5. kapitola

V samém srdci německé říše putoval Tarjei, hladový, unavený a zcela ztracený.
            Nebylo to tak dávno co cestoval do Tybingu, ale jemu se zdálo, že uběhli již roky.
            Dostal se do válečné oblasti, nebo možná do oblasti kde se objevili prudké místní boje? Nevěděl, a neměl se koho zeptat. Domy, u kterých zaklepal s žádostí o informace a třeba i kousek chleba, mu ve chvíli kdy uslyšeli jeho přízvuk, praštili dveřmi před nosem. Mysleli si, že je jedním z cizích vojáků, kteří přicházeli konat hrůzy, pustošit, plenit a znásilňovat.
            V neznámém lese, vysíleně padl k zemi u kmene stromu. Neměl tušení, v jaké části Německa se nachází, jen se schoval do lesa jako zvíře čekající blížící se smrt.
            Tarjei byl velmi mladý, měl jen osmnáct let, a byl velkou nadějí medicíny. Teď se bál, že už nikdy nebude moci použít to, co se naučil na Univerzitě v Tübingenu a od dědečka Tengela.
            Měl s sebou v batohu velkou sbírku drahých léčivých bylin. Silně jej k sobě tiskl, snažíce se je ochránit za každou cenu, a to i v hodině smrti. Zbytek byl uchován v domě v Lipové Aleji, pečlivě ukryté na místě, které znal jen on a dědeček.

            Co se stane, pokud se nikdy nevrátí domů a nikdo nikdy nenajde ty drahocenné byliny?
On, Tarjei, byl zodpovědný za posvátný poklad Lidu ledu. Za všechny ty prastaré a tak neobvyklé věci, jako soví kůže, dračí krev (zajímalo by mě odkud ji vzali), hlava kočky, lebky novorozenců, opravdu výborná paleta receptů, které používají méně známé byliny nebo speciální směsi různých ingrediencí.

            Čarodějnice Hanna předala svou sbírku ve svém konci Sol. Tengel sám také zdědil od předků léčivé látky. Když Sol zemřela dědeček Tengel převzal z jejích zásob všechno cenné. Teď tomu vládl Tarjei. Dědeček jej vybral aby - až přijde jeho čas - se stal jeho důstojným nástupcem v příští generaci.
            Tarjejův příslušný dědic se pravděpodobně ještě nenarodil, pokud to tedy není malý, nebesky jemný Mattias, nevlastní bratr Kolgrima. Tarjei mu pomohl na svět.
            Samozřejmě, ještě mnoho dětí se narodí v rodinách Meidenovců a Lidí ledu, možná i jeho vlastní děti a vnoučata ...
            Ne.
            Blíží se konec. Tarjei to cítil jasně. Neměl již sílu, aby se snažil najít v lese něco k jídlu. Navíc, co by mohl najít v tomto ročním období? Několik lískových ořechů, to byla poslední věc, kterou měl v ústech. A i to bylo před několika dny.
            Měl bych jít dál, pomyslel si. Někde přece musí existovat záchrana.
            Věděl, že to byla planá naděje. Nikdo nechtěl mluvit s cizincem. Lidé zmučení válkou je nenáviděli z celého srdce.
            Tajemný poklad Lidu ledu ... Musí jít dál!
            Jen se nejprv na chvíli prospí. Je unavený, tak unavený ...

            Země byla ještě vlhká po zimě. Tarjei to cítil, ale co mohl dělat? Celé jeho tělo a mysl se propadli do sladké dřímoty.
            A tak by skončil příběh všech tajemství Lidu ledu, nebýt zcela neočekávané události.
            Tarjei slyšel, že jej někdo volá, ale nebyl schopen se pohnout.
            Po chvíli se ten tenký hlásek stal podrážděným a netrpělivým.
            „Proč tu ležíš?“ ptal se kdosi v němčině. „Odpověz mi, hlupáku!“
            Tarjei se vší silou snažil probudit, ale marně.
            „Musíš mi pomoct,“ zaječel hlas ještě víc netrpělivě.
            Někdo s ním třásl.
            Nakonec se mu podařilo otevřít oči, musel na to použít nemalé úsilí. Nemohl říct jak dlouho tam ležel, ale jeho tělo bylo ztuhlé zimou a byl tak slabý, že nemohl ani zvednou ruku.
            Uviděl rozmazaně nějakou postavu, stojící v jarním slunci.
            „No, konečně!“ zasyčel rozzuřený hlas znovu. „Myslela jsem, že jsi mrtvý!“
            „Myslel jsem si to taky“ zamumlal neurčitě německy. „Kdo jste?“

