2. kapitola

Mezi sny jsem si nemohla vzpomenout a kluk nemohl vidět, jak jsem vyděšená. Dokud nedostanu alespoň jednu otázku z mé hlavy, zaměřit se na test ze španělštiny bylo vyloučeno. Tak jsem zavolala tetě Lauren. Když jsem slyšela její záznamník, řekla jsem jí, že zavolám zpátky na oběd. Byla jsem v polovině cesty ke skříňce mé přítelkyně Kari, když moje teta zavolala zpátky.

„Žila jsem někdy v domě se sklepem?“ zeptala jsem se.

„A dobré ráno také tobě.“

„Promiň. Měla jsem o tom sen a to mě štve.“ Řekla jsem jí, na co jsem si trochu vzpomněla.

„Ach, to byl starý dům v Allentownu. Byla jsi nezbeda. Nejsem překvapená, že si to nepamatuješ.“

„Díky. To byl -“

„Jak tě tak poslouchám, můžu říct jedno. Musí to být bizardnost z noční můry.“

„Něco ohledně monstra ve sklepě. Klišé. Stydím se za sebe.“

„Monstrum? Co -?“

PA systém na jejím konci ji přerušil, plechový hlas říkal: „Doktorka Fellowsová, hlaste se prosím na stanici B3.“

„To byl tvůj signál,“ řekla jsem.

„Může to počkat. Je všechno v pořádku, Chloe? Zníš mimo.“

„Ne, jenom…moje představivost se dnes rozjela. Dnes ráno jsem vyděsila Miloše, myslela jsem, že jem viděla chlapce běžet před taxi.“

„Co?“

„Nebyl to chlapec. Ne tak jako mimo mou hlavu.“ Viděla jsem Kari u skříňky a zamávala. „Bude zvonit, takže -“

„Vyzvednu tě po škole. Odpolední čaj v hotelu Crowne. Promluvíme si.“

Linka se přerušila, než jsem se mohla hádat. Zavrtěla jsem hlavou a běžela dohnat Kari.

***

Škola. Není potřeba k tomu říct víc. Lidé si myslí, že umělecká škola musí být jiná, všechna tvůrčí energie vře, třídy plné šťastných dětí, dokonce i Goths jsou tak blízko ke štěstí, jak jejích zmučené duše dovolí. Pro ně zosobňuje umělecká škola nižší tlak vrstevníků a šikany. Nakonec, většina dětí tady jsou ti, kteří byli na jiných školách šikanováni.

Je pravda, že podobné věci nejsou špatné v A. R. Gurneyho střední, ale když dáte děti dohromady, bez ohledu na to, jak podobné se zdají být, hranice se objeví. Druh kliky. Namísto toho ze sportovců, počítačových maniaků a nul získáte umělce, hudebníky a herce.

Jako student divadelního umění, jsem byla spojována s herci, kde se talent počítal méně než vzhled, postoj a verbální schonosti. Neotočila jsem hlavu a zaznamenala jsem tučnou nulu na poslední dva. Na stupnici oblíbenosti jsem zaznamenala dokonale průměrnou pětku. Typ dívky, o které si nikdo nemyslí, že je celá.

Ale já jsem vždy snila o tom, že být v umělecké škole je tak cool, jak jsem si představovala. Ještě lépe, můj otec slíbil, že mohu zůstat, doku neabsolvuju, bez ohledu na to, jak často jsme se stěhovali. To znamenalo, že poprvé v mém životě jsem nebyla „nová holka“. Začala jsem na A. R. Gurneyho jako nováček, stejně jako ostatní. Stejně jako normální dítě. Konečně.

Dnes, myslím, jsem se necítila normálně. Celé ráno jsem strávila přemýšlením o tom chlapci na ulici. Byla zde spousta logických vysvětlení. Dívala jsem se na jeho krabici na oběd, tak jsem špatně posoudila kam beží. Skočil do čekajícího auta u chodníku. Nebo na poslední chvíli uhnul a zmizel v davu.

To dávala perfektní smysl. Tak proč mě to pořád otravovalo?

