5 POTÍŽE S PAMĚTÍ

Clary probudilo odpolední světlo, jasný bledý paprsek, který si to namířil přímo přes její obličej a zbarvil vnitřní strany jejích víček zářivě růžovou barvou. Neklidně se zavrtěla a unaveně otevřela oči.

Horečka byla pryč a s ní i pocit, že se jí uvnitř těla rozpouštějí a lámou kosti. Nadzvedla se a zvědavě se rozhlédla kolem sebe. Byla v malé, nabilo vymalované místnosti, která nejspíš Amatis sloužila jako pokoj pro hosty. Na posteli ležela jasně barevná přikrývka sešívaná z různých kousků látek. Přes kulatá okna byly zataženy krajkové záclony a světlo, které okny přicházelo, tvořilo na podlaze kruhy. Pomalu se posadila a čekala, že se v ní vzedme vlna závrati. Nic se ale nestalo. Cítila se naprosto zdravá, dokonce i dobře odpočatá. Když vylézala z postele, sklopila pohled a podívala se na sebe. Někdo ji oblékl do naškrobeného bílého pyžama, které teď už ale bylo pomačkané. A pro Clary příliš velké. Dlouhé rukávy jí komicky visely až pod konečky prstů.

Přešla k jednomu oknu a vyhlédla ven. Na svahu se vedle sebe tísnily kamenné domy tmavě zlaté barvy a jejich střechy vypadaly, jako by je tvořily bronzové šindele. Tato strana domu byla obrácena opačným směrem, než se nacházel kanál, a nabízela výhled na úzkou postranní zahrádku, která se už zbarvila podzimními odstíny hnědé a žluté. K vnější zdi domu byla připevněna mříž, na níž visela jediná poslední růže s hnědými, uvadajícími okvětními plátky.

Ode dveří se ozval šramot kliky a Clary rychle skočila zpátky do postele těsně předtím, než dovnitř vstoupila Amatis s podnosem v rukou. Pozvedla obočí, když si všimla, že je Clary vzhůru, nic však neřekla.

„Kde je Luke?“ chtěla vědět Clary a přitáhla si blíž k tělu přikrývku, jež jí dodávala pocit bezpečí.

Amatis položila podnos na stolek vedle postele. Byl na něm hrnek něčeho horkého a několik krajíců chleba s máslem. „Měla bys něco sníst,“ řekla. „Budeš se pak cítit líp.“

„Ale já se cítím dobře,“ namítla Clary. „Kde je Luke?“

Vedle stolku stála židle s vysokým opěradlem. Amatis se na ni posadila, složila si ruce do klína a klidně se na Clary zadívala. Teď ve dne si mohla Clary lépe prohlédnout rysy jejího obličeje – Amatis vypadala o mnoho let starší než Claryina matka, i když mezi nimi nemohl být zase tak velký věkový rozdíl. V jejích hnědých vlasech byly vidět šedivé pramínky a oči měla zarudlé, jako by plakala. „Není tady.“

„Není tady, jako že odběhl za roh do obchodu pro pár plechovek dietní koly a krabici koblih, nebo jako…“

„Odešel dnes ráno za svítání, po tom, co u tebe proseděl celou noc. Ohledně svého cíle mi nic konkrétního nesdělil.“ Amatis mluvila suchým tónem, a kdyby se Clary necítila tak bídně, možná by si s pobavením všimla, že zní přesně jako Luke. „Než odešel z Idrisu, po tom co se… přeměnil, vedl vlčí smečku, která se zabydlela v Brocéliandském hvozdu. Říkal, že se k ní vrátí, ale neřekl mi proč ani na jak dlouho, jen to, že se za několik dní zase objeví.“

„On mě… on mě tady nechal? To tady mám jenom tak sedět a čekat na něj?“

„No, nemohl tě dost dobře vzít s sebou, víš?“ připomněla jí Amatis. „A pro tebe nebude zase tak jednoduché vrátit se domů. Tím, jak jsi se sem dostala, jsi porušila Zákon, a to ti Spolek určitě neodpustí, ani tě nenechá jen tak odejít.“

„Já ale nechci jet domů.“ Clary se snažila soustředit. „Přijela jsem sem…, abych se s někým setkala. Mám něco na práci.“

„Luke mi to vysvětlil,“ řekla Amatis. „Dám ti jednu radu – Hadriána Močála najdeš jen tehdy, když on sám bude chtít, abys ho našla.“

„Ale –“

„Clarisso.“ Amatis se na ni zkoumavě zadívala. „Každou chvílí očekáváme Valentýnův útok. Skoro všichni lovci stínů z Idrisu jsou tady ve městě, za zábranami. Alicante je teď nejbezpečnější místo, kde můžeš být.“

Clary ztuhla. Z racionálního hlediska dávala slova Amatis smysl, v žádném případě ale nepřispěla k utišení hlasu v Claryině hlavě, který křičel, že už nemůže dál čekat. Musí okamžitě najít Hadriána Močála. Musí okamžitě zachránit svoji matku, musí ihned odejít. Potlačila záchvat paniky a snažila se mluvit nenuceně. „Luke mi nikdy neřekl, že má sestru.“

„To se ani nedivím,“ prohlásila Amatis. „My jsme… Nebyli jsme si moc blízcí.“

„Luke říkal, že se příjmením jmenujete Herondaleová,“ pokračovala Clary. „Ale tak se přece jmenovala inkvizitorka, ne?“

„Přesně tak,“ potvrdila Amatis a obličej se jí přitom stáhl, jako by ji ta slova bolela. „Byla to moje tchýně.“

Co to Luke Clary říkal o inkvizitorce? Že měla syna a ten se oženil s dívkou, která měla „nevhodné rodinné vazby“. „Vy jste byla vdaná za Stephena Herondalea?“

Amatis se zatvářila překvapeně. „Ty znáš jeho jméno?“

„Znám, Luke mi ho řekl…, ale myslela jsem si, že jeho žena zemřela. A proto byla inkvizitorka taková…“ Příšerná, chtělo se jí říci, ale zdálo se jí to příliš kruté. „Zahořklá,“ doplnila nakonec.

