4 KUKAČČÍ MLÁDĚ

„Pomerančovej džus, sirup, několik týdnů prošlý vajíčka a něco, co vypadá trochu jako salát.“

„Salát?“ Clary nahlédla přes Simonovo rameno do ledničky. „Aha. To bude mozzarella.“

Simon se otřásl a kopnutím zavřel dveře Lukovy ledničky. „Objednáme si pizzu?“

„Už se stalo,“ řekl Luke, který zrovna přišel do kuchyně s bezdrátovým telefonem v ruce. „Jedna velká vegetariánská, tři koly. A taky jsem volal do nemocnice,“ dodal a zavěsil telefon. „U Jocelyn není nic nového.“

„Hm,“ řekla Clary. Posadila se k dřevěnému stolu v Lukově kuchyni. Obvykle Luke pečlivě dbal na pořádek, teď byl ale stůl pokrytý neotevřenými dopisy a stohy špinavých talířů. Přes opěradlo jedné židle visel Lukův zelený vojenský vak. Věděla, že by mu měla pomáhat s úklidem, ale nějak na to v poslední době neměla energii. I v nejlepších dobách byla Lukova kuchyně malá a trochu ošuntělá – vaření nebyla jeho specialita, o čemž svědčilo i to, že v poličce na koření pověšené nad staromódním plynovým sporákem nebylo žádné koření. Místo toho do ní Luke ukládal krabičky s čajem a kávou.

Simon se posadil vedle ní, zatímco Luke sklízel ze stolu špinavé nádobí a rovnal je do dřezu. „Jsi v pořádku?“ zeptal se potichu.

„Jo, dobrý.“ Clary se podařilo roztáhnout rty do úsměvu. „Nečekala jsem, že se máma dneska probudí, Simone. Mám pocit, že… na něco čeká.“

„A víš na co?“

„Ne. Jenom vím, že jí něco chybí.“ Podívala se na Luka, ten byl ale zabrán do zuřivého drhnutí talířů ve dřezu. „Nebo někdo.“

Simon se na ni tázavě zahleděl a pak pokrčil rameny. „Ta scéna v Institutu byla asi docela síla, co?“

Clary se zachvěla. „Alekova a Isabelina máma mi nahání hrůzu.“

„Jakže se jmenuje?“

„Ma-ríza,“ řekla Clary a napodobila přitom Lukovu výslovnost.

„Je to staré jméno lovců stínů.“ Luke si osušil ruce utěrkou na nádobí.

„A Jace se rozhodl zůstat tam a počkat na tu inkvizitorku? On nechtěl odejít?“ ptal se Simon.

„Nemá jinou možnost, pokud chce prožít zbytek života jako lovec stínů,“ řekl Luke. „A to, že je jedním z nefilim, pro něj znamená všechno. V Idrisu jsem znal takové jako on. Kdybys mu vzal tohle…“

Ozvalo se známé zařinčení domovního zvonku. Luke hodil utěr-ku na kuchyňskou linku. „Hned se vrátím.“

Jakmile vyšel z kuchyně, Simon řekl: „Je divný se na Luka dívat jako na bývalýho lovce stínů. Ještě divnější než si ho představit jako vlkodlaka.“

„Vážně? Proč?“

Simon pokrčil rameny. „O vlkodlacích jsem už předtím slyšel. Je to známá věc. Tak se jednou za měsíc mění ve vlka, no a co? Ale lovci stínů… Jsou jako nějaká sekta.“

„Není to sekta.“

„Jasně že je. Zabíjení démonů je pro ně celej život. A všichni ostatní jsou pro ně méněcenní. Jako by to ani nebyli lidi. Nestýkají se s obyčejnýma lidma, nechodí na stejný místa, neznají stejný vtipy, myslí si, že jsou něco víc než my.“ Simon před sebe natáhl jednu ze svých dlouhých nohou a namotal si na prst nit čouhající z roztřepeného okraje díry, kterou měl na koleni. „Dneska jsem potkal někoho z Lukovy smečky.“

„Neříkej mi, že ses u Měsíce v úplňku skamarádil s Podivínem Petem.“ Cítila, jak se jí nervózně sevřelo hrdlo, nedokázala však přesně určit, co to způsobilo. Pravděpodobně obyčejný stres.

„Ne. Byla to holka,“ upřesnil Simon. „Tak v našem věku. Jme-nuje se Maia.“

„Maia?“ Luke se vrátil do kuchyně a nesl bílou čtvercovou krabici s pizzou. Položil ji na stůl a Clary se natáhla, aby ji otevřela. Vůně horkého těsta, rajčatové omáčky a sýra jí připomněla, jak obrovský má hlad. Odtrhla jeden díl a ani nepočkala, až jí Luke přistrčí přes stůl talíř. S úsměvem se posadil a zavrtěl hlavou.

