5. kapitola

Probudil mě cinkot kovových závěsů. Blondýna se probírala oblečením, o kterém jsem si byla jistá, že je moje, a které včera pověsila paní Talbotová.

„Ahoj,“ řekla sem.

Otočila se a usmála. „Pěkné věci. Dobré značky.“

„Já jsem Chloe.“

„Liz. Jako Lizzie McGuire.“ Mávla rukou na staré a vybledlé časopisy nalepené na stěně. „Až na to, že se nedržím Lizzie, protože myslím, že to zní trochu –“ ztišila hlas hlas, aby neurazila vyvěšený obrázek Lizie „ – dětinsky.“

Mluvila dál, ale neslyšela jsem ji, protože jediné, na co jsem mohla myslet, bylo, Co je s ní špatně? Pokud byla v Lyle House, bylo s ní něco v nepořádku. Nějaký „duševní stav.“

Nevypadala bláznivě. Její dlouhé vlasy byly sepnuty do lesknoucího se ohonu. Měla oblečené Guess džíny a triko Gap. Kdybych to dobře nevěděla, myslela bych si, že jsem se vzbudila ve školní ubytovně.

Pořád mluvila. Možná to bylo znamení.

Zdála se neškodná, i když. Musela být, nebo ne? Neměli by tady nikoho nebezpečného. Nebo opravdu šíleného.

Och ne, Chloe. Nemají tady žádné bláznivé lidi. Jenom jednoho, kdo slyší hlasy a vidí rozpadající se správce a bojuje s učiteli.

Začal mě bolet žaludek.

„Pojď,“ řekla. „Snídaně bude za pět minut a oni jsou velice úseční, když přijdeš pozdě.“ Liz natáhla ruku, když jsem otevřela prádelník. „Na snídani si můžeš nechat pyžamo. Kluci s námi obědvají a večeří, ale mají snídani později, takže máme soukromí.“

„Kluci?“

„Simon, Derek a Peter.“

„Tenhle dům je smíšený?“

„Uh-huh.“ Našpulila rty do zrcadla a začala odlupovat suché šupinky. „Všichni se dělíme o druhé patro, ale jeden konec je rozdělený.“

Naklonila se ke dveřím a ukázala mi, jak krátká je chodba. „Mají druhou stranu. Nejsou tady žádné spojovací dveře. Jako bysme tam chtěli tajně v noci jít.“ Zachichotala se. „Dobře, Tori chtěla. A já možná, kdyby šel někdo se mnou. Tori je zabouchnutá do Simona.“

Prozkoumala mě v zrcadle. „Jsi asi jako Peter. Je roztomilý, ale na mě moc mladý. Je mu třináct. Skoro čtrnáct, myslím.“

„Mě je patnáct.“

Kousla se do rtu. „Ach bože. Um, stejně už tady Peter nebudu moc dlouho. Slyšela jsem, že brzo pojede domů.“ Odmlčela se. „Patnáct, huh? Jaký ročník?“

„Devátý.“

„Stejně jako Tori. Já jsem v desátém jako Simon, Derek a Rae. Myslím, že Simonovi a Rae je pořád patnáct. A už jsem ti řekla, že miluju tvoje vlasy? Chtěla jsem si to udělat, s modrými pruhy, ale moje mamka řekla…“

***

Liz mi celou cestu dolů komentovala celé osazenstvo. Byl tady doktorka Gillová, psycholog, ale přišla jedině ve svých úředních hodinách, stejně jako učitelka, slečna Wang.

Potkala jsem dvě ze tří sester. Paní Talbotovou – starší žena, o které Liz prohlásila, že je „opravdu hodná“ a mladší slečna Van Dop, o které zašeptala „není tak hodná.“ Třetí ošetřovatelka, paní Abdo, pracovala o víkendech, kdy měli ostatní volný den. Žily tady a dávaly na nás pozor. Vypadali spíš jako domovnice, o kterých jsem slyšela od dětí z internátů, ale Liz jim říkala sestry.

