Došli domů. Byl to malý sklepní byt v jednom z činžovních domů na okraji města.
Došla ke knihovně a otevřela knihu, kterou měla rozečtenou. Uvelebila se do křesla a dala se do čtení. Richard si sedl do křesla proti ní a pozoroval, jak se u čtení tváří. Rád se na ni díval. Zase si vzpomněl, jak se stal tím čím je a znovu se přesunul do doby, kdy byl někdo jiný. Ve svých dalekosahajících vzpomínkách se přesunul do doby, kdy ještě žil ve starověkém Egyptě.
Bylo to zhruba 3. tisíciletí před naším letopočtem. Byl jedním z mágů, jen jedním z mnoha, ale jedním z nejlepších. Jmenoval se Sinuhet, což znamená syn Sykomory. Sykomora je strom, který je nad všemi stromy i keři. Sykomora je strom života. Možná už to bylo dáno jeho jménem, že se vždycky snažil nalézt tajemství nesmrtelného života. Jak byl tenkrát pošetilý. Ano, mládí je velice pošetilé.
Celé dny a noci trávil vyvoláváním bohů, démonů a duchů, aby mu prozradili, jak se stát nesmrtelným. Pokaždé, když je ale vyvolal, se mu vysmáli. Říkali mu, aby to nedělal, že bude navždy zatracený. Nedbal jejich rad. Musel se stát nesmrtelným za každou cenu. Nechtěl prožívat reinkarnace své duše. Vždyť vracet se na svět pořád dokola musí být tak unavující. Chtěl žít životem, který žil, neumírat. Zůstat člověkem, sledovat vývoj lidí na světě. Nechtěl riskovat, že se jednou na svět vrátí jako chroust, šváb nebo jiný podivný tvor. Nejlepším převtělením by byla kočka. Třeba by se stal posvátným, rozmazlovaným, faraonovým kocourem, ale nechtěl riskovat, vždyť osud je tak vrtkavý. Pořád byla možnost, že se reinkarnuje do něčeho, co by se mu nemuselo zrovna dvakrát líbit.
Nebyl zvyklý dělat ústupky. Dál usilovně pracoval na tom, aby se stal nesmrtelným. Kombinoval různé ingredience, měnil místa, kde vytvářel lektvary nesmrtelnosti a stále se spoléhal na pomoc démonů, duchů a Bohů, ale stále bez výsledku. Nevzdával se, bojoval dál. Toužil po věčném životě i za cenu, že by se měl stát zatraceným či prokletým.
Nestál o to, aby se ocitl na prahu podsvětí, kde čekají bohyně Mai a Anubis. Nestál o vytahování svého srdce, dát ho na váhu a počkat, až Mai vytáhne svoje paví pero a položí ho na druhou misku vah. Nechtěl čekat na ortel Anubise, jestli si zaslouží jít dál do podsvětí nebo, v případě toho nejhoršího, když by ho Anubis dál nepustil. Byl by sežrán odporným několikahlavým tvorem, jehož jméno měl strach jenom vyslovit nebo na něj jenom pomyslet.
Přemýšlel, dumal, zkoumal. Napadlo ho, že hlavním vodítkem k celému lektvaru by mohla být krev. Krev je lidským hnacím motorem. Prohání se v našich žilách, vlévá energii i do míst těla, o kterých ani nevíme. Ano, krev bude hlavní ingredience do jeho lektvaru. A co by mohlo být dalšího na seznamu věcí, které by vedly k jeho věčnému bytí?
Muselo to být něco spojeného s mrtvými. Už měl životní energii v podobě krve, potřeboval ještě něco mrtvého. Nějaký symbol smrti. Ale co by to mohlo být? Mrtvé dítě? Jako symbol brzké smrti? Nebo by stačilo jen maso mrtvého? Ale každý mrtvý má jiné maso, jiné stádium rozkladu, jiné tělesné znaky. Někdo je tlustý, jiný hubený, malý, velký, tlustý, tenký. Co by tedy mohlo být společného pro všechny mrtvé? Mohl to být olej na balzamování mrtvol? Nemohl, musel to být společný symbol smrti. Musel brát v potaz zbytek světa. V Evropě přece pohřbívají do truhly nebo je obalí kusem látky a zakopou do země. Země! To je ono. Hřbitovní hlína, to je symbol všech mrtvých.
Takže už měl symbol života a smrti, ale co by se dál mělo dát do lektvaru věčného života? Co by se ještě mohlo týkat nesmrtelnosti? Smrt by se měla vyrovnat, měla by být tedy zaplašena něčím posvátným. Posvátnou vodou z Nilu? To mohlo být ono. Život, smrt a něco mezi životem a smrtí.
Jak to říkali všichni, které vyvolal? Věčný život je zatracení. Zatracení. Musel tedy udělat čin, který by zatratil jeho duši natolik, aby ho Anubis nebyl ochoten přijmout do světa mrtvých. Chvíle přemýšlení mu vnukla nápad. Musí zabít dítě a jeho krev použít do samotného lektvaru. To by mohlo fungovat.