„Maia patří k vaší smečce, že jo?“ zeptal se Simon a také si vzal kus pizzy.

Luke přikývl. „Jistě. Je to hodná dívka. Párkrát tady byla a dávala pozor na knihkupectví, když jsem byl v nemocnici. Nechává si platit v knihách.“

Simon se přes pizzu podíval na Luka. „Dochází vám peníze?“

Luke pokrčil rameny. „Peníze pro mě nikdy nebyly důležité. A smečka se dokáže o své členy postarat.“

Clary řekla: „Máma vždycky tvrdila, že když nám došly peníze, prodala pár tátových akcií. Ale jelikož ten člověk, o kterým jsem si myslela, že je můj táta, ve skutečnosti můj táta nebyl, a pochybuju, že by měl Valentýn akcie –“

„Tvoje matka postupně prodávala své šperky,“ vysvětlil jí Luke. „Valentýn jí dal některé z klenotů, které po generace patřily rodu Morgensternů. I za ten nejmenší kousek dostala na aukci pěknou částku.“ Povzdechl si. „Teď už jsou ale pryč – i když Valentýn si je možná odnesl z trosek vašeho bytu.“

„No, doufám, že jí to aspoň přinášelo pocit zadostiučinění,“ podotkl Simon, „když mohla takhle prodávat jeho věci.“ Vzal si třetí kus pizzy. Clary si pomyslela, že je skutečně neuvěřitelné, kolik toho dokáží dospívající kluci sníst, aniž by přibrali nebo se jim udělalo špatně.

„Muselo to pro tebe být zvláštní,“ obrátila se k Lukovi, „vidět Marysu Lightwoodovou po tak dlouhé době.“

„Ne úplně zvláštní. Marysa se od té doby ani moc nezměnila, vlastně se teď sama sobě podobá ještě víc, jestli mi rozumíš.“

Clary měla pocit, že mu rozumí. Způsob, jakým se Marysa Lightwoodová dívala, jí připomněl tu štíhlou tmavovlasou dívku z fotografie, kterou jí dal Hodge – tu s povýšeně zvednutou bradou. „Jak myslíš, že tě bere?“ zeptala se. „Vážně si myslíš, že doufali, že jsi mrtvý?“

Luke se usmál. „Možná ne z nenávisti, ale určitě by pro ně bylo pohodlnější a jednodušší, kdybych umřel. To, že jsem nejen naživu, ale že navíc vedu zdejší smečku, pro ně nemůže být dobrá zpráva. Koneckonců, jejich práce spočívá v udržování míru mezi obyvateli podsvěta a najednou se tu objevím já, se svou minulostí a spoustou důvodů k pomstě. Asi se bojí, že budu neřízená střela.“

„A budete?“ zeptal se Simon. Pizza už došla, takže se bez váhání natáhl a vzal si jeden z okrajů, které Clary nechala na talíři. Věděl, že nemá okraje ráda. „Budete neřízená střela?“

„Na mně nic neřízeného není. Jsem už lhostejný. Ve středním věku.“

„Akorát jednou za měsíc se měníš ve vlka a vyrážíš lovit zvířátka,“ připomněla mu Clary.

„Mohlo by to být horší,“ podotkl Luke. „Spousta mužů v mém věku si kupuje drahá sportovní auta a spí s topmodelkami.“

„Je vám teprve třicet osm,“ řekl Simon. „Takže ve středním věku ještě nejste.“

„Díky, Simone, to je od tebe milé.“ Luke otevřel krabici od piz-zy, a když zjistil, že je prázdná, s povzdechem ji zase zavřel. „I když jsi snědl všechnu pizzu.“

„Měl jsem jenom pět kousků,“ bránil se Simon a zhoupl se na židli dozadu, takže nejistě spočívala jen na dvou zadních nohách.

„Z kolika kousků se podle tebe skládá jedna pizza, ty pako?“ chtěla vědět Clary.

„Míň než pět kousků není večeře, jenom svačinka.“ Simon se s obavami podíval na Luka. „Znamená to, že se teď proměníte ve vlka a sežerete mě?“

„To určitě ne.“ Luke se zvedl a nacpal krabici od pizzy do odpad-kového koše. „Byl bys moc tuhý a nestravitelný.“

„Ale zato košer,“ upozornil ho Simon vesele.

