3. část

Nemohla jsem setřást otupělost ze svého mozku. Tady kde? Stála jsem na chodníku, vítr byl jako kartáč na mé rozpálené kůži. Skrz velkou výlohu jsem viděla bar, skoro prázdný.  Byl naprosto snobský, s pozlacenými okraji na nábytku a s měkkým osvětlením. Ohromný chlap seděl na vzdáleném konci baru zády k výloze, kterou jsem čučela dovnitř.

„Vidíš toho muže?“ pošeptal mi můj nový kamarád. „Chce tě políbit.“

Opravdu chce? Nalepila jsem obličej na sklo, abych na něj lépe viděla. Jen myšlenka na toho cizího muže, který mě chce políbit, přinutila mé tělo chvět se neznámou touhou.  Ten chlap v tom prvním baru mě nechtěl… ale tenhle ano? Skrze tu mlhu v mé hlavě se to zdálo jako dobrý nápad. Zamířila jsem ke dveřím.

„Počkej,“ řekl můj kámoš, když mě chytil za ruku. „Před tím, než tě nechám jít… slib mi, že se vrátíš a setkáš se se mnou dnes večer.“

Nechápavě jsem na něj zírala. „Dnes večer?“

„Pokud všechno půjde podle plánu, strávíš dnešek s tím chlápkem tam.“ Pohladil mě po obličeji, potom upravil mé neuspořádané kadeře, jako kdyby upravoval porcelánovou panenku. „To je osud, princezno. Naše cesty se dnes večer setkají a pro něj to bude speciální noc – tyhle věci se nedějí náhodou.“ Sevřel mé rameno, téměř zoufale. „Uvidíme, co z tohohle vzejde. A my se večer znovu setkáme… pokud chceš svou kabelku zpět.“

Zvednul mou černorůžovou kabelku.

„Hej,“ začala jsem protestovat.

Zvednul si prst ke rtům, aby mě utišil. „Vrátím ti ji. Jen se dneska večer sejdeme, až s ním budeš hotová a dokončíme svůj obchod.“ S tím mě víceméně uvedl do baru.

Vklopýtala jsem do tmy. Tohle musí být jeden z těch barů s celonočním provozem, protože uvnitř byla větší tma než venku. Ale tma se mi líbila. Připadala jsem si… jako uličnice. Vlastně bych se tak cítila ať tak nebo tak. Celé moje tělo pulzovalo nějakou neznámou potřebou. Moje kůže byla napjatá, končetiny rozbolavělé. Hlava byla stále zamlžená, bohužel.

„Dáte si něco k pití?“ zeptal se barman a pochybovačně se na mě podíval. Jelikož bylo tak brzy ráno, pravděpodobně kontroloval, jestli jsem byla opilá nebo ne. Určitě jsem byla. Hodně, hodně opilá.

„Martini. Suché,“ řekla jsem, překvapená jak jasně můj hlas zní. Bylo to zvláštní, protože ta mlha z mého mozku nechtěla odejít. Možná, že ta mlha byla z něčeho jiného než z alkoholu? Vzala jsem si od číšníka své Martini a zvedla olivu, jak jsem byla zvyklá. Válela jsem ji po jazyku téměř smyslným způsobem a z krku mi vyšel tichý zvuk potěšení.

Číšník na mě zíral.

Dobře, chovala jsem se divně. Ale z nějakého důvodu se ta část mého mozku, kterou to obvykle zajímalo, vypnula. Jednoduše jsem se na něj škádlivě usmála a vyprázdnila svůj drink. Tak dobrý. Tak chladivý. Potřebovala jsem další. To teplo ve mně se nějak nechtělo zmírnit.

„Další?“ Barman se na mě usmál a sebral mou skleničku.

Kolik dalších drinků bych si mohla ještě dovolit? Sáhla jsem pro svou kabelku, abych vyndala peněženku – kruci. Pořád ji měl ten chlap. Zarazila jsem se, zasažená navzdory té mlze v mé hlavě.

