5.kapitola

 

5. kapitola

Velký strach lze zakrýt odvahou.

- Marcus Annaeus Lucanus

Konečně jsem měla tu čest poznat jejího bratra osobně. Pořád o něm kvákala, chválila ho, pak chvíli nadávala a nakonec se o něj bála. Jeho názory nebyly obzvlášť bezpečné.

Sedl si na kraj lavici, rukávy shrnuté až k zápěstí, sundal si jednoduchý klobouk a položil ho na prázdnou katedru. "Takže, jelikož a protože máme dnes na programu…" jakoby zapomněl, zadíval se do osahaného papíru. Bylo mi jasné, že to jsou přikázané osnovy, "bla bla bla," zamumlal potichu. "myslím, že by bylo fajn, kdybyste mi každý napsal svůj osobní názor na dnešní svět. Je to jednička zadarmo, věřte mi, poněvadž váš nemůžu soudit za obsah. A žádný prasárny, O'Briane," prstem pokáral jakéhosi vytlemeného puberťáka v druhé řadě.

Studentům se to očividně zalíbilo, zalistovali v sešitě a vždy pár stránek vytrhli. Připadala jsem si jako totální vyvrhel, že jsem žádný blog s sebou neměla. On však se mnou zamýšlel něco úplně jiného. Rozbalil jakýsi zmuchlaný kousek čehosi, očividně papírku, na kterém měl mé jméno a zadíval se na mě. Ten učitel byl fakt bordelář. "Slečno Waterfullová, můžete sem na minutku?"

Vstala jsem a nechápavě se dostavila k jeho stolu.

"Asi byste nebyla ráda, kdybych vás představil před celou třídou, že ano?"

Vyděšeně jsem zakroutila hlavou. "Ne, to bych nebyla." Nesnáším pozornost ostatních. Byla jsem vychována k neviditelnosti.

"Skvělé, takže…" zasedl do měkké židle a mě nabádal, ať se vyhoupnu na stůl. Udělala jsem, jak chtěl, pořád to pro mě byla autorita. "mi něco můžete říct o sobě sama, tady, bez cizích uší."

Znervózňoval mě fakt, že vlastně nevím, co mu o sobě vyprávět. "Já nevím, tak… žila jsem tady, v Irsku a pak jsem musela přestěhovat do Ruska… no a teď jsem zase tady."

Zastavil se v půlce pohybu. Velice slušně si totiž házel s nazelenalým jablkem. Jakoby ho to ani nezajímalo. "Proč?"

"Chtěla jsem." Bylo to těžké to říct, aniž bych cokoliv vyzradila. Musela jsem držet jazyk za zuby.

"Nevěděl jsem, že s Ruska si lidi mohou odcházet a přicházet, jak chtějí."

Zavrtěla jsem hlavou. "Nemohou." Raději ať jsem za uprchlíka.

V očích mu zajiskřil plamínek. Naklonil se ke mně a mě z toho zamrazilo. "Povíte mi, jaké je to v Rusku?"

"Není, co bych o tom řekla," odpověděla jsem a vzdorovitě mu pohlédla do očí.

Chvíli mě pozoroval, prohlížel si konturu mého obličeje a pak mu koutky zacukaly v úsměvu. "Ne?"

"Ne," zopakovala jsem mu tvrdohlavě.

"Smím vědět proč?"

Nechtěla jsem být drzá, mluvila jsem naprosto slušným a milým tónem. "Nemůžu."

Narovnal se, s úsměvem na mě zíral a klepal tužkou do desky stolu. Odhalil tím pár svých tetování, ale já se udržela, aby mi na ně nesjel pohled. "Dobře, můžete si jít sednout."

Zbytek hodiny probíhal divně, snažila jsem se s ním nesetkat pohledem. Nesměla jsem o Rusku mluvit, ne před plnou třídou jistě naslouchajících zvědavých žáků. Čmárala jsem si na papír zlé oči mého otce, jež mě strašily v každých snech a už si ani neuvědomila, jak moc ty oči znám, i když jsem s otcem moc času nestrávila.

