5. kapitola - 2. část
„Trable v ráji?“ zeptala se Sophie a já se na ni koukla a našla ji, jak se přes moji hlavu zářivě usmívá na Nashe.
„Ne-e. Všichni tady jsou šťastní a spokojení, díky,“ řekla Emma, když jsem nemohla dostatečně dlouho rozevřít zatnuté zuby.
„Hej, Hudsone.“ Ruka v zeleném rukávu vklouzla na Sophiina ramena a já přistihla samu sebe, že zírám do tváře Scottu Carterovi, prvnímu quarterbackovi a současné hračce mé sestřenky. „Děláš si nové přátele?“
Nash přikývl. „Emmu znáš, že?“
Carterovi čelisti se sevřely, když zrakem spočinul na mé nej kámošce. Zná ji, bez pochyb. Emma ho odmítla jako rýmu v létě, pak mu v Cinemarku chrstla na triko ledovou tříšť, když nevzal narážku. Kdyby tam tenkrát s ní pracoval někdo jiný kromě Jimmyho, pravděpodobně by ji nahlásili a ona by dostala padáka.
Nashova ruka se ovinula okolo mé. „A tohle je Kaylee.“
Carterovi oči se přetočily mým směrem, pravděpodobně asi vůbec poprvé a úsměv se mu vrátil, jak pohledem cestoval od mojí tváře k předku mého trička. Kde pravděpodobně uvidí rovinku až dolů, dokud bude stát. „Sophiina sestra, že?“
„Sestřenka,“ Sophie a já jsme řekly unisono. Tohle byla ta jediná věc, na které se shodneme.
„Hej, v pátek večer si vyjedeme s lodí mýho táty na jezero White Rock. Vy dva byste mohli přijít.“
„Ona nemůže.“ Sophie se na mě ušklíbla a obtočila svou ruku okolo Carterovi. „Pracuje.“
Jakoby to bylo sprosté slovo. Nicméně osobně, potom, co Emma o něm řekla, raději celou noc strávím seškrabováním žvýkaček ze spodu kinových židlí, než strávím jen jednu minutu na lodi Carterového otce.
„Přidáme se příště,“ řekl Nash a Carter přikývl, když s ním Sophie trhla směrem ke stolu vepředu nádvoří, již se hemžící zelenobílými bundami.
„Wow.“ Zašeptala Emma tiše. „On je takový čůrák. On ti prostě čuměl na spodek trička, i když tu oba, Sophie a Nash, stáli. To je teda sportovec.“
„Nejsme všeci špatní,“ řekl Nash, ale vypadal, že se jasně nebaví ani Carterovým očním vpádem, ani Emminým komentováním toho.
Bez toho, aby byly kolem jeho spoluhráči, bylo lehčí zapomenout, že Nash hraje fotbal. Taky baseball. Co by se mnou asi tak mohl chtít, zatímco dívky jako Sophie budou stát řadu, aby ho mohly oslintat?
„Nesedáváš normálně někde támhle?“ zeptala jsem se, kývla směrem k zelenobílému včelímu roji. Dříve v tomto roce jsme s těmi sportovci sěděli, když Emma chodila s jedním z útočníků, ale upřímně, ten hluk a neustálý postoj mi lezl na nervy.
„Vy dvě jste mnohem lepší společnost.“ Nash se zakřenil, přitáhl si mě blíž, ale pro jednou jsem si to stěží uvědomila. Něco v tom davu stejných bund strhlo moji pozornost. Něco… špatného.
Nééé…! Nemůže se to stát znovu! Nash říkal, že se to nestane!
Ale první úponky paniky už svědily uvnitř mého těla.
Okraje mého vidění ztmavly, jakoby se smrt prostě vznášela ven z mého vidění. Srdce mi bušilo. Kůže se mi chvěla a ruce sevřely do pěstí. Nash sebou cuknul a odtáhl svou ruku z mé. Zapomněla jsem, že jsem ho držela a odkrvila mu dlaň.
„Kaylee?“ Jeho hlas byl plný starostí, ale já se nemohla odtrhnout od zelenobílého davu. Nemohla jsem se na něho soustředit, zatímco mi panika hřměla skrz hlavu a vina drásala srdce. Někdo zemře. Můžu to cítit, ale ještě nemůžu říct kdo. Bundy splývaly jedna přes druhou, jako stádo technicolorových zeber, invidua skrývající se mezi mísícím se davem.
Ale společenská kamufláž nefungovala. Smrt si našla toho jednoho, koho chtěla a já nemohla varovat oběť, když jsem ji nenašla. Nebo ho.
