4. kapitola

Seděla jsem na okraji své nemocniční postele a zkoušela se přesvědčit, že stále spím. To bylo to nejlepší vysvětlení pro to, co jsem slyšela. Mohla bych to popsat jako klam, ale preferuji snění.

Teta Lauren seděla vedle mě, držela mě za ruku. Moje oči putovaly k sestřičce klouzající po chodbě. Sledovala můj pohled, vstala a zavřela dveře. Se slzami v očích jsem jí sledovala a malovala místo ní maminku. Něco se ve mně zlomilo a zase mi bylo šest, byla jsem schoulená na posteli a brečela pro maminku.

Promnula jsem si ruce nad přikrývkou, ztuhlé a drsné, přenesené na mou suchou pokožku. Pokoj byl tak teplý, že při každém nádechu se mi stáhlo hrdlo. Teta Lauren mi podala vodu a já rukama objala studenou sklenici. Voda měla kovovou chuť, ale já ji spolkla.

„Domácí skupina,“ řekla jsem. Stěny jakoby vcucly slova z mých úst, jako nahrávací studio, absorbovaly je a nechali jen mrtvý vzduch.

„Oh Bože, Chloe.“ Vytáhla kapesník z kapsy a utřela si nos. „Víš, jak dlouho mi zabere, než řeknu pacientům, že umírají? A tohle je nějak těžší.“

Posunula se ke mně. „Vím, jak moc jsi chtěla jít na UCLA na vysokou. Tohle je jediná cesta, jak tě tady můžeme mí, zlato.“

„Je to táta?“

Odmlčela se, a já věděla, že ho chce obvinit. Poté, co zemřela máma, chtěla mě vychovávat, ušetřit mě od života hospodyně a prázdných bytů. Nikdy mému otci nezapomněla to odmítnutí. Stejně jako mu nikdy nezapomenula tu noc, kdy maminka umřela. Nezáleželo na tom, že do nich někdo bokem vrazil a odjel - on řídil, takže mu dávala odpovědnost.

„Ne,“ řekla nakonec. „Je to škola. Když jsi dva týdny v době hodnocení v domácí skupině, budeš mít trvalý záznam.“

„Co bude s mým záznamem?“

Její pěst se sevřela kolem kapesníku. „Je to tak da -“ Zarazila se. „Je to politika nulové tolerance.“ Vyplivla ta slova spíš jedovatě než jako prokletí.

„Nulové tolerance? Myslíš násilí? A-a-ale já ne -“

„Já vím, že ne. Ale pro ně je to jednoduché. Bojovala jsi s učitelem. Potřebuješ pomoc.“ V domově. Pro bláznivé děti.

***

V noci jsem se několikrát probudila. Podruhé stál můj otec ve dveřích, díval se na mě. Potřetí sedl vedle mě na posteli. Když uviděl, že jsem otevřela oči, natáhl se a nepříjemně mě poplácal po ruce.

„Bude to v pořádku,“ zašeptal. „Všechno bude v pořádku.“

Znovu jsem usnula.

***

Druhý den ráno tam otec pořád byl. Měl unavené oči, vrásky kolem jeho pusy byly hlubší, než jsem si pamatovala. Musel být vzhůru celou noc při letu z Berlína.

Nemyslela jsem si, že taťka někdy chtěl děti. Ale nikdy mi to neřekl, dokonce ani v hněvu. Ať už i o něm teta Lauren myslí cokoli, dělal to nejlepší. Prostě neví, co pro mě udělat. Jsem jako štěně navíc, které moc miluje a snaží se udělat správné, i když moc není pejskař.

„Změnila sis vlasy,“ řekl, když jsem se posadila.

Sebrala jsem sílu. Když křičící utíkáte školní halou po barvení vlasů na dívčích záchodech, první věc, co lidé řeknou – dobře, až po části křičení-přes-halu „Co jsi to dělala?“ Barvení vlasů na školních záchodkách není normální. Ne pro dívku jako jsem já. A červené melíry? Zatímco vynechávám školu? To křičí duševním zhroucení.

„Líbí se ti to?“ zeptal se otec po chvíli.

Přikývla jsem.

Odmlčel se, potom vydal napjatý smích. „No, není to přesně to, co bych vybral, ale vypadá to dobře. Pokud se ti to líbí, počítá se to.“  Podrbal se na krku posetém stíny vousů. „Hádám, že tvoje teta Lauren ti řekla o tom podniku domácí skupiny. Našla jednu, o které si myslí, že je okay. Malé, soukromé. Nelze říct, že jsem tím nápadem nadšen, ale je to pouze na několik týdnů…“

***

Nikdo mi nechtěl říct, co je se mnou špatně. Nechali mě mluvit se skupinou doktorů a udělali mi nějaké testy, můžu říct, že měli docela dobrou představu o tom, co je špatně a jen mi to nechtěli říct. To znamenalo, že to bylo špatné.

Nebylo to poprvé, co jsem viděla lidi, kteří tady nebyli. To bylo to, o čem se mnou teta Lauren chtěla mluvit po škole. Když jsem se zmínila o snu, vzpomněla si, jak jsem mluvila o lidech v našem starém sklepě. Moji rodiče usoudili, že to je moje kreativní verze mých vymyšlených přátel, vynalezla jsem celé obsazení postav. Tito přátelé mě pak začali děsit natolik, že jsme se přestěhovali.

Dokonce i poté jsem někdy „viděla“ lidi, takže mi maminka koupila můj rubínový náhrdelník a řekla, že mě ochrání. Táta řekl, že to celé je o psychice. Věřila jsem, že to funguje, takže to fungovalo. Ale teď se to stalo znovu. A tentokrát nebyl nikdy, kdo by si myslel, že to je jen abnormální představivost.