„Dám na tebe tip všem židovským vlkodlakům.“ Luke se zády opřel o kuchyňskou linku. „Ale abych odpověděl na tvoji otázku, Clary – vlastně to bylo divné, vidět Marysu Lightwoodovou, ale ne kvůli ní samotné. Bylo to tím prostředím. Institut mi dost připomíná Síň Dohod v Idrisu. Úplně jsem kolem sebe cítil sílu všech těch run z Šedé knihy, a to jsem se je patnáct let snažil zapomenout.“

„A podařilo se?“ zeptala se Clary. „Zapomněl jsi je?“

„Některé věci člověk nikdy nezapomene. Runy v Šedé knize jsou víc než jen nějaké obrázky. Stanou se tvou součástí. Součástí tvé kůže. Když jsi jednou lovcem stínů, nikdy tě to už neopustí. Je to dar, který si neseš v krvi, a nemůžeš ho změnit o nic víc než svoji krevní skupinu.“

„Říkala jsem si,“ nadhodila Clary, „že bych si měla pořídit nějaká znamení.“

Simon upustil kůrku pizzy, kterou chroupal. „To si děláš legraci!“

„Ne, nedělám. Proč bych si dělala legraci z něčeho takovýho? A proč bych neměla mít znamení? Jsem přece lovec stínů, takže mám právo chtít nějakou ochranu.“

„Ochranu před čím?“ chtěl vědět Simon a zhoupl se dopředu, takže přední nohy jeho židle dopadly s hlasitým klapnutím na podlahu. „Myslel jsem, že už je celá ta záležitost s lovci stínů u konce. Myslel jsem, že chceš žít normální život.“

Luke promluvil mírným hlasem: „Pochybuji, že něco takového jako normální život vůbec existuje.“

Clary sklopila pohled ke své paži, kam jí Jace nakreslil jediné znamení, které kdy dostala. Pořád ještě dokázala rozlišit bílé žilkování podobné krajce, které jí po něm zůstalo, spíš už jen vzpomínka na jizvu. „No jasně, chci z toho divnýho světa pryč. Ale co když ten divnej svět přijde za mnou? Co když nebudu mít na vybranou?“

„Anebo možná z toho divnýho světa zase tolik pryč nechceš,“ zamumlal Simon. „Dokud je v něm taky Jace.“         

Luke si odkašlal. „Většina lovců stínů musí projít několika úrovněmi výcviku, než dostane znamení. Takže bych ti žádné znamení nedoporučoval, dokud nebudeš mít nějaký ten výcvik za sebou. Ale to, jestli do toho vůbec chceš jít, je samozřejmě na tobě. Je však jedna věc, kterou bys mít měla. Něco, co patří ke všem lovcům stínů.“

,,Protivné, arogantní chování?“ rýpl si Simon.

„Stélu,“ řekl Luke. „Každý lovec stínů by měl mít stélu.“

„A ty ji máš?“ zeptala se Clary překvapeně.

Luke bez odpovědi vyšel z kuchyně. Za chvíli byl zpátky a v ruce držel předmět zabalený v černé látce. Položil balíček na stůl, rozba-lil látku a odhalil lesklý protáhlý nástroj z bledého, neprůhledného křišťálu. Stéla.

„Hezká,“ pochválila ji Clary.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ řekl Luke. „Protože chci, aby sis ji vzala.“

„Mám si ji vzít?“ Ohromeně se na něj podívala. „Ale je přece tvoje, ne?“

Zavrtěl hlavou. „Tahle patřila tvé matce. Nechtěla ji mít u vás v bytě, abys ji náhodou nenašla, takže mě požádala, abych ji u sebe schoval.“

Clary vzala stélu do ruky. Byla na dotek chladná, i když Clary věděla, že se při použití zahřeje tak, že začne zářit. Byl to zvláštní předmět – moc krátký na to, aby to byla zbraň, ale moc dlouhý, než aby se s ním dalo dobře kreslit. Napadlo ji, že na ten divný tvar si člověk asi musí časem zvyknout.

„Můžu si ji nechat?“

„Jistě. Je to samozřejmě zastaralý model, skoro dvacet let starý. Možná už se teď vyrábějí s lepším designem. Ale je docela spolehlivá.“

Simon sledoval, jak napřáhla stélu jako dirigentskou taktovku a do vzduchu mezi nimi lehce načrtla neviditelné linie. „To mi připomíná, jak jsem dostal od dědy jeho starý golfový hole.“

Clary se zasmála a spustila ruku se stélou. „Jo, jenže tys je nikdy nepoužil.“

„A já doufám, že ty nikdy nebudeš muset použít tohle,“ řekl Simon, a než stihla odpovědět, rychle se podíval jinam.

