5. kapitola - 1. část
„VEVNITŘ NEBO VENKU?“ Nash položil svůj tácek na nejbližší stůl a zalovil v peněžence. Mince zacinkaly, sotva to bylo slyšitelné přes řinčení příborů a bzukot několika tuctů probíhajících konverzací a vytáhl hrstku drobných, už si to namířil k automatu na pití.
Podzimní ráno bylo zpočátku jasné a chladné, ale od třetí hodiny bylo pro mého učitele biologie dost horko, aby v labinách otevřel okno a vyvětral štiplavý zápach chemických konzervantů. „Ven.“ Oběd na nádvoří mi zněl dobře, zvláště s ohledem na dav studentských těl v jídelně a tuctu či nějak tak lidí, kteří si mě již ve frontě na pizzu povšimli a jejichž prsty se stočili mým směrem.
Včetně jeho poslední bejvalky, která na mě zlostně hleděla z kokonu jejích nepřátelských roztleskávačských klonů, který ji obklopoval.
Přes rameno jsem se koukla na Emmu, která kývla. „Zaberu stůl.“ Otočila se a uhnula prvákovi, jež nesl tři zmrzliny a který ji téměř vyrazil tácek z rukou.
„Promiň,“ zamumlal, pak se zastavil, aby si ji prohlédl, jeho výraz v sobě mísil očividný chtíč a touhu. Emma si toho ani nevšimla.
Nash z automatu vytáhl dvě coly a jednu mi položil na tácek, pak jsme se cestou do hlavní uličky propletli kolem dvou stolů, namířili si to rovnou k východu. Prakticky jsem mohla cítit pohledy mých spolužáků, kteří mi zírali na záda a vše co jsem mohla dělat, bylo nekroutit se pod jejich pečlivým dohledem. Jak může vystát to, že na něj lidé neustále čumí?
Byli jsme dvě stopy od dvojitých dveří vedoucích na nádvoří, když se rozletěly, jen pár palců od toho, aniž by mi třískly do tácku. Kolem nás se protáhlo stádo štíhlých dívek v bundách s čestným uznáním za sport, několik se jich zastavilo a usmálo na Nashe. Jedna mu dokonce přejela prsty po rukávu a já byla vylekaná zlým, iracionálním nutkáním plácnout ji po ruce. Což se ukázalo být zbytečné, když okolo ní jen prošel a neudělal nic, až na roztěkané kývnutí.
Sophie byla jediná, která se i podívala mým směrem a její výraz by se dal stěží považovat za přátelský. Dokud nepřistál na Nashovi. Když ho míjela, paží se otřela o jeho, koukla se vzhůru do jeho očí, živočišný úsměv jí zvedl jeden koutek perfektně namalované pusy v bezostyšném, nevyřčeném pozvání.
O pár sekund později byly tanečnice pryč, opustily nás v mraku parfému silného dost, aby mi spálil oči. Mašírovala jsem si to přes stále otevřené dveře a dolů po schodech. Nash popoběhl, aby mě dohnal. Svůj tácek nesl v jedné ruce a druhou ovinul kolem mého pasu, jeho prsty se s intimní známostí stočily kolem mého boku, což donutilo můj puls vzrůst. „Jen se tě snažila nasrat.“
„Říkala, že byla na tvém zadním sedadle.“ Nemohla jsem ze svého hlasu odstranit podezření. Ano, jeho ruka na mém boku z toho dělala velmi veřejné prohlášení, a tak – zároveň s jeho mlčením o záležitosti mého duševního zdraví – jsem nakonec dala k ledu můj neoblomný strach, že se se mnou plánoval dát přes víkend dohromady a pak mě v pondělí odkopnout.
Ale Nash se nikdy nesnažil popřít fámy o jeho minulých kouscích a já nemohla unést fakt, že Sophie byla jedním z nich.
„Co?“ Zastavil se uprostřed nádvoří, mračil se dolů na mě, evidentně zmaten.
