4. kapitola

„Nejsem jedna z vás.“

Neměla tušení, co tím Darius myslel. Přesto si byla jistá, že není ani podobná tomu jedna z nich.

„Dostal ses příliš daleko, Darie. Děsíš ji.“ Griffinův hlas přicházel zleva, podráždění se projevilo v pohledu, který hodil po Dariovi, než se otočil k ní. „Pojď. Sedni si.“

Helen nechala Griffina, aby ji odvedl k pohovce, a celou cestu se plísnila, že se krčí před Dariovou pochybnou autoritou. Otec vždy říkal, že lidé mají jen tolik moci, kolik jim jí dáte. Ona už dala Dariovi moci až dost.

Prohlížela si ho z pohovky, jak přešel k polici u stěny. Nalil si čirou tekutinu do křišťálové sklenice a ona se dívala na jeho pískové vlasy, příliš dlouhé na gentlemana. Dívala se na podobu mezi bratry v jejich očích a v mohutnosti jejich čelistí, ale ve všem jiném byl Griffin jemnější verzí svého bratra. Sedl si na druhý konec pohovky a naklonil se k ní.

„Proč nezačneš svým jménem?“

Najednou si nebyla jistá, jestli chce vyzradit svou identitu navzdory kousku papírku, který ji k nim zavedl. „Proč to neřeknete vy mně? Vypadá to, že už víte, kdo jsem.“

Zachytila stopu obdivu v Griffinově úsměvu. „Takhle to nefunguje. Neřekli nám tvé jméno. A z dobrého důvodu. Nechávají nás odděleně z nějakého důvodu, i když to nevypadá, že by to nějak pomohlo.“

Nerozuměla významu jeho slov, ale bylo zřejmé, že tu všichni mohou být hodně dlouho, dokud někdo nezačne mluvit. A Helen nějak věděla, že Darius to nebude.

Přikývla. „Moje jméno je Helen Cartwrightová. Moji rodiče jsou Eleanor a Palmer Cartwrightovi a byli uneseni nebo… něco dnes večer.“

 „Co myslíš tím, že byli uneseni nebo něco?“ Dariovy oči se zúžily, jak se snažil posoudit její pravdomluvnost.

Pokrčila rameny. „Já nevím. V jednu chvíli jsem byla v posteli a tu další moje matka balila mé věci a schovala mě ve zdi. Já… já myslím, že dům hořel.“

„Proč by tě tvoje matka schovávala ve zdi?“ Dokonce, i když se Griffin zeptal na tuto otázku, vypadalo to, že odpověď už zná.

„Měli schůzku se svými kolegy a skupinou obchodních společníků, kteří často přicházeli do domu na večerní schůzky.“ Helen se podívala dolů na své ruce. „Začali křičet  nebo… se hádat, a pak mi má matka řekla, abych se schovala a zůstala zticha, jinak mě zabijí. Dala mi tohle.“ Kousek papíru zmuchlaný v ruce držela tak, aby ho Darius a Griffin mohli vidět.

„Můžu?“ zeptal se Griffin.

Zaváhala, než mu ho podala. Byla to poslední věc, které se její matka dotýkala předtím, než zavřela dveře mezi nimi.

Otevřel kousek papírku a naklonil ho ke světlu stolní lampy, než se podíval na Daria. „Jsou tam naše jména a adresa.“

Dariovu tvář nezradila žádná emoce. Když mluvil, jeho slova smiřovala ke Griffinovi. „Je tu jeden způsob, jak si můžeme být jisti, kdo je.“

Griffin přikývl a sáhl do výstřihu svého saka ve stejnou chvíli, jako Darius sáhl do kapsy. Když se jejich ruce vynořily, oba svírali svůj přívěsek.

„Je ti to povědomé?“ zeptal se Darius.

Nebyly úplně identické s jejím. Mohla je vidět jen ze vzdálenosti, ale srolovaná koruna na konci jejich přívěsků měla mírně odlišný vzor než na tom, který ji visel na hrudi. Ale nemohla se splést.

„Je… Je skoro jako můj.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Griffin, dokonce byla slyšet i úleva v jeho hlase, která jí říkala, že už odpověď zná.

Helen těžce polkla, jen na vteřinu zaváhala předtím, než vytáhla svůj přívěsek za řetízek z pod její noční košile. Držela ho, aniž by sundala řetízek z krku.

„Jako tenhle. Jen to vypadá, že vaše jsou na konci rozdílné,“ řekla jemně.

Darius stál tiše jako jedna ze soch před domem, oči přišpendlené k přívěsku v její ruce. Nakonec se otočil k polici na knihy zabírající celou jednu stěnu. V jeho hlase zazněla rezignace.

