3. kapitola

Alexander, který byl ve chvílích, kdy přišlo na jeho osobní záležitosti, vždy zdrženlivý,… dnes prohlásil, že jeho předchozí život byl peklo.

Cecilia přikývla.

 „To chápu, ale existuje mnoho věcí, kterým nerozumím.“

 „Já také ne.“

 „ Byl jsi vždycky takový?“

   Na jeho tváři se objevil úšklebek.

 „Já nevím. Ve skutečnosti si nejsem jistý. Proč se ptáš?“

 „Protože jsem na toto téma s Tarjejem hodně mluvila.  Říkal, že ti co se s tím již narodili, nikdo nezmění. Ale ti, kteří se stali… (vadilo jí, že musí použít toto slovo a omluvila se za to)… perverzní pod vlivem vnějších okolností, mají šanci změnit svůj charakter.“

„Není lehké tomu uvěřit. Pokud by to bylo tak jednoduché, bylo by to vítězstvím. Určitě je hodně z toho, co říká pravda, ale problém je mnohem složitější. Vím, že jsou někteří muži, kteří mohou udržovat vztahy s ženami i muži. Jeden z nich je ženatý a má děti, a jeho tajné sklony jsou tajemstvím, jak pro jeho ženu tak pro jiné na dvoře.“

Cecilia byla, samozřejmě, velmi zvědavá, ale neodvážila se zeptat, o kom mluví. Znala na dvoře všechny velmi dobře…

„Nedokážu milovat ženu.  Žádnou!“

„Už jsi to vyzkoušel?“

 Alexander mlčel.

„Odpověz,“ poprosila tiše, jako by mu chtěla ukázat trpělivost a porozumění.

  Když pořád neodpovídal, zeptala se:

„Nevyznáš se sám v sobě? Protože to nebylo... dobré?“

„Ne, tak to není,“ odpověděl upřímně. „Pro mě je cit k muži něco přirozeného. To reakce jiných mě přivádí do rozpaků.“

„Rozumím. Mohu mluvit otevřeně?“

„Prosím.“

„Toužíš po nich? Po mužích, které potkáváš?“

„Ne, Cecilie, špatně mi rozumíš. Přemýšlej o tom, co cítíš, když jsi zamilovaná? To po tom muži hned prahneš?“

 „Ne. První jsou to sympatie, pocit sounáležitosti.“

   Potvrdil to kývnutím.

 „Přesně tak. Něco srdečného mezi mnou a jiným mužem může narůstat jen pozvolna. Opatrně, nekonečně opatrně, po dlouhém období přátelství a kamarádství, se objeví touha ... chuť žít spolu.“

„Ale to je přece úplně stejné jako mezi mužem a ženou!“ vykřikla.

„Samozřejmě! To je přesně to, co lidé nechtějí pochopit. Láska, srdečnost. Intuitivní porozumění mezi dvěma lidmi.“

„Kdy...  jsi zjistil, že si takový?“

Cítila se trochu nesvá, nazývat ho "takový", ale neznala jiný termín. Cecilia položila tuto otázku s malou nadějí, že Alexandra tvořily některé vnější okolnosti, se kterými se setkal v raném období svého života.

Naděje, která Cecilii dosud nepustila, poukazovala na to, že se ještě stále nevzdala marného snu v souvislosti s uzavřeným manželstvím.

Trvalo nějaký čas, než odpověděl.

„Pokud jde o dětství, tam si nemůžu nic takového připustit,“ začal neochotně. Usadil se pohodlně, opřel se o vysokou hromadu polštářů. „Nevím, ať se sebevíc snažím, nic zvláštního si nepamatuji. Žili jsme tady, měl jsem mnoho sourozenců, ale všichni zemřeli na mor v roce 1601, zbyl jsem jen já a sestra Ursula.“

„Nebyl si tehdy ještě příliš velký, že?“

  Usmál se. „Ne, bylo mi šest let.“

  Tak, konečně se to dozvěděla! Znamená to, že Alexander má nyní třicet jedna let.

„Tví ubozí rodiče,“ zašeptala. „Ztratit téměř všechny děti…“

„Ano. Přišli současně o deset dětí. Po tom všem, se matka o mě a Ursulu až hystericky zajímala, zejména o mě, protože jsem byl jediný, kdo mohl předat rodinné jméno další generaci. Nikam jsme nemohli, nemohli jsme nic dělat. Všechno bylo tak moc nebezpečné!“

Cecilia se v tom snažila najít vysvětlení pro jeho tendenci, ale nemohla uvěřit, že by to opravdu mohl být důvod. Mnoho chlapců má přehnaně starostlivé rodiče, a přesto vyrostou v normální muže.

