4. kapitola - 1. část

NASH MĚ VZAL DOMŮ dvě hodiny předtím, než jsem musela do práce, a když jsem prošla dveřmi, vůně frézií mi způsobila okamžitou bolest hlavy. Sophie je doma.
            Sestřenice se zvedla z gauče, kde zřejmě špehovala přes závěsy a opřela si štíhlé, pěstěné ruce o kyčel, která jí vyčnívala z nízkých, úplých džínů. „Kdo to byl?“ zeptala se, třebaže její zúžené oči říkaly, že už jí podezřelý přišel na mysl.
             Sladce jsem se usmála a prošla kolem ní do chodby. „Kluk.“
            „A jeho jméno je…?“ Následovala mě do pokoje, kde si sedla na mou neustlanou postel, jako by byla její. Nebo jako bychom byly kamarádky. Sophie hrála tuhle hru jen tehdy, když ode mě něco chtěla, obvykle peníze nebo odvoz. Tentokrát, jasně prahla po informacích. Drby, které by podnítily táborák, který ona a její přátelé ve škole udržují jasně hořící.
            Ale já jsem nehodlala rozdmýchat její plameny.
            Otočila jsem se k ní zády, abych si vyprázdnila kapsy do prádelníku. „To není tvoje věc.“ V zrcadle jsem viděla, jak jí přes tvář přelétlo zamračení, deformovalo to její skřítkovské rysy.
            Problém v tom, když vždycky dostaneš to, co chceš je ten, že nejsi připravená na zklamání, když přijde.
            Považovala jsem za potěšení, seznámit Sophii s tímto pojmem.
            „Máma říkala, že je čtvrťák.“ Natáhla si nohy na postel a zkřížila si je pod ni, boty a všechno. Když jsem jí neodpověděla, zlostně se dívala na můj odraz. „Můžu si zjistit, kdo to je, víš, za dvě sekundy.“
            „Pak ode mě zjevně nic nepotřebuješ.“ Stáhla jsem si vlasy do vysokého culíku. „Vítej na párty, Nancy Drew.“ (pozn. př.: knižní i filmová hrdinka řešící detektivní případy)
            Kolem pusy se jí utvořily drobné vrásky, když se zamračila a já přešla pokoj, abych si stáhla tričko do práce z ramínka, které jsem na věšáku nechala se pohupovat. „Vypadni. Musím jet do práce. Proto si můžu zaplatit autopojistku.“ Sophie by na příštích pět měsíců neměla mít nárok na licenci a štvalo ji to, že já můžu řídit a ona ne.
            Moje auto bylo tou nejlepší věcí, co mi kdy otec dal, dokonce, i když bylo použité. A dokonce, i když ho vlastně nikdy neviděl.
            „Když už mluvíme o autech, tvoje záhadné rande vypadalo povědomě. Malý stříbrný Saab s koženým čalouněním, že?“ Sophie si stoupla, pomalu se šourala ke dveřím, pohupovala úzkými boky, zvedala hlavu, jako by byla zamyšlená. „Zadní sedadla pěkně pohodlná, i s tou dírkou na sedadle spolujezdce.“
            Bolest mi projela čelistí a já si uvědomila, že skřípu zuby.
            „Pozdravuj ode mě Nashe,“ zavrněla s rukou omotanou okolo dveří. Pak se její výraz změnil z kruté semetriky na Dobrou Samaritánku, za jedinou sekundu. „Nesnažím se teď ranit tvé city, Kaylee, ale myslím si, že bys měla znát pravdu.“ Její světle zelené oči se rozšířily falsch nevinností. „Využívá tě, aby dostal mě.“
            Moje zuřivost náhle vzplanula a já práskla dveřmi. Sophie vyjekla a trhla rukou pryč právě v čas, aby unikla zlomeným prstům. V pěsti jsem svírala své triko do práce a přehodila ho přes důlek, který udělal její taneční zadek na mé přikrývce.
            Mýlí se. Ale stejně jsem zkoumala svůj odraz, snažila se vidět samu sebe, jak mě vidí ostatní. Jak mě vidí Nash. Ne, nemám Sophiinou štíhlou taneční postavu, ani Emmiiné bohaté křivky, ale nejsem škaredá. Přesto by Nash mohl mít mnohem víc, než ne-ošklivou.