„Zadek tvýho auta. Říkala, že na tvém zadním sedadle je dírka a chtěla, abych si myslela, že ji viděla zblízka.“
Nash se tiše zachichotal a jak mluvil, znovu vykročil, tak jsem neměla nic jiného na výběr, než ho následovat. „Um… jo. Tu udělala ona. Tu noc byla úplně namol, tak jsem ji vzal domů a ona poblila úplně celou přední palubku. Dal jsem ji dozadu a ona měla jakousi stupidní přezku na botě, kterou se zachytla do švu a roztrhla ho.“
Zasmála jsem se a můj hněv roztál jako Sophiin make-up v červenci. Vlastně mi jí bylo téměř líto – ale ne tak líto, abych tím malým kouskem informací mávala mé sestřence před očima, když příště bude přede mnou flirtovat s Nashem.
Nádvoří bylo ve skutečnosti podlouhle obdélníkovité, ze tří stran bylo obklopeno různými křídly školních budov se vchodem do jídelny na konci jedné dlouhé stěny. Čtvrtá strana se otevírala do fotbalového a baseballového tréninkového hřiště v zadní části kampusu.
Emma získala stůl ve vzdáleném rohu, více chráněnější od větru, kvůli spoji jazykové a vědecké chodby. Sedla jsem si na lavičku naproti ní a Nash vklouzl vedle mě. Nohou se mě dotýkal od kyčle až ke kolenu, což bylo dost, aby mě rozehřál zevnitř ven, navzdory chladnému, občasnému vánku vanoucímu mi na záda.
„Co to bylo s tím tanečním týmem?“ zeptala se Emma, když jsem si ukousla kousek z mého plátku pizzy. „Před minutou tudma prošly, ječely a poskakovaly okolo, jako kdyby jim někdo nalil horkou polívku do trikotu.“
Zasmála jsem se a málem se udusila kusem feferonky. „V sobotu vyhrály oblastní šampionát. Sophie byla od té doby nesnesitelná.“
„Takže jak dlouho ještě budou kvičet jako veverky?“
Zvedla jsem prst, dožvýkala jsem a spolkla další kousek, než jsem odpověděla. „Státní šampionát je příští měsíc. No a pak, buď budou prostě jen víc nezkrotně ječet, nebo zoufale brečet. Pak to skončí až v květnu, kdy bude konkurz do týmu na příští rok.“ Přesto budu truchlit nad koncem soutěžní sezóny i společně se Sophií. Tréninky tanečního týmu jí po několik měsíců v roce zabírají většinu času a mě tak dávají tolik kýženého míru a ticha, zatímco není v domě.
A, i když je tak zkažená a arogantní, Sophie je týmu totálně oddaná. Ostatním tanečníkům dává víc respektu, než kdy považovala za vhodné vyplýtvat na mě a ta oddanost a dochvilnost, kterou jim ukazuje, jsou za celých třináct let jediné důkazy, že má aspoň jedinou zodpovědnou kost v tom nesnesitelně ladném těle.
Plus, hodně z jejích spolutanečníků může řídit a zdá se, že se vždy najde někdo, kdo je ochotný jí odvézt. Po státním šampionátu se Sophie vrátí ke každodenním hodinám baletu a teď, když už mám auto, si jsem celkem jistá, že mě její rodiče donutí ji tam vozit a vyzvedávat ji. Jako bych neměla nic lepšího na práci s volným časem. A mými penězi na benzín.
„No, pořád je tu možnost, že všichni ohluchnem‘.“ Emma pozvedla svou láhev s vodou a Nash a já jsme si s ní našimi plechovkami přiťukli. „Takže…“ Zašroubovala si flašku víčkem. „Dozvěděli jste se něco nového o tý dívce z Arlingtonu?“
Nash se zamračil, obočí se mu stáhlo nad oči, že je měl na chvíli spíš víc hnědé než zelené.
„Jo.“ Hodila jsem na tácek zbytek mé pizzy a zvedla potlučené červené jablíčko. „Její jméno je Alyson Baker. Stalo se to tak, jak říkal Jimmy. Složila se na zem mrtvá a cajti vůbec nemaj představu, co ji zabilo.“
„Byla opilá?“ zeptala se Emma, zjevně přemýšlela o Heidi Anderson.
