3.kapitola
02.03.2012 08:13
Z přemýšlení mě vytrhlo až zvonění mého telefonu. Začala jsem šátrat po kapsách, abych ho našla. Jen co jsem ho objevila, zvedla jsem ho a dala si ho k uchu.
"Ano?" zeptala jsem se s naprostým nezájmem v hlase.
"Bello, víš o tom, že ti za tři hodiny letí letadlo?" Cože? Za tři?
"Ne Jane, mně totiž nikdo nic neřekl!"
"Tak fajn, vezmi si věci a ať jsi do pěti minut v garáži, jo?" řekla už mírnějším hlasem.
"Jo jo, za pět minut jsem tam." Zavěsila jsem telefon a hodila ho do kabelky, ve které jsem měla doklady, které samozřejmě nebyly pravé, kreditku, kontaktní čočky, abych nevylekala lidi, a lesk na rty.
Táta to taky nedomyslel. Přece si nemyslí, že s sebou budu tahat všude kontaktní čočky. Na to se ho budu muset ještě zeptat. Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a zkontrolovala, že jsem nic nezapomněla. Dala jsem si přes rameno kabelku a mohla vyrazit.
Před pokojem stáli Felix s Demetrem. Řekla jsem jim, ať mi vezmou kufry a jdou za mnou. Cestou jsme potkali jen Corina, se kterým jsme si řekli jen prosté "ahoj", a šli zase dál. Corin je upír z Arovy gardy, který má schopnost přenášení.
V garáži bylo nějak přelidněno a podezřele hodně zavazadel na jednoho člověka (upíra). Vrata byla otevřená a byla nastartována dvě auta, což je taky divný. Přistoupil ke mně táta a pevně mě objal. Zamumlal něco jako "budeš mi chybět" a pustil mě. Pak mě objala mamka se stejnými slovy a tak to šlo dál a dál. Když jsem se rozloučila snad se všemi upíry na hradě, tak se na mě otočil táta.
"Bello, pojede s tebou ještě Alec s Jane. Když jich tu bude třeba, vrátí se." Super, alespoň někdo.
"Dobře tati. A že budou studovat taky?" Zeptala jsem se hned, snad si nemyslí, že budu do školy chodit sama, když tam jsou oni.
"Samozřejmě, že budou."
"Díky. A tati, jak to uděláme s barvou očí?"
"Buďto budeš nosit kontaktní čočky, nebo začneš lovit zvířata," řekl s klidem.
"A je ještě nějaká třetí možnost?" zeptala jsem se, protože jsem lovit zvířata rozhodně nechtěla. Ale furt lepší než čočky.
"Ne, žádná třetí možnost není," odpověděl se smíchem při pohledu na můj obličej.
"Fajn, budu zabíjet zvířátka," pokud se neotrávím po prvním.
"Tak Bello, je čas jet," řekl táta už se stopou smutku.
Naposledy jsem jim řekla "ahoj" a nastoupila na místo spolujezdce. Jane řídila moje BMW a Alec seděl vzadu. Celou cestu na letiště Jane říkala věci jako, že si to užijeme a že bude sranda a tak dále a tak dále. No, nedá se říct, že máme stejnej názor.
Zaparkovali jsme auto na parkovišti. Ještě jsme si nandali kontaktní čočky a vyrazili. Jane šla vyzvednout lístky, zatímco my jsme hlídali kufry. Jen co přišla, šli jsme k našemu terminálu. Letadlem poletíme šest hodin do Port Angles a pak hodinu do Forx, kde máme v lese vilu. Po třiceti minutách čekání jsme mohli nastoupit do krásného růžového letadla se značkou T-mobile... Seděla jsem u okénka vedle Aleca. Jane musela sedět na druhé straně letadla. Jen doufám, že všichni přežijou. Asi čtvrt hodiny po vzletu nám začaly letušky rozdávat jídlo. My jsme, jak jinak, odmítli. Alec si vytáhl nějakou knížku a já MP3. S peckama v uších jsem strávila zbytek letu.