„A tvůj otec?“

Alexander se zamračil.

„Pamatuji si ho jako v mlze. Vysoký, podsaditý muž, který… Hmm, nevím. Matka často plakala, když žil. Vzpomínám si, že měl ve svém pokoji spoustu obrazů. Nechodil jsem tam rád.“

„A jaké to byly obrazy?“

Alexander se zamračil a pokrčil rameny. Buď si to nepamatoval, nebo nechtěl odpovědět.

„On také brzy zemřel?“

„Ano. Rok po smrti mých sourozenců.“

„A pak?“

„No, potom se vlastně nedělo nic. Dokud jsem nezačal dospívat.“

„Zajímali tě tehdy chlapci nebo děvčata?“

„To si nemůžu vzpomenout. Matka chtěla, abych se stal důstojníkem. V našem prostředí, to bylo normální. A tam, mezi vojáky, jsem slyšel, jak moji kolegové mluví o dívkách a milostných dobrodružstvích. Poslouchal jsem a myslel jsem si, že určitě přijde doba, kdy začnu sbírat zkušenosti.“ Alexander polkl. „Nevím, jestli budu moct mluvit dále.“

„Prosím, zkus to,“ poprosila Cecilie polohlasem. „Ráda bych věděla co nejvíc o muži, za kterého jsem se provdala. Protože chci pochopit…“

Přikývl. Ve světle svíček, nyní téměř kompletně vyhořelých, jste mohli vidět jeho bledou tvář. Cecilie natáhla ruku a zamáčkla ještě doutnající plamen svíčky ve své blízkosti. Alexander udělal totéž s druhou. Místnost se ponořila do neproniknutelné tmy. Zdálo se, že to Alexandrovi nejvíce vyhovuje.

„Byl tam jeden mladý muž,“ začal s citelným napětím.

„Jeden z mých společníků. Od první chvíle jsme si skvěle rozuměli a drželi se pohromadě bez ohledu na okolnosti. Ale často chodil za děvčaty a vždy trval na tom, abych šel s ním. Tomu, že jsem odmítal, přisuzoval mé plachosti, co se žen týkalo. Já jsem však necítil žádnou potřebu setkat se s nimi, rozuměj mi, Cecilie. Bylo mi jedno, jak vypadají a jaké jsou. Stále častěji jsem se však přistihl, že se chci dotýkat svého přítele, hrát si s loknami na jeho krku. Chtěl jsem mu dávat viditelně najevo své sympatie, objímat ho, když se z něčeho radoval, nebo jej povzbuzovat, když mu bylo smutno. Tehdy jsem tomu ještě nerozuměl. Použil na mě trik, vytáhl mě na setkání s dvěma dívkami a zařídil všechno tak, že jsem se ocitl sám s jednou z nich na zahradní lavičce. Byla moc hezká a ve všech směrech atraktivní, ale obavy mě ochromily. Nevěděl jsem, co se ode mě očekává, ukázal jsem jí svůj zájem, jak jen to šlo, samozřejmě, pouze elegantními slovy.“

„Více či méně stejné jako na první schůzce se mnou,“  řekla Cecilia. „Byl jsi velmi zdvořilý, a přitom velmi opatrný.“

V jeho hlase bylo slyšet pobavení, když řekl:

„Pravděpodobně. Jediný rozdíl je, že když jsem mluvil s tebou, tak jsem neměl strach. Tamté dívce ses vůbec nepodobala, protože si přisedla blíž ke mně a dala mi ruku na koleno. Jednoduchá troufalost. To ve mně vzbudilo tak velkou nechuť, že jsem nemohl zůstat sedět, začala mne bolet hlava, a co nejdříve jsem se rozloučil. Na velitelství jsem se vrátil poklusem.

Cecilie se dotkla Alexandrovi dlaně, mokré od potu. To doznání jej stálo hodně! Cítila vzrušení i vděčnost.

V tom momentě si myslela, že na tento večer nikdy nezapomenou. Tma, která je obklopovala jako ochranný plášť, tato mimořádná nálada, důvěra ...