            „Nemáš právo na mně mluvit, ty hlupáku!“ Odfrkl si malý tvor, který se ukázal být devítiletou dívkou. Když se Tarjeji vrátila schopnost vidět, zjistil, že malá je velmi elegantně oblečená, ale docela špinavá, a má spoustu jehličí a suchého listí ve vlasech.
            „A vy jste kdo?“ Zeptala se. „Pokud jste jedním z těch, strašných cizích vojáků, tak nemáš právo mi pomáhat. A já s tebou nechci mluvit.“
            „Ne, já jsem norský lékař a s válkou nemám nic společného.“
            „Vy jste doktor? To je skvělé, protože jsem si zlomila nohu.“
            „Zlomila jste si nohu? A to stojíte takhle v klidu?“
            Oh, zvláštní žena, pomyslel si, Tarjei.
            „Ještě jste se mi nepředstavil, doktore.“
            „Jsem Tarjei Lind z Lidu ledu,“ zamumlal unaveně a podrážděně, zavíraje oči. Co je to za dítě! Žádá představení, kdy člověk umírá.
            Řekl Lind z Lidu ledu, protože pro toto jméno se nakonec rozhodla jeho rodina. Lind, z Lipové aleje, a "Lidu ledu" také se toho jména nechtěl vzdát, i když jeho dědeček Tengel jej  nenáviděl. Už uplynula spousta času od dob kdy lidé z oblasti Trondelagu  lovili a zabíjeli Lid ledu. A navíc byl tak daleko. Teď už si nikdo nepamatoval hrůznou rodinu, ve které přicházeli na svět čarodějové a čarodějnice.
            „Lind z Lidu ledu? To zní to jako vznešené jméno,“ řekla mladá dáma laskavě.
            „Ovšem,“  potvrdil Tarjei, protože jeho jméno znělo opravdu jako jméno šlechtice „A jak se jmenujete?“
            „Nemáte právo se mnou mluvit!“ Řekla, a dupla nohou, jako by si ji opravdu chtěla zlomit. „Jsem stále svobodná Kornelie! Můj dědeček je hrabě Georg von Erbach z Breubergu. Moje matka a otec jsou mrtví, žiji s tetou Julianou.“
            „A nyní chcete pomoci kvůli noze?“
            „Nemáš právo se mnou takhle mluvit. Nikdo nemá právo říkat mi co mám dělat.“
            „Ale já dělám to, co se mi líbí,“ zamumlal Tarjei, který stále ještě neotevřel oči.

            - Proto od vás odcházím - řekla dívka, a obrátila se k němu zády
            „Taky dobře. Alespoň mohu v klidu zemřít. I tak byste mi nemohla pomoct, protože jste zahleděná jen do sebe, vy vystrojená panenko.“
            Její malá výsost Kornelie von Erbach z Breubergu se původně zamýšlela urazit. Nakonec ale vyhrála její zvědavost.
            „Pomoci tobě? Já? Co tě to napadá, ty hloupý!“
            „Nic. Odejdi ty sobecký tvore!“
             Tiše váhala.
            „Co tě bolí?“
            „Já nejsem zraněný. Jen jsem celý týden nejedl a nevím, kde jsem.“
            „Nejedl jsi? Ty jsi žebrák?“ zeptala se, a přistoupil znovu blíž.
            „Kdybych byl žebrák, tak bych nyní žil.“
            „Ale ty nejsi mrtvý!“
            Ne tak docela.“
              Dívka chvíli mlčela.

