4. kapitola - 2. část

Po cestě do Valekovy pracovny jsem se zastavila u okna. Vycházející slunce právě zdolávalo Soul Mountains, rozkládající se na východ od hradu. Barvy na obloze měly podobu zničeného obrazu, jako by malé dítě vylilo vodu na plátno. Nechala jsem své oči pást se tím zobrazením všeho živého, když jsem vdechovala čerstvý vzduch. Všechno bylo v plném květu, brzy by se chladný ranní vítr mohl zahřát na příjemnou úroveň. Horké období bylo teprve v plenkách. Dny parného tepla se pomalu blížily, ale vlhké noci budou ještě nějakou chvíli přetrvávat. S Valekem jsem trénovala nějakých čtrnáct dní a já uvažovala, jak dlouho mě My Love držela v bezvědomí.

Odtrhla jsem se od okna a šla směrem k Valekově pracovně, přicházejíc zrovna, když on odcházel.

„Yeleno! Dokázala jsi to.“ Usmíval se Valek. „Už jsou to tři dny. Začal jsem se o tebe bát.“

Studovala jsem jeho tvář. Zdálo se, že je upřímně rád, že mě vidí.

„Kde je Margg?“ zeptal se.

„Neviděla jsem ji.“ Díky osudu, pomyslela jsem si.

„V tom případě budeš potřebovat protilátku,“ řekl Valek, zatímco šel zpátky do pracovny.

Jen co jsem polkla tekutinu, Valek zamířil ke dveřím. Když jsem ho nenásledovala, pokynul mi.

„Musím ochutnat Velitelovu snídani,“ řekl poměrně rychlým tempem.

Ohromeně jsem šla za ním.

„Je na čase představit tě Veliteli a měla by ses podívat, jak mají být ochutnávky prováděny.“

Obrátili jsme se k hlavní chodbě hradu. Valek neudělal chybný krok, ale já klopýtla a potlačila povzdech. Slavné tapisérie z doby králů byly zničené a znečištěné černou barvou. V Brazellově sirotčinci jsme se učili, že každý gobelín zastupuje provincii starého království. Ručně prošívané zlatými nitěmi v průběhu mnoha let, vyprávěly barevné hedvábné obrázky příběhy o historii každé provincie. Nyní jako staré hadry zase vyprávěly mocný příběh, ale o Velitelových pravidlech.

Velitelovo pohrdání nadměrným bohatstvím a nespravedlivostí bývalého vládce a jeho rodiny bylo známo po celé Ixii. Od monarchie k vládnutí armády byly změny v Ixii hrozné. Zatímco někteří občané přijali jednoduché, ale přísné předpisy Kodexu chování, jiní se bouřili tím, že odmítali nosit uniformy, také tím, že požádali o povolení k cestování a tím, že utekli na jih.

Podle trestného činu byl vykonán trest přesně podle toho, co bylo napsáno v Kodexu. Bez rozdílu to znamenalo být dva dny připoutaný nahý na náměstí. Nezáleželo na tom, zda měl pachatel oprávněný důvod, trest byl vždy stejný. Lidé v Ixii brzy zjistili, že ohledně jejich trestu nebude žádné smlouvání. Žádné uplácení nebo staré-dobré-kontakty, vládnoucí Velitel znamenal obchod. Žití podle Kodexu nebo čelení následkům.

Odtrhla jsem oči od tapisérií právě včas, abych viděla, jak Valek mizí v klenutých dveřích vyzdobených četnou kamenickou prací. Roztříštěné dveře visely křivě na pantech, ale složitá řezbářská dekorace stromů a exotických ptáků byly viditelné. Další oběti převratu a další připomínka Velitelova záměru.

Zůstala jsem v úžasu stát vedle rozbitých dveří. Tohle byl hradní trůnní sál. Uvnitř bylo moře stolů obsazených četnými poradci a vojenskými důstojníky z každého Kraje v Ixii. Sál šuměl aktivitou.

Bylo těžké odlišit v tom zmatku nějakého jedince, ale nakonec jsem si všimla Valekova uhlazeného kroku, když prošel otevřenými dveřmi v zadní části místnosti. Nalezení cesty v bludišti stolů trvalo nějakou dobu. Když jsem dorazila ke dveřím, uslyšela jsem mužský hlas stěžující si na studené sladké koláče.

Velitel Ambrose seděl za prostým dřevěným stolem. Ve srovnání s Valekovou pracovnou byla ta jeho strohá a postrádala osobní nádech. Jediná věc v místnosti, která postrádala konkrétní účel, byla socha černé sněžné kočky o velikosti ruky. Kočičí oči se leskly stříbrem a světlé kovové skvrny zasypávaly zvířecí silná záda.

Velitelova černá uniforma mu dokonale padla a byla neposkvrněná, k nerozeznání od Valekovy, jedinou výjimku tvořily skutečné diamanty všité do límce. V ranním světle jiskřily. Velitelovy černé vlasy, sem tam šedé, byly zastřižené tak krátce, že prameny stály vzpřímeně nahoru.

V Brazellově třídě jsme se dozvěděli, že se Velitel vyhýbá veřejnému vystupování a namalování jeho portrétu. Čím méně je lidí, kteří vědí, jak vypadá, tím mají menší šanci jej zabít. Někteří jej považují za paranoidního, ale věřím tomu, že od doby, co získal moc pomocí vrahů a utajené války, byl pouze realistou.