            Tohle bylo to, proč mě nepolíbil? Jsem pohodlí mezi přítelkyněmi? Nebo rande ze soucitu? Nějaký druh programu pomoci ve společnosti pro dobrosrdečné sportovce?
            Ne. Netrávil by tolik času mluvením s někým, pro koho nemá skutečný zájem, dokonce i když hledal příležitostné spojení. Jinde by byly snazší výsledky.
            Ale přišel by mi vhod kompetentní druhý názor. S telefonem v ruce jsem si kecla na postel a zadržovala dech, zatímco jsem psala sms, doufala jsem, že máma Emmě vrátila telefon.
            Žádné takové štěstí. Dvě převelice dlouhé minuty potom, co jsem poslala textovku – Můžeš mluvit? – přišla odpověď.
            Má pořád zaracha. Promluv si s Emmou v práci.
            Nikdy neměla svou matku naučit textovat. Řekla jsem jí, že jí to nic dobrého nepřinese.
            Em a já jsme si směny naplánovaly stejně, takže tohle odpoledne jsem jí dodala podrobnější informace o mém rande s Nashem, když jsme prodávaly lístky na nejnovější počítačově-animovaný kreslený film a nevyhnutelnou romantickou komedii. V naší pauze na večeři jsme si sedly do rohu snack baru, podělily jsme se o měkký preclík a sýrové hranolky, zatímco jsem jí povídala o Heidi Anderson – což neslyšela od své sestry – když nebyl zrovna nikdo v doslechu.
            Emma byla fascinovaná správností mé předpovědi a souhlasila s Nashem, že bych to měla povědět tetě a strejdovi, ačkoli měl její motiv víc co dočinění s tím, abych jim vychloubačně řekla, Já-vám-to-říkala, než aby mi pomohla zjistit, co se dá mým s morbidním talentem dělat.
            Ale zase, radu jsem odmítla. Nemám žádný zájem o další setkání s Dr. Nelsonem – jeho lékařské zákazy a zombie pilulky. Držela jsem se naděje, že další předpověď – jestli nějaká další bude – by mohla být měsíce, či dokonce roky dolů po cestě. Koneckonců, ta poslední byla skoro po devíti měsících od předchozí.
            Poslední část směny se táhla ještě víc než normálně, protože během méně než patnácti minut, manažer přesunul Emmu za snack bar, takže mě nechala samotnou u pokladny se studentem A&M počítačových věd (pozn. překl.: texaská univerzita), na jehož tílku – zvednul si uniformu, aby mi ho ukázal – stálo: Moje další tričko je oblek storm troopera.
            Když byl den konečně u konce, píchla jsem si odchod a čekala na Emmu v zaměstnanecké svačinárce. Jak jsem si zapínala bundu, Emma se protlačila dveřmi a stoupla si do nich, temné zamračení jí zastínilo celý obličej.
            „Co se děje?“ Ruka se mi vznášela nad háčkem, kde měla stále pověšenou bundu.
            „Pohni. Tohle musíš slyšet.“ Držela dveře dokořán a postavila se na stranu, takže jsem jimi mohla projít. Ale já jsem váhala. Její novinky očividně nebyly dobré a já pro tuhle chvíli byla už plná děsivého a deprimujícího. „Vážně. Tohle je ujetý.“
            Povzdechla jsem si, pak jsem strčila ruce do kapes bundy a následovala ji přes osm stop lepkavého linoleového dláždění a skrz vstupní halu směrem k baru.
            Jimmyho Barnese zaměstnával zákazník, ale jak uviděl, že Emma čeká, aby si s ním promluvila, objednávku sfouknul tak rychle, až skoro zapomněl na popcorn stříknout máslo. Byl trochu do Emmy zamilovaný.
            Ale taky nebyl jediný.
            „Už jsi zpátky?“ Jimmy na mě kývl, pak se oběma tučnýma rukama opřel o skleněnou desku linky, zíral na Emmu, jakoby smysl životního partnera ležel pohřbený v jejích očích. Jeho prsty byly potřísněné žlutým olejem s máslovou příchutí a voněl jako popcorn a předek černé zástěry si pokapal kořeněným pivem.
