5.kapitola
02.03.2012 08:16
Pohled Belly:
Po dvou hodinách jsem měla knihu přečtenou, a tak jsem se rozhodla, že půjdu na lov a prozkoumám zdejší lesy. Vzala jsem si na sebe světle modré tepláky a černé triko a vyskočila oknem. Když jsem byla dost daleko na to, aby tu byli lidé, tak jsem zavětřila a nechala se ovládat svými instinkty. Začala jsem běžet na sever za pěkně silnou pumou. Byla skrčená ve křoví a čekala, až k ní přijde jelen, který se pásl na pasece blíž. Vítr vál přívětivě, a tak mě nemohla zavětřit. Přikrčila jsem se a chystala se zaútočit.
Když jsem dopila, tak jsem ji zahrabala pod kmen dubu a vydala se ještě ulovit nějakou vysokou. Běžela jsem pět minut a náramně si to užívala. V tom do mě někdo napálil a odhodil mě na strom, který se v půli zlomil. Vyskočila jsem na nohy a postavila se do bojové pozice, připravena se chránit. Vycenila jsem zuby a zavrčela. Přede mnou stál nějaký upír, který byl velký jako medvěd, se zlatýma očima. Taktéž byl postaven v bojové pozici. Najednou po mně skočil a povalil mě na zem. Na to jsem ho odhodila a on narazil do skály, která byla opodál. Ozvala se ohlušující rána. Za chvíli už byl zpátky a já ho chytla pod krkem. Najednou se za ním objevilo šest upírů, měli na tváři vepsaný strach.
"Nech ho, prosím," promluvila na mě blondýnka. Až teď jsem si všimla, že to jsou ti upíři, které jsme potkali ve škole.
"Proč? Napadl mě!"
"Můžeme to vyřešit v klidu," řekl mi blonďák a já poznala, že je to Carlisle. Byl namalován na obrazu v korunním sále.
"Dobře, Carlisle, jak chceš." Pustila jsem hromotluka.
Všichni na mě koukali vykulenýma očima.
"Kdo jsi a jak to, že znáš moje jméno?"
"Jsem Isabella Marie Volturiová. Tady Swanová, jsem dcerou Ara. A tvoje jméno znám kvůli obrazu, který visí v korunní síni."
"Ty si dcera Ara?" zeptal se mě kluk, který stál vedle holky, co vypadá jak skřítek.
"Ano."
"Udělali jsme něco, že tu jste?" zeptal se mě Carlisle. To je šílený. Pokaždé, když jsou někde Volturiovi, si myslí, že jde o nějaký konflikt.
"Nic jste neudělali."
"Tak proč jsi tu?"
"Táta chtěl, abych studovala."
"Aha."
"Nechceme Vám ublížit," řekla jsem uklidňujícím hlasem.
"Nechceme? Vás je tady snad víc?" zeptala se manželka Carlislea. Myslím, že se jmenovala Esmé.
" Ano, jsme tu tři. Já, Alec a Jane."
V tom mi zazvonil můj telefon. Sáhla jsem do kapsy a s "omluvte mě" jsem ho zvedla.
"Isabello Marie Volturiová, kde jsi? Víš o tom, že máš zakázáno chodit ven sama?" rozkřičela se na mě Jane.
"Okamžitě na mě přestaň řvát!" Oplatila jsem jí to stejnou hlasitostí a ona zmlkla uprostřed další věty, kterou jsem nevnímala.
"Kde se couráš, princezno?" řekla potišeji, ale stejně nasupeným hlasem.
"Ve Forks," odpověděla jsem, a to už se hromotluk válel na zemi smíchy.
"Kde přesně?" zeptala se znovu.
"V lese, asi 20 kilometrů od baráku pod nějakým stromem, kterej má zelený listí. Stačí?"
"Okamžitě domů!"
"Mně se ale teď nechce letět do Itálie," odpověděla jsem s úsměvem na tváři.
"Nedělej si ze mě srandu a pojď domů, jinak za tebou pošlu Aleca."
"Za čtvrt hodiny tam budu."
"Ne, za pět minut."
"Pokud vím, Jane, tak ta, co by tu měla rozkazovat, jsem já a ne ty. Tak mi přestaň říkat, co mám a nemám dělat, jinak ještě dneska letíš směr Volterra. Do čtvrt hodiny tam budu. Čau." Típla jsem jí to a otočila se na Carlislea.