Amatis se natáhla po hrnku, který přinesla. Trochu se jí třásla ruka, když jej zvedla. „Ano, zemřela. Zabila se. Ale to byla Céline, Stephenova druhá žena. Já jsem byla první.“

„A pak jste se rozvedli?“

„Něco na ten způsob.“ Amatis vrazila hrnek Clary pod nos. „Poslyš, vypij tohle. Potřebuješ dostat něco do žaludku.“

Clary si od ní roztržitě vzala hrnek a usrkla doušek z jeho horkého obsahu. Tekutina v hrnku byla hutná a slaná – nebyl to čaj, jak očekávala, ale polévka. „No dobře,“ řekla pak. „Takže co se tehdy stalo?“

Amatis se dívala někam do dálky. „Když Luka… Když se Lukovi stalo to, co se mu stalo, potřeboval Valentýn nového pobočníka. Vybral si Stephena. Oba dva jsme vstoupili do Kruhu teprve nedávno předtím. A když si vybral Stephena, rozhodl se, že se nejspíš nehodí, aby měla žena jeho nejbližšího přítele a rádce za bratra někoho, kdo je…“

„Vlkodlak.“

„On tehdy použil jiné slovo.“ Amatis mluvila hořkým tónem. „Přesvědčil Stephena, aby naše manželství zrušil a našel si jinou ženu, kterou pro něj Valentýn vybere. Céline byla tak hrozně mladá… a tak bezvýhradně poslušná.“

„To je hrůza.“

Amatis se ostře zasmála a zavrtěla hlavou. „Už je to dávno. Myslím, že se ke mně Stephen zachoval slušně. Nechal mi tenhle dům a přestěhoval se se Céline zpátky do sídla Herondaleových, ke svým rodičům. Pak už jsem ho nikdy neviděla. Z Kruhu jsem samozřejmě vystoupila. Stejně už by mě tam nechtěli. Jediný člen Kruhu, který mě pak ještě navštěvoval, byla Jocelyn. Dokonce se mi i svěřila, když šla navštívit Luka…“ Zastrčila si prošedivělé vlasy za uši. „O Stephenově smrti jsem se dozvěděla až několik dní po tom, co se to stalo. A Céline – sice jsem ji nenáviděla, ale tehdy mi jí bylo líto. Prý si podřezala zápěstí, všude byla krev…“ Zhluboka se nadechla. „Na Stephenově pohřbu jsem viděla Imogenu, když ukládali jeho tělo do mauzolea Herondaleových. Přišlo mi, že mě ani nepoznala. Zanedlouho poté z ní udělali inkvizitorku. Představitelé Spolku měli pocit, že nikdo jiný nebude pronásledovat bývalé členy Kruhu tak nemilosrdně jako ona – a měli pravdu. Kdyby mohla smýt své vzpomínky na Stephena jejich krví, beze všeho by to udělala.“

Clary si vzpomněla na inkvizitorčiny chladné oči, na její přimhouřený, tvrdý pohled a snažila se ji litovat. „Myslím, že se z toho zbláznila,“ řekla. „Opravdu zbláznila. Chovala se ke mně strašně, ale nejhůř ze všeho k Jaceovi. Bylo to, jako by chtěla, aby umřel.“

„To by dávalo smysl,“ souhlasila Amatis. „Ty vypadáš jako tvá matka a tvá matka tě také vychovala, zato tvůj bratr…“ Naklonila hlavu na stranu. „Podobá se Valentýnovi stejně, jako ty jsi podobná Jocelyn?“

„Ne,“ odpověděla Clary. „Jace vypadá prostě jako Jace.“ Při myšlence na Jace ji zamrazilo v zádech. „Je tady v Alicante,“ přemýšlela nahlas. „Kdybych se s ním mohla setkat…“

„Ne,“ rozhodla Amatis přísně. „Nesmíš vyjít z domu. Nesmíš se s nikým vidět. A už vůbec ne se svým bratrem.“

„Nesmím vyjít z domu?“ Clary to pohoršilo. „Chcete říct, že tady musím zůstat? Jako vězeň?“

„Je to jenom na den nebo na dva,“ sdělila jí Amatis, „a kromě toho, jsi nemocná. Potřebuješ se uzdravit. Voda z jezera tě skoro zabila.“

„Ale Jace…“

„Je s Lightwoodovými. Nemůžeš tam jít. V momentě, kdy tě uvidí, ohlásí Spolku, že jsi tady. A pak nebudeš mít potíže se Zákonem jenom ty, ale taky Luke.“

Ale Lightwoodovi mě neprozradí Spolku. To by přece neudělali…

Ta slova jí odumřela na rtech. Neexistoval způsob, jak přesvědčit Amatis, že Lightwoodovi, které znala před patnácti lety, se změnili,  že Robert s Marysou už nejsou slepě loajální fanatici. Tahle žena byla možná Lukova sestra, ale pro Clary byla stále cizí. A pro Luka téměř také. Neviděl ji celých šestnáct let, ani jednou se nezmínil, že existuje. Clary se opřela o polštáře a předstírala únavu. „Máte pravdu,“ řekla. „Není mi dobře. Asi bych se měla prospat.“

„Dobrý nápad.“ Amatis se naklonila a vzala jí z ruky prázdný hrnek. „Kdyby sis chtěla dát sprchu, koupelna je na druhé straně chodby. A u nohou postele stojí truhla s mým starým oblečením. Vypadáš, že bys mohla mít podobnou velikost jako já v tvém věku, takže by ti mělo padnout. Na rozdíl od toho pyžama,“ dodala a slabě se usmála, což Clary neopětovala. Právě se totiž ze všech sil snažila potlačit chuť začít zklamaně bušit pěstmi do matrace.

Ve chvíli, kdy se za Amatis zavřely dveře, vyskočila Clary z postele a zamířila do koupelny v naději, že jí pobyt v horké sprše pomůže vyčistit hlavu. Ke své velké úlevě zjistila, že ať jsou lovci stínů jakkoli staromódní, přece jen už objevili krásu moderního vodovodního potrubí s tekoucí teplou a studenou vodou. Našla dokonce i mýdlo s pronikavou vůní citrusových plodů, kterým si mohla vymýt z vlasů úporný pach jezera Lyn. Když vyšla z koupelny, zabalená do dvou ručníků, cítila se mnohem lépe.

V ložnici se prohrabala Amatisinou truhlou. Její oblečení bylo pečlivě poskládáno a proloženo vrstvami šustivého papíru. Bylo tam něco, co vypadalo jako kusy školní uniformy – svetry z merinové vlny, jež měly na náprsní kapse vyšitý znak složený ze čtyř C otočených zády k sobě, skládané sukně a košile s úzkými manžetami. Pak tam byly bílé šaty omotané několika vrstvami hedvábného papíru. Clary si pomyslela, že to jsou nejspíš svatební šaty, a pečlivě je odložila stranou. Pod nimi ležely další šaty. Byly ušité ze stříbrného hedvábí, lehkého jako pavučinka, a jejich váhu měla nést jen tenká ramínka ozdobená lesklými kamínky. Clary si nedokázala představit Amatis v něčem takovém, nemohla však z hlavy vyhnat myšlenku, že právě takové šaty si možná oblékala její matka, když chodila tančit s Valentýnem. Nechala šaty sklouznout zpět do truhly a mezi prsty jí projela hebká, chladná látka.