A byla to ona. Tak moc jsem to mohla cítit.
„Ona to dělá znovu.“
Slyšela jsem Emmu, jakoby mluvila z velké dálky, třebaže jsem nejasně věděla, že se přesunula, aby si sedla vedle mě. Nemohla jsem se na ni podívat. Měla jsem oči jen pro dav skrývající tu brzo-mrtvou dívku. Potřebovala jsem vědět, kdo to je. Musela jsem ji vidět…
Pak se dav rozdělil a začal aplaus. Hrála hudba; někdo donesl ven malé stereo. Holky hodily své bundy na hromadu na zem. Seřadily se na trávě, tvořily cikcak formaci, Poznala jsem to ze soutěží, na které mě teta se strejdou dotáhli. Taneční tým dělal demonstraci. Chlubily se rutinou, že ukořistí oblastní trofej.
A pak jsem ji uviděla. Druhá z leva, třetí dolů od Sophie. Vysoká, štíhlá dívka s medově hnědými vlasy a hustýma řasama.
Meredith Cole. Kapitánka týmu. Zabalená ve stínu tak hustém, že jsem jí téměř nerozeznala rysy.
Když ji mé oči našly, tak mi začal hořet krk, jako bych inhalovala bělící výpary. Zpustošení mě promáčelo, hrozící, že mě stáhne pod hladinu zoufalství. A to známé temné vědění mě nechalo třesoucí se, tam kde jsem seděla. Meredith Cole zemře velmi, velmi brzy.
„Kaylee, pojď.“ Nash se postavil, zatáhl mě za ruku, snažíc se mě vytáhnout. „Jdeme.“
Krk se mi zúžil a dech zkrátil. Hlava mi plavala v hořkém chaosu rostoucím uvnitř mě a srdce mi otékalo a těžklo žalem. Ale já nemohla jít. Musela jsem jí to říct. Nechala jsem Heidi zemřít, ale můžu zachránit Meredith. Můžu ji varovat a všechno bude v pohodě.
Pusa se mi otevřela, ale slova nepřišly. Namísto toho mi křik drásal krk, hlásal svůj příchod s výbuchem paniky a tentokrát tu nebylo nic, co bych mohla udělat, aby to přestalo. Nemohla jsem mluvit; mohla jsem jen křičet. Ale to nestačí. Potřebovala jsem slova, abych Meredith varovala, ne neartikulovaným vřískotem. K čemu mi byl dobrý můj „dar“, když jsem ho nemohla použít? Když vše, co jsem mohla udělat, bylo jen zbytečně křičet?
Nářek mi začal hluboko v krku, tak nízko, že to bylo, jakoby mi hořely plíce. Poprvé byl zvuk ještě tichý. Jako šepot, který jsem mohla víc cítit, než slyšet. V hrůze jsem zatnula čelisti, když se Nashovi rozšířily oči, vypadalo to, že se jeho duhovky v jasném slunečním světle znovu čeří.
Vidění mi potemnělo a zakalilo se, jakoby ten stejný zamlžený šedivý filtr zahalil celičký svět. Den byl teď kalnější, stíny hustší, vzduch mlhavý. Moje vlastní ruce vypadaly rozmazaně, jako bych na ně nedokázala úplně zaostřit. Stoly, studenti a školní budova se najednou louhovali svými vibracemi, jakoby někdo otevřel odtokovou rouru duhy a nechal odtéct všechny barvy.
Postavila jsem se a položila si ruku na pusu, očima jsem žebrala o pomoc zvláštně vybledlého Nashe. Zvuk nářku se valil nahoru mým krkem a tam se zasekl, jako bručení, nabídnutí bez propuštění.
Nash mi jednou rukou sevřel zápěstí a kývl na Emmu, aby obsadila můj druhý bok. „V klidu, Kaylee,“ zašeptal mi do ucha, jeho dech byl proti mému krku horký, provokoval mě tam těmi krásnými vlasy. „Jen relaxuj a poslouchej—“
Nohy se mi podlomily, právě když se mi pohled stočil zpátky k Meredith, zrovna tancující mezi Sophií a drobnou blondýnkou, kterou jsem znala jen od vidění.
Nash mě vzal na ruce a pevně držel v náručí, pořád mi něco šeptal do ucha. Něco obyčejného. Něco veršovaného. Jeho slova na mě doléhaly s téměř fyzickou přítomností, konejšily mě všude, kde se mě dotkly, jako balzám, který jsem mohla slyšet.
Křik se ještě pořád uvnitř mě vztekal, dožadoval se propuštění a zřejmě byl ochotný sám sebe osvobodit, jestli neposkytnu žádnou alternativu.
