2.kapitola
02.03.2012 08:53
2. kapitola
Opravdový přítel je ten, který první přijde, když celý svět odejde.
První, co jsem udělala, když jsem našla hlavní dveře a vypadla ven, bylo, že jsem vytočila složité číslo. Trvalo věčnost, než jsem se ho naučila nazpaměť, věčnost plná nadávání na Viktora, že on to má s mým jednoduchým mnohem lehčí.
"Gail! Voláš až teď? Sakra, čekal jsem u telefonu celý den!" sesypaly se na mě výčitky mého nejlepšího kamaráda. Mluvil na mě anglicky s ruským přízvukem.
Připadala jsem si jako u blbečků na dvorečku, když jsem mu odpovídala rusky. "Nemohla jsem dřív. Plahočila jsem se celou noc po Sibiři, víš?"
"Jo, jo, já vím. Bál jsem tě, že tě zabilo nějaký zvíře. Přinejmenším Robert."
Musela jsem se usmát. Měl o mně tak dojemnou starost. Kráčela jsem pěšinkou, vedoucí k nějakému parku. Vše tu kvetlo a zelenilo, ptáčci zpívali a sluníčko hřálo. Připadala jsem si jak v ráji. "Je to tu hezký."
"Odešla jsi rychle, co se stalo?"
Vzdychla jsem si a dala se do vyprávění: "Otec mi poslal dopis, ať se okamžitě dostavím do jedné vzdálené chaty. Robert mohl přijít k nám do kostela, ale zřejmě mi chtěli dát nějakou zkoušku, jestli se o sebe dokážu postarat, nebo mě ještě pořád trestal. Chtěl mě přemístit sem do Irska na školu, kvůli jedné osobě."
Chvíli bylo ticho. "Poslal tě někoho zabít?"
"No, ne tak docela. Tahle škola je jedna z mála, která se ještě pořád tak úplně nepodvolila jeho pravidlům. Mají tu silnou ochranu i Bezmocní a prý se tu vyskytuje někdo z rodů Letterwolfů."
Dokázala jsem si představit, jak strnul, pak zakroutil hlavou, poněvadž racionálně věděl, že nic takového neexistuje. "To je blbost."
"Jo, nikdy tomu sám nevěřil a já vůbec ne."
Rod Lettewolfů byl mýtus. Říkalo se, že jestli se vykoupete v jeho krvi, stanete se mocnější. Rýhy na vašem srdci se prohloubí a zdvojnásobí. Pokračovala jsem. "Proto mě sem otec poslal."
Historie byla dosti složitá. Bohužel musím říct, že s tím, co se děje s naší zemí, mám dosti velkou spojitost. Svého otce. Narodil se v Irsku, po smrti své matky se musel přestěhovat do Ruska, za svým otcem, jenž před nimi utekl. To zásadně změnilo jeho život, potkal svého nevlastního bratra Igora Iděloviče, jež ho naučil, že násilím se dokáže všechno. Spolu týrali kočky, psy a posléze i lidi. Nejdřív jen děti, a když byli starší, dokázali zabít spoustu lidí jen pro získání moci. Chtěli se dostat do vysoké pozice. Povedlo se jim a Igor se stal nejobávanější osobou Ruska. Postupně se k němu přidávalo spoustu lidí, se srdcem černým a lačným po moci a penězích. Zavedli spoustu nových a přitom starých reform. Povolili fyzické školní tresty a děti se vracely více polámané, nežli boxeři z ringu. Nechali udělat nový zákon. Každý malý prohřešek, jako je krádež něčeho bezvýznamného, se trestal smrtí. Lidi bývali popraveni přímo na ulici, pověšeni, zastřeleni nebo jim byla staťa hlava.
Za elektřinu a teplou vodu se platily neuvěřitelné sumy a o jídle nemluvě.
