina před obědem, uháněl jsem do jídelny. Cestou jsem málem srazil lidskou dívku, jak jsem byl nedočkavý. Konečně ji uvidím, pomyslel jsem si, než jsem vrazil do jídelny. K mé smůle tu ještě nebyli. Zamířil jsem tedy do fronty a čekal, než přijdu na řadu a nandají mi to odporný jídlo. Když ne mě přišla řada, řekl jsem si jen o kousek pizzy a minerálku. Stejně to nebudu jíst. A vyrazil jsem si sednout k rodině. Po pěti minutách jsem ucítil tu nejkrásnější upíří vůni, jakou jsem kdy cítil. Otočil jsem se a tam stála ona. Ta, která ve mně probudila city, které jsem neznal.