"Budu muset jít, jinak zavolají FBI."
"Doufám, že se někdy stavíte, princezno," odpověděl mi Carlisle.
"Neříkej mi "princezno", nebo ti budu říkat "králi"."
"Tak tedy, ahoj."
"Ahoj."
Otočila jsem se a rozběhla se domů. Tam na mě čekala obrovská hádka v podobě Jane.
Pohled Edwarda:
Dneska bylo ráno jako každé jiné. Se sourozenci jsme jeli normálně do školy, protože podle Aliciných vizí nemělo svítit sluníčko. Na parkoviště jsme přijeli o něco dříve, a tak jsme čekali před svými auty.
"Edo, proč se zase tak mračíš?" zeptal se vždy chytrý Emmet, který právě myslel na to, jak si užil dnešní noc s Rose. Mojí odpovědí bylo pouhé zavrčení, ale tak, aby to lidské ucho neslyšelo. Hádat se s Emmettem stejně nemá cenu.
"S tebou bude dneska zase sranda," řekl s úšklebkem.
"Blbě ses vyspal, nemyslíš?" A začal se smát vtipu, kterej mně vůbec vtipnej nepřipadal. Ostatní se jen trochu pochechtávali a Rose se mi omlouvala v myšlenkách.
Najednou na parkoviště přijelo luxusní auto, které tady nikdo kromě nás nemá. Pátral jsem v myšlenkách ostatních, ale nikdo nevěděl, že má přijet nějaký nový student, ani Alice neměla vizi. Auto zaparkovalo u vchodu do kanceláře. Všichni čekali, kdo z něj vyleze, a v myslích jim létaly otazníky. Abych něco zjistil, začal jsem se soustředit na myšlenky v autě, ale nic jsem neslyšel. Jakoby v autě nikdo nebyl.
Z auta vylezly tři osoby. Alec, Jane a nějaká neznámá upírka. Počkat Alec?! A Jane?! Cože? To se rozhodli vysát celou školu, nebo co? Alec s Jane nás kývnutím pozdravili a my jim to oplatili. Začal jsem rentgenovat tu holku/upírku. Mohlo jí být tak sedmnáct. Měla krásné do pasu dlouhé hnědé vlasy a postavu bohyně. Nic víc jsem neviděl, protože se na nás neotočila. Šla zaujatá jenom na jeden bod, a to přijímací kancelář. Vešli do dveří přesně, když začalo zvonit na hodinu. Koukl jsem se po sourozencích. Jim jen kolovaly hlavou myšlenky. "Proč tu jsou? Co tu chtějí? Chtějí nás hlídat? Jo, oni nás chtějí poškádlit tím, že vysajou celou školu a my se neudržíme? To jsou ale parchanti."Ty poslední dvě myšlenky patřili, jak jinak, Emmettovi. Magor. Alice se mě v myšlenkách zeptala: "Ta holka má štít?"
Já jsem jí na odpověď nenápadně kývl. Zbytek dne už probíhal normálně, až na to, že už jsme nebyli středem pozornosti. Každý probíral Volturiovi. Čekal jsem na své sourozence před autem, než jim skončí hodiny. Přišli všichni nastejno.
"Zjistil jsi něco z myšlenek ostatních lidí?" vypálila na mě hned Rose. Měla hlavně strach o svoji rodinu.
"Nastupují zítra. Ta nová upírka se jmenuje Isabella a má nejspíš dar štítu. Jinak nic víc. Nikdo o jejich příchodu nevěděl," řekl jsem jim, co jsem zjistil z myšlenek ostatních a taky Alicinu a mojí domněnku.
"Taky jsem z nich necítil žádné pocity." Potvrdil vzápětí Jasper. Já mu na to jen kývl a nasednul do mého milovaného auta. Když jsme přijeli domů, koukli jsme se na baseballový zápas a čekali, až Carlisle přijde z práce, abychom mohli jít na společný lov. Po hodině nezáživného zápasu se konečně vrátil Carlisle, a tak jsme mohli vyrazit. Všichni jsme se rozeběhli po lese a začali lovit. Já se rozhodl, že na lov půjdu až ke konci, a tak jsem jen tak běhal po lese. Vtom se ozvala strašně velká rána. Jako když se srazí dvě skály. Moje zvědavost mi nedala, a tak jsem se šel podívat, co to bylo, a nebyl jsem jediný. Po chvíli se přidala skoro celá rodina. Až na Emmetta. Ten si šel určitě na Gryzzlíky. Najednou jsme ztuhli v pohybu. Před námi stála Isabella a držela Emmetta pod krkem. Z naší strany se ozvalo zavrčení. Myslím, že bylo od Rose. Ostatní jen ztuhle stáli a nevěděli, co mají dělat.