Na samém dně truhly byl poskládán bojový oděv lovců stínů.

Clary oděv vytáhla a zvědavě si jej rozložila v klíně. Když poprvé viděla Jace a Lightwoodovy, měli na sobě právě takový bojový oblek tvořený upnutou bundou a kalhotami z pevného tmavého materiálu. Při bližším pohledu zjistila, že materiál není pružný, ale spíše tuhý, byla to tenounká kůže zpracovaná až do úplné ohebnosti. V klíně jí ležela lehká bunda na zip a kalhoty s komplikovanými poutky na provléknutí opasku. Lovci stínů nosili velké, masivní opasky, na které si věšeli zbraně.

Samozřejmě že by si měla obléci některý z těch svetrů a možná sukni. To od ní Amatis pravděpodobně očekávala. Bojový oděv ji však něčím silně přitahoval. Vždycky byla zvědavá, vždycky ji zajímalo, jaké by to bylo…

O pár minut později byly ručníky přehozené přes pelest postele a Clary se překvapeně, avšak bez nejmenší známky pobavení prohlížela v zrcadle. Oděv jí padl jako ulitý. Byl těsný, ale ne příliš, a obepínal křivky jejích nohou a hrudníku. Vlastně se díky němu zdálo, že Clary opravdu nějaké křivky má, což pro ni byla celkem novinka. Nevypadala hrozivě, pochybovala totiž, že je něco takového vůbec možné, alespoň však působila vyšším dojmem a její vlasy v kontrastu s černým materiálem neobyčejně jasně zářily. Vypadám jako máma, pomyslela si Clary v šoku.

A měla pravdu. Jocelyn pod svým okouzlujícím zevnějškem vždy skrývala tvrdé a houževnaté jádro. Clary často přemýšlela, co se její matce v minulosti stalo, že byla taková, jaká byla, silná a nepoddajná, tvrdohlavá a nebojácná. Podobá se tvůj bratr Valentýnovi stejně, jako ty jsi podobná Jocelyn? zeptala se jí Amatis a Clary jí chtěla odpovědět, že ona se přece své matce vůbec nepodobá, že její matka je, na rozdíl od Clary, krásná. Avšak Jocelyn, již znávala Amatis, byla přece tou dívkou, která zosnovala spiknutí proti Valentýnovi, která tajně zařídila spojení nefilim s podsvěťany, což mělo za následek zánik Kruhu a záchranu Dohod. Tahle Jocelyn by nikdy nezůstala jen tak sedět v domě a nečekala by, až se celý její svět rozpadne v prach.

Clary bez rozmýšlení přeběhla místnost a zastrčila petlici na dveřích. Pak přešla k oknu a otevřela je. Pod ním pořád ještě byla dřevěná mříž, která přiléhala ke kamenné zdi jako… jako žebřík, řekla si Clary. Úplně jako žebřík. A žebříky jsou přece naprosto bezpečné.

Zhluboka se nadechla a vylezla na okenní římsu.

 

Druhý den ráno přišli pro Simona strážní a zatřásli s ním, aby ho probudili z beztak už dost neklidného spánku provázeného podivnými sny. Tentokrát mu nezavázali oči, když ho vedli zpátky nahoru, takže se mu podařilo rychle nahlédnout mřížovými dveřmi do vedlejší cely. Pokud však doufal, že si prohlédne majitele chraptivého hlasu, který na něj předchozího večera mluvil, byla to lichá naděje. Přes mříže bylo vidět jen cosi, co vypadalo jako hromada nepotřebných starých hadrů.

Strážní Simona rychle vedli řadou šedivých chodeb a neváhali s ním prudce zatřást, když se moc dlouho díval jinam než přímo před sebe. Nakonec se zastavili v místnosti, jejíž stěny byly pokryty bohatě zdobenými tapetami. Na stěnách visely portréty různých mužů a žen v oblečení lovců stínů a do rámů obrazů byly vyryty runy. Pod jedním z největších portrétů stála červená pohovka, na níž seděl inkvizitor a v ruce držel nějaký stříbrný pohár. Nabídl jej Simonovi. „Krev?“ zeptal se. „Určitě už máš hlad.“

Naklonil pohár k Simonovi. Pohled na rudou tekutinu uvnitř na Simona mocně zapůsobil, stejně jako její pach. Žíly ho táhly ke krvi, jako by to byly provázky ovládané loutkářem. Byl to nepříjemný, téměř bolestivý pocit. „Je… lidská?“

Aldertree se zasmál. „Ale chlapče! Nebuď směšný. Je to jelení krev. Naprosto čerstvá.“

Simon nic neřekl. Bolel ho spodní ret, protože se na něj tlačily špičáky vysunuté z dásní, a v ústech ucítil svou vlastní krev. Naplnilo ho to nevolností.

Aldertreeho obličej se zkroutil do podoby sušené švestky. „Božínku.“ Otočil se ke strážím. „Nechte nás o samotě, pánové,“ přikázal jim a oni se obrátili k odchodu. Jen konzul se zastavil ve dveřích a ohlédl se na Simona s nezaměnitelným výrazem prozrazujícím odpor.

„Ne, díky,“ odmítl Simon navzdory hutné pachuti v ústech. „Já tu krev nechci.“

„Tvé špičáky mi ale říkají opak, mladíku,“ namítl Aldertree srdečně. „Tady máš. Vezmi si to.“ Natáhl ruku s pohárem. Zdálo se, že se pach krve vznáší vzduchem v místnosti jako vůně růží v zahradě.

Simonovy špičáky ještě o kousek povyjely a zabodly se mu do rtu. Byly nyní plně vysunuté. Ta bolest byla jako rána do obličeje. Udělal krok dopředu, téměř proti své vůli, a vytrhl inkvizitorovi pohár z ruky. Třemi doušky ho vyprázdnil a pak, když si uvědomil, co udělal, jej položil na opěrku pohovky. Třásla se mu ruka. Inkvizitor jedna, já nula, pomyslel si.

„Doufám, že ta noc v cele nebyla příliš nepohodlná. Nemá to být žádná mučírna, chlapče, spíše něco jako prostory určené k nucenému rozjímání. Já jsem toho názoru, že rozjímání skvěle napomáhá soustředění, souhlasíš se mnou? Je nezbytné pro jasné uvažování. A já doufám, že sis tam na uvažování udělal čas. Působíš jako přemýšlivý mladý muž.“ Inkvizitor naklonil hlavu na stranu. „Víš, že tu přikrývku jsem ti tam dolů přinesl vlastníma rukama? Nechtěl bych, aby ti byla zima.“

„Já jsem upír,“ připomněl mu Simon. „Nám nebývá zima.“

„Aha.“ Inkvizitor se zatvářil zklamaně.