"Paráda, zvoní nám," pověděl nám náš učitel a houpal se přitom na židli. "Nechte mi ty papíry na lavicích, tvůj," zadíval se na O'Brianea, "číst snad radši nebudu."

Dělal si z nás legraci, měl ironický tón. "A vy, slečno Waterfullová," ukázal na mě a prstem si mě přivolal k sobě.

"V sedm buďte před hlavním vchodem."

Jakmile jsem chtěla namítnout něco jako: "Cože, proč?", strkal mě ze dveří a ječel cosi jako slova loučení.

***

"Je trošku divný, uznávám," pokrčila rameny Morgan, jako kdyby na jeho šílené chování byla zvyklá. Trošku? "Ale uvidíš, budeš ho mít ráda. Je spravedlivý a fakt naučí."

Zakroutila jsem nad ním hlavou a zasedla jakousi zadní lavici na Historii. Učila nás nějaká těhotná třicetiletá mamina a každou chvíli se rozplývala nad ním, jak její maličký ,medvídek' kope. Jasně, bylo to moc roztomilé, ale já chtěla vědět něco o tom, co se dělo s naší zemí. U nás se nic o Irsku neučilo.

Morgan mě titulovala jako bezcitu a šprta a já uraženě po této hodině kráčela na oběd. Naštěstí už jsem mohla jíst normálně, jako každý jiný. Jediným rizikem bylo ztloustnutí a to myslím, by mi nijak neuškodilo.

Po obědě jsem se vydala na zahradu, abych mohla rusky klábosit s mým nejdražším přítelem. Vyprávěla jsem mu o dnešních hodinách, o štětcích, o mém včerejším žaludečním problému a i o novém učiteli. Nejen, že se dost bavil mojí nenažraností, také mu ten učitel připadal podezřelý.

"Musím tam jít, nakázal mi to, je to učitel."

Slyšela jsem jeho rozčílený tón. "Tak mu řekni, že už něco máš. Co je to za školu, že tě učitel zve na rande?"

Zrudla jsem. O téhle alternativě jsem zatím ani nepřemýšlela. "Nezve mě na rande, nevím, co chce."

"Kolik mu propánajána je?"

Pokrčila jsem rameny, ale pak mi došlo, že to vlastně nemohl vidět. "Nevím, pětadvacet?"

"Pěknej?"

Asi jsem se přeslechla. "Cože?"

"No jak se to řekne u vás v angličtině? Líbí se ti?"

Vzdychla jsem si. "Jo, takhle se to řekne. Hele, že ty zase chlastáš tu vodku a máš úchylný kecy?"

Viktor byl charakteristický svou… zálibností v černé vodce. Už někdy v jedenácti okusil její kouzlo, byla levná a dokázala ho dostat do jiného světa. Jenže když na to někdo přišel, pořádně ho ztřískali. "Jen trošičku." Naše město bylo jedno z hlavních, které černo vodku pálilo a Viktor, jakožto přidělenec na pracovní místo, byl k vodce nejblíže. Krádeže se ale dost trestaly, a kdyby ho chytili při činu, nikdo by si teď se mnou nepovídal.

"Musím jít," jeho hlas se pomalu proměnil v lehce vystrašený. "Strážný nám bouchaj na dveře."

To mě vyděsilo. "Zavolej hned, jak to bude možný, jasný?"

"Jasný, neboj se."

Ten den už nezavolal, ani když jsem scházela schody v sedm večer a hledala hlavní východ. Třásly se mi ruce a v hlavě se mi přemítaly ty nejhroznější scénáře, co se mu mohlo stát.

"Tady jsi." Za mnou se rozsvítila dioda a já pohlédla do obličeje svému učiteli. "Máš minutu zpoždění."

To mě vážně nijak moc netrápilo. "Omlouvám se, ještě to tu tolik neznám."

"Neomlouvej se a příště přijď brzy," vykročil ven, strčil si cigaretu do pusy a pak už jsem jen v rychlosti viděla plamínek, jež se mihnul před jeho obličejem a zapálil konec cigarety. Ty jo, ten si ale umí zapálit cígo.. "Pojď."