 

Ze znamení se vzhůru vinul proužek černého dýmu a on cítil dusivý pach vlastní škvařící se kůže. Nad ním stál jeho otec se stélou, jejíž špička rudě žhnula jako konec pohrabáče, který zůstal příliš dlouho v ohni. „Zavři oči, Jonathane,“ řekl. „Bolest je jenom tak velká, jak jí dovolíš.“ Ale Jaceova ruka se proti jeho vůli zkroutila, jako by se jeho kůže začala zmítat a svíjet, aby unikla stéle. Uslyšel, jak se mu v ruce s křupnutím zlomila jedna kost a pak další…

Jace otevřel oči a zamrkal do tmy, zatímco se hlas jeho otce vytrácel jako kouř v sílícím větru. V ústech cítil bolest a kovovou pachuť. Ve spánku se zevnitř kousl do rtu. S trhnutím se posadil.

Křupnutí se ozvalo znovu a on se bezděky podíval dolů na svoji ruku. Žádné znamení na ní nebylo. Uvědomil si, že zdroj zvuku se nachází mimo jeho pokoj. Někdo klepal na dveře, i když poněkud váhavě.

Vyhrabal se z postele, a když se jeho bosé nohy dotkly studené podlahy, zachvěl se. Usnul v oblečení a teď se s nechutí podíval na své zmačkané tričko. Nejspíš pořád ještě páchne vlčinou. A bolelo ho celé tělo.

Znovu se ozvalo zaklepání. Jace přešel pokoj a prudce otevřel dveře. Překvapeně zamrkal. „Aleku?“

Alek s rukama v kapsách džínů rozpačitě pokrčil rameny. „Promiň, že tě budím. Poslala mě pro tebe máma. Chce, abys přišel do knihovny.“

„Teď hned?“ Jace se upřeně zadíval na svého přítele. „Šel jsem předtím k tobě do pokoje, ale nebyl jsi tam.“

„Byl jsem venku.“ Alek nevypadal, že by měl chuť mu poskytnout podrobnější informace.

Jace si rukou prohrábl rozcuchané vlasy. „Tak dobře. Počkej chvilku, převleču si tričko.“ Otevřel šatník a přehraboval se v pečlivě poskládaných komíncích tak dlouho, dokud nenašel tmavě modré tričko s dlouhým rukávem. Pomalu sloupl tričko, které měl na sobě – na některých místech se mu přilepilo ke kůži zaschlou krví.

Alek se díval jinam. „Co se ti stalo?“ Jeho hlas zněl podivně zaraženě.

,,Popral jsem se se smečkou vlkodlaků.“ Jace si přetáhl modré triko přes hlavu. Když byl oblečený, vyšel za Alekem na chodbu. „Máš něco na krku,“ upozornil ho.

Alekovi vylétla ruka k hrdlu. „Co?“

„Vypadá to jako kousnutí,“ řekl Jace. „Co jsi vlastně celý den dělal?“

„Nic.“ Alek, rudý jako řepa a s rukama přitisknutýma ke krku, se vydal pryč chodbou. Jace šel za ním. „Šel jsem se projít do parku. Chtěl jsem si pročistit hlavu.“

„A narazil jsi na upíra?“

„Co? Ne! Upadl jsem.“

„Na krk?“ Alek si odfrkl a Jace se raději rozhodl změnit téma. „No jak chceš. A od čeho sis potřeboval pročistit hlavu?“

„Od tebe. Od našich,“ řekl Alek. „Když jsi odešel, máma za mnou přišla a vysvětlila mi, proč byla tak naštvaná. A taky mi vysvětlila, jak to bylo s Hodgem. Mimochodem, díky, žes mi to neřekl.“

„Promiň.“ Teď se začervenal zase Jace. „Nějak jsem se k tomu nemohl odhodlat.“

„Víš, nepůsobí to moc dobře.“ Alek konečně spustil ruce dolů z krku a vyčítavě se podíval na Jace. „Vypadá to, jako bys něco skrý-val. Něco o Valentýnovi.“

Jace se na místě zastavil. „Tak ty si taky myslíš, že jsem lhal? Že jsem věděl, že je Valentýn můj otec?“

„Ne!“ Alek vypadal vyděšeně, ať už z té otázky, nebo z naléhavosti, s jakou mu ji Jace položil. „A je mi jedno, kdo je tvůj otec. Nic to pro mě neznamená. Ty jsi pořád ty.“

„Ať už jsem kdokoli.“ Ta slova z Jace vylétla, než je mohl zastavit.

„Já jenom říkám,“ pokračoval Alek smířlivým tónem, „že jsi ob-čas trochu… prudký. Zkus se trochu zamyslet, než něco řekneš, nic víc po tobě nechci. Nikdo tady není tvůj nepřítel, Jaci.“

„No, díky za radu,“ odsekl Jace. „Do knihovny už se doprovodím sám.“

„Jaci –„

Ale Jace už byl pryč a rozpačitého Aleka nechal za sebou. Nesnášel, když se o něj jiní lidé báli. Měl pak pocit, že je možná opravdu čeho se bát.   