            „Pokud napravíš mou zlomenou nohy, budeš moct jít se mnou domů. A dostaneš najíst u kuchyňských dveří.“
            „Jako žebrák?“
            „Ne, jistě že ne, přece jen jsi šlechtic. Je tvůj rod zapsaný v listech aristokracie?“

            „Ujišťuji vás, že ne.“
            „Takže ty jsi šlechtic nižšího stavu? V tomto případě, já nevím ...“
            „Oh, běžte do lesa!“
            „Jsem v lese, ty hlupáku! No, tak co? Pomůžeš mi, nebo ne?“
            „Nechte mě podívat se, jak ta noha vypadá!“
            S přehnanou elegancí si lehce zvedla sukni.
            Tarjei byl šokován. Zlomenou nohu, samozřejmě neměla, ale těsně pod kolenem
viděl ošklivě, zející ránu.
            „Jak se to stalo?“ Zvolal.
            Kornelie vidíc jeho reakci, začala hrát roli vážně zraněného člověka.
            „Uklouzla jsem na vyčnívajícím kořenu,“ vysvětlila mu s dramatickými gesty. „A nějaká hloupá větev mě zranila.“
            „Kdy to bylo?“
            „Před tím než jsem tě našla.“
            „Neplakala jste?“
            „Já nikdy nepláču, doktore.“
            „Ano, samozřejmě. Ale teď nebudeme ztrácet čas. Pojďte blíž!“
            Vzal z batohu mast pro péči o rány. Ruce se mu třásly a pot zalil jeho studené tělo. Malá Kornelie jej sledovala vykulenýma očima.
            Tarjei náhle zasténal. Zatmělo se mu před očima.
            „Najednou jsi celý bílý,“ řekla holčička s napomenutím v hlase. „Vzbuď se, člověče! Potřebuji tvou pomoc!“
            „Dovolte mi chvíli si odpočnout...“
            „Ne! Vstaň, a to okamžitě!“
            „Musím jíst.“

            „Budeš, jak jsem řekla, až bude po všem!“
            „Proklatý malý přemoudřelec!“ zasyčel Tarjei a díky samotnému hněvu se dokázal ještě nějak sebrat. „No, teď zjistíme jestli pláčete, nebo ne. Protože je nutné zašít ránu, a to okamžitě.“
            „Sešít?“
            „Ano. Sedněte si a stáhněte okraje rány k sobě, pokud tedy nechcete mít do konce života škaredou jizvu.“

            To samozřejmě nechtěla v žádném případě, a to hlavně když jí Tarjei vysvětlil, že taková jizva by jí velmi uškodila v očích budoucích nápadníků. Kornelie měla zaťaté zuby, když
provlékal nit ze sušené žíly ouškem jehly vyrobené z rybí kosti.
            „Au!“ vykřikla rozhořčeně, a udeřila ho pěstí. „Bodl jsi mě!“
            „Jistěže bodl. Chcete, abych vám sešil ránu, nebo ne? Hmm, vy, jež jste údajně nikdy neplakala!“
            „Šij, hlupáku! Vydržím to.“
            Přestože jej boleli ruce a paže, a musel velmi často odpočívat, tak na konec rádu sešil. Dívka poskočila pokaždé když jí jehla bodla do poraněné kůže - naštěstí, byly potřeba jen tři stehy - a tiše naříkala přes zoufalstvím zaťaté rty. Tarjei neměl odvahu se na ni podívat, ale proti své vůli obdivoval její sílu.
            Pak rozetřel na ránu páchnoucí zelenou mast a začal obvazovat baculatou, ale velmi hezky tvarovanou nohu. Když skončil, opět unaveně klesl na své místo, zavřel oči, aby mohl dívce dát čas k vymazaní pár zrádných slziček.
            Kornelie po delší dobu tiše seděla a snažila se na sobě nedat znát, jak těžce dýchá z bolesti, kterou, pravda, muselo být opravdu těžké snést.
            Nakonec hlasitě polkla a vstala.
            „Vlastně, jsi docela pěkný,“ řekla. „Jakým si divným způsobem.“
            „Děkuji,“ odpověděl Tarjei suše.