Našel si tedy dítě a podřezal mu hrdlo. Krev pochytal do poháru a smíchal se zeminou z pohřebiště, nakonec přidal vodu z posvátné řeky Nil. Pečlivě zamíchal lektvar. Modlil se ke všem bohům, aby jeho záměr vyšel. Ze všeho si nejvíc přál být nesmrtelný, ať mu to tedy bohové povolí.
"Na nesmrtelnost!" vykřikl vedle mrtvoly dítěte a pozvedl pohár do výše k nebesům, pak k zemi a nakonec do prostoru. Přiložil pohár k ústům a zhluboka se napil. Útroby se mu sevřely odporem, ale vypil lektvar do dna, oční víčka silně přitisknutá k sobě. Spolykal poslední doušky lektvaru a pohár mu vypadl z ruky. Oči vytřeštěné do místnosti.
Zatrnulo v něm jako tenkrát. Bylo zvláštní, že veškeré pocity, které kdy cítil, si uchoval tak věrně, jako by to prožíval neustále dokola, znovu a znovu. Zapomenout bylo tak těžké. Kdyby to byl věděl dřív, že nesmrtelnost přináší taková úskalí, asi by si to rozmyslel, ale neudělal by to, byla tady ona. Jeho druhá polovina zatracené duše, nemohl by jí opustit. Nedovedl si bez ní představit svoje nekonečné bytí. Byla světlem jeho prokletého života.
Myšlenkami se vrátil zpátky k momentu, kdy vypil svůj lektvar nesmrtelnosti. Jeho vnitřnosti se mu začaly kroutit, jako by se mu celé jeho soustavy začaly přeměňovat a přesunovat se na jiné místo. Hrdlo se mu sevřelo a v ohryzku mu vybuchl oheň. Ale ta bolest brzy odešla tak jako přišla. Vyčerpaně klesl na kolena. Ale to nebylo všechno, jeho přeměna pokračovala dál, na nic se ho neptala.
V plicích začínal mít pocit, jako by se mu tam začínala usazovat slizká chaluha. Topil se, ale nevěděl v čem. Upadl vysíleně na zem a naposledy vydechl.
Když se probudil, panovalo kolem něj ticho a neproniknutelná tma. Prsty začal osahávat prostor, ale nepoznával, kde se to nachází. Sahal, šmátral, zkoušel na to přijít, ale nešlo to. Možná by to trochu připomínalo dřevo, ale nebyl si jistý. Doufal, že tu věc, ve které leží, dokáže prorazit holou pěstí. Malý prostor mu nedovoloval se moc rozmáchnout, ale zkusil to. Ruku složil do pěsti, přiložil ji blízko hrudníku a vší silou udeřil do podivné překážky. Jeho ruka projela překážkou stejně jako kdyby plácnul do vody. Trochu ho to překvapilo.
Do malého prostoru k němu začal padat písek. Rychle se nadechl a zadržel ho v plicích. Začal se soukat ven. Hrabal se vrstvou písku, dokud jeho ruka nevyletěla do prázdna bez písku. Vylezl ven. Chvíli jen tak ležel. Připadalo mu, že jeho myšlenky jsou nesmírně rychlé, rychlejší než obvykle. Byl překvapen, nechápal to. Takže se mu povedlo stát se nesmrtelným?
Uvědomil si, že nedýchá a rychle to udělal. Vzduch byl o tolik jiný. Byla zima. Rozkoukal se kolem a všiml si, že je v poušti. Vše mu začalo pomalu docházet. Dokázal to! Stal se nesmrtelným! To, po čem nejvíce toužil, se podařilo!
Právě vylezl ze svého vlastního hrobu. Má sílu, takovou, že prorazil dřevěnou truhlu jako by to byl jen kus papyru. Takže svým novým životem získal sílu. Dlouho nedýchal, ale vzduch mu nechyběl. To znamenalo, že nepotřebuje nutně k životu vzduch. Musel se pousmát, začínalo se mu to líbit. Vše o čem se mu zatím jenom snilo, se stalo skutečností. A co dál mu nabízí nesmrtelný život? Jaké jsou další výhody nesmrtelnosti?
Nadechl se a ucítil pouštní hady, zaslechl šoupání písku, jak se do něj hadi nořili, aby našli aspoň kousek ještě teplé země, chtěli si zahřát těla. Výborné, pomyslel si. Takže nejen že má sílu a nemusí dýchat, ale má i silně vyvinutý čich a sluch. Radoval se nad pomyšlením, co všechno jeho nový život skýtal.