Nic na to nemohla povědět - ochromila ji vlna nostalgie. Bylo jí smutno, tak velmi smutno, z toho že všechno je tak jak je.

Odmítla dále zkoumat ty touhy, nechtěla je dále živit, nechtěla se jim poddávat.

Alexander se odmlčel, jako by nabíral sílu na další svěřování.

„Následně jsem se o něm začal vážně uvažovat,“ řekl. „Protože po té dámské příhodě, tam začal chodit sám. Zjistil jsem, ke svému úžasu, že žárlím! Až do jedné noci na velitelství když jsme seděli ve velké skupině a hráli karty, pili víno, žertovali a celkově se bavili, omylem jsem položil ruku na rameno svého přítele. Pak do mě vjela, ohromující touha ho obejmout. Okamžitě jsem se odsunul, ale při hraní karet jsem stále cítil jeho blízkost. Pokradmu jsem se na něj podíval, má beznaděj rostla, zjistil jsem, že je neuvěřitelně atraktivní. Myšlenky na něj mě plně vzrušily, a najednou jsem si uvědomil, že po něm toužím. Vymluvil jsem se na neodkladnou práci a opustil velitelství. Vyšel jsem na mráz, dovlekl jsem se na nábřeží, sedl jsem si na nějaký sloupek a chtěl zemřít, Cecilie! Mé srdce bylo plné lásky k tomu mladému muži. Dokážeš pochopit, jak jsem se tehdy cítil? Samozřejmě jsem slyšel, nějaké zmínky o tom že tyto odchylky existují, ale myslel jsem, že to byla jen taková diskuse, nějaké vulgární vtipy! Jeden z kolegů mi řekl, nechutné a nejednoznačné příběhy o jednom takovém muži. Zuřil jsem, plakal jsem a proklínal sám sebe, byl jsem znechucený sám sebou, kousal si prsty do krve a prosil Boha, aby mi pomohl být zase normální, ale touha k tomu muži mě neopustila. Ani ten den ani žádný další, až jsem požádal o přeložení, můj požadavek nebyl vyslyšen. Jeho zajímaly výlučně ženy, ve mně viděl společníka ale nic víc, a já bych raději umřel, než mu odhalil své pocity.“

            Cecilii bolelo srdce zármutkem nad jeho osudem. Teď si uvědomila, jak málo ví o lidech a jejich životech.

„No, a pak?“ zeptala se tiše.

„Nejprve jsem dělal všechno proto, abych ty tendence v sobě potlačil. Bylo by těžké spočítat, kolik hodin jsem strávil v modlitbách, doma ve svém pokoji nebo v kostele. Nicméně, po mnoho let jsem toho muže miloval, přestože jsem ho více nepotkal. Nakonec jsem to vzdal. Snažil jsem se přiznat si, že jsem jiný. Postupem času jsem se začal uklidňovat, ale Bůh je mi svědkem, nikdy jsem se neodvážil byť jen jediným gestem dát najevo jak to se mnou je.“

Cecilia, rozrušená a netrpělivá si poposedla na posteli.

„Ale jak se ti podařilo vytrvat v... celibátu?“

Alexander pokrčil rameny.

„Celou dobu jsem si říkal, když mohou mniši, proč bych to nemohl vydržet i já. Dokud jsem nepotkal Hanse…“

Cecilie čekala.

Váhal dlouho, jako by to bylo něco, k čemu se vrací jen s obtížemi a pouze z nutnosti.

„To Hans byl iniciativní. Byl to mladý, ale zkušený muž. Cítil ke mně sympatie. Způsob, jakým se na mě díval…“ zamyšleně protáhl.  „Prostě jsem nemohl uvěřit vlastním očím! Byl velmi atraktivní, však si jej sama viděla. Obnovil mou naději a byl mi po „ směrech sympatický. Zároveň jsem však, proti tomu pocit, v sobě bojoval ze všech sil.

Pro Alexandra bylo těžké začít, ale teď se slovy skoro dusil, věty tekly často i bez plynulosti. Jako by je ze sebe chtěl shodit, bez ohledu na to, v jakém pořadí.

„Divím se, že to tvé nervy vydržely,“ řekla Cecilie.