„Ale ocenil jsem všechny ty Davidovy hvězdy a Šalomounovu pečeť,“ dodal Simon suše. „Vždycky mě potěší, když zjistím, že se někdo zajímá o moje náboženství.“

„Ale no jistě, jistě!“ Aldertree se rozzářil. „Ty rytiny jsou úžasné, že? Naprosto okouzlující, a samozřejmě také stoprocentně spolehlivé. Vsadím se, že jakýkoli pokus dotknout se dveří cely by ti úplně seškvařil kůži na ruce!“ Zasmál se, ta představa ho zjevně pobavila. „Ale k věci. Mohl bys kvůli mně udělat krok dozadu, chlapče? Prokážeš mi tím obrovskou laskavost, víš?“

Simon udělal krok dozadu.

Nic se nestalo, inkvizitorovy oči se však rozšířily. Odulá kůže kolem nich byla napjatá a lesklá. „Je to pravda,“ vydechl.

„Co je pravda?“

„Podívej se, kde stojíš, Simone. Rozhlédni se kolem sebe.“

Simon se rozhlédl. V místnosti se nic nezměnilo, takže mu chvíli trvalo, než pochopil, co tím Aldertree myslí. Stál totiž v jasné skvrně tvořené slunečními paprsky, které dovnitř pronikaly oknem vysoko nad jejich hlavami.

Aldertree se téměř kroutil nadšením. „Stojíš na přímém slunečním světle a vůbec nijak to na tebe nepůsobí. Skoro jsem tomu nevěřil, tedy samozřejmě mi to říkali, ale nikdy jsem nic podobného neviděl.“

Simon nic neříkal. Zdálo se, že na to ani není co říci.

„A tady se přímo nabízí jedna otázka pro tebe,“ pokračoval Aldertree. „A to, jestli víš, proč u tebe k tomuhle jevu došlo.“

„Možná jsem prostě hodnější než ostatní upíři.“ Simona okamžitě zamrzelo, že promluvil. Aldertree přimhouřil oči a na spánku mu naskočila žíla podobná tlustému červovi. Evidentně neměl rád vtipy, které sám nepronesl.

„Velice vtipné, velice vtipné,“ poznamenal. „Zeptám se tě na tohle: stal se z tebe světlomilec už ve chvíli, kdy jsi povstal z hrobu?“

„Ne.“ Simon odpověděl velice opatrně. „Ne. Nejdřív mi slunce způsobovalo popáleniny. I pár slunečních paprsků mi dokázalo seškvařit kůži.“

„Jistě.“ Aldertree horlivě přikývl, jako by tím naznačoval, že tak to přece má být. „Takže kdy sis poprvé všiml, že se můžeš bezbolestně vystavit dennímu světlu?“

„Bylo to ráno po té velké bitvě na Valentýnové lodi…“

„Během níž tě Valentýn zajal, nemám pravdu? Zajal tě a věznil tě na své lodi, protože chtěl použít tvoji krev k provedení rituálu pekelné přeměny.“

„Takže vy už vlastně všechno víte,“ řekl Simon. „To už mě ani k ničemu nepotřebujete.“

„Ale ne, to se pleteš!“ vykřikl Aldertree a vyhodil ruce do vzduchu. Simon si všiml, že má velmi malé dlaně, tak malé, že na konci jeho boubelatých paží působily téměř nemístně. „Můžeš nám sdělit ještě spoustu informací, milý chlapče! Například pořád musím přemýšlet o tom, jestli na té lodi nedošlo k něčemu, co tě změnilo. Nenapadá tě něco?“

Napil jsem se Jaceovy krve, pomyslel si Simon, napůl v pokušení sdělit tuto odpověď inkvizitorovi, jen aby ho poškádlil. Pak si ale překvapeně uvědomil: Napil jsem se Jaceovy krve. Že by ho změnilo právě tohle? Bylo to možné? A ať už to bylo možné, nebo ne, mohl inkvizitorovi říci, co Jace udělal? Chránit Clary byla jedna věc, chránit Jace zase druhá. Nic Jaceovi nedlužil.

Jenže to nebyla tak úplně pravda. Jace mu dal napít své krve a zachránil mu tím život. Udělal by něco takového jiný lovec stínů jen kvůli upírovi? A záleželo na tom, jestli to Jace ve skutečnosti udělal kvůli Clary? Vzpomněl si na svá vlastní slova: Mohl jsem tě zabít. Jace mu na to odpověděl: Nechal bych tě. Nedokázal nijak odhadnout, do jakých potíží by se Jace mohl dostat, kdyby se Spolek dozvěděl, že zachránil Simonovi život, a hlavně jakým způsobem se to stalo.

„Vůbec nic si z té lodi nepamatuju,“ řekl Simon. „Myslím, že mě Valentýn asi musel něčím omámit.“

Aldertreeho obličej se zasmušil. „To je špatná zpráva. Moc špatná. Hrozně nerad to slyším.“

„Mě to taky mrzí,“ ujistil ho Simon, přestože to nebyla pravda.

„Takže si opravdu vůbec nic nepamatuješ? Ani jeden jediný výmluvný detail?“

„Pamatuju si jenom to, že jsem omdlel, když mě Valentýn napadl, a potom už jsem se probudil na… na Lukově dodávce, cestou domů. Na nic dalšího si nevzpomínám.“

„To je nadělení, to je nadělení.“ Aldertree se zachumlal do své kápě. „Doneslo se mi, že Lightwoodovi si tě celkem oblíbili, ostatní členové Spolku však nemají… tolik porozumění. Zajal tě Valentýn a ty jsi z té situace vyklouzl se zvláštní novou schopností, kterou jsi nikdy předtím neměl. A teď sis našel cestu do srdce Idrisu. Chápeš přece, jak to vypadá.“

Kdyby Simonovi stále ještě bilo srdce, bušilo by mu teď jako o závod. „Vy si myslíte, že jsem Valentýnův zvěd.“

Aldertree se zatvářil šokované. „Ale chlapče, chlapče, já ti samozřejmě věřím. Věřím ti z celého srdce! Ale Spolek…, víš, Spolek dokáže být velice podezřívavý. Tolik jsme doufali, že nám dokážeš pomoci. Neměl bych ti to říkat, ale mám pocit, že ti můžu věřit – víš. Spolek se ocitl ve strašných potížích.“

„Spolek?“ To Simona zmátlo. „Ale co má tohle všechno společného s…“

„Víš,“ pokračoval Aldertree, „Spolek je rozštěpený na dvě frakce, dalo by se říci, že válčí sám se sebou, že je ve válečném stavu. Došlo k několika chybám, za něž mohla předchozí inkvizitorka i další lidé. Možná teď bude lepší to moc nerozebírat. Určitě ale chápeš, že tím byla zpochybněna autorita samotného Spolku, funkce konzula a inkvizitora. Vždy to vypadalo, že je Valentýn o krok před námi, jako by předem znal naše plány. Rada nebude naslouchat mým ani Malachiášovým doporučením, rozhodně ne po tom, co se stalo v New Yorku.“

„Myslel jsem, že za to mohla inkvizitorka…“

„Jenže právě Malachiáš ji jmenoval do funkce. Tehdy samozřejmě neměl tušení, že se úplně zblázní…“

„Jde ale o to, jak to teď vypadá,“ řekl Simon trochu trpce.