            „Můžeš říct Kaylee, co ti říkal Mike?“
            Jimmyho přihlouplý, zamilovaně štěněčí pohled povadl a on si stoupnul a natočil se čelem k nám oběma. „Nejděsivější věc, kterou jsem kdy slyšel.“ Sáhnul pod bar a popadl plastově zabalený stoh šestnácti uncových papírových kelímků (pozn. př.: 1 am. unce= 29,6ml) a jak mluvil, začal doplňovat automat.
            „Znáš Mikea Powella, že?“ zeptal se.
            „Jo.“ S vyklenutým obočím v otázce jsem se koukla na Emmu, ale ta jen kývla k Jimmymu, potichu mi sdělovala, abych mu věnovala pozornost.
            Jimmy pokračoval v obracení stohu kelímků, které se potopily v otvoru v desce a tím uvolnily místo pro další. „Mike si dneska vzal směnu ve snack baru v Arlingtonské pobočce, kde zaskakoval za nějakého chlápka, kterého vyhodili, za to, že někomu chlustl do koly.“
            „Hej, můžu tu dostat nějaký pocorn?“
            Koukla jsem se a uviděla muže středního věku čekajícího před pokladnou, vedle sebe měl holčičku s palcem v puse a staršího kluka přilepeného pohledem – a palci – na PSPéčku. (pozn. př.: PlayStation Portable)
            „Chcete obří, pane?“ Jimmy na nás zvedl jen-minutku prst a zašel k nejbližšímu popcornovači, zatímco jsem sahala do kapsy pro mobil, abych zkontrolovala čas. Bylo po deváté a já hladověla. A nebyla jsem úplně tak nažhavená na jakýkoliv ujetě děsivý příběh, který mi Jimmy měl říct.
            Když zákazníci odešli s lepenkovým táckem plným nezdravého jídla a sodovky, Jimmy se obrátil zpátky k nám. „Každopádně, Mike asi před hodinou a půl volal a totálně vyšiloval. Říkal, že toto odpoledne zemřela přímo před jeho pokladnou nějaká dívka. Prostě se složila a pořád držela svůj popcorn.“
            Prošel mnou šok, ochlazoval mě zevnitř ven. Podívala jsem se na Emmu a ta na mě jen jednou vážně kývla. Když jsem se otočila zpátky k Jimmymu, hluboko uvnitř mě se rozevřely temné obavy, vinuly se kolem mé páteře nahoru jako úponky ledu. „To myslíš vážně?“
            „Naprosto.“ Zkroutil konec plastového obalu zbývajících kelímků. „Mike říkal, že celá věc byla neskutečná. Záchranka ji odvezla v podělaným pytli na těla a manažer byl donucenej ten podnik zavřít a všem zákazníkům rozdat kupony. A cajti Mikeovi kladli otázky, snažili se zjistit, co se stalo.“
            Emma sledovala moji reakci, ale já mohla jen zírat, rukama svírat okraj pultu, neschopná přinutit mé roztroušené myšlenky, aby se logicky poskládaly. Ta podobnost s Heidi Anderson byla zjevná, ale já neměla žádný konkrétní důvod si tyto dvě smrti spojovat.
            Jimmy pokrčil rameny. „Mike říkal, že jednu minutu byla v pohodě a další ležela na zádech. Žádný kašel, ani dušení, či chňapání po srdci nebo po hlavě.“
            Začal ve mně růst nejasný, těžký strach, pozvolna vroucí zlá předtucha, rovnající se rychlému přívalu paniky, kterou jsem cítila, když jsem viděla Heidiin závoj ze stínů. Ty smrti byly propojené. Musely být.