            „A já? Myslíš si, že jsem hezká?“

            Podíval se na ni s přimhouřenýma očima. Vypadala jako malá princezna z pohádky, jako baculatá princezna, nutno dodat. Měla tmavé, do kudrlinek stočené - teď docela rozcuchané - vlasy tekoucí jí až na ramena, velké, tmavé oči a malá pevně sevřená ústa. Špinavé, rozmazané skvrny, vedoucí od očí k tvářím, svědčili o tom, že nicméně nedokázala zastavit všechny slzy. Byly vidět i přes to jak moc se snažila aby je vidět nebylo.
            „Jste výborná,“ Tarjei řekl. „Dobře vypečená malá buchtička.“
            „Ty jsi tak hloupý!“
            „Ne tak hloupý jako Vy.“
            „Řeknu to manželovi tety Juliany. Je to hlavní velitel Erfurtu a nechá tě zbičovat.“
            -“Aha, takže takhle se chováte k lidem, kteří vám pomohli?  No, ještě to obvážu, a bude to hotové. Chci vám říci, že jste byla velmi statečná.“
            Chvala ji potěšila.
            „Tak už pojďme,“ řekla, a natáhla ruku, aby mu pomohla nahoru. „Oh, ale ty se stěží udržíš na nohou! Dej, ponesu ti kufřík.“
            „Ne, ponesu ho sám - řekl Tarjei, opíraje se o kmen stromu pevně uchopil kufřík, přičemž byl pevně přesvědčen, že je dost silný, aby dosáhl cíle, jež jej vábí někde v dálce.“

            „Je to daleko?“
            „Ne. Hned na druhé straně kopce.“
             Nejistý pochod začal. Oba silně kulhali. Nakonec jej malá dívka musela podpírat, krok za krokem. Role milosrdné samaritánky jí dělala dobře. Byl to nový zážitek pro rozmazlené a zhýčkané dítě.
            Nebo bylo snad nespravedlivé ji tak soudit? Byla dítětem své doby a svého postavení. Propast mezi šlechtou a obyčejnými lidmi byla rozsáhlá jako nebe. To jen Meidenovci měli tak liberální názory. Pro malou Kornelii bylo naprosto přirozené, že ostatní jsou tu jen pro ni. Tarjei ji  pozoroval s nedostatkem respektu. Proti své vůli musel přiznat, že to zapůsobí, nebo - přesněji - ona chtěla na něj udělat dojem, ale toho nemohla dosáhnout pýchou a nadřazeností.
            „Musím vám říct Kornelie,“ řekl Tarjei smířlivým tónem. „Ne všichni dospělí muži by snesli šití s takovou trpělivostí jako vy.“
            Z celých sil se snažila vypadat lhostejně. Byla tak hrdá, tak velmi hrdá, ale najednou cítila, že není nutné ani žádoucí aby cítila vděčnosti k muži, který ji chválil.
            Tarjei otevřel ústa překvapením, když vyšli na kopec. V dole před nimi ležela malá vesnice. a o něco blíž, na úbočí, stál zámek, ke kterému vesnice náležela. Daleko v údolí viděl budovy velkého města. Zeptal se dívky, jak se to zde jmenuje.
            „Ty opravdu nevíš? To je přece Erfurt!“

