Nemohl spát, zatímco ona vedle něj klidně oddechovala, on se zase začal zabírat svými myšlenkami. Byl vděčný, že usnula, aspoň bude mít nějaký čas na to se zase pohrabat v té špíně, kterou napáchal. Kdyby ji nepotkal, byl by asi dávno mrtvý.
Stál přede dveřmi a s úsměvem na ně zabušil. Chvíli počkal. Otevřely se dveře a v nich stála docela obyčejná starší žena.
"Můžu vám pomoci?" zeptala se s obavou v očích. Bála se, ale pohled na něj ji fascinoval. Líbil se jí ten zvláštně bledý muž s tmavými vlasy. Ale ty oči. Ty oči ji děsily nejvíc.
Nadechl se, otevřel ústa v odpověď, ale jak to udělal, uvnitř něj se probudilo zvíře. V ústech ho něco píchlo. Skočil po ženě a zakousl se jí do krku. Nečekal, že tohle udělá. Byl překvapený svojí vlastní reakcí. Hltal její krev, oči vytřeštěné. Chtěl přestat, ale to zvíře bylo o tolik silnější než on.
Dopil, pustil její tělo a ona se sesunula k zemi. Ozvala se dutá rána, ale ne tak silná, aby to slyšel zbytek osazenstva. Chtěl víc. Po té ženě ho popadla ještě větší chuť. Už nad ničím nepřemýšlel. Vtrhl do vedlejší místnosti a všechny je pozabíjel. Mohl si dovolit každou svou kořist, každý chod svého jídla vychutnávat. Věděl, že i kdyby utekli hodně daleko, on je za chvíli dožene a pochutná si na nich.
Vypil z nich všechnu krev, posledního zabil mimo dům a pak se vrátil pomalými kroky zpátky. Ale pořád neměl dost. Došel do domu a zabil i zvířata, ale ta mu tolik nechutnala, takže je po chvíli nechal.
Cítil se jako měch plný krve. Složil se podél stěny na zem. Stala se z něj zrůda. Už věděl, proč ho bohové zrazovali od nesmrtelnosti. Ale už bylo pozdě litovat. Veškeré výhody, které jeho nové vylepšené tělo nabízely, se rozplynuly v dým.
Podíval se na svou ruku a zděsil se. Nejenže byla bledá, ale teď mu na povrchu kůže byly vidět cévy, které rozháněly po těle čerstvě spolykanou krev. Vytřeštěně se díval na vlastní ruku. Ačkoli necítil, že by mu bilo srdce, krev pumpovala v určitých intervalech. Znechuceně na ni hleděl a nemohl uvěřit svým novým očím.
"Jsem zrůda, vyděděnec, prokletý…" zašeptal, zdrcený svým momentálním osudem. Kdyby tak mohl vrátit čas…
Ale nechtěl, byl spokojený. Měl svojí Elenu rád, ne, miloval ji. Byla světlem jeho života, který se životem nazývat nedal. Byla pro něj vším a ničím zároveň. Všechno s ní bylo o tolik jednoduší.
Uvědomil si, že předbíhá svoje myšlenky. Vrátil se tedy k místu, kde skončil…
Připadal si jako zrůda. Zabil lidi, živil se jejich krví. Stal se sice tím, čím chtěl, ale nebylo to přesně podle jeho představ. Přál si být nezávislý, ne být parazitem na lidech. Připadal si jako veš ve vlasech, blecha poskakující chlupy, pijavice. Ano, stal se pijavicí. Začal si tak říkat, PARAZIT. Byl znechucený sám sebou.
Připadalo mu najednou šokující, jak se začal nenávidět. Vždy si přál být jiný, jedinečný, originální, nesmrtelný. Ale stálo mu to za to, což mu došlo až před pár stoletími, když našel Elenu.
Pořád na ní musel myslet.
Bloudil. Bloudil, tápal. Tápal a nevěděl.
Pokud se opravdu stal tím predátorem, tou zrůdou, pijavicí, prokletým, musel najít způsob, jak se začlenit do společnosti. Vždyť na to měl zbytek svého bytí, zbytek svého života, vlastně to měl být všechno začátek. Podíval se tedy svému bytí do očí. Musel se srovnat s tím, co je a začít se snažit žít, aspoň v rámci možností…
Nenechal se vykolejit, možná jen trochu. Začínal se rozmýšlet, zkoumat jeho možnosti. Chtěl zůstat mezi lidmi, aspoň bude mít blíž potravu. Nebyl to jediný důvod, chtěl lidi, chtěl sdílet. Poznat svou kořist. Znalost kořisti přece dělá lov o něco jednodušší.