Jejich moc se šířila celým Ruskem. Můj otec a jeho bratr získávali pořád více lidí a peněz. Občané se báli vyjít před dům. Ti, jež měli srdce na krku malé a bez rýh, byli vyhazováni z práce a bylo jim přiděleno minimální množství jídla. Jednalo se s nimi jako s něčím nižším. Nicméně to byli ti nejbohatší lidi z nás, měli čisté a nejčestnější srdce. Nový režim jim sebral všechen jejich majetek.
Kolik demonstrací, kolik protestů se za tu dobu událo. Všichni skončili na špagátu a naháněli jen ostatním strach. Jejich mrtvoly zůstávali na náměstí po několik dnů, aby režim ukázal, že každý skončí, jako oni.
Stalo se něco, co nikdo nepředvídal. Někdo zavraždil Igora a můj otec, Hunter Waterfull, jenž se pro bezpečí přejmenoval na Huntera Cornella, na všechno byl sám. Rozčílil se a zabíjel nevinné podezřelé. Nemohl vypátrat, kdo Igora zabil a tak nastal ještě tvrdší režim. Jeho vliv se pomalu šířil i do dalších zemí.
Pak potkal mou matku. Nikdy si ho nevzala dobrovolně, vyhrožoval smrtí její celé rodiny a na jejich svatbě muselo být přítomno celé rodné město Igora, jež jej nenávidělo. Lidi byli hubení, prolezlí nemoci a hladoví.
Celou zemi začaly zdobit Igorovi pomníky, občané byli nuceni se za něj modlit, uctívat ho. Kláštery a kostely na jeho počest byly vlastně nejbezpečnější a nejvýběrovější místa v Asii. Proto jsem se tam ocitla já. Pobývala jsem v Kostele Sv. Igora, kde byla velmi striktní škola a přísná pravidla. Ten, kdo neposlouchal, byl před školou surově zmlácen, před zraky všem kolemjdoucích a spolužáků.
Tam jsem potkala Viktora. Byl to syn jednoho z těch, kteří se přidali k mému otci. Oba jsme je k smrti nenáviděli, oba zavraždili některé naše příbuzné a oba se k nám chovali hůř, než ke kusu hadru. Pro mého otce byla hlavní priorita moc a respekt. Já jsem se na jeho seznamu ocitala jen málokdy, a to, když něco potřeboval. Jako teď. Měli jsme toho s Viktorem tolik společného.
Pamatuju si, kdy jsem si ho všimla poprvé. Jeden spolužák cvrnkal papírové kuličky po třídě, učitelka si toho všimla a mě, sedmiletou blonďatou holčičku vytáhla z lavice a zlískala jako psa. Viktor se přede mě postavil a křičel, že jsem to nebyla já. Pral se s tou šílenou ženskou a obvinil jí, že je fašistka. Nevím, kde to slovo slyšel, ale dostal třikrát víc, než já. Pomáhala jsem mu léčit rány a od té doby jsme nerozlučná dvojka.
"To je blbost," zopakoval nevěřícně.
Má cesta vedla k jakémusi neupravenému hřišti. Bylo jasné proč. Po příchodu mého otce a jeho bratra skoro nikdo nehrál žádný sport. Všichni se zajímali hlavně o to, jestli přežijí.
Popisovala jsem Viktorovi, jak to tu vypadá a on mi hlasitě záviděl. Bylo to tu ještě nezkažené. Sám teď pobýval v naprosté sněhové pustině, kde ho pořád kontrolovali, nikdy se moc nenajedl a neustále potřebovali vidět jeho doklady a přívěšek, jestli je řádný občan. Už teď riskoval dost, že se se mnou vybavuje jiným jazykem a určitě je někde zalezlej v kumbále.
"Sem se to pomalu dostává. Otec chce mít pod kontrolou i svoji rodnou zemi. Viděla jsem, že na ulicích je mnohem víc strážných, dneska málem vyhodili jednoho učitele, protože učil děti, že tenhle režim není správný. Udělat tohle v Rusku, už dávno by ho zastřelili před celým městem."
Viktorův hlas byl naprosto zhnusený. "Však se neboj, tenhle trend zabíjení se k vám určitě taky dostane."