            Druhé univerzitní město! Skvěle. Teď aspoň ví, v jaké části Německa se nachází. Je v Sasku. Na hranici území mezi katolíky a protestanty. Není divu, že jsou tu lidé tak nervózní!
            „Jste katolička nebo protestantka?“ zeptal se dívky.
            „Snad si nemyslíš, že bych mohla být katolík,“ řekla rozhořčeně. „Vždyť to jsou papeženci!“ (pozn. překlad: hanlivé označení katolíku).
            No, díky Bohu, protože i když Tarjei neměl specifické náboženství, cítil se být více protestantem. Navíc nemohl by očekávat slitování, pokud by se dostal do oblastí kontrolované katolíky.
            Nic nenasvědčovalo tomu, že se v oblasti bojuje. Bože, jak blízko byl k tomuto obydlenému údolí! Dělil jej jen malý kopec.
            Po nekonečně dlouhé cestě konečně stáli před velkým vchodem v zámeckých zdech. Tarjei se zmoženě opřel o zeď a pokusil se chvíli odpočívat.
            „No tak,“ vyzvala jej dívka, hluchá k jeho únavě. „Musíš jít dál.“
            Vyrazili. Tarjei opřený o její malé, ale dobře zaoblené rameno, vkročil na místo kde se setkávali davy lidí přicházející u hradu.
            „Kornelie, dítě drahé, kde jsi byla?“ Zvolala jakási mladá dáma.

            LŠla jsem na chvíli ven, podívat se jestli jsou již jarní květiny, teto Juliano,“
odpověděla dívka s tónem vyjadřujícím ohleduplnost a sebeuspokojení, který podle ní patřil dobře vychované dívce. LAle upadla jsem a poranila si nohu, a tento nešťastný člověk mi ji ošetřil. Sešil mou kůži! A já jej zachránila, je to šlechtic a doktor, a nejedl již týdny, a není to žádný cizí voják. Jen je trochu hloupý.“
            Rodina již přiběhla k dívce. Vzali ji do náručí, překřikujíc se při tom navzájem a Tarjei by se nejradši opřel o nejbližší strom. Po chvíli, se sesunul vedle kufříku k zemi. V uších mu zněl Kornelijin hlas, když se snažila všechny překřičet a povědět jim jak moc byla statečná.
            Pak už si nemohl na nic jiného vzpomenout, dokud se neprobudil v místnosti na zámku. Vedle pohovky, na které ležel, stál stůl u kterého seděla velmi netrpělivá Kornelie.
            „No, konečně! Je hrozné, jak dlouho jsi spal! Museli jsme tě sem donést a vypadal jsi velmi legrační, když se ti hlava kývala na rameni  našeho sluhy. Pojď hned jíst!“
            Umytá a krásně oblečená, vypadala velmi pěkné a odhodlaně.
            Tarjei jedl a pil co nejostražitěji, a jak jen to bylo možné jen lehká jídla a víno. Zrovna když dojedl, přišlo mladé panstvo - Kornelijin strýc a teta. Představili se jako hrabě a hraběnka
Lowenstein und Scharffeneck.
            Tarjei jim vřele a s nejvyšší úctou poděkoval.

            „To my bychom měli poděkovat Vám,“ řekl hrabě Georg Ludwig von Eberhardsson Lowenstein und Scharffeneck, plukovník ve službách švédských a benátských a vrchní velitel Erfurtu. „Malá Kornelie je velmi samostatná a nezávislá mladá dáma, a často chodí vlastními cestami. Ale musíte nám říct něco o sobě. Způsob, jakým jste zavázal ránu, svědčí o nevídaných lékařských dovednostech. Kdo jste? Kornelie říká, že jste šlechtic a k tomu Váš přízvuk zní trochu divně.“
            „Jsem z Norska. Mé jméno je Tarjei, vlastně Torgeir Lind z Lidu ledu a informace o mém šlechtictví jsou přehnané. Ostatně také jsem to řekl, pouze jsem souhlasil že mé jméno je šlechtické. Mám příbuzné, bratrance a sestřenice, kteří jsou šlechtici, pocházející z rodu dánských baronů Meidenovců, ale já ne. Ačkoli podle jména Lind z Lidu ledu to tak může vypadat.“
            Hrabě von Lowenstein přikývl.
            „Ano, víme, že šlechta v Norsku téměř zanikla. Prosím, pokračujte.“
            „No, jsem zdravotník. Můj dědeček byl největší lékař v Norsku, a snad i v Dánsku. Já sám jsem studoval pod jeho vedením a na univerzitě v Tübingenu. Jsem na cestě do Tübingenu, ale byl jsem zastaven válkou, a nikdo mi nechtěl pomoci kvůli mému přízvuku.“