„Smím?“

Bohatý, plný hlas pohladil mé uši a já zvedla pohled a zůstala zírat do těch nejkrásnějších modrých očí, jaké jsem kdy viděla. Byl to blonďatý bůh – vysoký, snědý, s náznakem úsměvu na rtech. Usmála jsem se na něj také a mlha v mé hlavě ustoupila z cesty něčemu jinému – chtíči.

Můj pohled sklouznul na jeho ústa a já si olízla rty.

Vyndal nějaké peníze a hodil je na bar, aby číšníkovi naznačil, ať nám znovu nalije naše drinky. Další sklenka Martini přistála přede mnou, ale já se na ni sotva podívala. Zírání na toho sexy chlapa přede mnou mě rozpálilo, bolestné pulzování v mém těle bylo lepší, daleko lepší než Martini.

„Já jsem Noah,“ představil se a věnoval mi okouzlující úsměv. Měl ty opravdu nejmodřejší oči. Byly téměř hypnotické. „Vypadáš, jako bys tu byla celou noc, ale já si nevzpomínám, že bych si tě všiml. Co přiměje tak překrásnou dívku vyjít si do baru v pondělí v pět ráno?“

„Nedostala jsem povýšení,“ začala jsem, potom jsem zakroutila hlavou. Oblečení bylo těsné a já si přejela rukama po těle.  Jeho pohled sklouznul k mému odhalenému krku. „Proto jsem šla ven, pít. Ale do tohohle baru jsem vešla kvůli tobě.“

Zdvořile ale zároveň zmateně se na mě usmál. „Aha–“

Ten úsměv mě dodělal. S tou mlhou a krví zpívající mi v žilách jsem se zvedla ze židle a překročila ten necelý metr mezi námi, abych přitiskla své rty na jeho. Bože, chutnal tak dobře. Jeho ústa byla horká a chutnala trochu po kávě vylepšené rumem. Rukama jsem mu zajela do vlasů a pokračovala jsem v hladovém líbání, píseň v mých žilách požadovala víc. Když jeho ruce sklouzly kolem mého pasu a začal mi polibek oplácet, pohnula jsem se proti jeho klínu, zatímco jsem si sedala obkročmo na jeho barovou židli.

Někde na pozadí mlhy si barman odkašlal.

„Omlouvám se,“ řekl Noah, když se odtahoval od mých hladových úst. Místo toho jsem mu začala přejíždět jazykem po linii čelisti. „Myslím, že odcházíme,“ řekl barmanovi. Nedávala jsem moc pozor. Chutnal tak dobře – chtěla jsem ho líbat všude.

„Zavolám vám taxi, slečno,“ řekl. „Nezdá se, že byste u sebe měla kabelku.“

Když se mě pokoušel posadit na zadní sedadlo taxíku, přitiskla jsem se k Noahovi a strhla ho dolů na sebe.

Pochechtával se mi do ucha, ten zvuk nutil mé boky nadzvednout se v očekávání. „Nechceš odjet?“

„Ne,“ odpověděla jsem a znovu ho políbila na ústa. „Můžeme jít zpátky do tvého pokoje?“ Ta myšlenka přiměla explodovat mé tělo touhou. Páni, páni, páni.

Přelétnul pohledem na řidiče taxi. Potom se podíval zpět na mě. „Chceš jít zpátky do mého pokoje?“

„Chci tě,“ řekla jsem. Já i ta mlha. „Nejsem opilá. Prostě tě chci.“

„Dobře,“ odpověděl, jeho modré oči plály. Vytáhnul mě z taxíku a pohladil mě po zadečku. „Prozradíš mi své jméno?“

*~*~*~*~*

Ačkoli ta mlha neopustila mou mysl, byla jsem tak vzdálená, že to ani nevadilo. Noah a já jsme se milovali hodiny. V posteli. Na podlaze. Ve sprše jednou, to jsem si poměrně jistá, ale těžko říct. Ta planoucí touha, kvůli které jsem se na něho vrhla, nechtěla odejít: nezáleželo na tom, kolikrát jsme měli sex, nemohla jsem uhasit ten hlad hořící uvnitř mě. Nakonec jsme se úplně vyčerpali a já se na něj zhroutila.

