6.Kapitola

"Víš co je na těch fotografiích divnýho?" civěl vedle Cali na nástěnku a zkoumal obličeje mrtvých.

"Co?" nezajímalo jí to, ale musela se přemoct, aby vytvořili aspoň náznak týmu.

"Podívej, tenhle muž a tahle žena se usmívají, jako by umírali v rozkoši, ale tito dva, jako by je něco mučilo, nebo vystrašilo k smrti. Není to zvláštní? Takhle to vypadá jako by byli dva. Jeden, co zabíjí jemně a druhej, co zabíjí brutálně. Není to zvláštní?" řekl a podíval se na ní.

"To mi neříkáš žádnou novinku. Na to už jsem přišla sama." zavrčela a usrkla kávu.

"A napadlo tě, že už je to dost divný? Koukala si do starších případů? Takový záhady jsou po celým světě. Evropa, Asie, Austrálie ani Amerika není výjimkou. Nedávno měli šest mrtvol v Kanadě. Je toho všude hodně." Tvářil se vážně a jeho rysy byly stažené napětím.

"No a co si myslíš? Že to dělaj ufoni? Jak to chceš vysvětlit, aby to bylo ještě věrohodnější? Takhle si akorát brzo vysloužíš jednosměrnou jízdenku do blázince…" povytáhla obočí a koukala, jak se mu povolují rysy.

"Začínáš mě mít ráda, že jo." Koutky úst mu vyletěli nahoru do mírného úsměvu.

"Pleteš se! Jen si nechci zvykat na novýho parťáka!" odsekla a dál sledovala nástěnku. Kdyby aspoň nabyl tak vlezlý.

"Hele, asi je to blbost… Cali! Vnímej." Všiml si jejího nepřítomného pohledu.

"Co je?" zavrčela a odtrhla zrak od fotek mrtvol.

"Viděla si třeba někdy Drákulu? Co když je to upír?" řekl s naprosto vážným výrazem, ale Cali to upřímně rozesmálo.

"Jasně!" pískla v záchvatu smíchu. "A spolek zdivočelých Mickey Mouseů tajně spřádá plán na ovládnutí světa, ale aby to nebylo tak jednoduchý musí svoje síly spojit s tajným spolkem sedmi trpaslíků, kteří žijí pod pantoflem zběsilé Sněhurky!" tak už jí dlouho nikdo nerozesmál. Musela se posadit a utírat si rychle slzy z očí, aby aspoň trošku viděla, jak se tváří Dan.

"Myslím to vážně. Asi jsem blázen, ale věřím v paralelní vesmíry, karmu a bytosti, které žijí potají mezi námi." Řekl naprosto vážně. Přestala se smát, zkoumala jeho pohled, asi čekala, kdy vykřikne apríl a budou se tomu pak smát společně, ale nestalo se tak.

"Myslím, že ses moc díval na Akta X a podobný slátaniny, Muldere." Už vážně začínala pochybovat nad jeho duševním zdravím.

"Cali, kruci! Nech toho! Tak se na to podívej. Přestaň uvažovat nad teroristama a klany, který se vyžívaj v divným zabíjení. Sakra, podívej, i kdyby na těch televizních verzích něco bylo. Kruci! Zkus si taky připustit, že za veškerýma normálníma věcma se skrývá něco tajemnýho, něco co je natolik inteligentní, že se nás to radši stranní, nebo nás to využívá jako potravu!" jak se dostával do varu, začínal v tváři rudnout. Cali ho sledovala a každou chvíli očekávala, že už to Dan prostě nevydrží a složí se jako domek z karet, ale nestalo se tak. Stál, díval se na ni a zrychleně dýchal. Dotklo se ho, že se mu vysmála.

"Tak podívej, věř si čemu chceš. Taky jsem věřila na elfi a víly, mluvící slony, ale už mi není pět! A ty by sis to měl taky uvědomit!" jejich hovor začínal přibližovat hádku. Nejsou kolegové ani dva dny a už si nerozumí.