"Ano?" zeptala jsem se s naprostým nezájmem v hlase.
"Bello, víš o tom, že ti za tři hodiny letí letadlo?" Cože? Za tři?
"Ne Jane, mně totiž nikdo nic neřekl!"
"Tak fajn, vezmi si věci a ať jsi do pěti minut v garáži, jo?" řekla už mírnějším hlasem.
"Jo jo, za pět minut jsem tam." Zavěsila jsem telefon a hodila ho do kabelky, ve které jsem měla doklady, které samozřejmě nebyly pravé, kreditku, kontaktní čočky, abych nevylekala lidi, a lesk na rty.
Táta to taky nedomyslel. Přece si nemyslí, že s sebou budu tahat všude kontaktní čočky. Na to se ho budu muset ještě zeptat. Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a zkontrolovala, že jsem nic nezapomněla. Dala jsem si přes rameno kabelku a mohla vyrazit.
Před pokojem stáli Felix s Demetrem. Řekla jsem jim, ať mi vezmou kufry a jdou za mnou. Cestou jsme potkali jen Corina, se kterým jsme si řekli jen prosté "ahoj", a šli zase dál. Corin je upír z Arovy gardy, který má schopnost přenášení.
V garáži bylo nějak přelidněno a podezřele hodně zavazadel na jednoho člověka (upíra). Vrata byla otevřená a byla nastartována dvě auta, což je taky divný. Přistoupil ke mně táta a pevně mě objal. Zamumlal něco jako "budeš mi chybět" a pustil mě. Pak mě objala mamka se stejnými slovy a tak to šlo dál a dál. Když jsem se rozloučila snad se všemi upíry na hradě, tak se na mě otočil táta.
"Bello, pojede s tebou ještě Alec s Jane. Když jich tu bude třeba, vrátí se." Super, alespoň někdo.
"Dobře tati. A že budou studovat taky?" Zeptala jsem se hned, snad si nemyslí, že budu do školy chodit sama, když tam jsou oni.
"Samozřejmě, že budou."
"Díky. A tati, jak to uděláme s barvou očí?"
"Buďto budeš nosit kontaktní čočky, nebo začneš lovit zvířata," řekl s klidem.
"A je ještě nějaká třetí možnost?" zeptala jsem se, protože jsem lovit zvířata rozhodně nechtěla. Ale furt lepší než čočky.
"Ne, žádná třetí možnost není," odpověděl se smíchem při pohledu na můj obličej.
"Fajn, budu zabíjet zvířátka," pokud se neotrávím po prvním.
"Tak Bello, je čas jet," řekl táta už se stopou smutku.
Naposledy jsem jim řekla "ahoj" a nastoupila na místo spolujezdce. Jane řídila moje BMW a Alec seděl vzadu. Celou cestu na letiště Jane říkala věci jako, že si to užijeme a že bude sranda a tak dále a tak dále. No, nedá se říct, že máme stejnej názor.
Zaparkovali jsme auto na parkovišti. Ještě jsme si nandali kontaktní čočky a vyrazili. Jane šla vyzvednout lístky, zatímco my jsme hlídali kufry. Jen co přišla, šli jsme k našemu terminálu. Letadlem poletíme šest hodin do Port Angles a pak hodinu do Forx, kde máme v lese vilu. Po třiceti minutách čekání jsme mohli nastoupit do krásného růžového letadla se značkou T-mobile... Seděla jsem u okénka vedle Aleca. Jane musela sedět na druhé straně letadla. Jen doufám, že všichni přežijou. Asi čtvrt hodiny po vzletu nám začaly letušky rozdávat jídlo. My jsme, jak jinak, odmítli. Alec si vytáhl nějakou knížku a já MP3. S peckama v uších jsem strávila zbytek letu.