3. kapitola - 2. část
PO SNÍDANI jsem nejedla a Nashovi nechutnalo, tak jsme se zastavili v obchodě se sendviči, kde jsme koupili sáček den starého chleba. Pak jsme zamířili k White Rock Lake, abychom nakrmili kdákající, zobající hejno hus, pár z nich byli odvážní malí démoni. Jedna mi vytrhla chleba přímo z ruky málem i s mými prsty a další štípla Nashe do boty, když jídlo nevytáhl z tašky dostatečně rychle.
Když už byl chleba pryč, unikli jsme husám – jen taktak – procházkou okolo jezera. Vítr mi bušením cuchal vlasy a já zakopla o uvolněné prkno na molu, ale když mě Nash vzal za ruku, nechala jsem ho ji držet a ticho mezi námi bylo příjemné. Jak by nemohlo, když teď už viděl každý stín v mé duši a každý koutek v mé mysli a ani jednou mě nenazval bláznem – nebo si ani netroufnul.
A proč ne? Přemýšlela jsem, kradmo se na něho dívala na jeho profil, když mžoural do slunce přes jezero. Nejsem dostatečně pěkná?
Ne, nechci být poslední na jeho pověstném seznamu úlovků, ale nevadilo by mi vědět, že jsem vhodná.
Nash se usmál, když si všiml, že ho pozoruju. Jeho oči byly ve slunečním světle víc zelené než hnědé a vypadalo to, že lehce víří, pravděpodobně odrážením pohybů vody. „Kaylee, můžu se zeptat na něco osobního?“
Smrt a duševní nemoc nejsou osobní?
„Jen pokud se můžu na něco zeptat já tebe.“
Zdálo se, že si to chvíli rozmýšlí, pak se zakřenil, blýskl jedním hlubokým ďolíčkem, a jak jsme šli, stiskl mi ruku. „Ty první.“
„Spal si s Laurou Bell?“
Nash mě zatáhnutím přiměl náhle zastavit a dramaticky vyklenul obočí nad dlouhými, krásnými chlapeckými řasami. „To není fér. Neptal jsem se s kým´s byla.“
Pokrčila jsem rameny, užívala si jeho rozpaky. „Ptej se dál.“ Ani jsem nepotřebovala prsty, abych si to odškrtla ze seznamu.
Zamračil se; zjevně mu přišla na mysl další otázka. „Když řeknu ano, naštveš se?“
Pokrčila jsem rameny. „Do toho ti nic není.“
„Tak proč se staráš?“
Grrr… „Dobře, nová otázka.“Znovu jsem ho trhla do kroku, sbírala jsem v sobě odvahu, abych se zeptala na něco, při čemž jsem si nebyla jistá, jestli chci znát odpověď. Ale musela jsem to vědět dřív, než věci ještě pokročí. „Co tady děláš?“ Kvůli důrazu jsem zvedla naše spojené ruce. „Co si od toho slibuješ?“
„Tvoji důvěru, snad.“
Hlava se mi při tom jen lehce pootočila a já potlačila omráčený úšklebek. „To je ono?“ Mrkla jsem nahoru na něho, jak jsme šlápli na molo. I kdyby to byla pravda, tak to nemůže být všechno. Nasadila jsem předstírané zamračení. „Jsi si jistý, že se se mnou nepokusíš vyspat?“
Jeho úsměv byl tentokrát opravdový, jak si mě přitáhl blíž a jemně mě zatlačil proti starému dřevěnému zábradlí se rty kousek od mého nosu. „Ty se nabízíš?“
Srdce mi závodilo a nechala jsem ruce na jeho zádech, obkreslovala jsem tvrdé plošky přes jeho tričko s dlouhým rukávem. Cítila jsem ho tlačit proti mně. Zblízka jsem si k němu přičichla. Užívala jsem si to, jen po jeden okamžik škobrtnutí srdce…
Pak jsem dopadla zpátky na zem s fantasticky zdrcujícím zaduněním.
Poslední věc, co jsem potřebovala, bylo být uvedená mezi bývalky Nasha Hudsona. Ale předtím než jsem přišla na to co říct, aniž bych ho nasrala nebo zněla totálně prudérně, se jeho oči zaleskly pobavením a on se naklonil dopředu a políbil mě na špičku nosu.
Zalapala jsem po dechu a on se zasmál. „Žertoval jsem, Kaylee. Jen jsem nečekal, že o tom budeš přemýšlet tak dlouho.“ Zakřenil se, pak ustoupil a znovu vzal mou ruku, zatímco jsem na něho ohromeně zírala a tváře mi žhnuly.
