3.část
02.03.2012 08:43
Ten, co tomu Carlisleovi něco šeptal do ucha - rozuměla jsem mu něco o tom, že jsme si všimli jejich očí -, byl opravdu krásný! Když si všiml, že ho pozoruji, tak se usmál, ale hned na to se zachmuřil. Na mě to působilo jak jinak než červenáním. Stočila jsem raději svůj pohled na Carlislea.
"My ale nejsme tací, jaký jste asi doposud potkali. Nelovíme lidi, ale zvířata, proto barva našich očí," vysvětloval. Trochu mě to udivilo, tak jsem otevřela pusu dokořán. Ten kluk, jenž se předtím bavil s Carlislem, se mírně uchechtl a já z pomocí červeně na mé tváři, jsem navrátila svou tvář do pořádku. I tak mi ale vyjela otázka:
"To jde?"
Za sebou jsem uviděla nechápavé kroucení hlavy červenohnědého vlka.
"Ano, jde to," odpověděl mi se shovívavým výrazem. Teď si o mně určitě mysleli, že jsem totálně retardována.
"Aha. Víte ale, přesto vám tak nějak nevěříme." Snažila jsem si vsugerovat, že jsou stále nebezpeční.
"Ano, tomu rozumíme. Opravdu bychom vás nechtěli nijak ohrožovat, ale rádi bychom tu zůstali. Nebudeme tu dlouho. Maximálně tak šest let."
Podívala jsem se na kluky, zvláště na našeho vůdce a ten se zdál nerozhodný.
"Pokud chcete, tak můžeme přijít zítra a dohodnout se, kam můžeme," navrhl.
Ephraim pokýval hlavou, jakože souhlasí a já jim to přetlumočila.
Dohodli jsme se, že skutečně zítra přijdou a jakmile mi zmizeli z očí, tak jsem se běžela přeměnit.
"Co si o tom myslíš?" zeptala jsem se hned.
"Byl bych pro. Ještě se zeptáme starších, jaký o tom mají názor, ale podle mě nám nehrozí nebezpečí. Viděli jste jejich oči. Zdá se, že mluvili pravdu."
Všichni jsme jako zblblí přikývli a rozhodli se jít s nimi hned domluvit. Během cesty mě ale kluci provokovali.
"Quile, viděl jsi, jak na tom zrzounovi visela Bella na očích?" zeptal se ho Levi a já temně zavrčela. Ignorovali to.
"Viděl jsem to, ale i on na ni věčně koukal."
"To víš, my jsme byli jako vlci, jinak by visel pohledem na mně," smál se.
"Jste blbci," zavolala jsem ještě a proměnila se. Domů už to nebylo daleko a já rozhodně nechtěla poslouchat ty jejich blbý kecy. Musela jsem si ale přiznat, že se mi ten "zrzoun", jak ho oni oslovili, líbil.
"Tati? Jsi doma?" zeptala jsem se ve dveřích.
"Jsem v obýváku," zavolal na mě. Našla jsem ho, jak seděl na gauči a u něj měl položené noviny.
"Potřebujeme tě u Ephraima. Potkali jsme Studené," vysvětlila jsem mu na rychlo.
"Bojovali jste s nimi?" zděsil se a začal mě probodávat pohledem.
"Ne, neboj. Všechno se dozvíš, až tam budeš."
Rychle na to vstal, čapl mě za ruku a vyrazili jsme k našemu náčelníkovi kmene.
V domě to tam zatím žilo. Nikdo ze starších jim nevěřil. Naše smečka tomu mezitím jen přihlížela. Nikdo se neprojevoval, jen jsme se dívali na jejich nesouhlasné tváře. Ve mně to vřelo a musela jsem co dělat, abych se nepřeměnila. To samé jsem viděla i na klucích. Oni se s nimi prát nemuseli, a tedy nezvážili všechna pro a proti, když nepodepíšeme dohodu.