            „To chápu. Valdštejnovi vojáci plení bez milosti. Ale do Tübingenu se teď nedostanete. Nechcete nám prokázat tu čest a být naším hostem, dokud nenastanou lepší podmínky pro cestováni?“
            „V žádném případě Vám nechci být na obtíž! Prosím, dovolte mi tedy, ukázat svou vděčnost, a dovolte mi léčit zranění a nemoci obyvatel hradu.“
            Hrabě se usmál.
            „S velkým potěšením, pane Tarjei! Bylo by toho tu dost k vašemu učení do konce života. Přišla mi na mysl jedna věc: sbírají se protestanti, pravděpodobně pod osobním vedením
dánského krále Christiana. Lékař by pro ně byl dar z nebes. Mohl bych Vás doporučit, pokud byste chtěl.“
            Tarjei se zaradoval.
            „S největší radostí! Děkuji Vám za vaši laskavost.“
            Velitel Erfurtu jen mávl rukou.
            „Za prvé, bych Vás chtěl požádat, jestli byste se nepodíval na naši novorozenou dceru, Marku Kristýnu. Zdá se nám, že nevypadá moc zdravě a nás to děsí.“
            „Mohu to udělat hned,“ řekl Tarjei, vstal však příliš rychle, a tak se mu zatmělo před očima. Rychle se však vzpamatoval. „Jsem již mnohem silnější,“ promluvil především sám k sobě. Elegantně se uklonil mladé slečně Kornelii. „Děkuji vám za všechnu pomoc! Dokončila jste svůj slib až do konce. Bez vás bych byl již mrtvý.“
            Kornelie milostivě kývla hlavou, a její tvář zářila spokojeností a zakusila neznámý pocit radosti z toho že mohla být užitečnou.

            „Prosím, odpusť mu, strýčku, jeho nedostatek mravů, a ber jej jako jednoho z nás. On jiný být nemůže, chudák.“
            Hrabě von Löwenstein mu nad její hlavou poslal chápající pohled.
            „Marka Kristina je novorozenec, potřebuje mateřské mléko,“ řekl Tarjei po vyšetření dítěte. „Její žaludek nesnese jiné jídlo.“
            „Ale my jsme nemohli najít kojnou,“ řekla, ustaraná matka. „Chůva jí dává jen to nejlepší jídlo. Nejměkčí chléb, namočený v kozím mléce.“
            „To nestačí,“  řekl Tarjei s přesvědčením. „Ne u ní. Vypadá velmi citlivě. Podívejte se prosím na tuto vyrážku! Je z jídla!  Nemohla byste vy sama, hraběnko ...?“
            „Já?“ vykřikla Juliana  vyděšeně. „To se přece nehodí!“
            „Je to  jediná věc, která může pomoci, pokud chcete uzdravit dítě. Ale Vaše výsost jíž pravděpodobně nemá mléko?“
            Paní Juliana byl blízko k šoku, muset mluvit o takových věcech. A s tak mladým mužem!
            „Máš?“ zeptal se její muž, hrabě von Löwenstein.
            „Ano, ale ...“
            „To je jediný účinný postup,“ Tarjei řekl.
            „Nejdražší Juliano, mysli na dítě,“ prosil manžel.
            „Mysli i ty, co když se o tom někdo doví! Skandál, lidé se mi budou smát. A co když mi to zničí postavu?“
            Tarjei se podrážděně zamračil.