***

„Ale no tak,“ řekla Miranda, jak jsem stála jako přikovaná u mé skříňky v době oběda. „Je přímo tady. Zeptej se ho, jestli by nechtěl jít tancovat. Jak to může být těžké?“

„Nech ji bejt,“ řekla Beth. Natáhla se mi přes rameno, chytila mou jesně žlutou tašku na oběd z horní police a houpala s ní. „Nechápu, jak jsi to mohla ztratit, Chloe. Je to prakticky neonové.“

„Potřebuje schůdky, aby viděla tak vysoko,“ řekla Kari.

Uděřila jsem ji bokem a ona se smíchem odskočila.

Beth obrátila oči v sloup. „Pojďte lidi, nebo nikdy nedostaneme stůl.“

Zvládly jsme dojít k Bethině skříňce předtím, než do mě Miranda šťouhla loktem. „Zeptej se ho, Chloe.“

Přehnaně šeptala. Brenth se ohlédl…pak rychle uhnul pohledem. Můj obličej začal hořet a já si přitiskla svojí tašku s obědem na svou hruď.

Kariny dlouhé tmavé vlasy mi přejely přes rameno. „Je to blbec,“ zašeptala. „Ignoruj ho.“

„Ne, není blbec. Prostě mě nemá rád. Nemůžu tomu pomoc.“

„A je to tady,“ řekla Miranda. „Zeptám se ho za tebe.“

„Ne!“ Chytila jsem jí za ruku. „P-prosím.“

Její kulatý obličej se zkřivil odporem. „Bože, nemůžeš být pořád jako dítě. Je ti patnáct, Chloe. Musíš vzít věci do vlastních rukou.“

„Jako telefonováním chlapovi dokud ti jeho matka neřekne, abys ho nechala být?“ prohlásila Kari.

Miranda jen pokrčila rameny. „To byla Robova matka. On by to nikdy neřekl.“

„Jo? Jenom si to pořád říkáš.“

Tato parta je fakt mimo. Normálně bych skočila a odešla od nich, ale byla jsem stále znepokojená Mirandiným ztrapněním mě před Brentem.

Kari, Beth a já jsme mluvili o chlapcích, ale nebyly jsme z nich úplně vedle. Miranda byla – měla víc kluků, než mohla vyjmenovat. Takže když začala záviset na nás, najednou bylo důležité mít chlapce, který se vám líbil. Obávala jsem se, že budu nedospělá, ale nepomohlo tomu, že se smála, když jsem se jí přiznala, že jsem nidky nebyla na skutečném rande. Tak jsem si zamilovanost vymyslela. Brent.

Myslela jsem, že bude stačit říct jméno kluka, který se mi líbí. Nemožné. Miranda mě nutila – říct mu, že ho mám ráda. No, hlavně. Byla zde malá část mě, která doufala, že by mohl říct: „Bezva. Taky mám Chloe opravdu rád.“ Bez šance. Dřív jsme spolu někdy mluvili na španělštině. Teď seděl o dvě řady dál, jakobych se najednou vyvinula na nejhorší světový případ BO.

Právě jsme došly ke kávovaru, když někdo zavolal mé jméno. Otočila jsem se a spatřila Natea Boziana, jak ke mně běží a jeho červené vlasy svítily jako maják v přeplněném sále. Vrazil tam čtvrťáka, usmál se na omluvu a pokračoval.

„Ahoj,“ řekla jsem, když se přiblížil.

„Ahoj ty. Zapomněla jsi, že Petrieho filmový klub byl tenhle týden přeložen na poledne? Diskutovali jsme o avangardu. Já vím, že máš ráda umělecké filmy.“

Falešně jsem zvracela.

„Pošlu mu tvoji omluvu. A řeknu Petriemu, že tě nezajímá ani krátká režie.“

„Rozhodovalo se to dneska?“

Nate začal couvat. „Možná. Možná ne. Tak řeknu Petrieovi - “

„Musím jít,“ řekla jsem svým přátelům a spěchala ho dohnat.

***

Setkání filmového klubu začalo v zákulisí jako vždy, kde jsme mohli věnovat práci a jíst oběd. V hledišti nebylo dovoleno jíst.

Krátce jsme diskutovali, a já jsem byla na seznamu režisérů – jediný nováček. Poté, co jsme se všichni podívali na scény z avandgardních filmů, přemítala jsem o mých možnostech na získání zkušební pásky. Tajně jsem se před koncem vyplížila a zamířila zpátky ke skříňce.