Na Aldertreeho čele znovu naskočila žíla. „Chytrá úvaha,“ připustil. „A trefná. Je důležité, jak věci vypadají navenek, a v politice to platí dvojnásob. Podaří se ti přesvědčit jakýkoli dav, pokud mu předložíš dobrý příběh.“ Naklonil se dopředu a provrtal Simona pohledem. „A já ti teď jeden příběh povím. Dobře poslouchej. Lightwoodovi byli kdysi členy Kruhu. V určitém okamžiku se Kruhu zřekli a byla jim udělena milost za předpokladu, že budou žít mimo Idris, pojedou do New Yorku a povedou tamější Institut. Jejich záznamy byly zcela bez poskvrny, což jim začalo získávat zpět důvěru Spolku. Celou tu dobu však věděli, že je Valentýn naživu. Celou dobu byli jeho oddanými služebníky. Vzali k sobě jeho syna…“

„Ale oni přece nevěděli…“

„Buď zticha,“ zavrčel na něj inkvizitor a Simon zmlknul. „Pomohli Valentýnovi najít Nástroje smrti a provést rituál pekelné přeměny. Když inkvizitorka zjistila, o co se potají snaží, zosnovali její smrt při bitvě na lodi. A teď přijeli sem, do srdce Spolku, s cílem vyzvědět naše plány a okamžitě je vyzradit Valentýnovi, aby nás mohl porazit a konečně podrobit všechny nefilim své vůli. A tebe přivezli s sebou, tebe, upíra, kterému neublíží sluneční paprsky, aby odvedli pozornost od svých pravých plánů na obnovení staré slávy Kruhu a zničeni Zákona.“ Inkvizitor se naklonil dopředu a z jeho prasečích oček létaly blesky. „Tak co si myslíš o tomhle příběhu, upíre?“

„Myslím si, že je ta vaše historka úplně šílená,“ usoudil Simon. “A má v sobě větší trhliny než silnice na Kent Avenue v Brooklynu, kterou mimochodem už několik let nikdo nevyasfaltoval. Nechápu, čeho doufáte, že tímhle dosáhnete…“

„Doufám?“ zopakoval Aldertree. „Já v nic nedoufám, podsvěťane. Já celým svým srdcem vím. Vím, že je mou svatou povinností zachránit Spolek.“

„Lhaním?“ namítl Simon.

„Příběhem,“ opravil ho Aldertree. „Velcí státníci vytvářejí příběhy, aby přinesli svému lidu inspiraci.“

„Ale tím, že všechno hodíte na Lightwoodovy, jim žádnou inspiraci nepřinesete…“

„Vždy se musí přinášet oběti,“ nenechal se přerušit Aldertree. Obličej se mu upoceně leskl. „Až Rada získá společného nepřítele a důvod znovu začít věřit Spolku, zase se sjednotí. Když vezmeš v úvahu tohle, co proti tomu znamená jedna rodina? A pochybuji, že se něco stane dětem Lightwoodových. Ty z ničeho obviněny nebudou. Možná snad ten nejstarší chlapec. Ale ostatní…“

„To nemůžete udělat,“ řekl Simon. „Téhle historce nikdo neuvěří.“

„Lidé vždy věří tomu, čemu věřit chtějí,“ prohlásil Aldertree, „a Spolek potřebuje někoho, na koho by svalil vinu. Já mohu viníka dodat. Ale potřebuji k tomu tebe.“

„Mě? Co to má společného se mnou?“

„Potřebuji tvé přiznání.“ Inkvizitorův obličej byl teď rudý vzrušením. „Přiznej se k tomu, že sloužíš Lightwoodovým a že všichni pracujete pro Valentýna. Přiznej se a já k tobě budu shovívavý. Pošlu tě zpět k tvým lidem. To ti přísahám. Ale potřebuji tvé přiznání, aby mi Spolek uvěřil.“

„Chcete, abych se přiznal k něčemu, co není pravda,“ řekl Simon. Věděl, že jen opakuje to, co už inkvizitor řekl, jeho myslí však zmítal chaos. Nedokázal se zachytit ani jediné myšlenky. Hlavou mu vířily obličeje Lightwoodových – Aleka popadajícího dech na strmé cestě ke Gardu, Isabeliných tmavých očí upřených přímo na něj, Maxe skloněného nad knihou.

A Jace. Jace byl jedním z nich, jako by mu v žilách kolovala krev Lightwoodovy rodiny. Přestože jeho jméno inkvizitor nezmínil, Simonovi bylo jasné, že Jace zaplatí stejnou cenu jako ostatní.

A všechno, co se dělo jemu, se dělo i Clary. Simon se zamyslel nad tím, jak k tomu vlastně došlo, že byl najednou svázán s těmito lidmi, s lidmi, kteří v něm neviděli nic víc než podsvěťana, přinejlepším polovičního člověka.

Zvedl oči a setkal se s inkvizitorovým pohledem. Aldertree měl zvláštní, uhlově černé oči. Dívat se do nich bylo jako dívat se do temnoty. „Ne,“ prohlásil Simon. „Ne, tohle já neudělám.“

„Ta krev, co jsem ti dal,“ řekl mu Aldertree, „je poslední, kterou uvidíš, dokud od tebe neuslyším jinou odpověď.“ V jeho hlase nezbyla jediná stopa laskavosti, dokonce ani falešné laskavosti. „Budeš se divit, jakou dostaneš žízeň.“

Simon na to neodpověděl.