Prvně ale musí poznat svoje možnosti, má roky, desetiletí a staletí na to, aby sám sebe poznal. Nemůže to být zas tak velký problém. Zamyšleně přecházel po domě. Jaké jsou jeho možnosti? Je rychlý, vytrvalý, nemusí dýchat, jí krev, ale spí taky? Je ještě něco v jeho nové existenci, o čem nevěděl? Jak je asi vybaven jako lovec lidí, nejhorší predátor? Jeho smůla byla v tom, že byl sám a nevěděl, co má od sebe očekávat. Začal se sám sebe trošku bát, ale nevěšel hlavu.
Začal zkoumat své možnosti. Bál se vyjít na slunce, ale nedalo mu to. Vyšel ven do slunečného dne a nic. Vůbec nic se mu nestalo. Jen byl unavený. Začal se tedy pohybovat pouze v noci, aby se zbytečně nevysiloval. Pozoroval svoji kořist. Zkoumal, jak se chová, ačkoli byl člověk, nevěděl jak přesně se na to dívat očima predátora, kterým se stal. Musel se dostat do své role, vlastně ani ne role, do svého nového životního údělu.
Zkoumal každý pohyb svých potencionálních objetí. Učil se ovládat svojí žízeň, začínalo se mu dařit. Ze zatracence se začal stávat sebevědomý prokletý. Už si nevyčítal, čím se stal, začínal se srovnávat sám se sebou. Tím, že přijal sám sebe, se stal lepším lovcem. Naučil se předvídat myšlenky své kořisti. Začal se lovem bavit. Byl jako rozverné zvíře, které zabíjí jen pro zábavu. Občas někoho zabil, i když vůbec neměl hlad. Byl jako kotě pumy. Zabíjel jen pro svou vlastní zábavu, ale vždy si dával pozor, aby se neprozradil.
Naučil se lidi skolit několika způsoby, ale nejraději měl, když se mu jeho oběti sami daly, naservírovaly jako na stříbrném podnose. Ovládal zabíjení od surovosti, kdy jeho oběti křičely strachem, panikou a bolestí, až po jemnost, kdy si hrál se svou obětí. To mu zůstalo do dnešních dnů. Zabíjel muže i ženy bez rozdílu. Někdy si i vyhledával muže nebo ženy, kteří měli homosexuální sklony. To se mu nejvíce líbilo na Římu, jejich nekonečné orgie plné jídla, pití a sexu. Užíval si svůj zatracený život plnými doušky.
Jak tak přemýšlel nad sladkou krví homosexuálů, dostal na ní chuť. Líně se přetočil na bok a lechtáním se pokoušel probudit Elen. Protáhla se jako kočka a zamrkala na něj. Vyskočila na čtyři a začala vrnět.
"Mám chuť na něco sladkého…" zavrněla a podívala se na něj. Zarazilo ho, jak jsou spolu propojeni a usmál se. Lehla si na bok a převalila se na záda. "Drbej!" poručila a on se začal věnovat jejímu nahému tělu a drbal jí na břichu.
"Taky bych si dal něco sladkýho. Půjdeme do Růžový perly?" zeptal se zamyšleně a sledoval, jak si užívá jeho drbání.
"Taky na to myslím… Půjdeme," řekla pevně a pomalu se začala zvedat. Upravili se, aby se jejich šance zvětšily.
Bar Růžová perla byl vyhlášený podnik pro homosexuály. Oba si užívali tuhle krásně uvolněnou dobu. Richardovi to připomínalo časy, kdy se zdržoval v Římě, ale je to let a let. Ty orgie, které zažíval. Jídlo, kterého bylo všude plno, zpěv, ženy a muži. A tahle doba tomu byla podobná. Nebylo to sice takové jako tenkrát, ale to, že lidé přestali konečně vyřazovat vyčnívající lidi. A bylo jednodušší takové lidi hledat, když si vytvářeli vlastní komunity, kde se zdržují. Lidé svým predátorům o tolik zjednodušují život. Lovce to potom skoro přestává bavit, ale naštěstí si kořist vybírá jiné překážky, které musí lovec zdolat.
