Slyšel klapnout dveře a ženský zvonivý hlas doprovázený dalším smíchem, který ale nebyl takový jako ten první. Ten druhý byl hrubší, skoro jako když někdo upadne ze schodů. Zvonivý hned poznal, byla to Elen. Vyskočil na nohy a podíval se ze střechy dolů. Viděl dvě ženy, svojí Elen, ale druhou neznal. Byla to ta blondýnka, se kterou se předtím líbala. Nebyla hezká, ale nebyla ani ošklivá. Byla to jen další obyčejná žena z davu, ovšem hezky voněla a Richardovi hned došlo, že si Elen dnes vybrala skutečně výbornou večeři. Rozhodl se jí pro dnešek sledovat. Nastoupily do taxíku, který se odpíchl od obrubníku a vyjel směrem, který si zadaly. Sledoval je po střechách domů. Rychle přeskakoval ze střechy na střechu, rychle a plynule, skoro jako by byl opice nebo veverka přeskakující ze stromu na strom. Nechaly se vyvést za město do polí a lesů. Byl zvědavý, jak svojí oběť dnes skolí. Vystoupily z taxíku a vesele se rozběhly do terénu. Chvíli se jen tak z legrace honily. Musel se pousmát, vždy mu vyčítala, že si s jídlem hraje, ale to, co dělala ona, byla mnohem zvrhlejší hra. Pobíhaly tam a byl na ně úžasný pohled, ale na Elen byl pohled přece jen milejší, byla o tolik ladnější, jako by byla nějaká víla a ne upír. "Eleno! Počkej, neutíkej mi. Pojď se pomazlit," zaskuhrala zadýchaným hlasem blondýna. "Chceš se mazlit?" zastavila se Elen v půli pohybu. Cítila, že je Richard sleduje, chtěla mu udělat báječné představení, trošku ho pobavit svým lovem. Pousmála se na blondýnku a vyjely jí špičáky. "Pojď si radši hrát, budeš moje kořist. Schválně, jak dlouho mi budeš odolávat, než tě zabiju?" blýskla na ní svými ostrými zuby. Na blondýně bylo vidět, jak v ní hrklo. "Nedělej si legraci, El… Bojím se…" zašeptala. Ano, ten strach byl skoro hmatatelný ve vzduchu. Začala pomalu ustupovat. "Ale tohle není legrace, Leny. Jde ti o život, tak se ukaž, jaký máš pud sebezáchovy. Ukaž mi, jak se umíš bránit," vybídla jí Elen. Usmála se ještě víc, čímž odhalila svoje zuby. Rychlým pohybem se dostala za ní, Lena se neohrabaně otočila a vytřeštila oči na Elenu. "Jak si to udělala? Asi jsem toho moc vypila. Pojď, půjdeme domů," zaškemrala a zatvářila se jako nějaké zvíře, které se dostalo do pasti a snaží se z ní dostat. Vlastně byla jenom zvíře, stala se lovnou zvěří a ani o tom nevěděla. Richard seděl v koruně jediného stromu široko daleko a docela se bavil. Líbilo se mu, jak si hraje. Když jí viděl takhle lovit poprvé, byl docela vyděšený, ale zvykl si a dokonce se mu to zalíbilo. Věděl, že miluje krev s příchutí adrenalinu, proto svojí kořist předtím, než jí zabila, vyděsila na pokraj smrti. "No tak, utíkej. Bojuj o svůj život. Dokaž, že si ho zasloužíš," vybídla jí znovu. Na Elen už bylo vidět, že začíná být netrpělivá. Bylo jasné, že Leny život za pár okamžiků skončí. "Utíkej, protože za chvíli tě zabiju!" vykřikla na ni a vykročila jejím směrem. Lenin strach byl ještě znatelnější než předtím. Kdyby byly pocity hmatatelné, její strach by povalil i medvěda. Prudce se otočila a začal utíkat, ve svém útěku vykřikovala prosby směřované k Elen, aby jí nezabila. Mohla škemrat, jak chtěla, svůj osud už měla zpečetěný a nikdo už jí nemohl zachránit. Elen si s Leny hrála, uskakovala, někdy jí skočila na záda a srazila jí k zemi, jindy jí jen vybafla do ucha. Skoro se to dalo přirovnat ke kosatce, která svou oběť vyhazuje nad mořskou hladinu, aby ji omráčila. Byl to fascinující pohled, ale zároveň to nebylo moc příjemné. Richard byl ale dokonale omámený jejím stylem lovu. Obdivoval její hravou surovost. Ještě chvíli se s ní jen tak honila. Vycítila však, že už se s ní tak nemůže honit