Můj mozek stále vrčel, dokud jsem nebyla v půli cesty. Poté znovu začal pracovat můj žaludek, připomínal mi, že jsem byla tak nadšená ohledně seznamu, že jsem se zapomněla najíst.

Zapomněla jsem svou tašku s obědem v zákulisí. Zkontrolovala jsem hodinky. Deset minut do hodiny. Mohla bych to stihnout.

***

Filmový klub skončil. Ten, kdo odešel z hlediště poslední, vypnul světla a já neměla ponětí, jak je zapnout, hlavně hledání vypínače vyžadovalo, abych byla schopná vidět. Tlumené, ve tmě svítící vypínače. Takhle budu financovat svůj první film. Samozřejmě, potřebuju někoho, kdo ho ve skutečnosti udělá. Stejně jako většina režisérů, měla jsem víc nápadů na lidi.

Šla jsem uličkami, dvakrát jsem se praštila do kolen. Nakonec si mé oči zvykly na matná nouzová světla a našla jsem schody vedoucí do zákulisí. Pak to bylo těžší.

Zákulisí bylo závěsem rozděleno do menších oblastí pro sklad a provizorní šatny. Byla zde světla, ale někdo jiný je měl vždy zapnuté. Poté, co jsem zjistila, že na nejbližsí zdi není vypínač, jsem to vzdala. Slabá záře z několika nouzových světel mi dovolovala vidět tvary. Dost dobrý.

Nicméně, pořád byla docela tma. Bojím se tmy. Měla jsem špatné zkušenosti jako dítě, imaginární přátele, kteří číhali na tmavých místech a děsili mě. Vím, že to zní divně. Ostatní děti si vymýšleli kamarády – já si vymýšlela zrůdy.

Vůně olejové barvy mi prozradila, že jsem v šatně, ale ta vůně mísící se s nezaměnitelnou vůní naftalínových kuliček a starých kostýmů mě neuklidnila, jako obvykle.

Další tři kroky a zavřískla jsem, jak se kolem mně vlnila látka. Narazila jsem do záclony. Skvělé. Jak přesně hlasitě jsem křičela? Opravdu jsem doufala, že zdi jsou zvukotěsné.

Mávla jsem rukou nad drsným polyesterem, dokud jsem nenašla otvor a neroztáhla závěsy. Vepředu jsem mohla rozeznat stůl na oběd. Něco žlutého bylo na desce. Moje taška?

Vypadalo to, že se nouzová chodba přede mnou protáhla, zející do temnoty. Byl to pohled – dvě stěny ze záclon směřovaly dovnitř, takže se sál zužil. Zajímavá iluze, především pro filmové napětí. Musím si to zapamatovat.

Přemýšlení o chodbě jako filmové scéně mi uklidnilo nervy. Zaznamenala jsem výstřel, pohupování mých kroků, přidání trhání by mohlo udělat scénu více bezprostřední uvedení diváka do mysli našeho hlavního hrdiny, pošetilé dívky dělající při své cestě divné zvuky.

Něco bouchlo. Vyrazila jsem a moje boty zapištěly a tenhle zvuk mě donutil vyskočit. Třela jsem si husí kůži na rukou a pokusila se smát. Dobře, řekla jsem divné zvuky, ne? Signál k zvukovým efektům, prosím.

Další hluk. Šelest. Takže máme krysy v naší strašidelné chodbě, ne? Jaké klišé. Čas na vypnutí mé cválající představivosti a soustředit se. Řídit scénu.

Náš hrdina vidí něco na konci chodby. Záhadnou postavu –

Ach, prosím. Tomu říkám levné vzrušení. Buď originální…tajemná…

Možnost dvě.

Co vidí? Dětská taška na oběd, jasně žlutá a nový, na jiném místě v tomto starém, k demolici určeném domě.

Nechte film burácet. Nenechte mou mysl bloudit –

Vzlyk se rozlehl tichou místností, pak se odmlečel a vytratil v mokré popotažení.

Pláč. Zprava. Z mého filmu. Hrdinka vidí dětskou tašku, poté slyší divné zvuky. Něco se pohnulo na konci chodby. Temný stín –

Vrhla jsem se zpět, rozběhla se pro mou tašku. Popadla jsem ji a vyrazila pryč.