            „Já myslím, že ne, ale pokud chcete riskovat, že dítě bude nemocné, možná postižené, nebo zemře, jděte do toho! Volba je na vás.“
            „Uf, jaká to muka,“ hraběnka se začervenala. „No když to nikdo neuvidí ...“
            Její manžel se rozzářil radostí.
            „Udělej to, prosím tě, Juliano! A i kdyby to někdo viděl, tak z toho neumřeš. Podle mě budeš vypadat velmi krásně. Madonna s děťátkem.“
            Hraběnka, která stále vypadala dost zmateně, po těchto slovech trochu ožila. Stejně pořád  nevěděla co si o tom myslet.
            Po týdnu se malá Marka Kristýna cítila lépe, a za tu dobu, téměř všichni obyvatelé hradu, panstvo i sloužící, navštívili mladého doktora aby se jim dostalo pomoci. Někdy dokonce své neduhy předstírali, protože všichni chtěli, aby se tento velmi hezký muž s fascinující tváří zabýval i s nimi.
            Malá Kornelie u něj proseděla hodiny a dělala mu společnost při rozmluvě s pacienty. Byl to její objev, a  nikdy nevynechala příležitost, aby to připomněla. Někdy se ho snažila řídit, ale její úsilí po něm steklo jako voda z husy. To ona za ním pořád chodila, ale zároveň jí to nezastavilo si stále stěžovat a tvrdit, že je hloupý!

            „Neměla bys jít ven se bavit, Kornelie?“ Zeptal se jí jednoho dne. V době kdy dostal konečně povolení jí říkat jménem.
            „Ne, baví mě se dívat, jak ti zteplají oči kdykoliv je ti někoho lito. Proč ti nikdy není lito mě?“
            „Protože máš vše, co potřebuješ. Ale mé oči i tak mohou mít teplé světlo, moje malá přítelkyně, protože tě mám rád.“
            Kornelii ta slova rozzářilo jako sluníčko, a její malá, sladká tvářička se začervenala štěstím.

            „Ty jsi můj přítel,“ řekla s knedlíkem v krku. „Nikdy jsem neměla přátele.“
            Teprve teď si uvědomil, že je to osamělé dítě, sirotek, vychovávané shovívavými ale  přesto jen příbuznými. Žádní kamarádi, nikdo, s kým by mohla mluvit upřímně.
            „A ty jsi moje přítelkyně,“ řekl Tarjei vážně. „Moje nejlepší přítelkyně.“
            Přikývla, zardělá vzrušením.
            „Přátelství je něco velmi krásného, Kornelie. Nejkrásnější věc na světě. Nejodolnější, ale přitom velmi křehká.“
            „Ano,“ řekla vážně, i přesto že ne zcela pochopila, co řekl.
            O nějaký čas později přišla zpráva, že vyrazila velká odnož protestantů z Holsteinu a přesouvá se na jih.

            Kornelie byla k neutěšení když musel Tarjei odejít. Sklonil se vedle čekajícího koně a vzal dívku do náruče. Vzlykala zoufale, smáčela mu slzami vlasy a tváře.
            „Já pláču, Tarjei. Opravdu pláču. Protože jsem smutná. Opravdu musíš odejít?“
            Jemně ji políbil do vlasů.
            „Jsme přátelé, Tarjei!“ Zkusila to znovu. „Neopovažuj se odjet!“
            „Musím, moje kamarádko, dítě malé..“
            „V tom případě půjdu s tebou.“
            „Víš, že nemůžeš. Každopádně ti kape z nosu.“
            Spěšně si otřela nos do rukávu a rozmazala si to po celém obličeji.
            „Kornelie, proboha! Nemáš kapesník?“
            Vytáhla kapesník z kapsy a podala mu jej. Tarjei jí pečlivě utřel nos a mokré tvářičky.
            Musel jí slíbit, že se vrátí, až ta "hloupá válka" bude u konce. Běžela za koněm, když nakonec odjížděl. Doprovodila ho až k bráně hradu.
            Tarjei odvracejíce se, zamával na rozloučenou malé, plačící postavě. Sbohem, Kornelie, pomyslel si. Už tě nevidím. Víš to stejně dobře jako já.
            Plukovník Georg Ludwig von Löwenstein und Scharffeneck osobně doprovodil mladého
lékaře přes celé Sasko až k dánským vojákům a předal jej samotnému velícímu generálovi. Vojáci krále Christiana přijali mladého zdravotníka s radostí. Měl vést skutečnou polní nemocnici, která splňovala všechna jeho přání. Protože Tarjei Lind z Lidu ledu vždy věděl, co chce.