"Pusť ho, prosím," zaprosila Rosalie.
"Proč? Napadl mě," řekla krásným zvonivým hlasem.
"Určitě se to dá vyřídit v klidu," ozval se Carlisle. Jako vždycky se snažil řešit vše diplomaticky.
"Dobře, Carlisle, jak chceš." A pustila Emmetta.
Odkud zná jeho jméno? Podobné myšlenky napadly i mou rodinu. Zdá se, že ta dívka je plná tajemství.
"Kdo jsi a jak to, že znáš moje jméno?" vypálil na ni zhurta.
"Jsem Isabella Marie Volturiová. Tady Swanová, jsem dcerou Ara. A tvoje jméno znám kvůli obrazu, který visí v korunní síni."
"Ty si dcera Ara?" zeptal se jí pro změnu Jasper.
"Ano."
"Udělali jsme něco, že tu jste?" zeptal se Carlisle. Skoro pokaždé, když jsou někde Volturiovi, to znamená konflikt.
"Nic jste neudělali," řekla mírně pohoršeným hlasem.
"Tak proč jsi tu?"
"Táta chtěl, abych studovala."
"Aha."
"Nechceme Vám ublížit," řekla uklidňujícím hlasem.
"Nechceme? Vás je tady snad víc?" zeptala se Esmé.
" Ano, jsme tu tři. Já, Alec a Jane."
V tom jí zazvonil telefon. Sáhla do kapsy, omluvila se nám a zvedla ho.
"Isabello Marie Volturiová, kde jsi? Víš o tom, že máš zakázáno chodit ven sama?" rozkřičel se na ni někdo do telefonu. Podle hlasu bych odhadl Jane.
"Okamžitě na mě přestaň řvát!" oplatila jí to stejnou hlasitostí a Jane poslušně zmlkla. Taky by mě zajímalo, jaké má postavení ve Volteře, že ji poslouchá Jane na slovo.
"Kde se couráš, princezno?" řekla už normální hlasitostí. Tak princezna Volterry, jo? Tak to se není čemu divit, že jí Jane poslouchá na slovo.
"Ve Forks," odpověděla jí, a to se Emmett začal smát a válet se po zemi.
"Kde přesně?" zeptala se nabručeně.
"V lese, asi 20 kilometrů od baráku pod nějakým stromem, který má zelený listí. Stačí?" řekla jí už naštvaně Isabella.
"Okamžitě domů!"
"Mně se ale teď nechce letět do Itálie," odpověděla jí a na tváři se jí objevil neodolatelný úsměv, ze kterého se mi málem podlomila kolena.
"Nedělej si ze mě srandu a pojď domů, jinak za tebou pošlu Aleca," začala jí vyhrožovat Jane.
"Za čtvrt hodiny tam budu."
"Ne, za pět minut."
"Pokud vím, Jane, tak ta, co by tu měla rozkazovat, jsem já a né ty. Tak mi přestaň říkat, co mám a nemám dělat, jinak ještě dneska letíš směr Volterra. Do čtvrt hodiny tam budu. Čau." A típla jí to.
Otočila se na Carlislea. "Budu muset jít, jinak zavolají FBI."
"Doufám, že se někdy stavíte, princezno," odpověděl ji Carlisle.
"Neříkej mi "princezno", nebo ti budu říkat "králi". Tak to jsem nechápal. Někdy se ho na to budu muset zeptat.
"Tak tedy, ahoj."
"Ahoj."
A to už běžela pryč. Moje rodinka se vydala taktéž domů, ale já, jelikož jsem vynechal lov, jsem si na něj musel dojít teď. Ulovil jsem jednu pumu a srnku a vracel se domů. Skočil jsem oknem do svého pokoje a šel se vysprchovat. Po horké sprše jsem si zapnul hudbu a těšil jsem se na další den, protože ji znovu uvidím.