Dveře knihovny byly pootevřené. Jace vešel bez zaklepání dovnitř. Knihovna vždy patřila mezi jeho nejoblíbenější místnosti v Institutu. Ze staromódní kombinace dřeva s mosazným kování a kůží sálalo cosi uklidňujícího a knihy vázané v sametu, které byly vyrovnány podél stěn, mu připomínaly přátele čekající na jeho návrat. Nyní ho však ovanul proud studeného vzduchu, jakmile otevřel dveře. Z ohně, který většinou celý podzim a zimu plápolal v  obrovském krbu, zbyla jen hromádka popela. Lampy byly zhasnuté. Jediné světlo přicházelo do místnosti přes žaluzie v úzkých oknech a ze světlíku vysoko nad jeho hlavou.

Jace si proti své vůli vzpomněl na Hodge. Kdyby tu byl, v krbu by hořel oheň, plynové lampy by svítily a vrhaly by na parkety skvrnky zlatého světla. Hodge by seděl shrbený v křesle u ohně s Hugem na rameni a vedle něj by ležela kniha…

Ve starém Hodgeově křesle ale opravdu někdo seděl. Někdo hubený a šedivý, kdo se teď z křesla zvedl plynule a pružně jako kobra z košíku zaříkávače hadů a s chladným úsměvem se otočil k němu.

Byla to žena. Na sobě měla dlouhý, staromódní tmavě šedý plášť, který jí sahal až po horní okraj vysokých bot. Pod pláštěm se skrýval dobře padnoucí kostýmek barvy břidlice se stojatým límečkem, jehož tuhé okraje se jí zarývaly do krku. Téměř bezbarvé blond vlasy měla přísně stažené dozadu pomocí hřebenů a její oči se podobaly drsným šedým kamínkům. Jace se cítil, jako by ho zalil proud ledové vody, když její pohled sklouzl přes jeho špinavé, zablácené džíny k pohmožděnému obličeji a zastavil se u očí.

V jejích očích se na okamžik zablesklo cosi horkého, podobného plameni uvězněnému pod ledem. Pak to zmizelo. „Ty jsi ten chlapec.“

Než mohl Jace odpovědět, udělal to za něj jiný hlas. Ten patřil Maryse, která vešla do knihovny za ním. Přemýšlel, jak je možné, že ji neslyšel přicházet, a uvědomil si, že se z bot na podpatku přezula do pantofli. Měla na sobě dlouhý hábit ze vzorovaného hedvábí a tvářila se upjatě. „Ano, inkvizitorko,“ řekla. „Tohle je Jonathan Morgenstern.“

Inkvizitorka se přiblížila k Jaceovi jako oblak šedého dýmu nesený větrem. Zastavila se před ním a natáhla k němu bílou ruku s dlouhými prsty, která mu připomínala pavouka-albína. „Podívej se na mne, chlapče,“ řekla a náhle ho těmi dlouhými prsty uchopila za bradu a zvedla mu hlavu. Měla neuvěřitelnou sílu. „Budeš mi říkat Inkvizitorko. Nenazveš mne jinak.“ Pokožka kolem jejích očí byla zbrázděná jemnými vráskami podobnými prasklinkám ve vrstvě barvy. Z koutků úst jí vybíhaly dvě úzké rýhy vedoucí až k bradě, „Rozumíš?“

Po většinu života byla pro Jace inkvizitorka pouze vzdálenou, napůl bájnou postavou. Její totožnost a dokonce i mnohé z jejích povinností byly Spolkem utajované. Vždy si představoval, že se bude Inkvizitorka podobat mlčenlivým bratrům s jejich rezervovanou mocí a skrytými tajemstvími. Nikdy by nečekal někoho tak přímého – nebo tak nepřátelského. Její oči se do něj zabodávaly, odsekávaly z něj brnění sebedůvěry a pobavení a odhalovaly ho až na kost.