dlouho, za chvíli by asi omdlela nervy a vysílením. Rychlým a ladným skokem jí skočila na záda a skolila jí do oranice. Chytila ji za vlasy a zaklonila hlavu dozadu, čímž si odhalila její krk a rychle se zakousla. Hltala její krev, jako by nejedla dobu několika staletí. S posledním hltem krve znechuceně pustila její vlasy, narovnala se a urovnala šaty. "Bavil ses?" řekla do ticha směrem k jedinému stromu. Richard seskočil a přiběhl k ní. "Ano, bavil. Jako vždy to bylo velice úžasné tě sledovat. Možná bych si na tebe měl pořídit zbrojní průkaz, protože jestli budeš takhle pořád zabíjet, mohlo by se stát, že tě někdo označí jako samopal," zasmál se jí do obličeje. Pěstí ho praštila do hrudníku. "Chytráku, ale byla lahodná! Ochutnej…" našpulila rty. Téhle pobídce nešlo odolat, musel ji přijmout a hladově políbit. Měla pravdu, Leny byla vážně velice lahodná kořist. Pomalým lidským tempem se vydali domů. Ruku v ruce kráčeli tmou a vychutnávali si to ticho kolem. Noc je nejlepší část dne. Nikdo nikam nechvátá, vše je klidné a tiché. A dva predátoři kráčející tmou si to náležitě vychutnávali. Dokonalý večer…
Stála nad tělem mrtvé ženy. Nad mrtvolou se nakláněl soudní lékař a předběžně ohledával tělo. Snažil se najít nějaký důkaz, ale nemohl nic nalézt. Potom ale otočil její hlavu a na krku spatřil dvě ranky, kousek od sebe, jako by jí někdo kousnul. "Cali, podívejte. Vypadá to, jako by jí něco pokousalo," ukázal ji lékař ranky. Sklonila se vedle něj, pozorně si rány prohlížela. Tohle už někdy viděla. "A nic jiného nevidíte? Nebyla třeba znásilněná? Škrcená? Jiné známky násilí?" zeptala se, snažíc se na něco přijít. "Ne, víc určitě zjistím až po pitvě. Ale podívejte se na ní, Cali, vypadá, jako by se smála. Zvláštní, že. Umřít s úsměvem na rtech." Lékař pokýval hlavou v nechápavém gestu. Cali se zadívala na mrtvolu a pozorně si jí prohlížela. A opravdu na tváři měla lehký úsměv, který byl sice trochu ztuhlý, ale přesto pořád tam byl lehký náznak. Tohle už někde viděla, ale nemohla si vzpomenout. Zazvonil jí mobil. Rychle ho zvedla. Další mrtvola? Jak je tohle možné? Něco se dělo, ale nebyla schopná říct, co to je. Znervózňovalo jí to. Měla ráda věci pod kontrolou, tenhle stav věcí jí rozkládal její vnitřní klid. Když za dopoledne vyřídila ještě dva rozhovory, začaly se jí ježit chlupy. Čtyři mrtvoly, dva muži a dvě ženy. Dělo se něco temného. Vždy, když si nevěděla rady, seděla v kanceláři a procházela si staré případy, jestli třeba nenajde nějakou souvislost, stejné znaky. Zazvonil jí telefon. "Ano?" optala se do sluchátka. "Cali, dobrý den. Tady doktor Lewi. Volám vám ohledně těch mrtvol, které mají ty kousance. Jsou dokonale vykrvené, všechny. Je to velice zvláštní. Trochu jsem pátral v centrální počítačové kartotéce. Takové případy se vyskytují po celém světě, ale ještě je nikdo nedokázal objasnit. Nejspíše to bude oříšek, přijít tomu na kloub," vychrlil lékař. Z jeho hlasu bylo slyšet, jak je tou situací vzrušený. Takové záhady se vyskytovaly opravdu jen velmi zřídka. " Buďte opatrná, nashle," dodal ještě a ukončil hovor. Položila sluchátko. Našla všechny fotky. Už z nich bylo zřejmé, že zabijáci jsou dva. Na dvou byly rány větší než na druhých dvou. Vyskládala si fotografie i z místa činů. Zvláštní, dvě jako by se smály, pousmívaly štěstím, ale na těch druhých dvou bylo vidět, že se moc bály, možná i trpěly, než umřely. Nervózně si zapálila cigaretu a začala jí převalovat mezi prsty. Co by to jen mohlo být? Kdo nebo co by bylo schopno takhle zabít? Nevěděla, ale tušila, že až to zjistí, změní to její život. A možná víc, než si byla schopná připustit.