Probudila jsem se o několik hodin později, celá prochladlá. Stále jsem ležela na Noahovi, který usnul pode mnou. Ta mlha se vrátila, silnější než kdy předtím. Jako omámená jsem se začala oblékat. Blůza. Sukně. Boty. Podprsenka. Nemohla jsem najít svoje kalhotky nebo punčocháče, tak jsem je tam nechala. Chtěla jsem vzbudit Noaha, ale ta mlha v mé mysli mi nedovolila myslet. Všechno, na co jsem se mohla soustředit, bylo, jak chladno bylo v místnosti. Zkusila jsem si třít paže, ale moje končetiny byly netečné.

Předpokládala jsem, že se mám setkat s tamtím chlápkem, nebo ne? Pamatovala jsem si někoho, kdo zvedl mou kabelku a řekl mi, že ji dostanu zpět, když se s ním znovu setkám. Vyklopýtala jsem z Noahova pokoje a výtahem sjela dolů do haly. Žádný cizinec, žádná kabelka. Vyšla jsem na ulici a zakopla – moje boty, ve kterých se mi těžko chodilo už včera v noci, teď byly téměř vyloučené. Moje chodidla byla ztuhlá jako kostky ledu. Něco se mnou nebylo v pořádku, ale ta mlha v mé hlavě nechtěla zjistit co. Nejistá, kam mám jít, jsem klopýtala do uličky za hotelem. V uličce jsem ho předtím potkala…

„Tady jsi,“ zašeptal hlas u mého ucha, teplé ruce mě uchopily za ramena. Byl tak teplý a já tak moc studená. „Vrátila ses. Hodná holka.“

„Kabelka,“ zamumlala jsem. Dokonce ani můj jazyk se nechtěl hýbat. Co bylo špatně?

Můj temný cizinec klouzal kolem mě, jeho kabát šelestil. Svýma teplýma rukama mi zaklonil hlavu, abych si ji mohla položit na jeho rameno. „Nejdřív, jeden poslední polibek, abych to dokončil.“

Znovu, to ostré kousnutí na mém krku. Ale tentokrát, místo toho horečného potěšení, jsem cítila rozšiřující se otupělost. Moje končetiny byly ještě chladnější – mé tělo bylo jako jeden velký rampouch. Zakňourala jsem, příliš slabá na to, abych udělala cokoli jiného.

„Ššš,“ řekl a pohladil mě po vlasech. „Bolest už nebude trvat dlouho. Brzy usneš. A až se probudíš, znovu se uvidíme. Musím ti ukázat úplně nový svět, princezno.“ Dotkl se mé tváře v téměř něžném gestu. „Osud mi tě vrátil.“

V dálce zazněla siréna a můj temný cizinec zaklel.

Projelo jím napětí a jeho ruka mi sevřela paži. Chtěla jsem od něho odejít, ale svět zmatněl. Já… umírám? Nebo jen omdlévám? Byla jsem tak studená a svět byl tak zamlžený, že pro mě bylo těžké poznat to.

„Změna plánů, princezno.“ Políbil mě na tvář, potom mě zvednul a držel v náručí jako ochablou loutku.

Najednou mi oči zastřela temnota a nos zaplnil nějaký hrozný puch. Bojovala jsem, abych zůstala vzhůru, když mě pokládal na něco hebkého a měkkého, a zírala při tom nahoru na něho a oplácela mu jeho upřený pohled. Byla jsem v nějaké bedně. Zatuchlá bedna plná nějakých nafouknutých plastových věcí.

Natáhl se nahoru pro víko a v truhle byla čím dál větší tma. „Neboj se, princezno.“ Ohlédl se na ulici, když zvuk sirény zesílil. „Až se vzbudíš, nebudeš si nic pamatovat. Tohle bude jen dávno minulá noční můra.“

„Počkej,“ zaskřehotala jsem, když se víko začalo zavírat. „Proč tohle děláš?“

Podíval se dolů na mě, jeho tvář protínal švihácký úsměv. „Drahoušku, kam jinam by jeden měl schovat tělo?“

S tím se víko zabouchlo.

A když se ztrácely poslední zbytky mého vědomí, uvědomila jsem si, že ten debil mě nechal v kontejneru.

Ne-konec…