„Jmenuji se Jace,“ promluvil. „Ne chlapec. Jace Wayland.“

„Na jméno Wayland nemáš žádné právo,“ odpověděla. „Jsi Jonathan Morgenstern. To, že si děláš nárok na Waylandovo jméno, z tebe činí lháře. Stejně jako z tvého otce.“

„Rád si myslím,“ odsekl Jace, „že lžu svým vlastním, jedinečným způsobem.“

„Chápu.“ Její bledá ústa se slabě pousmála. Nebyl to však laskavý úsměv. „Nesneseš autoritu, stejně jako tvůj otec. Jako anděl, jehož jméno oba nosíte.“ Její prsty mu s náhlou zuřivostí stiskly bradu tak silně, že ucítil, jak se mu do kůže bolestivě zarývají nehty. „Lucifer byl za svou vzpouru potrestán tím, že ho Bůh uvrhl do propasti pekelné.“ Dech měla kyselý jako ocet. „Pokud mi budeš vzdorovat, můžu ti slíbit, že mu ještě začneš závidět.“

Pustila Jace a ustoupila o krok dozadu. Cítil, jak mu po tvářích pomalu stéká krev z míst, kde ho její nehty poranily. Ruce se mu chvěly vztekem, ale zakázal si je zvednout a setřít si krev z obličeje.

„Imogeno…,“ začala Marysa a hned se opravila: „Inkvizitorko Herondaleová. Souhlasil se zkouškou Mečem. Můžete snadno zjistit, jestli mluví pravdu.“

„O svém otci? Ano, to mohu.“ Naškrobený límec se inkvizitorce Herondaleové zaryl do krku, když se otočila k Maryse. „Víš, Maryso, Spolek s vámi není spokojen. Ty a Robert jste správci Institutu. Za ta léta máte relativně čisté záznamy, i když pravděpodobně jen díky tomu, že jste měli štěstí. Jen pár incidentů s démony, až do poslední doby. Posledních několik dnů je všude klid. Nebyla na vás žádná hlášení, a to ani z Idrisu, takže Spolek zaujal shovívavý postoj. Několikrát jsme si říkali, že jste se snad opravdu vzdali své věrnosti Valentýnovi. Teď to ale vypadá, že na vás nastražil past a vy jste do ní spadli rovnou po hlavě. Čekali bychom, že si poradíte lépe.“

„Nebyla to žádná past,“ vložil se do hovoru Jace. „Můj otec zkrátka věděl, že mě Lightwoodovi vychovají, pokud si budou myslet, že jsem syn Michaela Waylanda. To je všechno.“

Inkvizitorka ho pozorovala, jako by to byl nějaký mluvící šváb. „Slyšel jsi někdy o kukaččích mláďatech, Jonathane Morgensterne?“

Jace zapřemýšlel, jestli náhodou Imogenu Herondaleovou povoláni inkvizitorky, které určitě nemohlo být zvlášť příjemné, nějakým způsobem nenarušilo. „O čem?“

„O kukaččích mláďatech,“ zopakovala. „Víš, kukačky jsou parazité. Snáší vejce do hnízd jiných ptáků. Když se kukaččí mládě vylíhne, vyhodí ostatní mláďata z hnízda. Ubozí ptačí rodiče se mohou upracovat k smrti, když se snaží zajistit dostatek potravy, pro vypasenou kukačku, která zavraždila jejich vlastní mláďata a zabrala jejich místo.“

„Vypasenou?“ ohradil se Jace. „Chcete říct, že jsem tlustý?“

„Byl to příměr.“

„Já nejsem tlustý.“

„A já,“ řekla Marysa, „nestojím o váš soucit, Imogeno. Odmítám věřit tomu, že by Spolek potrestal mě nebo mého manžela za to, že jsme se rozhodli vychovat syna našeho mrtvého přítele.“ Narovnala se v ramenou. „A navíc jsme jim přece řekli, že se to chystáme udělat.“

„A já jsem nikomu z Lightwoodových nikdy nijak neublížil,“ přidal se Jace. „Tvrdě jsem pracoval a bral jsem vážně výcvik – říkejte si o mém otci, co chcete, ale pravda je, že ze mě udělal lovce stínů. Své místo tady jsem si zasloužil.“

„Neopovažuj se přede mnou obhajovat svého otce,“ zarazila ho inkvizitorka. „Já jsem ho znala. Byl to – je to nadmíru mrzký člověk.“

„Mrzký? Kdo tohle slovo dneska ještě používá? A co vlastně znamená?“

Inkvizitorka zkoumavě přimhouřila oči a bezbarvé řasy se při-tom dotkly jejích tváří. „Jsi opravdu velice arogantní,“ řekla nakonec. „A také nesnášenlivý. To tvůj otec tě naučil se takhle chovat?“

„Ne k němu,“ odsekl Jace.