Posílali mě do domu pro šílené děti. Věřili, že jsem blázen. Nebyla jsem. Bylo mi patnáct a konečně jsem dostala periodu, měla jsem s něčím počítat. Nemohla to být jenom náhoda, že jsem začala vidět věci v ten samý den. Všechny tyto schované hormony explodovaly a můj mozek selhal, trhané obrazy ze zapomenutých filmů mě donutily myslet si, že je to skutečné.

Kdybych byla blázen, tak bych dělala víc, než jen viděla a slyšela lidi, kteří neexistovali. Přála bych si hrát blázna, ale to jsem nedělala.

Nebo ano?

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím jsem si byla jistější. Cítila jsem se normálně. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem dělala něco podivného. Mimo barvení vlasů na záchodech. A vynechání školy. A vloupání do hygienického automatu. A praní s učitelem.

To poslední se nepočítalo. Byla jsem vyděšená popáleným chlapem a snažila se od něho dostat pryč, nechtěla jsem nikomu ublížit. Předtím jsem byla v pořádku. Moji přátelé si mysleli, že jsem v pořádku. Pan Petrie si myslel, že jsem v pořádku, když mi dával krátký seznam režisérů. Nate Bozian si zjevně myslel, že jsem v pořádku. Nemohl by být šťastný, když by pozval bláznivou holku na tancování.

Byl šťastný, ne?

Když se zpětně zamyslím, všechno vypadalo neostře, jako nějaká vzdálení paměť, možná jsem jen snila.

Co když se nic z toho nestalo? Chtěla jsem režisérský spot. Chtěla jsem, aby se o mě Nate zajímal. Možná jsem si všechno představovala. Byly to halucinace jako ten chlapec na ulici a brečící dívka a popálený správce.

Kdybych byla bláznivá, věděla bych to? To je to, co znamená být blázen, ne? Myslíte si, že jste v pořádku. Někdo jiný to věděl lépe.

Možná jsem byla blázen.

***

Můj otec a teta Lauren mě zavezli do Lyle House v neděli odpoledne. Než jsem odešla z nemocnice, dali mi nějaké prášky, po kterých jsem byla ospalá. Náš příjezd byl sestřih snímků a ukázek.

Velký bílý viktoriánský dům byl usazený na velkém pozemku. Zastřižený trávník. Houpačka na oválné verandě.

Dvě ženy. První, šedovlasá s širokými boky, vykročila dopředu, aby mě pozdravila. Ta mladší mě pozorovala vážnýma očima, ruce měla zkřížené, připravené na problém.

Nahoru se šlo po dlouhých úzkých schodech starší žena – sestřička, která se představila jako paní Talbotová – při cestě švitořila, takže jí můj roztěkaný mozek nemohl sledovat.

Ložnice, bílá a žlutá, ozdobená kopretinami, vonící po šamponu.

Ve vzdálenější části pokoje dvě lůžka se shrnutou dekou. Zdí nad postelemi byly ozdobeny vytrženými stránkami z časopisu pro teenagery. Komoda byla pokrytá tubičkami a lahvičkami s make-upem. Jen malý stůl byl holý.

Moje strana pokoje vypadla sterilně stejně – stejná postel, stejná komoda, stejně malý stolek, všechno potíralo osobitost.

Byl čas, aby taťka a teta Lauren odjeli. Paní Talbotová vysvětlila, že je nebudu moc několik dní vidět, protože potřebuju čas se aklimatizovat v mém novém prostředí. Jako zvíře v novém domě.

Objala jsem tetu Lauren. Předstírala, že nevidím slzy v jejích očích.

Trapné objetí od táty. Mumlal, že zůstane ve městě a přijde na návštěvu tak brzy, jak ho nechají. Pak mi vtiskl svazek dvacetidolarovek, když mě políbil na temeno.

Paní Talbotová mi řekla, že vezmou moje věci pryč, protože jsem určitě unavená. Jen zalézt do postele. Světla zhasla. Místnost potemněla. Znovu jsem usnula.

Probudil mě otcův hlas. Pokoj byl úplně tmavý, tma byla i venku. Noc.

Taťka stál ve dveřích. Mladší sestřička – slečna Van Dop – byla za ním, v obličeji nesouhlas. Taťka se přesunul k mé posteli a vložil mi něco měkkého pod ruku. „Zapomněli jsme Ozzieho. Nebyl jsem si jistý, jestli bez něj budeš chtít spát.“  Medvídek koala byla poslední dva roky na polici v mém pokoji, kam jsem ho vyhnala, když jsem vyrostla. Ale vzala jsem ho a zabořila nos do jeho rozcuchané falešné kožešiny, která voněla domovem.

***

Probudilo mě sípavé dýchání spící dívky ve vedlejší posteli. Podívala jsem se tam, ale viděla jsem jen obrys pod dekou. Jak jsem se otočila na záda, horké slzy mi stekly dolů po tvářích. Ne stekem po domově. Ostudou. Rozpaky. Ponížením.

Vystrašila jsem tetu Lauren a taťku. Museli se snažit přijít na to, co se mnou dělat. Co je se mnou špatně. Jak to ustálit.

A škola…

Tváři mi žhnuly víc než slzy. Kolik dětí mě slyšelo křičet? Nakouklo do třídy, zatímco jsem se prala s učiteli a blábolila o tom, že mě honí roztékající se správce. Vidělo mě, jak odjíždím připoutaná k nosítkům.

Každý, kdo to drama propásl, o něm uslyší. Každý bude vědět, že Chloe Saunders prohrála. Že je magor, blázen, zamčená s ostatními blázny.

Dokonce, i kdyby mě nechali vrátit se do školy, nemyslím, že někdy budu mít odvahu se tam vrátit.