Emma nás vedla kupředu do konce Anglické chodby a okolo rohu, pryč z dohledu nádvoří. Nikdo jiný si toho nevšiml; všichni sledovali taneční družstvo.
Nash mě položil dolů a opřel o krátkou stěnu na konci budovy, vedle dveří, které jediné fungovaly jako východ. Znovu si sedl vedle mě a tentokrát obtočil paže okolo mě, zatímco si Emma klekla vedle nás. Nash byl na mých zádech horký a jediné zvuky, které jsem mohla slyšet, bylo jeho šeptání a můj vlastní slabý nářek, přetrvávající i přes mou snahu ho potlačit.
Zírala jsem přes jeho rameno a kolem Emmiiné znepokojené tváře na divně šedé hřiště postavené v dálce, koncentrovala jsem se na svůj projev, abych mluvila bez křiku. Něco se prohnalo přes levý okraj mého vidění a pohledem jsem na tom automaticky utkvěla, snažíc to dostat do pozornosti. Ale hýbalo se to příliš rychle, opouštělo mě jenom s vágním dojmem lidské siluety, bez proporcí, které bych v žádném případě nemohla vysvětlit tak krátkým pohledem. Ta postava byla znetvořená, nějak. Přebývající. A když jsem mrkla, tak už jsem si víc nemohla být jistá, kde jsem to viděla.
Učitel, pravděpodobně, byl nepoznatelný kvůli divné šedé mlze, která mi zastínila vidění. Silou jsem zavřela oči, abych se vyhnula budoucímu šílenství.
Pak, tak rychle jak udeřila, se panika ztratila. Napětí se z mého těla vypustilo jako vzduch z plážového balónu, opustilo mě schlíplou úlevou a únavou. Otevřela jsem oči a uviděla, že se barvy a jasnost znovu vrátily do světa. Ruce se mi uvolnily a křik mi odumřel v krku. Ale o okamžik později se to prohnalo vzduchem a vlastně mi zabralo sekundu, abych si uvědomila, že vřískot ze mě nevyšel.
Přišel z nádvoří.
Věděla jsem, co se stalo, i bez dívání. Meredith se zhroutila. Můj důvod ke křiku zemřel v ten moment, co zemřela ona.
Znovu, věděla jsem, že někdo zemře. A znovu, nechala jsem to tak.
Zavřela jsem oči přes vlnu šoku a žalu, která se přese mě převalila, okamžitě jsem se utápěla vinou tak těžkou, že se mi stěží podařilo zvednout hlavu. Moje chyba. Měla jsem být schopná ji zachránit.
Víc křiku přicházelo z nádvoří a někdo na někoho řval, ať zavolá sanitku. Dveře se skřípavě otevřely, pak narazily do boku cihlové budovy. Kecky dupaly po betonu.
Slzy hanby a frustrace mi proudily dolů po tváři. Pohřbila jsem hlavu v Nashově rameni, bezhlavá, jak se mé slzy vsakovaly do jeho trička. Rovněž jsem mohla spolu s ní zabít samu sebe, aspoň by varování nadobro skončily.
Za rohem hukot chaosu vzrostl, vyděšené hlasy se míchaly jeden přes druhý. Někdo brečel. Někdo jiný zdrhal. A nad tím vším, slečna Tucker, softbalová trenérka dívek, foukala do píšťalky a neúčinně se všechny snažila utěšit.
„Kdo je to?“ zeptala se Emma, pořád klečící vedle nás, oči rozšířené šokem a porozuměním, když se zády otřela o pramen mých vlasů, takže se mi mohla dívat do obličeje.
„Meredith Cole,“ zašeptala jsem, utřela jsem si slzy do rukávu.
Nash mě stiskl pevněji, paže ovinul okolo mých, kde se mi tlačily do žaludku.
Emma se pomalu postavila, její výraz se míchal nevěřícností a hrůzou. Vycouvala od nás, vrávorala. Pak se opatrně otočila a mrkla za roh. „Nic nevidím. Je tu až moc lidí.“
„To neřeš,“ řekla jsem, mírně překvapená omámeným stavem mého vlastního hlasu. „Už je mrtvá.“
„Jak to víš?“ Rukou sevřela roh budovy, nehty ryla do hrubě omítnutých spár hnědých cihel. „Jsi si jistá, že to je Meredith?“
„Ano.“ Vzdychla jsem, pak jsem si stoupla a Nashe vytáhla s sebou, z tváří si utírala víc slz. Postavil se po mojí levici, Emma po mojí pravici. Společně jsme zatočili za roh a vstoupili do chaosu.