„Zeptej se mě, dřív, než změním názor.“
Úsměv mu povadl, žertování bylo pryč. Co jiného by mohl chtít vědět? Co nám dávali v blázinci k obědu? „Co se stalo tvojí mámě?“
Oh.
„Nemusíš mi to říkat.“ Zastavil se a otočil tváří ke mně, změnil svůj názor, když si spletl mou úlevu s rozpaky. „Byl jsem jen zvědavý. Ohledně toho jaká byla.“
Odstrčila jsem si zamotaný pramínek hnědých vlasů pryč z obličeje. „Nevadí mi to.“ Přeju si, aby byla moje matka stále naživu, samozřejmě a opravdu si přeju, abych mohla žít se svojí vlastní rodinou, raději než se Sophiinou. Ale máma je pryč hrozně dlouho, sotva si ji pamatuju a já jsem zvyklá na otázky. „Zemřela při autonehodě, když mi byly tři.“
„Viděla jsi někdy tátu?“
Pokrčila jsem rameny a skopla z mola kamínek. „Přijížděl několikrát za rok.“ Pak už jen na Vánoce a moje narozeniny. A teď už jsem ho neviděla víc než rok. Ne, že bych se starala. On má svůj život – nejspíš – a já svůj.
Soudě podle záblesku sympatie V Nashových očích, slyšel i ty části, které jsem neřekla nahlas. Pak se objevila nepatrná změna v jeho výraze, kterou jsem si nemohla tak docela vyložit. „Pořád si myslím, že bys o minulé noci měla říct tátovi.“
Zamračila jsem se a zamířila jsem zpátky dolů po molu s jednou rukou přes hrudník, vděčná větru, že mi pro jednou foukal vlasy pryč z tváře.
Nash běžel za mnou. „Kaylee…“
„Víš, co je na tomhle nejhorší?“ Dožadovala jsem se, když se se mnou srovnal a zpomalil do kroku.
„Co?“ Vypadal překvapeně mojí ochotou o tom mluvit. Ale já nemluvila o tátovi.
Zavřela jsem oči, a když vítr polevil, slunce bylo na mé tváři horké v překvapivém kontrastu s chladem rostoucím uvnitř mě. „Mám pocit, že bych měla udělat něco, abych to zastavila. Myslím tím, věděla jsem, že měla zemřít a já nic neudělala. Ani jsem jí to neřekla. Jen jsem zastrčila ocas a běžela domů. Nechala jsem ji zemřít, Nashi.“
„Ne.“ Jeho hlas byl pevný. Otevřela jsem oči, když mě otočil tváří k němu, dřevěná prkna pod námi zavrzala. „Nic jsi neudělala špatně, Kaylee. To, že jsi věděla, že se to stane, neznamená, že jsi to mohla zastavit.“
„Možná mohla. Ani jsem to nezkusila!“ A byla jsem tak pohroužená do toho, co její smrt znamenala pro mě, že jsem málem přestala přemýšlet, co jsem pro ni měla udělat.
Jeho pohled se zavrtal do mého, jeho výraz byl divoký. „Není to tak jednoduché. Smrt neudeří náhodně. Jestli byl její čas, aby odešla, není nic, co by kdokoliv z nás mohl udělat, aby to zastavil.“
Jak si může být tak jistý? „Přinejmenším jsem jí to měla říct…“
„Ne!“ Jeho drsný hlas vylekal nás oba, a když se natáhl, aby uchopil mou ruku, ustoupila jsem o krok. Nash nechal klesnout hlavu a ruce držel napřažené, že nemá v úmyslu se mě dotknout, pak je strčil do kapes. „Nevěřila by ti. A vůbec, je to nebezpečné motat se kolem věcí, kterým nerozumíš a ty jim ještě nerozumíš. Přísahej, že jestli se to stane znovu a já tam nebudu, tak nic neuděláš. Nebo nic neřekneš. Prostě se otočíš a půjdeš pryč. Dobře?“
„Okej,“ souhlasila jsem. Začal mě děsit, jeho oči byly široké a vážné, linie jeho nádherné pusy sevřená a úzká.
„Přísahej,“ vyžadoval Nash, duhovky mu v jasném slunečním světle intenzivně blýskaly a vířily. „Musíš přísahat.“
„Přísahám.“ A myslela jsem to tak, protože v tu chvíli, se sluncem malující jeho tvář s výraznou pomocí světla a stínu, Nash vypadal nejen vyděšeně, ale i děsivě.
Ale ještě horší bylo, že vypadal, že přesně ví, o čem mluví.