"Sakra, ale já nemluvím o tom, aby ses dala zpátky na svoje naivní myšlenky, když si byla malá holka! Mluvím o tom, že by bylo možná fajn si připustit, že je kolem nás něco mnohem tajemnějšího, než jsou třeba Templáři a jim podobní. Nechci se s tebou bavit o sektách! Dokážeš si třeba jenom představit, že je taky něco jinýho?" stáli proti sobě, probodávali se očima.

"Jsi paranoik! Slyšíš trávu růst. Daniely, takovýhle blbosti nejsou! Plácáš blbosti. Myslíš, že ti budu žrát nějaký kraviny o upírech? Kde to žiješ?" syčela na něj a zápasila s vlastní touhou po něm skočit a holýma rukama ho zaškrtit.

"Je jen tvůj problém, že si myslíš, že jen ty jediná víš všechno na světě nejlíp. Nikdy nemůžeš říct, že znáš všechno. A nikdy bych to neřekl, ale za dnešek tě mám plný zuby! Doufám, že zítřek bude lepší!" zařval naposledy, popadl svou lehkou bundu a vykráčel z kanceláře. Nemohl jít ale hned domů, musel se jít opít. Rozdýchat jak se pohádal s Cali. Měl jí rád, ale pokud ona nebude aspoň o něco vstřícnější, zvládne s ní vůbec pracovat?

Zůstala v kanceláři sama. Začala mít výčitky svědomí, jestli to náhodou s Danielem nepřehnala. Nikdy partnera neměla, vlastně jednou, ale nedopadlo to dobře. Tenkrát si odpřísáhla, že už si nikdy nikoho k sobě nepustí.

Rozhodla se jít domů, ale po cestě myslela na něj. Myslela na Emila. Pousmála se nad jeho jménem. Dělala si z něj legraci kvůli jeho jménu, ale ne takovou, aby ho to bolelo. Měla ho ráda jako bratra, kterého nikdy neměla.

Řešili společně drogový případ. Viděla to jako tenkrát. Neprůstřelné vesty, po zuby ozbrojení, zátah v doku. Drželi se na dohled, ale dostali se do dost nebezpečné přestřelky a Emil dostal zásah do krku. Vykrvácel jí v náručí. Zase jako by tam klečela, plakala s prsty v jeho krku snažíc se zastavit krvácení, ale už to nevydržel a záchranka přijela tak pozdě. Zemřel ji v náručí a už s tím nemohla nic dělat.

Odemkla si dveře do bytu a hned jak za ní zaklaply dveře, se jí přes nohy něco otřelo. Usmála se a ohnula se po něm. Byl to macatý kastrovaný kocour modré barvy.

"Emile, kluku, jak ses měl?" zašeptala mu do kožichu. Kocour začal okamžitě vrnět a užívat si přítomnost ženy, která mu patřila.

Pořídila si ho v rámci terapie. Potřebovala přítele, ale ne živého člověka. Její terapeut jí doporučil zvíře, ale jaké zvíře vám dá víc radosti než kočka nebo pes? Psa si dovolit nemohla, tolik času neměla, ale kočka to bylo něco jiného. Naučí se chodit na svůj pískový záchod, pohraje si sama se sebou, pomazlí se, když se jí chce. Tak si pořídila Belgického modrého kocoura jménem Emil, aby uctila památku svého zesnulého kolegy.

"Měla jsem strašný den. Pohádala jsem se s Danielem, včera jsem ti o něm říkala. Nevím, jak to mám brát. Chtěla bych ho mít ráda, ale bojím se, že bych o něj zase mohla přijít." Otevřela konzervu s kočičím mlsem a začala ho nandávat Emilovy do misky. Pozoroval jí.