V dolní části schodiště mě zasáhl silný pach citronového čističe. Smrdělo to jako babiččin dům. Ani tatínek nikdy nevypadal, že se cítí pohodlně v matčině neposkvrněném domě, jednou naštvaně řekl, že bude lepší, když nebude očekávat žádné peníze k narozeninám, pokud rozlijete sodu na bílou koženou pohovku. Jeden pohled do obývacího pokoje, vydechla jsem si úlevou. Bylo to stejně čisté jako u babičky – koberec bez poskvrn, zářící dřevo – ale bylo to opotřebované, komfortní vzhled vás zval ke stočení se do klubíčka na pohovce.

Byl vymalovaný oblíbenou barvou Lyle House – tentokrát světle žlutou. Polštáře pokrývaly tmavě modrou pohovku a dvě houpací křesla. A staré dědečkovi hodiny tikající v rohu. Na každém stolku byla váza se sedmikráskami nebo narcisy. Jasné a veselé. Příliš jasné a veselé, opravdu, jako to ubytování-a-snídaně blízko Syracuse, kde jsme s tetou Lauren bydleli loni na podzim – tak zoufale domácké, že to vypadalo spíš jako kulisy než něčí dům.

Nijak se to nelišilo od tohoto, myslím – podnik nedočkavý k přesvědčení, že to není podnik, je udělaný k tomu, abyste se cítili jako doma. Abyste zapomněli, že jste na míste po bláznivé děti.

Liz mě zastavila před jídelnou, takže jsme mohli nahlédnout dovnitř.

Na jedné straně stolu seděla vysoká dívka s krátkými tmavými vlasy. „To je Tori. Victoria, ale má radši Tori. S i. Je moje nejlepší přítelkyně. Je náladová, slyšela jsem, že to je to, proč je tady, ale myslím, že je v pohodě.“ Trhla bradou směrem k jiné osobě u stolu – pěkné, dívce s měděnou kůží a dlouhými tmavými vlasy. „To je Rachelle. Rae. Má „to“ pro oheň.“

Dívala jsem se na dívku. Co pro oheň? Znamenalo to, že zakládá požáry? Myslela jsem, žo toto místo mělo být bezpečné.

A co kluci? Byl někdo z nich násilný?

Promnula jsem si žaludek.

„Vidím, že je někdo hladový,“ zaštěbetal hlas.

Vzhlédla jsem a uviděla přicházet paní Talbotovou z kuchyně, jak jsem usoudila, v ruce měla džbán s mlékem. Usmála se na mě.

„Pojď dál, Chloe. Nech mě, abych tě představila.“

***

Před snídaní, slečna Van Dop nám všem dala prášky, pak sledoval, jak jsme si je brali. Bylo to hrůzostrašné. Nikdo neřekl ani slovo, jen vztáhl ruku, polkl pilulku s vodou a vrátil se k rozhovoru.

Když jsem se dívala na svoje prášky, slečna Van Dop řekla, že doktor mi později vše vysvětlí, ale pro teď si je mám vzít. Tak jsem to udělala.

Poté, co jsme dojedli, přesunuli jsme se nahoru, abychom se oblékli. Rae byla v čele, následovaná Liz a Tori. Pak jsem šla já.

„Rachelle?“ zavolala Tori.

Raeina ramena ztuhla, ale neotočila se. „Ano, Victorie?“

Tori vystoupila další dva schody, aby byly na stejné úrovni. „Už máš hotový prádlo, správně? Jsi na řadě a chci nosit ta nová trička, co mi koupila mamka.“

Rae se pomalu otočila. „Paní T. řěkla, že můžu prádlo udělat dneska, protože jsme ho museli sundat, zatímco –“ upřeně se na mě podívala a nabídla malý, téměř omluvný úsměv „ –se Chloe zabydlovala.“

„Takže jsi prádlo neudělala.“

„To jsem řekla.“

„Ale já chci –“

„Tvoje trička. Mám tu část. Tak si je oblíkni. Jsou zbrusu nová.“

„Jo a jiní lidé si je třeba zkoušeli. To je strasný.“

Rae rozhodila rukama a zmizela v chodbě. Tori se zamračeně podívala přes rameno, jakoby to byla moje chyba. Jak se obrátila, něco mezi námi zazářilo a já jsem klopýtla o krok zpět a chytila se zábradlí.

