3. kapitola

„Chloe! Počkej!“

Jen jsem odložila svůj nesnědený oběd do skříňky a šla jsem pryč, když na mě Nate zavolal. Otočila jsem se, abych ho viděla jeho skrz boky skupiny dívek. Zvonek zazvonil a hala se pohnula, děti se strkaly jako lososi bojující proti proudu, odnášející cokoli jim stálo v cestě. Nate musel bojovat, aby se ke mně dostal.

„Vyletěla jsi z filmového klubu předtím, než jsem tě mohl odchytit. Chci se tě zeptat, jestli půjdeš tancovat.“

„Zítra? Um, jo.“

Blýskl úsměvem s dolíčky. „Skvěle. Uvidíme se tam.“

Roj dětí ho pohltil. Stála jsem tam a dívala se za ním. Nate mě sledoval jenom proto, aby se zeptal, jestli půjdu tancovat? Nebylo to stejné, jako kdyby mě pozval tancovat, ale přesto…rozhodně budu muset přehodnotit svůj outfit.

Čtvrťák do mě zezadu vrazil, strčil do mého batohu a mumlal něco o „stání ve středu chodby.“ Jak jsem se sklonila, abych zvedla svojí čarodějnici, cítila jsem vytrysknutí mezi svými nohami.

Rychle jsem se postavila rovně a zamrzla před nesmělým krokem.

Bože. Opravdu jsem se počůrala? Zhluboka jsem se nadechla. Možná jsem nemocná. Můj žaludek celý den tancoval.

Uvidíme, jestli to půjde vyčistit a pokud to bude špatné, vezmu si taxi domů.

V koupelně jsem si stáhla kalhotky a viděla jasně červenou.

Za pár minut jsem seděla na záchodě, usmívala se jako idiot a doufala, že fámy o váčcích na školních záchodech nebyla pravda.

Stiskla jsem toaletní papír v kalhotkách, natáhla džíny a kolébavou chůzí vyšla z kabinky. A tady to bylo, pohled, který mě dělil od zesměšnění: dávkovač hygienických ubrousků.

Sáhla jsem do zadní kapsy a vytáhla pět dolarů, deset a dva haléře. Zpátky do kabinky. Vyklidila batoh. A našla…jeden nikl.

Prohlížela jsem si stroj. Přiblížila se. Prozkoumala jsem poškrábaný zámek, který Beth otevřela dlouhým nehtem. Moje nebyly tak dlouhé, ale můj klíč od domu fungoval dobře.

Pro mě výjimečně dobrý týden.  Dostala jsem se do užšího výběru na režiséra spotu. Nate se mě zeptal na tanec. První menstruace. A nyní můj první trestný čin.

Poté, co jsem se upevnila, hrabala jsem v batohu pro můj kartáč a objevila místo něj tubu s barvou na vlasy. Zvedla jsem ji. Můj odraz v zrcadle se na mě usmál zpět.

Proč nepřidat „první vynechání školy“ a „první barvení“ do seznamu? Barvení vlasů u umyvadla ve školní koupelně nebude snadné, ale bylo to jednodušší než doma s přešlapujícími Annette.

Posledních tucet jasně červených pruhů trval dvacet minut. Musela jsem si sundat košili, aby se na ní nedostala barva, tak jsem stála nad umyvadlem v podprsence a džínech. Naštěstí nikdo nepřišel.

Dokončila jsem vysušování pramenů papírovou utěrkou, zhluboka se nadechla, povídala…a usmála se. Kari měla pravdu. Vypadalo to dobře. Annette bude šílet. Táta si toho možná všimne. Možná se dokonce naštve. Ale byla jsem si jistá, nikdo mi už nikdy nenabídne dvanáct-a-míň menu.

Dveře zaskřípaly. Odhodila jsem ručníky do koše, popadla košili a spěchala do kabinky. Sotva jsem stihla zaklapnout dveře, když druhá dívka začala brečet. Podívala jsem se a viděla pár Reeboků ve vedlejší kabince.

Měla bych se zeptat, jestli je v pořádku? Nebo ji to bude trapné?

Záchody zrudly a stín u mých nohou se pohnul. Kabinka se s kliknutím otevřela. Přestože se zapnul kohoutek, její vzlyky byly ještě hlasitější. 

Voda se zastavila. Dávkovač utěrek zaskřípal. Papír se zmačkal. Dveře otevřely. Zavřely. Pláč pokračoval.

Po zádech mi přejel studený prst. Říkala jsem si, že si to rozmyslela a počká, dokud to nedostane pod kontrolu, ale pláč zněl hned vedle mě. V další kabince.

Stiskla jsem ruce v pěst. Byla to jen moje fantazie.

Pomalu jsem se sklonila. Žádné boty pod oddělovací příčkou. Víc jsem se přikrčila. Žádné boty v žádné kabince. Pláč se zastavil.

Strhla jsem košili a spěchala ze záchodů předtím, než mohl znovu začít. Když se za mnou zavřely dveře, všechno ztichlo. Hala byla prázdná.

„Ty!“

Otočila jsem se a viděla správce přicházejícímu ke mně a vydechla úlevou.

„Z-záchod,“ řekla jsem. „Byla jsem na záchodě.“

Pořád se blížil. Nepoznávala jsem ho. Mohl být ve věku mého táty, ostříhaný a oblečený do uniformy našeho školního správce. Brigádník za pana Teitlebauma.

„Já-já jdu do třídy C.“

Rozešla jsem se.