Chytla jsem Quila pod stolem za ruku. Stačilo málo a mohl se přeměnit. Vděčně se na mě podíval, ale moc mu to nepomáhalo. Rozhodla jsem se, že mu přelezu na klín. Občas jsme to dělali, když jsme se cítili naštvaní. Překvapeně se na mě podíval, ale tohle mu opravdu pomohlo. A nejen jemu. Všichni se na nás překvapeně podívali, někomu zacukaly koutky a nakonec to vypadalo, že jediný, kdo pochopil, o co se pokouším, byla naše smečka.
Naštěstí to ale způsobilo, že všichni zmlkli. My čtyři jsme se tomu potichu smáli, ale po chvilce toho Ephraim využil a zase zvážněl téma.
"Jsem pro, abychom s nimi uzavřeli dohodu o území," vyhrkl a všichni se na něj překvapeně podívali, až na nás, samozřejmě.
"Já jsem zásadně proti."
"Já taky."
"Já taky."
"Já taky," vyjádřili se všichni starší. Kdyby hlasovali jen oni, tak by to jistě vyhráli, ale důležité slovo jsme měli i my.
"Já jsem pro," začal Quil.
"Taky pro."
"A já taky pro," ukončila jsem.
"Je rozhodnuto," podotkl Ephraim a zvedl při tom obočí na ně.
"Jestli něco nevyjde…" začal jeho otec.
"Proč by to nevyšlo? I kdyby, tak se s nimi popereme my a upřímně z nich žádnou hrozbu necítím. Oni by nás mohli už dávno zabít!" skočil mu do řeči.
Tiše jsme pozorovali tu výměnu mezi synem a otcem.
Nakonec se rozhodlo. Zítra se s nimi sejdeme a dohodneme se o území.
Já šla ještě spát, přeci jen už jsem měla po službě a druhý den byla škola, i když jsem to poslední dobou hodně flákala.
Druhý den jsme netrpělivě přecházeli opět na stejném místě v lidské podobě. Tu jsem si vydupala já, protože jsem to chtěla slavnostně podepsat všemi ze smečky a všemi z jejich klanu.
Skutečný důvod byl trochu jiný, ale ten jsem se styděla přiznat i v myšlenkách. Ve skutečnosti mě trápilo, že bych ho už svýma lidskýma očima neviděla. Všichni o tom věděli, ale rozhodli se mě neprovokovat.
Ještě, když jsem byla ve škole, dohodl se Eph se staršími o důležitých bodech dohody.
Prostě na ně nezaútočíme, pokud neporuší to, co předtím slíbili, tedy, že nezaútočí na člověka. K tomu všemu jsme i chtěli, aby nikoho nepřeměnili, ale v tom jsme si nebyli jisti, že by to splinili.
I o území přemýšleli. Rozhodli se, co všechno nám bude stačit. Nakonec nám postačí asi patnáct kilometrů kolem hranic rezervace. Dál stejně nepůjdeme, co bychom tam dělali. Vždycky jsme se raději drželi doma. Prostě… Doma je doma.
"Už je cítím." Zkřivil nos Levi.
Ano, voněli trochu sladčeji, ale nebylo to tak hrozné, jako to cítili oni. Prostě měli citlivé nosánky, suchaři.
Ale opravdu se za chvilku objevili. Okamžitě můj pohled zabloudil k němu, jenomže i on se na mě díval, takže jsem okamžitě sklopila pohled. Levi nás s úsměvem pozoroval a následně na to mě objal kolem pasu. Dřív by mi to nevadilo, ale teď to bylo nepříjemné. Vymanila jsem se mu a on se tiše zasmál. Podívala jsem se ještě na "zrzouna" a on se taky lehce usmíval.
"Dobrý den, jmenuji se Ephraim Black a jsem náčelník kmene Quiletů," představil se Eph jako první.
