5.Kapitola

Nemohl si pomoct, takže když došli domů, zase se položil do své minulosti. Uvelebil se na postel a oddával se vzpomínkám. Elen ho nechala přemýšlet, věděla, že jednou za století se rád nimrá ve své minulosti, tak si radši otevřela další knihu, do které se mohla začíst. Milovala příběhy. Momentálně četla nejradši Remarqua a jeho válečné příběhy. Dokola ráda četla Čas žít, čas umírat. Tak báječně v tom vykreslil smrt a utrpení. Milovala to.

Richard se dostal do své minulosti. Vzpomněl si, jak opustil Egypt tím, že přeplaval Středozemní moře a dostal se do Evropy. Jeho kroky mířily do Říma. Zalíbil se mu život tam. Byly to nekonečné orgie plné jídla, sexu a pití. Tak jak se smilnilo tam, se nesmilnilo jinde, a že už navštívil zemí. Kam se na to všechno hrabal Řím a ta jeho zvláštní morálka.

Myslel si, že se tenkrát zamiloval, ale láska to nebyla. Byla to jen touha. Ona byla první lidskou ženou, která vedle něj chvíli vydržela. Jmenovala se Julie, měla kypré boky a byla nádherná. Tvářila se, jako by nenáviděla, trochu se schovávala, ale když si k ní našel cestu, byla přítulná jako kočka. Její nezkrotnost mu imponovala, možná proto mu vydržela tak dlouho. Nikdy nevěděl, čeho je schopná, ale ze všech žen, které kdy poznal, byla ona jeho učitelkou. Bylo až legrační, že se stala jeho učitelkou, byla o tolik let mladší než on, přesněji o několik set let. Ale byla pro něj vším, přesto mu vydržela pouhých pět let. Za tu dobu se naučil o ženách hodně, byl jí za hodně vděčný, to ona mu pomohla pochopit myšlení žen. Dlouho čerpal ze svojí Julie, i když pro něj byla pouhým zvířetem, které pozoroval a rozmazloval, jako nějaké štěně nebo kotě.

Pak se rozhodl odcestovat do Anglie. Kdyby sledoval čas, tak by byl schopen určit, jaké časové období to bylo, ale byl moc líný to sledovat. Bylo mu to jedno. Začal se ztrácet v čase. Jediné, co stíhal sledovat, byla móda, ale ta se zatím tak moc neměnila.

Ta Anglie. Bylo to tak úžasné. Poprvé jí potkal. Jeho Elen. Bylo to někde ve Walsu, na venkově. Zrovna odcházela od krav, které dojila. Jako by jí zase viděl. Byla upír už dlouho, ale byla tak úžasně socializovaná, že voněla jako člověk. To ho na chvíli zmátlo. Ale její výraz ho utvrdil v tom, že není jen obyčejný člověk.

Byla úchvatná. Zrzavé vlasy stažené do drdolu, který byl rozcuchaný větrem a namáhavou prací. Rysy v obličeji prakticky nestrhané, vypadala mladistvě, ne na více než pětadvacet let. Lněné šaty obepínaly její plnou postavu, ale nebyla silná tak jako ženy v té době a ani nebyla odporně hubená jako ženy ze starověkého Egypta. Byla krev a mlíko, jak by někdo mohl říct. Navzdory její postavě však byla křehká.

Zůstal stát na místě okouzlen pohledem na ní. Teprve teď ocenil svůj dlouhý život. Konečně potkal ženu, která mu učarovala. Jí si chtěl nechat, ale ne jenom jako pouhé zvířátko, kterým byla Julie, jí si chtěl nechat na celou věčnost. Byl si jistý, že potkal svojí druhou polovinu duše, už ne žádnou učitelku. Ona byla někdo, koho viděl po svém boku. Partnerku, družku, manželku, ženu. To pro něj na první pohled byla. O to více ho překvapila její reakce.

Upustila vědro s čerstvě nadojeným kravským mlékem, zaujala obranou pozici a začala syčet. Byla sice zvyklá na přítomnost lidí, ale s upírem se ještě nesetkala. Nikdy vlastně ani nepoznala svého stvořitele. Probudila se ve svém vlastním hrobě a vyhrabala se z něj ven. Nechtěla opustit svou milovanou Anglii, proto v ní zůstala a každých deset let měnila svoje místo. Znala každý kout Britských ostrovů, nic ji tam nedokázalo překvapit, ale Richardova přítomnost to dokázala.

Aby se upřesnilo její stvoření, nikdo jí nekousnul. Nikdy neviděla skutečného upíra. Nakazila se jedem z pokousaného zvířete. Bylo jí tenkrát dvacet tři let, když její otec zemřel, matka nežila už dlouho, skolil ji mor. Nikdy se nechtěla vdát, chtěla se starat o svého otce, ale když jí zemřel, stal se z ní sirotek. Tápala bažinami, hlubokými lesy, až narazila na laň pokousanou od upíra, ale o tom nevěděla. Nemyslela si, že je raněná, myslela, že je jenom přítulná, zvyklá na lidi. S velkým odporem trhla její hlavou a zlomila jí vaz. Byla tak hladová, že jí nevadilo, že hltá syrové maso.

Když se do sytosti nakrmila syrovým masem, zachvátil jí pocit nekonečného dušení, jako by se topila nebo jí někdo škrtil. Omdlela. Probudila se až ve svém vlastním hrobě obklopena pouze hlínou. Jako Sinuhet se sama učila vyrovnat se sebou. Naučila se žít mezi lidmi. Jistě, sem tam někoho zabila, ale věděla, že zabije pouhých jedenáct lidí do roka. Stala se nejlepší přítelkyní lidí. O to více si užívala jejich lov. Milovala krev s příchutí adrenalinu. Pokaždé svou oběť rozhicovala do extrému.