„Ukaž jí pokoj. Potom půjdeme navštívit Galizura.“

                                                                                   ***

Dům byl větší, než jak z ulice vypadal. Následovala Griffina nahoru po komplikovaně vyřezávaném schodišti a dál řadou chodem s mnoha koberci.

Darius je nedoprovázel. Nedělal nic, ve skutečnosti se jen odvrátil stranou, jakmile řekl Griffinovi, aby jí ukázal pokoj. Byla zaskočená, chvíli přemýšlela, že odmítne pokoj už z principu.

„Tady jsme.“ Griffin se zastavil u velkých dřevěných dveří. Jak se naklonil, aby je otevřel, jeho obličej se pokroucený odrážel v lesklé mosazné klice.

Následovala ho skrz dveře, byla překvapená, že vidí čistou noční košili složenou na posteli a vanu s horkou vodou stojící uprostřed místnosti. Neviděla ani jednoho sluhu. Zdálo se, že někdo další kromě bratrů věděl, že tu je.

„Helen?“ Griffinův hlas ji vyrušil z myšlenek.

„Ano?“

Studoval své nohy, než se jí podíval do očí. „Je mi to líto. Ohledně tvých rodičů. Je to… “ Hlas se mu zasekl v hrdle a otočil se chvíli předtím, než se donutil podívat zpět. „Není  lehké takhle ztratit své rodiče. Je to něco, o čem Darius a já víme hodně.“

Jeho bolest se střetla s její vlastní, vše, co slyšela, byla nevyslovené přiznání jeho citů. Spolkla svou beznaděj. Nebyla připravená uvažovat o tom, že její rodiče jsou navždy pryč. Doufala, že jsou stále ještě naživu.

„Vzali si… vzali si také vaše rodiče? Víš, co se jim stalo?“

Slyšela zoufalství ve svém hlase a litovala, že byla tak sobecká. Chtěla vědět, co se stalo Griffinovým rodičům. Ale více než cokoli doufala, že když bude znát pravdu o jeho rodičích, mohla by pochopit, co se stalo těm jejím.

Jeho hrdlo se zachvělo, jak polkl. „Měla by ses vykoupat a odpočinout si. Mluvit budeme později.“

Její tvář zahořela zlostí. „Proč mi nevěříš?“ Rozpažila. „Jsem jen dívka v noční košili.“

Smutně zavrtěl hlavou. „Všechno si vysvětlíme ráno, Helen.“ Otočil se k odchodu, ale zastavil se, když došel ke dveřím. Nepodíval se zpět, jen začal znovu mluvit. „Prosím, chovej se jako doma. Je tu zvonek, kdybys něco potřebovala.“

Pak byl pryč.

                                                                               ***

Nějakou dobu jí trvalo, než se uklidnila. Byla zvyklá na pocit bezmoci a vůbec se o něj nestarala. Přesto, jak tak stála uprostřed luxusního pokoje v poničené noční košili, začala si uvědomovat marnost svého rozhořčení. Zřejmě toho bylo mnohem víc , než si uvědomovala, ale vztekáním se nic nespraví, nemluvě o vyčerpání prosakujícím jí  až do morku kostí.

První bude vana. Pak spánek. Odpovědi zítra.

Chystala se svléknout si noční košili, když zachytila svůj odraz v zrcadle nad prádelníkem. Přešla k němu, podívala se na dívku, která se dívala zpátky na ni. Na sazemi zamazaný obličej a tmavé zacuchané vlasy. Byla téměř k nepoznání. Byly to jen její oči, tak temně modré, až vypadaly fialové, které poznávala.

Odstoupila od zrcadla, nechtěla vidět prázdnotu v těch očích, a sundala si noční košili. Nechala ji na podlaze a snažila se nevzpomínat, jak si ji dříve večer oblékala. Snažila se nevzpomínat na poslední chvíle doma.

Byla nahá a třásla se uprostřed pokoje. Bylo zvláštní být nahá v cizím domě. Rychle přešla k měděné vaně a položila se do stále horké vody. Použila jemné mýdlo a umyla se od hlavy k patě. Opláchla pěnu z kůže i z vlasů a zůstala ležet ve vaně. Zavřela oči a dopřála si chvíli přemýšlení o všem, co se stalo, a slabá růžová vůně stoupala s párou nahoru.

Když se její myšlenky vrátili zpět k rodičům a k mužům, kteří zapálili její dům, jednoduše je potlačila. V tuto chvíli bylo zapomnění její jediný přítel.

Potom, když už byla ven z páry vonící po růžích, vzpomněla si na něco, co řekla její matka v hrozné chvíli, než ji dveře zavřely v tajné místnosti.

Spoj se s Dariem a Griffinem. Vezmou tě za Galizurem.

Všechno do sebe zapadlo a najednou už se tomu nemohla bránit.