„Mnohokrát jsem byl blízko kolapsu,“ přiznal. „Vím, že jsem se v té době choval podivně. Potuloval jsem se po chodbách hradu v naději, že ho někde potkám, ale přesto jsem se držel dál od míst, kde jsem věděl že ho určitě potkám, mluvil jsem hodně s ženami, abych si dokázal, ... Bůh ví, co... Ach, Cecilie, tak strašně jsem se bál! Byl jsem jako ochromen strachem. Až jednoho dne, se mne Hans zeptal, zdali bych s ním nechtěl navštívit jeho přátele. Váhavě jsem s tím návrhem souhlasil. „

Cecilie si přála, aby světla byla rozsvícena. Chtěla mu vidět do očí a přála si, aby on mohl vidět, v těch jejích soucit. Cítila, že jí potřebuje, a tak jej na chvíli vzala za ruku, a pak si odsedla bokem. Přílišná blízkost by mu asi nebyla příjemná, pomyslela si. Alexander se znovu odmlčel, a pak začal vyprávět:

„Hans to věděl! Prohlížel si mě, zvláštním způsobem. Možná, že moje vyděšené oči, vyhledávající ty jeho, byli dostatečně výmluvné. Tak jsem se setkal s jeho přáteli! Oni byli jako já, Cecilie, a bylo jich tam mnoho! Zpočátku jsem se cítil hrozně trapně, ale oni se ke mně byli laskaví, hovořili o svých životech, úžasně podobným tomu mému. Ale nejdůležitější bylo, že mě nakonec naučili něčemu, čeho jsem sám stále nebyl schopen. Nikdy se nestydět, ale také sebe nebo někoho z bratrů nikdy neodhalit. Uvědomil jsem si, že nejtěžší bude přijmout svůj osud. Byl jsem velmi rád, když se mi podařilo překonat vlastní zoufalství. „

Pevně ​​sevřel pěsti odpočívající mu na kolenou.

„Ten večer Hans přišel do mého bytu,“ řekl spokojeně. „Myslím, že není třeba více dodávat.“

„Nemusíš,“ přiznala Cecile se slzami v očích a hlasem, který prozrazoval její pocity. „Takže Hans byl opravdu tvůj jediný, skutečný… vztah?“

„Ano. Dva roky šlo všechno dobře. Ale nakonec, jak sama víš, jsme byli prozrazeni. On byl tak neopatrný, jako kdyby mu moje úzkost dělala radost. Možná si myslel, že nám to nemůže ublížit, že je nesmrtelný nebo co já vím. Opustil mě. Jeho nový přítel tu byl nováčkem, ve městě byl od nedávna, proto neměl žádné výčitky odsoudit mě jako bývalého přítele Hanse. Víš, když padal, chtěl sebou strhnout co nejvíce ostatních…“

Cecilia kývl v odpověď:

„Myslím, že spousta lidí má takové tendence.“

„Ano. Ještě dnes musím jet do Kodaně, kvůli soudu.“

 Dnes? Už se blíží svítáni. Její svatební noc končí.

„Půjdu s tebou.“

„Raději ne, Cecilie. Bude to dost… nepříjemné, celá ta věc.“

„Ale mohla bych potvrdit tvé svědectví. Říkal jsi, že nedokážeš křivě přísahat. Já nejsem až tak vznešená. Lidé ledu měli vždy svou vlastní formu náboženství, které je více věcné, a bližší k živým, než křesťanství. A bude vůbec soud třeba? Není naše manželství dostatečným důkazem?“

„Možné to je. V každém případě by mělo být důležitým faktorem. Nemyslím si, že se příliš ví, že existují lidé, kteří mohou udržovat vztah se zástupci obou pohlaví. Pokud vím, formální manželství mi příliš nepomůže. V opačném případě…“

 Najednou se zarazil….

„Bože! Zapomněli jsme na důležitou věc! Koneckonců, i tvou čest je třeba napravit, má drahá přítelkyně!“

Cecilia se na něj podívala, když zapálil svíčku, ne, opravdu netušila, co se děje. Byl to zvláštní pocit, vidět jej.... na dlouhou dobu byly jen hlasem ve tmě. Teď když jej viděla, nebyla schopná pochopit, že jí tento silný, odhodlaný cizinec svěřil takové podrobnosti ze svého života. Ano, přesto všechno, byl pro ni Alexander Paladin stále cizincem. Zachvěla se.

S tímto mužem, budu sdílet celý svůj život, pomyslela si.

Nemohla dovolit, aby toto uvědomění jí způsobilo bolest.