„V tom případě se po něm opičíš. Valentýn byl jedním z nejaro-gantnějších a nejpovýšenějších lidí, které jsem kdy poznala. Předpokládám, že tě vychoval k obrazu svému.“

„Ano,“ neudržel se Jace. „Už od útlého věku mě vychovával k tomu, aby se ze mě stal geniální padouch. Ve školce jsem se učil, jak utrhnout mouše křídla a otrávit zásoby vody pro celou zeměkouli. Vlastně je štěstí, že můj otec předstíral svou smrt ještě předtím, než  má výchova pokročila do fáze, která zahrnuje znásilňování a drancování, jinak by přede mnou nikdo nebyl v bezpečí.“

Marysa vydala zvuk, jenž značně připomínal zděšené zaúpění. „Jaci-“

Inkvizitorka ji však přerušila. „A stejně jako tvůj otec se nedoká-žeš ovládat,“ řekla. „Lightwoodovi tě rozmazlovali, takže se v tobě probudily ty nejhorší vlastnosti. Možná vypadáš jako anděl, Jonathane Morgensterne, ale já vím moc dobře, co jsi doopravdy zač.“

„Je to ještě chlapec,“ řekla Marysa. Copak ona se ho snad zastává? Jace se na ni rychle podíval, ale ona odvrátila pohled.

„I Valentýn byl kdysi chlapec. Než se ti začneme vrtat v té tvé blonďaté hlavičce a zjišťovat pravdu, doporučuji ti, aby ses uklidnil. A vím přesně, kde by se ti to mohlo podařit.“

Jace zamrkal. „Pošlete mě do mého pokoje?“

„Pošlu tě do vězení v Tichém Městě. Myslím si, že když tam strávíš noc, budeš mnohem lépe spolupracovat.“

Marysa zalapala po dechu. „Imogeno, to přece nemůžete!“

„Jistě že mohu.“ Její oči se leskly jako ostří břitvy. „Chceš mi snad něco říct, Jonathane?“

Jace však v tu chvíli dokázal pouze překvapeně zírat. Tiché Město mělo mnoho a mnoho úrovní a on viděl pouze první dvě, v nichž se nacházely archivy a poradní síň mlčenlivých bratrů. Vězeňské cely se skrývaly v nejspodnějším patře města, až pod hřbitovy, kde tiše odpočívaly tisíce mrtvých lovců stínů. Cely byly vyhrazeny pro nejhorší zločince – upíry utržené ze řetězu, čaroděje, kteří porušili zákony Úmluvy, lovce stínů, kteří prolili krev svých druhů. Jace však k žádné z těchto skupin nepatřil. Jak ji vůbec mohlo napadnout, že ho tam pošle?

„Moudré rozhodnutí, Jonathane. Vidím, že už docela umíš to nejdůležitější, co tě může Tiché Město naučit.“ Inkvizitorčin úsměv se podobal šklebu lebky. „Držet jazyk za zuby.“

 

Clary právě pomáhala Lukovi uklidit špinavé nádobí po večeři, když znovu zazvonil zvonek. Narovnala se a rychle se podívala na Luka. „Čekáš někoho?“

Zamračil se a osušil si ruce utěrkou na nádobí. „Ne. Počkejte tady.“ Když odcházel z kuchyně, všimla si, že se natáhl a vzal něco z poličky. Něco lesklého.

„Viděla jsi ten nůž?“ Simon dlouze hvízdl a vstal od stolu. „Asi čeká nějaký problémy.“

„Řekla bych, že pořád čeká nějaký problémy,“ upřesnila Clary, „aspoň v poslední době.“ Vykoukla z kuchyně a uviděla Luka stát u otevřených vchodových dveří. Slyšela jeho hlas, i když slova rozlišit nedokázala. Ale nezněl nijak rozčileně.

Ucítila na rameni Simonovu ruku, která ji vzápětí strhla dozadu. „Drž se dál ode dveří. Nezbláznila ses? Co když je tam venku nějakej démon?“

„V tom případě by Luke nejspíš potřeboval naši pomoc.“ Podívala se na jeho ruku na svém rameni a zeširoka se usmála. „Ty mě teď budeš chránit? To je roztomilý.“

„Clary!“ zavolal na ni Luke zepředu. „Pojď sem. Chci tě s někým seznámit.“

Clary poplácala Simona po ruce a sundala ji ze svého ramene. „Hned se vrátím.“

Luke se se zkříženýma rukama opíral o rám dveří. Nůž, který předtím držel, jako zázrakem někam zmizel. Na domovních scho-dech stála nějaká dívka v tmavé manšestrové bundě a s kudrnatými hnědými vlasy spletenými do copánků. „Tohle je Maia,“ představil jí Luke. „Jak jsem ti o ní říkal.“

Dívka se podívala na Clary. Její oči měly v jasném světle lampy na verandě zvláštní jantarovou barvu. „Ty musíš být Clary.“

Clary připustila, že má pravdu.

„Takže ten blonďák, co to roztřískal u Měsíce v úplňku, je tvůj bratr?“

„Jace,“ řekla Clary úsečně, protože se jí dívčina zvědavost příliš nezamlouvala.