Její zamračení se zkroutilo. „Bože, neudělala jsem to, abych tě praštila.“

Nad jejím ramenem se objevila ruka, bledé prsty se kroutily jako červi.

„Chloe?“ ozvala se Liz.

„Já-já-já –„ odsunula jsem svůj pohled on ruky bez těla. „Z-zakopla jsem.“

„Poslouchej – děvče –„ Zašeptal mi mužský hlas do ucha.

Liz sestoupila dva schody mezi námi a položila mi dlaň na loket. „Jsi v pořádku? Jsi celá bílá.!

„J-j-jen jsem si myslela, že něco s-s-slyším.“

„Proč mluví takhle?“ zeptala se Tori Liz.

„To je koktání.“ Liz mi stiskla ruku. „Je to v pořádku. Můj bratr taky koktá.“

„Tvému bratrovi je pět, Liz. Hodně malých dětí to dělá. Dospívající ne.“ Tori zírala dolů na mě. „Jsi pomalá?“

„Co?“

„Víš, jezdíš dlouuuhým busem –“ roztáhla ruce daleko od sebe, pak je zase dala blíž. „ – nebo krátkým.“

Liz zrudla. „Tori, to není –“

„Fajn, mluví jako malý dítě a taky tak vypadá, takže…“

„Mám vadu řeči,“ řekla jsem, vyslovovala jsem opatrně, jako bych byla pomalá. „Snažím se ji překonat.“

„To je skvělé,“ zahlaholila Liz. „Řekla jsi celou větu bez zakoktání.“

„Děvčata?“ Paní Talbotová vyhlédla ze dveří pod chodbou. „Víte, že byste neměly blbnout na schodech. Hodina začíná za deset minut. Chloe, stále čekáme na poznámky od tvých učitelů, takže dnes nebudeš mít školu. Až budeš oblečená, promluvíme si o tvém rozvrhu.“

***

Lyle House má rád harmonogram a stejně jako vojenský tábor má rád disiciplínu. Vstává se v 7:30. Najíst, osprchovat, obléknout a v 9:00 musíme být ve třídě, kde se dělá samostatně práce, kterou nám přidělili naši pravidelní učitelé. Pod dohledem instruktora, paní Wangové. Přestávka v 10:30 na svačinu – výživnou, samozřejmě. Zpátky do třídy. V poledne přestávka na oběd. A znovu zpátky do třídy od 1:00 do 4:30 se dvacetiminutovou přestávkou v 2:30. Někdy během výuky – čas se lišil – jsme měli individuální hodinové terapeutické sezení s doktorkou Gillovou, moje první byla dnes po obědě. Od 4:30 do 6:00 jsme měli volný čas…jakýsi. Kromě hodin a terapie jsme měli domácí práce. Mnoho domácí práce podle seznamu. Ty se musí dělat při volném času před a po večeři. Navíc jsme každý den museli někam vtěsnat třicet minut tělesné aktivity. Pak, po jídlu, jsme museli být v posteli v 9:00, světla se zhasínala v 10:00.

***

Po našem rozhovoru musela paní Talbotová pryč kvůli telefonu, zavolala zpět a slíbila, že se vrátí s mým seznamem úkolů. No super.

Seděla jsem v obývacím pokoji a snažila se přemýšlet, ale vytrvalá dobrá nálada byla jako jasné světlo zabodávající se mi do očí, proto bylo těžké se soustředit. Několik dní v žluté barvě a sedmikráskách a já budu šťastná zombie jako Liz.

Pocítila jsem záchvěv hanby. Díky Liz jsem se cítila vítaná a byla připravená mě bránit před svým přítelem. Pokud je veselost duševní nemoc, nebylo by tak špatné ji mít – lepší než vidět rozpadající lidi.

Promnula jsem si zadní část krku a zavřela oči.

Lyle House nebyl tak špatný, opravdu.

Lepší než vypolstrovaná místnost a nekonečné chodby se skutečnými zombie, šourající se mentálně nemocní pacienti tak nadopovaní, žee je ani nenapadne, aby se oblékli, natož vykoupali.