Rozhlédl se na všechny strany. Přemýšlel, v které části pouště se nachází. Nevěděl a tak se rozběhl směrem, kde se zastavil naposledy. Okolí se kolem něj začalo míhat ve zběsilé rychlosti. Rozesmál se jako nějaký blázen. Rychlost! Od toho ho bohové, duchové a démoni zrazovali? Od tohoto báječného života plného síly, rychlosti, žádné omezení. Otevřel se před ním celý svět možností. Co bude dělat? Jak využije svou věčnost? Cestování? Studia? Otevřely se mu dveře, které byly zavřené pro obyčejné smrtelníky, ale jemu se jako zázrakem otevřely a on si mohl vybírat.
Mohl by se stát faraonem. Udělat z Egypta tu největší velmoc na světě. Stal by se nejlepším a nejmocnějším a hlavně nesmrtelným panovníkem na světě. Bylo tolik možností, kterou si vybrat. Mohl žít životem, který nikdo jiný nemá šanci poznat. Bylo to, jako by spadl do sudu s vínem, obrovského sudu s vínem, plaval v něm a užíval si pocit bohatství, ačkoli měl kapsy bez jediné mince. Opíjel se pocitem plného života. Nepopsatelná extáze, nekonečná, dlouhotrvající, báječná. Jeho nový život. Nemohl mít žádnou chybu.
Dobíhal. Za celou tu dobu, co běžel, nepocítil únavu. Okolí kolem se míhalo pomaleji a pomaleji. Uviděl dům. Byl tak nadšený. Lidé. Chtěl se s nimi poradit o svou radost, dělat jim chvíli třeba herce pro pobavení, vždyť měl celou věčnost na to získat svou hrdost zpátky. Z domu se ozývaly veselé hlasy, asi tam probíhala nějaká oslava. Usmál se. Těšil se z představy, jak se k nim přidá, pobaví se s nimi.
Došel klidným lidským tempem k domu a zabouchal na dveře.
To ale netušil, že se mu to stane osudným a jeho úsměv zmizí, na dlouho…
Něco na něj skočilo a srazilo ho to i s křeslem na zem. Procitnul ze svého snění a uvědomil si, že měl zavřené oči. Otevřel je. Nad ním se krčila jeho partnerka. V očích jí poskakovaly plamínky rozvernosti. Byla pořád divoká jako šelma, kdyby nebyla jako on prokletá, řekl by o ní, že je plná života.
"Zase myslíš na nějaký blbosti?" řekla a z plamínků v očích se staly blesky. "Pokud se pořád budeš tvářit jako zpuchřelá guma, nezbude mi nic jiného, než tě pořádně ztrestat." Šibalsky se na něj podívala a vysunuly se jí špičáky. "Pokoušu, tě… Vrrr, haf!" nakrčila horní ret, jako by místo úst měla mít psí mordu.
"Vzdávám se… Na nic jsem nemyslel… Trošku jsem si zdřímnul…" ruce si strčil před obličej a začal se pod ní kroutit, jako by mu to mělo pomoct, ale chtěl, aby to vypadalo komicky.
"Máš jediný štěstí, že mi rotvaileři jsme moc milí pejskové. Kdybych byla například myška, ukousala bych tě k smrti…" Zatvářila se jako pes, kterému přišel domů páneček, kývala zadkem ze strany na stranu. Vyplázlým jazykem hýbala nahoru a dolů, jako by byla pes a potila se. Nakonec mu olízala celý obličej a řádně u toho slinila.
"Ne, fuj je to, potvoro… Dáš pokoj!" smál se a snažil se vymanit z jejího sevření. Tyhle její hry miloval. Vždycky jí to moc zvedlo náladu, hlavně tehdy, když se babral ve svých myšlenkách.
Kdyby je někdo pozoroval, možná by si o nich myslel, že utekli odněkud z blázince. Ale jim to bylo jedno. Byli společně šťastní. Dvě nesmrtelné poloprázdné duše spojené v jednu. Společně už si nepřipadali tak zatracení, jako když byli každý sám.
"Copak dostane tvoje hodná čubička?" zakňučela a tvářila se jako hladový pes, který čeká, až mu pán hodí kost.
"Dostane? A copak by chtěla? Podrbat za ouškem?" a podrbal jí. "Pohladit po hlavince?" pohladil jí. Vymrštil se a shodil jí ze sebe, takže na ní seděl on. "Nebo by chtěla podrbat na bříšku?" podrbal ji. "Nebo…" významně si sáhl na pásek. Podíval se jí do očí. Věděl, kam tím míří.
Oči se jí zaleskly touhou. "Ano, něco na žmoulání…" vykřikla zastřeným hlasem a úplně vypadla ze své psí role. Zasmál se.
"A byla čuba hodná?" zeptal se a oči přivřel do štěrbin.
"Nejhodnější!" křikla na něj. Vymrštila se podobně jako on, ale s větší elegancí a rychle mu začala stahovat kalhoty. Vždycky měla chuť se pomilovat, když si odpočinula po vydatném jídle. Obzvláště, když její oběť byla tak výborná jako ta dnešní…