„To je Maia?“ Byl to Simon, který se objevil za Clary. Ruce měl vražené v kapsách džínové bundy.

„Jo. Ty jsi Simon, že jo? Mám děsnou paměť na jména, ale tebe si pamatuju.“ Dívka se na něj usmála přes Claryino rameno.

„No paráda,“ řekla Clary. „Tak teď jsme všichni kamarádi.“

Luke si odkašlal a narovnal se. „Chtěl jsem, abyste se seznámily, protože Maia teď bude několik týdnů pracovat v knihkupectví,“ vysvětlil ,,Pokud ji tady uvidíš, je to v pořádku. Má klíč.“

„A budu dávat pozor, kdyby se tu něco semlelo,“ slíbila Maia. „S démonama, upírama nebo tak.“

„Díky,“ řekla Clary. „Jsem teď mnohem klidnější.“

Maia zamrkala. „To má být sarkasmus?“

„Všichni jsme teď trochu nervózní,“ vložil se do toho Simon. „Já osobně jsem docela rád, že bude někdo dávat pozor na moji přítelkyni, když nebude nikdo jinej doma.“

Luke zvedl obočí, ale mlčel. Clary řekla: „Simon má pravdu. Promiň, že jsem na tebe vyjela.“

„To je dobrý.“ Maiin hlas zněl soucitně. „Slyšela jsem o tvoji mámě. Mrzí mě to.“

„Mě taky,“ řekla Clary, otočila se a vrátila se do kuchyně. Posadila se ke stolu a zakryla si dlaněmi obličej. Chvíli nato za ní přišel Luke.

„Promiň,“ omluvil se jí. „Nejspíš jsi neměla náladu se s někým seznamovat.“

Clary se na něj podívala škvírou mezi prsty. „Kde je Simon?“

„Povídá si s Maiou,“ řekl Luke a Clary opravdu zaslechla nezřetelné šumění jejich hlasů z druhého konce domu. „Jen jsem si myslel, že by se ti teď hodilo mít někoho blízkého.“

„Mám Simona.“

Luke si posunul brýle, aby mu seděly výš na nose. „Slyšel jsem, dobře, že o tobě mluvil jako o své přítelkyni?“

Skoro se rozesmála nad jeho zmateným výrazem. „Asi jo.“

„Je to něco nového, nebo už jsem to měl dávno vědět, ale zapomněl jsem to?“

„Já jsem to teď taky slyšela poprvé.“ Odtáhla si ruce od obličeje a podívala se na ně. Pomyslela na runu ve tvaru otevřeného oka, která zdobila hřbet pravé ruky každého lovce stínů. „Něčí přítelkyně,“ přemítala, „něčí sestra, něčí dcera. Tohle všechno jsem nikdy předtím netušila, a stejně pořád nevím, kdo jsem.“

„To je vždycky velká otázka,“ poznamenal Luke. Clary zaslechla, jak se na druhém konci domu zabouchly dveře a jak se ke kuchyni blíží Simonovy kroky. Přinášely s sebou vůni chladného nočního vzduchu.

„Nevadilo by, kdybych tu dneska zůstal přes noc?“ zeptal se. „Je už docela pozdě na to, abych šel domů.“

„Víš, že jsi tu vždycky vítán.“ Luke se podíval na hodinky. „Já se půjdu trochu vyspat. Musím vstávat v pět, abych byl v šest v nemocnici.“

„Proč v šest?“ zeptal se Simon, jakmile Luke odešel z kuchyně,

„Protože v šest začínají návštěvní hodiny,“ odpověděla Clary, „A nemusíš spát na gauči, jestli nechceš.“

„Ale mně vůbec nevadí tady přespat, abych mohl být zítra s tebou,“ řekl a pohybem hlavy si z čela netrpělivě odhodil tmavé vlasy, které mu padaly do očí. „Ani trošku.“

„Já vím. Chtěla jsem tím jenom říct, že nemusíš spát na gauči, jestli nechceš.“

„A kde teda –“ Hlas se mu vytratil do ztracena a jeho obrýlené oči se zvětšily. „Aha.“

„V pokoji pro hosty je přece dvojitá postel,“ připomněla mu.

Simon vytáhl ruce z kapes. Tváře měl úplně červené. Jace by se v takové situaci snažil vypadat chladně, ale Simon se o to ani nepokoušel. „Jsi si jistá?“

„Jsem si jistá.“

Přešel kuchyň až k ní, sehnul se a lehce a neobratně ji políbil na ústa. S úsměvem vstala. „Kuchyní už bylo dost,“ řekla. „Mám jich plný zuby.“ Pevně ho uchopila za zápěstí a vedla ho za sebou z kuchyně do pokoje pro hosty, kde měli spát.