Došli do baru a Richard si hned sednul k pultu. Elen vběhla na parket a začala tančit. Rád se na ni díval. Byla tak rozkošná, když se svíjela na všechny strany a ještě přitom stihla sledovat a pomrkávat na holky kolem. Ta její energie ho fascinovala. Byla tak spontánní.
"Můžu tě pozvat na drink?" ozvalo se vedle jeho ucha. Podíval se za tím hlasem. Byl to velice hezký muž. Usmál se a zamrkal.
"Jistě, ale já tě pozvu na další," odpověděl mu a v nápojovém lístku ukázal, co si dá. Objednal a následně přirazili skleničky k sobě.
"Pavel," křikl mu do ucha.
"Richard," odvětil stejně.
Povídali si. Byl to klasický rituál, který Richarda sice obtěžoval, ale bral ho jako nutné zlo. Navíc mu Pavel příjemně voněl, takže byl ochotný a velice milý. Neměl náladu se s tím párat jako s Marianou minulou noc. Občas jen tak po očku mrknul po Elen, jak se jí daří její lov. Seděla zrovna na sedačce a líbala se s nějakou blondýnkou. Pohled na ně byl úchvatný. Trošku litoval, že se musí zaobírat Pavlem, ale měl na něj chuť, stejně by se radši přidal k holkám, ale nebyl si jistý, jestli by ho ta blondýna přijala s otevřenou náručí.
Když vycházeli na lov, nechávali si dostatečný prostor. Scházeli se až k ránu, oba nakrmení. Měl rád její styl lovu, byla tak nenucená. Zatřepal hlavou, potřeboval se soustředit na svojí dnešní oběť.
Povídali si, ale už ho to značně unavovalo. Pod záminkou vyvedl Pavla ven a dovedl si ho do uličky. Začali se líbat, Pavel byl tak žádostivý. Líbil se mu muž jako Richard. Byl tak silný a ten jeho zvláštní výraz v obličeji společně s tím, jak exoticky vypadal. Vždy se mu takoví muži líbili, tím se nikdy netajil. Stáli v tmavé uličce a vášnivě se líbali.
"Vem si mě celýho…" zašeptal Pavel. To nemusel říkat dvakrát. Trochu tenhle styl Richarda unavoval. Dostal chuť na lovenou oběť, přál si ho nahánět po tmavém lese. Vystrašit ho do nepříčetnosti.
Bafl by na něj, ale nechtěl, tak sladkou krev dlouho necítil. A zostřit jeho krev adrenalinem by byla škoda. Už chtěl být po jídle, chtěl se dívat, jak jeho Elen mámí slečny, jak si s nimi pohrává jako kočka s myší. Na jejím lovu bylo něco tak kouzelného, ale rozkošného zároveň.
Vysunuly se mu špičáky a on se labužnicky zakousl. Voněl výborně, ale ještě lépe chutnal. Hltal jeho krev, nadhazoval si ho, jako by snad mohl popohnat krev v jeho těle, ale bylo to jako mlátit prázdnou slámu. Čím více ho zbavoval života, tím pomaleji krev tekla. S posledním lokem vyhodil jeho tělo do kontejneru.
Protáhl se novou silou, která se mu rozlévala v jeho cévách. Tato večeře byla výborná, za posledních pár měsíců nikoho tak lahodného neměl.
Do baru už se vrátit nemohl, ale nechtěl jít domů sám. Vylezl si tedy na střechu nedalekého domu, položil se na záda a kochal se pohledem na noční oblohu. Až Elena vyjde ven, tak jí ucítí a pak se k ní přidá.
Zatímco se díval na hvězdy, nějaký bezdomovec našel mrtvé tělo Mariany. Ukradl jí poslední peníze z peněženky, na co by byly mrtvé? A zavolal policii. Nikdo z těch tří, Richard, Elen ani Cali, nevěděli, že se možná jejich nitky osudu svážou mnohem víc, než by čekali. Osud je tak vrtkavý, kdoví, kam zavane vítr tentokrát a jak s jejich životy naloží.
Jedno bylo víc než jasné: Jednomu z nich se to nebude líbit…