Na podnosu s ovocem našel Alexander ostrý nůž. Lehce se s ním řízl do špičky prstu a jemně stiskl, dokud netekla krev. Ve světle svíček se zdálo, že je téměř černá.

„Posuň se,“ nakázal jí.

Poslechla bez protestů, i když ničemu nerozuměla. Alexander potřel několika kapkami krve prostěradlo, zhruba uprostřed postele.

„Tak!“ ulehčeně si povzdechl. „V dopoledních hodinách se budou šířit zvěsti, že manželství Alexandra Paladina se slečnou Cecilia bylo završeno.“

 Cecilie si povzdechla taky.

„Děkuji, Alexandře! Je to od tebe milé. Děkuji za ohleduplnost.“

„Může to pomoci nám oběma,“ usmál se přátelsky.

 Cecilia se začala smát.

„Myslela jsem, že svatební noci bývají nudné!“

 On se také srdečně zasmál.

„Myslím, že hlavně více stresující! Děkuji ti za laskavost, drahá Cecilie, a za pochopení!“

„Myslíš si, že ti rozhovor se mnou alespoň trochu pomohl? Chci říct, ulevilo se ti?“

„Ano a velmi! Všechno se mi zdá nyní mnohem čistší.“

„Taky mám takový pocit. Teď ti rozumím mnohem víc. Alexandře, měla jsem strach, že si neporozumíme. Že jsem si vzala cizince a že bude muset žít ve velmi nekonvenčním vztahu. Ale totéž asi platí i pro tebe. Nebo tebe to neděsilo?“

Alexander ještě neuhasil svíčku a zamyšleně se na ni podíval.

„Včera, jsem měl na chvíli podobné pochybnosti. Ale uklidnil jsem se, protože mi došlo, že právě takové manželství, jako je to naše nám může dát více svobody než ostatní, více tradiční. Naše je založena na vzájemném porozumění a respektu, ne? Vyhneme se emočnímu boji, který se musí nepochybně objevit při intimnějším vztahu, jako žárlivost, strach, že by přestal být milován, nebo emocionální vypětí, které zbavuje člověka jeho vlastního já. Myslím si, že víš, Cecilie, že každý člověk má právo ponechat si malý koutek ve své duši, místo, kam nikdo jiný nemá přístup. To je to, co tolika manželstvím chybí. Chtějí mít svého partnera úplně, nepřipouští žádný z jeho zájmů, a to i ty nevinné.”

Cecilia přikývla.

„Myslím, že naše manželství, Alexandře, může být velmi cenné. Děkuji ti za ta slova. Cítím se mnohem klidnější. Doufám, že mi rozumíš. Tak strašně jsem se bála, abych ti nebyla v něčem překážkou.”

Vřele se na ní usmál. Jeho oči šířili příjemné teplo kdykoliv se usmál.

„Nikdy jsem si nic takového ani nepomyslel. Chtěl jsem říci, že totéž platí i pro mě. Nechci ti být v žádném případě překážkou.“

„Víš, že nejsi,“ řekla upřímně. „Ach, začala jsem být teď nějak unavená.“

„To je pochopitelné. Tento den byl náročný! Můžeme se pokusit trochu prospat.“

 Uložili se, každý na své polovině postele, dostatečně daleko od sebe. Cecilia usnula okamžitě, Alexander, který se cítil osvobozený a nyní i klidný, krátce na to také upadl do hlubokého spánku.

Když se ráno objevilo procesí, který mělo potvrdit, že vše proběhlo, tak jak má být, leželi mnohem blíže k sobě. Ve snu se dokonce našli jejich ruce.

Procesí bylo nutné, protože Alexander pochází z vévodského rodu, a v takových případech bylo zvykem, že delegace významných mužů a dam z království potvrdili splnění manželství. Dříve to bylo mnohem horší, vznešené dámy a páni trávili svatební noc v pokoji mladého páru. Na konci se však v důsledku všeobecného tlaku, požadavky snížili.

Tito dva "zločinci", Cecilie a Alexander, to přijali s vděčnosti.

Procesí vstoupilo tiše, po špičkách, a obklopili postel ve velkém kruhu. Nepadlo jediné slovo, aby nevzbudili očividně velmi unavené novomanžele.

Vznešené dámy a pánové kývali hlavami. Všechno vypadalo skvěle. Nikdo nevěnoval pozornost skutečnosti, že svíčky právě dohořeli do konce.