Ale tehdy tam stáli proti sobě. Upír proti upírovi. Ani jeden z nich nevěděl, jak dál. Jen to rozlité mléko mezi nimi. Cítili nebezpečí ze sebe navzájem, ale trochu je to k sobě i táhlo. Byli rozpolcení z vlastních pocitů. Oba se přikrčili a vrčeli na sebe jako dva hladoví psi.

"Co chceš?! Tohle je moje místo! Vypadni odsud!" zařvala na něj.

"Nějak moc si vyskakuješ! Ukaž mi, že máš od tohohle místa vlastnický papíry a zmizím!" oplácel jí stejnou mincí jako ona jemu.

"Nech toho a zmiz, než tě zabiju!" křičela a doufala, že v něm vyvolá strach. Nevěděla, jak by se někdo jako ona dal zabít.

"Nebojím se tě! Tak se ukaž!" přikrčil se ke skoku, očekával, že zaútočí první.

Ale nikdo z nich neútočil, jen stáli, vrčeli a dívali se na sebe. Začínala to být trošku nuda. Už to nevydržel a skočil po ní, taky se odrazila. Srazili se ve vzduchu a navzájem se do sebe zakousli. Pili si vlastní krev, ale už se nesnažili se navzájem zabít. To kousnutí bylo tak omamné, tak nádherné, že si ani neuvědomili, jak se navzájem svlékají. Divokost svého prvního spojení si ani neuvědomovali, měli štěstí, že je nikdo neviděl, nejspíš by je osočili z čarodějnictví a upálili na hranici.

Rychle zmítající se do sebe zakousnutá těla se prohnula ve společném výbuchu orgasmu. Pomalu sundali svoje zuby ze svých krků a podívali se na sebe. Odskočili. V rychlosti se snažili obléct, ale bylo naprosto nemožné odít se do zbytků jejich oblečení.

"Co se to stalo?" zeptala se sama sebe, ale Richard to pochopil jako otázku na něj.

"To by mě taky zajímalo… Už se ti někdy něco podobného stalo?"

"Ne, nikdy… Nezažila jsem to ani s člověkem, ale byla to nádhera…" sklopila oči a nabrala lehounký nádech do růžova, skoro neznatelný.

"I mně se to líbilo. Takže jsem se rozhodl, že si tě nechám. Klidně proti tvojí vůli si tě zotročím a ty s tím nic neuděláš," usmál se a chytl její bradu, aby jí mohl lehce pozvednout tvář a políbit jí na její ústa.

"No, už se mě asi nezbavíš, protože jsem rozhodnutá s tebou jít třeba na kraj světa. Stanu se tvým stínem," řekla a podívala se mu do očí. Propukli smíchem a zašli do domu, aby se oblékli, ačkoli jim zima nebyla, nebylo zrovna vhodné se pohybovat mezi lidmi nazí.

Vydali se na cesty. Na každém místě zůstali jen pár let. Ale pak se dostali na velmi zvláštní místo, které bylo plné tajemství, divoké zvěře a trpících lidí. Narazili na dalšího upíra…

 

Rozdrážděn vzpomínkou na jejich první setkání se rychle zvedl z postele a přiběhl k jejímu křeslu. Na nic se neptal, sebral jí z rukou knihu a mrštil jí o zem.

"Smůla… Chci tě…" řekl roztouženě a rychle jí začal zbavovat šatů.

 

***************

 

Cali stála u své nástěnky a dívala se na fotografie. Těkala očima z fotografie na fotografii a zkoumala obličeje. Dva se smály a dva byly vyděšené. Bylo tady něco, co jí unikalo mezi prsty. Zapálila si poslední cigaretu. Znovu se ozval telefon.

"Cali! Nechal jsem prověřit ty rány na krku obětí. Museli být dva. Je to velmi zvláštní. Nevím přesně, co by to mohlo být. Pochybuji, že by to mohlo být zvíře, nebyla tam žádná cizí DNA. Nebo to byl jeden a zabijí pokaždé jinak? S vražednou zbraní vám tedy moc nepomohu." Z hlasu doktora Lewiho bylo znát, že ho daná situace dráždí taky. Vždy byl jako v pasti, když už ani jeho laboratoř neznala odpověď na nějaké otázky.

"Děkuji, doktore," zavrčela do telefonu. Případ byl čím dál podivnější. A když už to rozhodilo i doktora, nebylo pochyb o tom, že se děje něco moc zlého.

"Buďte opatrná…" řekl ještě a zavěsil.

Co by to jen mohlo být?

"Vy jste Cali?" ozval se jí za zády mužský hlas. Otočila se.

"Ano, jak vám mohu pomoci?" zeptala se mile.

"No, upřímně. To já pomůžu vám. Jmenuji se Daniel, ale Dan stačí," zasmál se a podal jí ruku.

"O žádnou pomoc jsem se neprosila!" otočila se a dívala se dál na nástěnku. Nechal ruku klesnout zpátky k tělu. Čekal tuhle reakci, nadřízený ho na to upozornil. "Jsem zvyklá pracovat sama," zašeptala ještě, asi doufala, že to vyzní jako omluva za její chování.

"No, nadřízený se rozhodl, že na tomto případě pracovat sama nebudete. Takže se budete muset smířit s tím, že se stanu vašim parťákem, zvykejte si," pokrčil rameny a začetl se do složky k případu. Cali vztekle típla cigaretu do popelníku a vražedným pohledem se podívala na Dana sedícího za jejím stolem a prohlížející si její složku k případu.

Nejradši by mu zakroutila krkem. Ale zas na druhou stranu, víc hlav víc ví. Třeba společně ten zapeklitý případ rozlousknou. Navíc, je to jen jeden případ, takže by to mohla zkusit vydržet.