„Takže další noc v cele,“ uzavřel inkvizitor, vstal a natáhl se ke zvonku, aby přivolal stráže. „Tam dole je to příjemně klidné, že? Mám za to, že klidné prostředí někdy dokáže vyřešit jisté potíže s pamětí, nemyslíš?“

 

Clary byla sice přesvědčená, že si pamatuje, kudy s Lukem předchozího večera přišli, avšak ukázalo se, že neměla tak úplně pravdu. Jako nejlepší strategie jí proto přišlo vydat se do středu města, kde se bude moci zeptat na cestu, když však stanula na kamenném náměstíčku s nepoužívanou studnou, najednou si nedokázala vzpomenout, zda má odsud zabočit doleva, nebo doprava. Rozhodla se jít doleva, čímž se ocitla ve změti klikatých uliček, které se všechny navzájem podobaly. S každou další z nich si Clary přišla víc a víc ztracená.

Nakonec se vynořila na širší ulici lemované obchody. Po obou stranách ulice spěchali chodci a žádný z nich jí nevěnoval sebemenší pozornost. Pár z nich mělo také na sobě bojový oděv, i když většina ne. Venku bylo chladno, takže se hlavním hitem dne staly dlouhé staromódní kabáty. Ostrý vítr vyvolal v Clary toužebnou vzpomínku na její zelený sametový kabát, který visel v Amatisině pokoji pro hosty.

Luke nelhal, když jí tvrdil, že se na zasedání sjeli lovci stínu z celého světa. Clary prošla kolem Indky v nádherném zlatém sárí, která měla na řetězu kolem pasu zavěšeny dvě zahnuté dýky. Do jedné výlohy plné zbraní se díval vysoký muž s tmavou pletí a ostře řezanou aztéckou tváří. Na obou zápěstích měl několik náramků ze stejného lesklého materiálu, z něhož byly i démoni věže. O kousek dál ve stejné ulici stál muž v dlouhém nomádském rouchu a studoval cosi, co vypadalo jako plán města. Při pohledu na něj sebrala Clary odvahu a přistoupila ke kolemjdoucí ženě v těžkém brokátovém kabátě, aby se jí zeptala na cestu do Knížecí ulice. Jestli měla někdy nastat chvíle, kdy nebudou obyvatelé města podezřívaví k lidem, kteří zjevně neví, kudy mají jít, pak to muselo být právě nyní.

Její instinkt ji nezradil. Žena jí rychle a beze stopy zaváhání sdělila několik pokynů. „Pak na konci Starého kanálu zahneš vpravo, přejdeš přes kamenný most a tam už začíná Knížecí ulice.“ Usmála se na Clary. „Jdeš k někomu konkrétnímu?“

„K Penhallowovým.“

„Aha, tak to je ten modrý dům se zlatým zdobením, přímo u kanálu. Je dost velký, nemůžeš ho minout.“

Měla pravdu jen částečně. Byl to opravdu velký dům, Clary však kolem něj bez zastavení prošla, než si uvědomila svoji chybu a vrátila se, aby si budovu znovu prohlédla. Vlastně je to spíš indigo než modrá, pomyslela si, ale koneckonců ne všichni lidé přemýšleli o barvách stejným způsobem jako ona. Většina jich nedokázala poznat rozdíl mezi citrónovou a šafránovou žlutí. A to se ty dvě barvy jedna druhé ani zdaleka nepodobaly! A zdobení na domě nebylo zlaté, ale bronzové. Mělo pěkný tmavě bronzový odstín, jako by tam ten dům stál už mnoho let, což byla nejspíš pravda. Všechno v tomto městě bylo tak starobylé…

Tak dost, poručila si Clary. Tohle se jí stávalo pokaždé, když byla nervózní, nechávala pak svoje myšlenky putovat do nejrůznějších náhodných směrů. Otřela si ruce o kalhoty. Měla vlhké, upocené dlaně. Látka kalhot působila na dotek drsně a suše jako hadí šupiny.

Vyšla po schodech a vzala do ruky těžké klepadlo na dveřích. Mělo tvar andělských křídel, a když je nechala dopadnout, ozval se zvuk podobný vyzvánění obrovského zvonu. O chvíli později se dveře rozletěly dokořán a na prahu stanula Isabela Lightwoodová s očima rozšířenýma překvapením.

„Clary?!“

Clary se slabě usmála. „Ahoj, Isabelo.“

Isabela se opřela o rám dveří a nasadila zasmušilý výraz. „A do háje.“

 

Když se Simon zase ocitl v cele, zhroutil se na postel a poslouchal, jak se kroky stráží vzdalují od jeho dveří. Další noc. Další noc tady dole ve vězení, protože inkvizitor čeká, až si Simon „vzpomene“. Chápeš přece, jak to vypadá. Ani v nejhorších představách, ani v nejstrašlivějších nočních můrách Simona nikdy nenapadlo, že by si o něm někdo mohl myslet, že se spolčil s Valentýnem. Valentýn nenáviděl podsvěťany, a to pořádně. Valentýn Simona podřezal, počkal, až z něj vyteče všechna krev, a pak ho nechal umřít. I když je pravda, že tohle inkvizitor nemohl vědět.

Za zdí se ozval šramot. „Musím se přiznat, že jsem byl zvědavý, jestli se vrátíš,“ ozval se chraptivý hlas, který si Simon pamatoval z předchozí noci. „Takže chápu to správně, že jsi inkvizitorovi nedal to, co po tobě chce?“

„Nejspíš ano,“ odpověděl Simon a přiblížil se ke stěně. Přejel prsty po kameni, jako by v něm hledal nějakou puklinu, nějaký otvor, jímž by se mohl podívat na druhou stranu, nic ale nenašel. „Kdo jste?“

„Je to neústupný člověk, tenhle Aldertree,“ pokračoval hlas, jako by Simon vůbec nepromluvil. „Ten se jen tak lehce nevzdá.“

Simon se opřel o vlhkou stěnu. „Tak to asi vypadá, že tady dole nějakou dobu zůstanu.“

„Nepředpokládám, že bys byl ochotný mi prozradit, co od tebe inkvizitor chce…“

„Proč to chcete vědět?“

Smích, který se ozval místo odpovědi, zněl jako skřípění kovu o kámen. „Jsem v téhle cele déle než ty, světlomilče, a jak sám vidíš, nenabízí se tu moc příležitostí, jak zaměstnat myšlenky. Jakékoli rozptýlení přijde vhod.“

Simon si položil ruce na břicho. Jelení krev v něm utišila nejhorší hlad, ale nebylo jí dost. Celé tělo ho stále bolelo žízní. „Proč mi tak pořád říkáte?“ zeptal se. „Světlomilec.“

„Zaslechl jsem, jak se o tobě baví stráže. O upírovi, který může chodit po venku za denního světla. Nic takového ještě nikdy nikdo neviděl.“