"Těší mě, já jsem Carlisle Cullen a má rodina." Podali si ruku. "Tohle je Esme, má žena, a naše děti Edward." Ukázal na toho "zrzouna", "Rosalie a Emmett."
"Tohle jsou mí bratři Levi Uley, Quil Ateara a má jedinečná sestra." Ušklíbla jsem se a on se uchechtl, "Isabella Swanová," použil celé mé jméno. Naštěstí jsem se jim představila předtím, proto jsem jen teď kývla hlavou a usmála se.
Ihned na to se začali dohadovat o území. Eph jim na začátku představil můj návrh o podpisech a oni souhlasili s úsměvem. Během vyjednávání jsem několikrát zavadila pohledem o Edwarda a - jak jsem zjistila - i on se na mě díval. Vždycky jsem pak cítila červeň na tváři a sklopila hlavu.
Nakonec jsme začali sepisovat smlouvu. Vzala si to na starost Carlisleova žena - Esme. Nevím proč, ale jí jsem důvěřovala a ačkoliv jsem ji měla já kontrolovat, necítila jsem tu potřebu. Nakonec jsem si to po ní ještě přečetla a měla jsem pravdu. Neudělala nic jinak, než jak se domluvilo.
První to museli podepsat hlavní mluvčí - v našem případě Ephraim v jejich Carlisle. Potom přišla u nich na řadu Esme, u nás Levi, později Edward a Quil, pak Emmett a já a nakonec Rosalie. To, jak jsme to podepisovali, ve mně zase zvedlo zvědavost, protože i tak nějak jsme si sedali při schůzi naší smečky.
"Snad už se nikdy nesetkáme," rozloučil se Ephraim smíchem, ale mně to směšné nepřišlo. Až panicky jsem se podívala na Edwarda a ten mi věnoval obdobný pohled. Mé srdce se na okamžik rozhodlo, že takový maraton by nebyl vůbec špatný nápad a já si proto vysloužila několik nechápavých pohledů. Jen jeden byl plný porozumění.
"Taky v to doufám," rozloučil se obdobně i Carlisle a otočili se zády. Dívala jsem se na ně s neuvěřitelnou panikou. Chtěla jsem ho ještě někdy vidět. Potřebovala jsem ho ještě někdy vidět, ale oni mi to nějak nechtěli dopřát.
"Pojď už, Bello," zavolali na mě kluci sborem. Pomalu jsem se otočila a šla jsem za nimi. Nechtěla jsem se teď přeměňovat. Znali by mé myšlenky a to jsem rozhodně nechtěla, proto jsem se vymluvila, že se chci domů jen projít. Podezřívavě se na mě podívali, ale nakonec to nechali být.
Pomalu jsem se ploužila až domů a brečela jsem. Nesmyslné slzy se mi valily po tvářích a já je nemohla zastavit. Snažila jsem se přesvědčit, že je to nepřítel, ale nějak to nešlo, pořád jsem ho viděla se mnou, jak mě lehce objímá, přibližuje se ke mně a...
Nešlo na něj nemyslet.
Došla jsem domů, a ačkoliv se mě otec ptal, jak to probíhalo, se slovem "dobrý" jsem odešla nahoru a zabouchla dveře.
Věděla jsem naprosto jasně, že my dva spolu bychom nikdy nemohli být, ale nedalo mi to. Nějak jsem se do něj zakoukala.
Celým tím rozpoložením, brečením a emočním zmatkem jsem nakonec usnula. Asi jsem byla hodně vyčerpaná, protože se mi žádné sny nezdály a já se tak probudila ještě před budíkem. Jen jedno jsem musela udělat. Za žádnou cenu jsem se teď nechtěla přeměňovat, aby nevěděli, jak na tom teď jsem. Proto jsem hned ráno vyběhla k Ephraimovi, který měl jít teď na hlídku. Splašeně jsem doběhla k domu Blacků a bušila na dveře. Otevřel mi už připravený. Jen vyběhnout.
"Bello?" divil se.