Pak se jen dívala, jak její milovaná kočka vyjídá obsah misky. Došla si k lednici, plynulým pohybem jí otevřela a vyndala lahev červeného vína. Otevřela ji a nalila do sklenice na vysoké noze. Nenalila plnou sklenici, nalila tak na dva hlty a natočila sklenici proti světlu, zakroužila sklenicí a dívala se na barvu vína. Zakroužila znovu a přičichla. Měla ráda evropská vína, mnohem raději než ta jejich. Evropská byla jemnější, plná chutí, pokaždé ji to dokázalo překvapit.

Posadila se do křesla a sledovala Emila. Dojedl a začal si hrát se svou umělou myší. Tlapkami hrabal po jejím umělém tělíčku, sledovala jeho roztažené zornice lovce a pořád myslela na to, co jí řekl Dan. Že by měl přece jen pravdu a v našem světě je i jiný svět? Svět plný krve, vysátých mrtvol a ostrých zubů jako břitva? Nebo už taky začíná být paranoidní a chytat se stébla jako každý tonoucí?

Kdybych tak mohla vidět do budoucnosti, povzdychla si a stále se dívala na svého malého lovce. Ale kdyby do budoucnosti viděla, byla by ještě někdy schopná vylézt z bytu a normálně žít? A dokázala by někdy zabránit tomu, aby Emil umřel? Kdyby je slovo. Pouhé slovo. Musí se soutředit.

Když by si tedy byla schopná připustit, že je ještě jiný svět, než ten, na který je zvyklá a ve kterém žije, jak ho odhalit? Jak se co nejlépe do toho světa dostat? A hlavně: Jak zůstat naživu. Pokud jsou opravdu nějací upíři, jak se jim vlastně může bránit? Jak si uchrání svůj holý život a životy těch které má ráda?

Připustila si tedy, že něco takového jako upír vážně existuje. Jak zabránit tomu aby zabíjel? Pomůže svěcená voda, kříže, česnek a další? Vyškvařit je na slunci? Kolik možností by bylo? A co když to všechno, co se o upírech říká je blbost? Jen pár vymyšlených hloupostí upírům pro pobavení a lidem, aby si mysleli, že nad ně nic není.

Vždyť lidé si ani neuvědomují, že jsou jen další kořist. Když se občas stane, že napadne zvíře člověka, berou to jako hříčku přírody, prostě něco co by se nikdy dít nemělo. Škoda jen, že lidé jsou tak namyšlení, každý na to doplatí.

Dál si lámala hlavu nad případem. Nemohla na nic přijít, tak zkusila zavolat do laboratoře doktoru Lewimu. Když nevěděla kudy kam, vždy mu volala a pak se stavila za ním na patologii a nad kávou přemýšleli nad možnostmi. Vytočila jeho číslo.

"Lewi? Tady Cali, stavím se. Máte čas?" stručné telefony, to bylo její.

"Jistě, přijďte tak do hodinky, ještě si tu něco dodělám a pak mám spoustu času." Odpověděl a byl rád, že se za ním zase zastaví.

Dopila sklenici s vínem a zbytek uklidila do dveří lednice. Dala si sprchu a v klidu se převlékla. Ještě se podívala do zrcadla a lehce se nalíčila. Naložila Emilovi do misky ještě nějaké kočičí mlsky, protože si byla jistá, že dnes se už domů nevrátí. Pomalým krokem se vydala za doktorem Lewim, ale nepospíchala, chtěla si ještě pročistit hlavu a tak se vydala parkem.

Rozhlížela se po stromech, užívala si to ticho kolem, nikde nebyla živá duše, ale pak si všimla, že na jedné lavičce je přece jen někdo. Byl to pár. Muž seděl na lavičce s hlavou skloněnou na bok a nad ním se nakláněla žena v krátké sukni a líbala mu krk. Trošku závistivě se pousmála. Ale pak si hned vzpomněla, že by stejně na vztah neměla čas, tak se otočila a prošla to jinou stranou, aby těm dvoum dala ještě čas. Asi za půl hodiny se vracela kolem té lavičky.