Možná to byla iluze domova, co mi vadilo. Možná, v některých věcech, bych byla s ošklivými pohovkami a bílými stěnami a mřížemi na oknech, tak, aby nebyly žádné falešné sliby. Ale jen proto, že jsem neviděla žádné mříže, neznamenalo to, že vše bylo tak otevřené, jak se zdálo. Nemůže být.

Přešla jsem k přednímu oknu. Zavřené, i přes slunečný den. Byla tam díra místo petlice pro otevření. Podívala jsem se ven. Spousta stromů, tichá ulice, a starší domy na velkých parcelách. Žádné elektrické oplocení. Žádné označení na trávníku prohlašující LYLE HOUSE PRO ŠÍLENÉ DĚTI. Vše velmi obyčejné, ale mám podezření, že kdybych popadla židli a rozbila s ní okno, žádný alarm by se neozval.

Takže, kde by alarm?

Vešla jsem do chodby, podívala jsem se na vstupní dveře a viděla ho, jak bliká. Žádný pokus ho schovat. Hádám, že taková připomínka. Možná to vypadá jako váš domov, ale nesnažte se vyjít ze dveří.

A co zezadu?

Přešla jsem do jídelny a podívala se z okna do velkého dvora s tolika stromy jako vepředu. Byl tam přístřešek, zahradní židle a zahrada. Fotbalový míč byl na jedné dřevěné židli a basketbalový koš na druhé straně cementové plochy naznačoval, že máme povoleno jít ven – asi na „třicet minut fyzické aktivity“.  Bylo to sledované? Neviděla jsem žádné kamery, ale bylo tam okno pro sestry, aby mohli dávat pozor na každěho na dvoře. A šest stop vysoký plot byl odstrašující.

„Hledáš cestu ven?“

Otočila jsem se a viděla slečnu Van Dopovou. Její oči se leskly něčím, co vypadalo jako pobavení, ale tvář měla vážnou.

„N-ne. J-jen jsem se rozhlížela. Jo, a když jsem se oblékala všimla jsem si, že nemám svůj náhrdelník. Myslím, že jsem ho možná mohla nechat v nemocnici a chtěla bych se ujistit, že ho dostanu zpátky. Je trochu speciální.“

„Dám vědět tvému otci, ale bude to pro tebe muset shovat, zatímco budeš tady. Nepodporujeme naše dívky v nošení šperků. Teď, když ses porozhlédla…“

Jinými slovy pěkný pokus o rozptýlení, ale nefungoval. Povytáhla jídelni židli a pokynula mi, abych si sedla. Udělala jsem to.

„Jsem si jistá, že jsi viděla bezpečnostní systém na předních dveřích,“ řekla.

„Já – já ne –“

„Zkoušela jsi utéct. Vím.“ Usmála se. „Většina našich obyvatel není ten typ náctiletých, co utíkají z domova, když už se mám vyjádřit. Jsou dost chytří na to, aby věděli, že venku je to horší než tady. A co je tady tak špatné. Není to Disney World, ale ani vězení. Jediné útěky, které jsme tady měli, byly od dětí, které se snažili vykrást ven za přáteli. Sotva vážné, ale rodiče od nás očekávají lepší zabezpečení a, když jsme hrdí na to, jakou sami poskytujeme domácí prostředí, myslím, že je důležité brzy ukázat hranice.“

Čekala, jakoby na odpověď. Přikývla jsem.

„Okna jsou vyzbrojená sirénami, stejně jako vchodové dveře. Můžete ven pouze zadem, kde není žádná brána. Vzhledem k alarmu, nám musíte oznámit, než jdete někam ven, abychom ho vypnuli a sledovali vás. Pokud máš nějaké otázky, co můžeš a nemůžeš dělat, přijď za mnou. Nechci ti to přiklášlovat, Chloe. Věřím, že poctivost je první krok k nastolení důvěry a důvěra je na místě, jako je tohle, rozhodující.“

Opět mě probodla pohledem, zjišťovala, že jsem pochopila druhou stranu tohoto prohlášení – že poctivost je oboustraná a já očekávala, že to bude můj konec.

Přikývla jsem.