            Emma mě znovu sledovala a já musela vypadat přesně tak, jak jsem se cítila, protože mi položila ruka na rameno. „Díky, Jimmy. Zdar ve středu.“
            Cestou domů si Emma povolila pás a přetočila se na sedadle spolujezdce, aby se na mě ve tmě mohla mračit, její tvář byla maska pochmurného půvabu. „Jak divné to bylo? První jsi předpověděla smrt té dívky v Taboo. Pak dneska večer, jiná dívka v kině spadne mrtvá, stejně jako minulou noc.“
            Zmáčkla jsem blinkr, abych mohla přejet autem do pravého pruhu. „Nejsou stejné,“ oponovala jsem, navzdory mým vlastním podobným myšlenkám. „Heidi Anderson byla opilá. Pravděpodobně zemřela na otravu alkoholem.“
            „Ne-e.“ Emma potřásla hlavou, blonďaté vlasy poskakovaly na kraji mého vidění. „Ve zprávách bylo, že testovali její krev. Byla opilá, ale ne takhle opilá.“
            Pokrčila jsem rameny, nesvá z obratu konverzace. „Tak omdlela, a když padala, tak se udeřila do hlavy.“
            „Jestli ano, nemyslíš si, že cajti by na to touto dobou už přišli?“ Když jsem neodpověděla, Emma pokračovala, chránila si oči před září lamp lemujících hlavní silnici. „Nemyslím si, že ví, co ji zabilo. Vsadím se, že to je to, proč jí ještě neplánují funus.“
            Ruce se mi napnuly na volantu a já na ní překvapeně koukla. „Co jsi zač, špiónuješ smrt té dívky?“
            Pokrčila rameny. „Prostě koukám na zprávy. Mám zaracha – co jiného bych mohla dělat? Kromě toho, tohle je ta nejdivnější věc, co se kdy někde tady stala. A skutečnost, že jsi předpověděla něco z toho, přesahuje bizarnost.“
            Znovu jsem zmáčkla blinkr a zabočila jsem pryč z hlavní cesty na náš výjezd, nutila jsem své ruce se uvolnit na volantu. Dokonce jsem už víc ani nechtěla přemýšlet o mé zlé předtuše, mnohem míň o ní mluvit. „Nevíš, jestli jsou ty smrti propojené. Není to, jako by byly zavražděné. Aspoň ne ta dívka v Arlingtonu. Mike ji viděl umřít.“
            „Mohla být otrávena…“ Emma trvala na svém, ale já pokračovala, ignorovala jsem ji, jak jsem zpomalila, abych odbočila na její ulici.
            „A i kdyby byly propojené, nemají co dočinění s námi.“
            „Věděla jsi, že ta první zemře.“
            „Jo a doufám, že už se to nikdy znovu nestane.“
            Emma se zamračila, ale nechala to být. Potom co jsem jí vysadila, jsem vjela na prázdné parkoviště dole v ulici od jejího domu a zavolala Nashovi.
            „Halo?“ V pozadí jsem slyšela střelbu a křik, dokud neztišil hlasitost na své televizi.
            „Čau, tady Kaylee. Děláš něco?“
            „Jen se vyhýbám domácímu úkolu. Jak je?“
            Zírala jsem ven čelním sklem na temné parkoviště a mému srdci se zdálo, že na několik dalších tepů škobrtne, zatímco jsem si dodávala odvahu.
            „Kaylee? Jsi tam?“
            „Jo.“ Zavřela jsem oči a další slova jsem ze sebe donutila vyjít předtím, než by mi zamrzl krk. „Můžu použít tvůj počítač? Potřebovala bych si něco najít, ale nemůžu to udělat doma, aniž by Sophie čmuchala.“ A taky jsem nechtěla, aby mi teta donesla prádlo bez klepání – jak u ní bylo zvykem – a viděla, co hledám online.
            „Žádný problém.“
            Ale další myšlenka přišla rychle a tvrdě. Neměla bych být s Nashem sama v jeho domě – znovu ta celá síla-vůle věc.
            Zasmál se, jako kdyby věděl, na co myslím. Nebo to slyšel v mém nervózním mlčení. „Bez obav. Mamka je tady.“
            Úleva a zklamání přišli rovnako a já se přemáhala, abych nenechala ani jedno mi prosáknout do hlasu. „To je fajn.“ Nastartovala jsem motor, reflektory si vyřezávali oblouky světla napříč temným štěrkovým parkovištěm. „Máš hlad?“
            „Chystal jsem se ohřát si pizzu.“
            „Co říkáš na burger?“
            „Neodolám nikdy.“