"Hej, pane, vstávejte. Tady nemůžete spát." Strčila do něj a on upadl. Fialové rty, ale na nich byl úsměv. Cali zamrazilo kolem žaludku a rychle vyndala telefon.

"Lewi! Přijeďte!" rychle mu řekla, co našla a kde. Dívala se na toho muže a začínala si uvědomovat, že něco není opravdu v pořádku, ale jak na něco takového přijít? Jak se tomu všemu dostat na kloub?

Na krku se všimla zase těch ranek. Byly drobné. Dlouho se na ně dívala a pak jí to pomalu začalo docházet. To co se dělo nebylo vážně nic dobrého. Hned si vzpomněla na Daniela a vzala mobil už podruhé do ruky a našla jeho kontakt v seznamu. Po čtvrtém zazvonění to vzal.

"Co je?" zněl rozespale a trošku se mu motal jazyk, ale jen trochu.

"Danieli, to jsem já, Cali. Asi to bude znít divně, ale měl jsi možná pravdu. Našla jsem další pokousanou mrtvolu. Něco se vážně děje. Dáme si společně brzkou snídani? Tak za hodinu?" snažila se, aby zněla co nejvíce mile. Možná by se mu měla i omluvit, ale na to byla moc hrdá.

"Fajn, takže u Rosalie za hoďku, budu tam." A položil.

"Cali!" zařval známý hlas, pak uslyšela klapnout dveře od auta. "Tak kde ho máte? Začíná to být dost podivné. O čem jste to chtěla mluvit, než jste našla tu mrtvolu?" nervózně trhal rukou, i jemu se to přestávala líbit. Vždy našel odpovědi na všechny otázky, ale nevěděl, jakou odpověď by měl najít v tomhle divném případě.

"Lewi, asi budu vypadat jako blázen, ale asi už možná tuším, co by mohlo způsobovat ty podivné vraždy." Zvědavě pozvedl obočí, ale Cali se dívala do země, trochu se styděla, že chce říct něco tak nevědeckého. "No, vlastně to byl Danielův nápad a toho muže jsem tu předtím viděla s nějakou ženou, která tu teď není. Věříte v jiný bytosti, Lewi?" zeptala se a podívala se na něj s nadějí v očích.

"Myslíte jako ufoni? Cali, nejste trošku přetažená?" zeptal se opatrně.

"Tak jsem to nemyslela, i když bych se asi měla přiznat, že odpoledne jsem se dívala na Daniela stejně, ale teď. Lewi, co když jsou třeba upíři a ti nám tu řádí a zabíjí lidi?" bylo jí stydno, ale prostě si o tom potřebovala popovídat s někým jiným než jen s Danem.

"Cali! Neberete drogy?" vyvalil na ní oči doktor a rychle přemýšlel jestli by nemohla být nebezpečná, ale pak se zamyslel a vzpomněl si na pár filmů o upírech. Poškrábal se na bradě. "Cali, upřímně, nikdo nikdy nepotvrdil ani nevyvrátil jakýkoli fakt o tom, že by nějací upíři existovali, takže si nejsem jistý."

"Díky doktore. Už musím jít, tak zatím nashle." Mávla mu a vydala se za Danielem.

"Čekáš na mě dlouho?" zeptala se a posadila se proti němu, měl lehce opuchlé oči a trochu i zarudlé.

"Ne, v pohodě, jsem tu chvíli a něco jsem si zjišťoval o upírech. Sice internetu moc nevěřím, ale tak třeba se tam dá skutečně najít něco, co nám pomůže… No a moc se ti to líbit asi nebude…" dořekl a s vážným výrazem se na ní podíval.

V Cali trochu hrklo a sevřel se jí žaludek, otevřela krabičku cigaret, jednu si zapálila a čekala, co tedy Daniel zjistil.