„A přece už pro to máte slovo. To je ale náhoda.“

„Je to podsvětanské slovo, Spolek ho nepoužívá. Podsvěťané si o stvořeních, jako jsi ty, vyprávějí legendy. Překvapuje mě, že to nevíš.“

„Já jsem podsvěťan teprve krátce,“ vysvětlil Simon. „Ale vypadá to, že toho o mně dost víte.“

„Stráže se baví nejrůznějšími drby,“ řekl hlas. „A to, že Light-woodovi pronesli portálem krvácejícího, umírajícího upíra, to už je pořádný drb. I když musím říct, že jsem nečekal, že se tu objevíš, tedy dokud pro tebe nezačali upravovat celu. Překvapuje mě, že s tím Lightwoodovi souhlasili.“

„Proč by s tím neměli souhlasit?“ opáčil Simon hořce. „Já přece nic neznamenám. Jsem podsvěťan.“

„Tak k tomu možná přistupuje konzul,“ namítl hlas. „Ale Lightwoodovi…“

Následovalo krátké ticho. „Lovci stínů, kteří žijí mimo Idris, a především ti, kteří vedou Instituty, bývají tolerantnější. A naopak, místní členové Spolku jsou o dost… úzkoprsejší.“

„A co vy?“ zeptal se Simon. „Vy jste podsvěťan?“

„Podsvěťan?“ Simon si tím nebyl jistý, avšak zdálo se mu, že se v cizincově hlase ozval náznak hněvu, jako by mu měl neznámý tu otázku za zlé. „Jmenuji se Samuel. Samuel Blackburn. Jsem jedním z nefilim. Před lety jsem byl členem Kruhu, společně s Valentýnem. Při povstání jsem zabíjel podsvěťany. Nejsem jedním z nich.“

„Aha.“ Simon polkl. V ústech cítil slanou pachuť. Vzpomněl si, ze členové Valentýnova Kruhu byli Spolkem dopadeni a potrestáni, tedy až na ty, kterým se podobně jako Lightwoodovým podařilo uzavřít se Spolkem dohodu nebo kteří výměnou za odpuštění souhlasili s exilem. „A to jste od té doby pořád tady?“

„Ne. Po povstání jsem vyklouzl z Idrisu, než mě mohli chytit. Zůstal jsem mimo celé roky – roky! –, ale pak jsem si začal bláhově myslet, že už na mě zapomněli, a vrátil jsem se. Samozřejmě že mě okamžitě zatkli. Spolek má své metody sledování nepřátel. Předvedli mě před inkvizitorku a celé dny mě vyslýchali. Když se mnou byli hotoví, zavřeli mě sem.“ Samuel si povzdechl. „Ve Francii se tomuhle typu vězení říká oubliette. Znamená to ‚místo zapomnění‘. Právě sem se odhazují odpadky, na které chtějí lidé zapomenout, tady totiž můžou v klidu shnít, aniž by někoho obtěžoval jejich zápach.“

„No dobře. Já jsem podsvěťan, což je něco jako odpadky. Ale vy ne. Vy jste lovec stínů.“

„Jsem lovec stínů, který se spolčil s Valentýnem. To mě staví na tvoji úroveň. Nebo možná ještě níž. Jsem přeběhlík.“

„Ale spousta lovců stínů přece bývala členy Kruhu – třeba Lightwoodovi, Penhallowovi…“

„Všichni se Kruhu zřekli. Obrátili se k Valentýnovi zády. Já ne.“

„Vy ne? Ale proč ne?“

„Protože se Valentýna bojím víc než Spolku,“ odpověděl Samuel. „A kdybys měl dost rozumu, světlomilče, byl bys na tom stejně.“

 

„Ale vždyť ty máš přece být v New Yorku!“ vykřikla Isabela. „Jace říkal, že ses nakonec rozhodla zůstat doma. Říkal, že jsi chtěla být se svou matkou!“

„Jace lhal,“ prohlásila Clary rezolutně. „Nechtěl mě tady, takže mi neřekl, kdy vyrážíte, a pak vám napovídal, že jsem změnila názor. Vzpomínáš si, jak jsi mi jednou řekla, že Jace nikdy nelže? To teda byla pěkná blbost.“

„Za normálních okolností nelže nikdy,“ bránila se Isabela, která úplně zbledla. „Poslouchej, přišla jsi sem – teda chci říct, má to něco do činění se Simonem?“

„Se Simonem? Ne. Simon je v bezpečí doma v New Yorku, díky bohu. I když bude hrozně naštvanej, že se se mnou nemohl rozloučit.“ Isabelin nechápavý výraz začínal lézt Clary na nervy. „No tak, Isabelo. Pusť mě dovnitř. Potřebuju mluvit s Jacem.“

„Takže… tys sem dorazila na vlastní pěst? Dostala jsi od Spolku povolení? Prosím tě, řekni mi, že máš povolení Spolku.“

„Ne tak úplně…“

„Tys porušila Zákon?“ Isabelin hlas se zvedl do výšky a pak zase klesl. Pokračovala téměř šeptem: „Jestli se to Jace dozví, bude vzteky skákat do stropu. Clary, musíš se vrátit domů.“

„Ne. Musím zůstat tady,“ řekla Clary, i když si sama nebyla moc jistá, z čeho pramení její neústupnost. „A potřebuju mluvit s Jacem.“

„Teď na to není vhodná doba.“ Isabela se úzkostlivě rozhlédla kolem sebe, jako by doufala, že se poblíž objeví někdo, koho by mohla požádat, aby jí pomohl dostat Clary z dohledu. „Prosím tě, vrať se do New Yorku. Prosím…“

„Myslela jsem si, že mě máš ráda, Izzy.“ Clary se rozhodla vsadit na Isabelin pocit viny.

Isabela se kousla do rtu. Byla oblečená do bílých šatů a vlasy měla vyčesané nahoru a sepnuté sponkami. Vypadala mladší než obyčejně. Za ní Clary viděla chodbu s vysokým stropem, na jejíchž stěnách visely starobyle působící olejomalby. „Já tě přece mám ráda. Ale jde o to, že Jace… Proboha, co to máš vůbec na sobě? Kde jsi sehnala oblečení do boje?“

Clary se na sebe podívala. „To je na dlouhý vyprávění.“

„V tomhle nemůžeš jít dál. Jestli tě Jace uvidí…“

„No a co, že mě uvidí? Isabelo, já jsem sem dorazila kvůli svojí matce, jsem tu kvůli ní. Jace mě tady možná nechce, ale nemůže mě donutit, abych zůstala doma. Já teď musím být tady. Moje matka ode mě čekala, že to pro ni udělám. Ty bys to pro svoji matku taky udělala, ne?“

„Samozřejmě,“ řekla Isabela. „Ale Clary, Jace má svoje důvody…“

„Tak to bych si ráda poslechla, jaký důvody to jsou.“ Clary se přikrčila a prosmýkla se pod Isabelinou nataženou paží dovnitř.