Tohle nebyl Velitel, jak jsem si jej představovala – urostlý, vousatý, přetížený medailemi a zbraněmi. Byl hubený, čistě oholený a s jemnými rysy.

„Veliteli, tohle je Yelena, váš nový ochutnávač,“ řekl Valek, táhnouc mě do místnosti.

Velitelovy zlaté oči mandlového tvaru se setkaly s mýma. Jeho pohled měl ostrost bodnutí meče. Stáhlo se mi hrdlo a jeho pohled mě pevně přikoval k zemi. Cítila jsem se obnažená a prozkoumávaná. Když se podíval na Valeka, zhoupla jsem se úlevou.

„Z toho, kolik křiku kolem ní Brazell nadělal, bych čekal, že bude přinejmenším chrlit oheň,“ řekl Velitel.

Ztuhla jsem při zvuku Brazellova jména. Pokud si Brazell stěžoval u Velitele, mohla bych se hned ocitnout v zástupu k oprátce.

„Brazell je blázen,“ řekl Valek. „Chtěl drama veřejného oběšení pro vraha svého syna. Já osobně bych se o ni postaral okamžitě. Bylo by to v rámci jeho práv.“ Valek usrkl z Velitelova čaje a přičichl ke sladkým koláčům.

Stahoval se mi hrudník. Ve vzduchu jsem cítila potíže.

„Krom toho, v Kodexu chování je jasně napsáno, že před tím než bude odsouzený oběšen, dostane nabídku práce. A Brazell byl jedním z autorů.“ Odřízl kousek jednoho sladkého koláče uprostřed a druhý zboku, a pak je oba vložil do úst a pomalu žvýkal. „Tady.“ Podal talíř Veliteli.

„Brazell má přece pravdu,“ řekl Velitel. Zvedl čaj a zíral na obsah. „Kdy začne? Jsem unavený ze studeného jídla.“

„Ještě pár dní.“

„Dobrá,“ řekl Velitel Valekovi, pak se otočil ke mně. „Dorazíš s mým jídlem a rychle ochutnáš. Nechci se na tebe dívat. Pochopilas?“

S pocitem, že omdlím, jsem odpověděla: „Ano, pane.“

„Valeku, kvůli tobě ztrácím na váze. Oběd je ve válečném sálu. Neopozdi se.“

„Ano, pane,“ řekl Valek a zamířil ke dveřím. Následovala jsem jej. Proráželi jsme si cestu mezi změtí stolů. Když Valek přestal mluvit s jiným poradcem, rozhlédla jsem se. Hrstka Velitelových poradců byly ženy a také jsem si všimla dvou žen ve funkci kapitánů a jedné ve funkci plukovníka. Jejich role byly jednou z výhod převratu. Velitel přiřazoval pracovní místa na základě schopností a inteligence, ne pohlaví.

Zatímco za monarchie preferovali, aby ženy zastávaly posty služek, kuchyňských pomocníků a manželek, Velitel jim dal svobodu vybrat si, co chtějí dělat. Některé ženy raději vykonávaly své původní povolání, zatímco jiné skočily po šanci dělat něco jiného a mladší generace rychle využívala nových příležitostí.

Když jsme konečně dosáhli Valekovy pracovny, Margg utírala prach kolem hromady Valekových papírů na stole. Připadalo mi, jako by trávila více času čtením těch dokumentů než jejich rovnáním. Copak si toho Valek nevšiml? Uvažovala jsem, co krom čištění Margg pro Valeka dělá.

Margg otočila k Valekovi příjemnou tvář, ale jakmile odešel, pohlédla zlostně na mě. Musela přijít o hodně peněz, když sázela proti mému přežití, pomyslela jsem si. Usmála jsem se na ni. Podařilo se jí ovládnout svůj pobouřený výraz před tím, než Valek vzhlédl od stolu.

„Yeleno, vypadáš vyčerpaně. Cítím se unavený, jen když se na tebe podívám. Běž si odpočinout. Vrať se po obědě a budeme pokračovat v tréninku.“

Doopravdy jsem se unavená necítila, ale odpočinek zněl jako skvělý nápad. Jak jsem se pohybovala chodbou, Valekova hřejivá poznámka zněla mou myslí. Moje tempo zpomalilo a já pomalu vlekla nohy směrem k mému pokoji. Byla jsem tak zaujatá fyzickým úsilím vynaloženým k chůzi, že jsem přímo narazila do dvou Brazellových strážců.

„Lookie, Wrene, našel jsem naši krysu!“ zvolal strážný a popadl mě za zápěstí.

Pozorně jsem zírala na zelené diamanty na strážcově uniformě.

„Dobrá práce,“ řekl Wren. „Pojďme tvůj úlovek ukázat Generálu Brazellovi.“

„Generál není nakloněn živým krysám. Hlavně téhle ne.“

Strážný se mnou prudce škubnul. Bolest pronikla od ruky až k rameni a krku. V panice jsem se snažila najít v chodbě nějakou pomoc. Byla opuštěná.

„To je pravda, raději je stahuje zaživa.“

Slyšela jsem dost. Udělala jsem to, co každá dobrá krysa. Zakousla jsem se strážnému do ruky, dokud jsem neucítila krev. Zakňučel a nadával překvapením, jeho stisk povolil. Prudce jsem vytrhla svou ruku z jeho sevření a utekla.