„Ty! Vrať se. Chci s tebou mluvit.“

Jediný další zvuk byly mé kroky. Mé kroky. Proč neslyším jeho?

Zrychlila jsem.

Vše kolem se rozostřilo. Vzduch se třpytil asi deset metrů přede mnou, postava měla siluetu se správcovou košilí a kalhoty. Otočila jsem se a rozběhla se.

Muž zavrčel, až to rezonovalo chodbou. Za rohem jsem se málem srazila se studentem. Koktala jsem omluvu a podívala se přes rameno. Správce byl pryč.

Vydechla jsem a zavřela oči. Když jsem je otevřela, modrá košile uniformy byla jen pár centimetrů od mého obličeje. Vzhlédla jsem…a vykřikla.

Vypadal jako manekýn, který se dostal příliš blízko k ohni. Obličej měl spálený. Tál. Jedna oční bulva byla nechráněná. Druhé oko se svezlo k lícní kosti, celou tvář měl svěšenou, rty pokleslé, kůži lesklou, deformovanou a –

Zkroucené rty se rozevřely. „Možná, že teď se mi budeš věnovat.“

Běžela jsem střemhlav dolů do haly. Jak jsem letěla kolem jedné třídy, otevřela jsem dveře.

„Chloe?“ Můžský hlas.

Běžela jsem.

„Mluv se mnou!“ zavrčel hrozný, zkomolený hlas a blížil se. „Víš, jak dlouho jsem byl tady uvězněný?“

Vletěla jsem do dveří, na schodiště a zamířila nahoru.

Nahoru? Všichni stupidní hrdinové jdou nahoru!

Otočila jsem se na odpočívadle a narazila na další soubor schodišť.

Správce kulhal nahoru přes rameno schodiště, prsty svíral zábradlí, rozpuštěnými prsty, kosti vykukující přes –

Vřítila jsem se dveřmi a hnala po hlavní hale.

„Poslouchej mě, ty sobecký spratku. Vše, co chci, je pět minut –“

Zabočila jsem do nejbližší prázdné třídy a zabouchla za sebou dveře. Jak jsem couvala do středu místnosti, správce vstoupil skrz dveře. Správně, skrz. Ta strašná rozpuštěná tvář byla pryč a on byl zase normální.

„Je to tak lepší? Teď můžeš přestat křičet a promluvit si –“

Vrhla jsem se k oknu a začala hledat způsob, jak ho otevřít, pak jsem uviděla, jak vysoko to bylo. Nejméně třicet stop…od chodníku.

„Chloe!“

Dveře se rozlétly. Byla to zástupkyně ředitele, paní Waughová s mým učitelem matiky, panem Travisem a učitelem hudby, jehož jméno jsem si nemohla zapamatovat. Když mě uviděli u okna, paní Waughová rozpřáhla ruce, blokovala oba muže.

„Chloe?“ řekla tiše. „Miláčku, potřebuješ odstoupit pryč od toho okna.“

„Jen jsem –“

„Chloe…“

Zmateně jsem se podívala zpátky k oknu.

Pan Trevis vystřelil kolem paní Waughové a chytil mě. Náraz do podlahy mi vyrazil dech. Vydrápala jsem se pryč a on mě náhodou kopl kolenem do břicha. Spadla jsem zpátky a zdvojnásobila sípání.

Otevřela jsem oči a uviděla správce stát nade mnou. Křičela jsem a pokoušela vstát, ale pak Travis a učitel hudby mě drželi, zatímco paní Waughová blábolila do telefonu.

Správce se naklonil skrz pana Travise. „Teď si se mnou promluvíš, holka? Nemůžeš pryč.“

Mlátila jsem, kopala správce, snažila jsem se odtáhnout od učitelů. Oni mě jen pevněji drželi. Matně jsme slyšela, jak paní Waughová volá, že pomoc je na cestě. Správce se sklonil dolu, a jeho tvář se změnila v hroznou rozteklou masku, tak blízko, až jsem se dívala do jeho vypouklého oka, téměř venku z důlku.

Kousla jsme se do jazyka, takže jsem nemohla křičet. Krev mi plnila ústa. Čím víc jsem bojovala, tam tvrději mi učitelé bránili, kroutili mi paže, bolest bodala skrz mě.

„Nevidíte ho?“ zařvala jsem. „Je přímo tady. Prosím. Prosím, prosím, prosím. Dejte ho ode mě pryč! Dejte ho pryč!“

Nechtěli mě poslouchat. Dál jsem bojovala, argumentovala, ale oni stále drželi, jak mě spálený muž dráždil.

Nakonec, dva muži v uniformách vběhli do dveří. Jeden pomáhal učitelům mě držet, zatímco druhý se přemístil pryč z mého dohledu. Prsty sevřely moje předloktí.

Pak píchla jehla. Led mi proudil v žilách.

Pokoj se začal houpat. Správce vybledl, zablikal a zmizel.

„Ne!“ zařval. „Musím s ní mluvit. Copak to nechápete? Ona mě slyší. Já jen chci, aby…“

Jeho hlas zmizel, jak mě záchranáři přesunuli na nosítka. Zvedly se, kymácely. Kymácely…jako slon. Na jednom jsem jednou v ZOO jela s mámou a má mysl vklouzla zpět tam, maminčino náručí kolem mě, její smích –

Správcovo vzteklé vytí prořízlo mé vzpomínky. „Neberte ji pryč. Potřebuju ji!“

Houpání. Slon se houpal. Máma se smála…