„Clary!“ vyjekla Isabela a rozběhla se za ní, Clary však už byla daleko v chodbě. Soustředila se na úprk před Isabelou, zároveň si však stihla všimnout, že je tento dům postaven podobně jako Amatisin, že je vysoký a úzký, avšak o hodně větší a nákladněji zařízený. Chodba vedla do místnosti s vysokými okny a výhledem na kanál. Hladinu křižovaly bílé lodě, jejichž plachty uháněly nad vodou jako pampelišková semínka unášená větrem. Na pohovce u jednoho z oken seděl černovlasý chlapec a četl si knihu.

„Sebastiáne!“ zavolala na něj Isabela. „Nepouštěj ji nahoru!“ Chlapec překvapeně vzhlédl a o zlomek vteřiny později už stál před Clary a bránil jí v cestě ke schodům. Clary se zastavila. Nikdy předtím neviděla nikoho, kdo by se dokázal pohybovat takovou rychlostí, tedy kromě Jace. Chlapec ani nebyl udýchaný, dokonce se na ni usmíval.

„Tak tohle je ta slavná Clary.“ Tvář se mu rozzářila úsměvem a Clary zatajila dech. Už několik let si sama pro sebe kreslila na pokračování komiks. Vyprávěl o královském synovi, na něhož byla uvržena kletba, která způsobovala, že každý, koho ten princ miloval, zemřel. Vložila do snění o tomto temném, romantickém, tajemném princi veškerou svou představivost, a on teď najednou stál přímo před ní – měl stejnou bledou pleť, stejné rozcuchané vlasy a oči tmavé tak, že v nich panenky téměř splývaly s duhovkami. Stejné vysedlé lícní kosti a hluboké oči lemované dlouhými řasami. Věděla, že toho chlapce nikdy předtím neviděla, a přesto…

Chlapec měl ve tváři zmatený výraz. „Myslím, že… Neviděli jsme se už někde?“

Clary zavrtěla hlavou, neschopná slova.

„Sebastiáne!“ Isabele se uvolnily vlasy ze sponek a teď jí volně splývaly na ramena. Vrhala kolem sebe zuřivé pohledy. „Nebuď na ni milej. Vůbec tady nemá být. Clary, jeď domů.“

Clary silou vůle odtrhla pohled od Sebastiána a nevraživě se zadívala na Isabelu. „Co? Zpátky do New Yorku? A jak se tam mám asi dostat?“

„A jak ses dostala sem?“ zajímal se Sebastián. „Nepozorovaně proniknout do Alicante je docela těžký úkol.“

„Prošla jsem portálem,“ řekla Clary.

„Portálem?“ Isabela se tvářila udiveně. „Ale v New Yorku už přece ani jeden portál nezbyl. Valentýn je oba zničil…“

„Já vám nemusím nic vysvětlovat,“ sdělila jí Clary. „Aspoň dokud mi neřeknete pár věcí. Tak zaprvé: Kde je Jace?“

„Není tady,“ odpověděla Isabela přesně ve chvíli, kdy Sebastián řekl: „Je nahoře.“

Isabela se k němu obrátila. „Sebastiáne! Buď zticha!“

Sebastián vypadal zaskočeně. „Vždyť je to jeho sestra. Určitě ji chce taky vidět, ne?“

Isabela otevřela pusu a hned ji zase zavřela. Clary poznala, že Isabela zvažuje, zda bude rozumnější začít nic netušícímu Sebastiánovi vysvětlovat Claryin komplikovaný vztah k Jaceovi, nebo vystavit Jace nepříjemnému překvapení. Nakonec vyhodila ruce do vzduchu v odevzdaném gestu. „Tak dobře, Clary,“ řekla hlasem, z něhož čišel takový hněv, že to bylo neobvyklé i na Isabeliny poměry. „Tak si jdi a udělej, co sis usmyslela, bez ohledu na to, komu to ublíží. Tak to přece děláš vždycky, ne?“

Au. Clary vrhla na Isabelu vyčítavý pohled a pak se obrátila zpět k Sebastiánovi, který jí beze slova ustoupil z cesty. Proběhla kolem něj a vyletěla po schodišti nahoru. Zaslechla, jak Isabela dole křičí na nebohého Sebastiána. To bylo pro Isabelu typické – pokud bylo zrovna potřeba na někoho svalit vinu, Isabela si k tomu pokaždé vybrala libovolného mladíka, pokud se v jejím okolí nějaký vyskytoval.

Schodiště ústilo na odpočívadlo s okenním výklenkem, který nabízel výhled na město. Ve výklenku seděl malý chlapec a četl si. Když Clary zdolala schody, vzhlédl a překvapeně zamrkal. „Tebe znám.“

„Ahoj, Maxi. Já jsem Clary, Jaceova sestra. Vzpomínáš si na mě?“

Max se rozzářil. „Poradila jsi mi, jak se má číst Naruto,“ řekl a ukázal jí knihu, kterou četl. „Podívej se, pořídil jsem si další svazek. Tenhle se jmenuje…“

„Maxi, já si teď s tebou nemůžu povídat. Slibuju, že se na tu tvoji knížku podívám později, ale nevíš, kde je Jace?“

Max se zasmušil. „V támhletom pokoji,“ oznámil jí a ukázal na poslední dveře na konci chodby. „Chtěl jsem tam jít s ním, ale on mi tvrdil, že má na práci nějaké dospělácké věci. To mi teď říkají všichni.“

„To mě mrzí,“ řekla Clary, ale na rozhovor se už moc nesoustředila a její myšlenky běžely napřed. Co řekne Jaceovi, až ho uvidí, a co řekne on jí? Když mířila chodbou ke dveřím, uvažovala: Radši se budu chovat přátelsky, ne naštvaně. Kdybych na něj hned začala ječet, jenom se stáhne do sebe. Musí přece pochopit, že sem patřím stejně jako on. Nepotřebuju chránit jako vzácná čínská váza. Já jsem taky dost silná…

Otevřela dveře dokořán. Zdálo se, že místnost za nimi slouží jako knihovna, kolem stěn se totiž táhly police s knihami. Byla tam spousta světla, které dovnitř proudilo velkým, vysokým oknem. Uprostřed místnosti stál Jace. Nebyl však sám, ani zdaleka. Byla tam s ním černovláska, kterou Clary nikdy předtím neviděla, a tiskli se k sobě ve vášnivém objetí.