„Ne-e. Nejela na ničem takovém.“ Nash zagestikuloval s okrajem jeho prvního plátku. „Ale s tou první nemá nic společného, ne?“ Kouknul se mým směrem, obočí mu vyletělo v otázce. „Myslím tím, tuhle jsi nepředpověděla. Dokonce si ji nikdy neviděla, že?“
Přikývla jsem a poprvé si ukousla z mého jablka. Měl pravdu, samozřejmě.
Ale byla tu mezi oběma dívkami jasná spojitost: obě zemřely bez zřejmé příčiny. Místní zprávy to ví. Emma to ví. Já to vím. Jen Nash se zdál být lhostejný. Nebo přinejmenším znuděný.
Emma na něj ukázala špičkami plastové vidličky, její porcelánová tvář se zkroutila do stejně krásné masky nedůvěry. „Takže ty si nemyslíš, že je divný, že dvě holky v minulých dvou dnech natáhly brka?“
Povzdechl si a zatáhl za nálepku na jeho prázdné plechovce sodovky, sledoval ji, raději, než by se koukal na nás. „Nikdy jsem neřekl, že to není divné. Ale nejsem tím tak morbidně posedlý, jak vy dvě jste těma chudinkama. Zemřely. Ani jednu jste z nich neznaly. Nechte je odpočívat v pokoji.“
Protočila jsem oči a odloupávala z mého jablka prodejní nálepku. „My je nevyrušujeme z jejich odpočinku.“
„A není to posedlost – je to opatrnost.“ Odpověděla Emma, namířila na něho láhev s vodou jako dirigentovu taktovku. „Nikdo neví, jak zemřely, a já nevěřím na náhodný stanovisko. Zítra to může být jeden z nás.“ Její pohled se stočil mým směrem, zřejmě mě počítaje mezi potencionální oběti… hmm… spadnutí mrtvý bez důvodu. „Nebo někdo z nich.“ Kývla směrem k jídelně a já se otočila a uviděla jsem Sophii a několik jejích přátel, jak se řítí dolů po schodech ve společnosti půl tuctu sportovců v ladících zelenobílých bundách.
„Reaguješ přehnaně.“ Nash odstrčil tácek a otočil se na lavičce tak, aby viděl nás obě. „Je to jen divná shoda okolností, která s námi nemá nic společnýho.“
„Co když ne?“ dožadovala jsem se a dokonce jsem i ve svém hlase rozpoznala bolest. Nemůžu zahodit tu možnost, že bych mohla pomoci. Možná jsem mohla Heidi zachránit, kdybych jen něco řekla. „Nikdo neví, co se těm dívkám stalo, takže vůbec nemůžeš vědět, jestli se to náhodou nestane znovu.“
Nash zavřel oči, jako kdyby sbíral myšlenky. Nebo možná trpělivost. Pak je otevřela a první kouknul na Emmu, pak na mě. „Ne, nevím, co se stalo ani jedné z nich, ale dřív nebo později, cajti na to přijdou. Pravděpodobně stejně zemřely na úplně odlišné, totálně nesouvisející nemoci. Aneurysma nebo mimořádnou zástavu srdce teenagerů. A já na to vsadím svůj Xbox, že spolu nemaj co dočinění.“
Pak na mě přimhouřil oči a vzal mi mou ruku do obou svých dlaní. „A nemají nic co dočinění s tebou.“
„Pak teda, jak věděla, že se to stane?“ Emma zírala na nás oba, hnědé oči rozšířené. „Kaylee věděla, že první holka umře. Říkám, že jí to dělá pěkně hluboko zapojenou.“
„Dobře, ano.“ Nash se ode mě otočil, aby se na ni mohl podívat. „Kaylee věděla o Heidi. To je ujetý a hrůzostrašný a zní to jako zápletka z nějakýho lacinýho hororu—“
„Hej!“ Loktem jsem dloubla do Nashe a ten po mě šlehl úsměvem s ďolíčky.
„Promiň. Ale ona se zeptala. Můj názor je ten, že tvoje zlá předtucha je z totoho jen ta divnější část. Zbytek je prostě náhoda. Naprostá haluz. Znovu se to nestane.“
Vytáhla jsem ruku z jeho sevření. „Co když se mýlíš?“
Nash se zamračil a proběhl si prsty šikovně rozcuchané vlasy, ale předtím než mohl odpovědět, mi na rameni přistála ruka a já nadskočila.