2. kapitola - 2. část

„DOBRÉ RÁNO, KAYLEE.“ Teta Val stála u kuchyňské linky, koupala se v pozdně ranním slunci a držela šálek kouřící kávy skoro tak velký jako její hlava. Měla na sobě saténový župan ve stejném odstínu modré jako její oči a lesklé hnědé vlny měla stále rozcuchané ze spánku. Ale byly rozcuchané tak, jak vždy vlasy vypadají ve filmech, když se herec probudí s make-upem, oblečený v zázračně nepokrčeném pyžamu.
            Jako první věc ráno bych nemohla prsty rozčísnout vlasy.
            Tetin župan a velikost hrnku kávy byly jediné znaky, že ona a strejda byli pryč pozdě do noci. Lépe řečeno, do brzkého rána. Slyšela jsem je přijít okolo 2 ráno, klopýtali dole v chodbě a hihňali se jako pitomci.
            Pak jsem si do uší narazila sluchátka, takže jsem nemusela poslouchat, jak jí dokazuje, jak je pro něho stále atraktivní, dokonce po sedmnácti letech manželství. Strejda Brendon je z nich dvou ten mladší a teta nesnáší ty čtyři roky, které je od něho.
            Problém není v tom, že vypadá na svůj věk – díky Botoxu a nutkavé pracovní rutině tak nanejvýš na pětatřicet – ale že on vypadá tak mladě. Ona mu z legrace říká Petr Pan, ale jak se jí blíží její velká 4-0, její vtipy pro ni přestávají být vtipné.
            „Cereálie nebo vafle?“ Teta Val položila kávu na mramorovou linku a vytáhla z ledničky krabici borůvkových Eggos (pozn. př.: značka vaflí) a dala mi je na výběr. Teta nedělá velké snídaně. Říká, že si nemůže dovolit sníst v jednom jídle moc kalorií a že nebude vařit to, co nejí. Ale my máme dovoleno, abychom si nabídli vše tučné a plné cholesterolu co chceme.
            Normálně strejda Brendon v sobotu ráno chystá od obojího spoustu, ale pořád můžu slyšet z jeho ložnice chrápání, přes polovinu domu. Zřejmě ho velmi dobře utahala.
            Přešla jsem z jídelny do kuchyně, tiše v chlupatých ponožkách na studených kachličkách. „Jen toast. Za pár hodin jdu ven na oběd.“
            Teta Val strčila vafle zpátky do ledničky a podala mi bochník nízkokalorického celozrnného pšeničného chleba – jediný druh, který kupuje.  „S Emmou?“
            Potřásla jsem hlavou a dala dva plátky do toustovače, pak jsem si vytáhla kalhoty od pyžama a utáhla na nich šňůrky.
            Přes šálek na mě vyklenula obočí. „Máš rande? S někým koho znám?“ Myslící si, „Někdo ze Sophiiných ex?“
            „O tom pochybuju.“ Ona je silně zklamaná, že na rozdíl od její dcery – nejvíce společensky ambiciózní druhačky – se nezajímám o studentskou radu ani o taneční tým nebo o výbor plánující zimní karneval. Z části proto, že Sophie dělá můj život mizerným, když jí narušuju „její“ území. Ale více proto, že musím pracovat, abych si zaplatila autopojištění a raději strávím můj zřídkavě volný čas s Emmou než pomáháním tanečnímu týmu sladit jejich třpytkový gel s flitrovými kostýmy.
            Zatímco by se Nash bezpochyby setkal s vřelým souhlasem tety Val, nepotřebovala jsem, až bych se vrátila domů, aby kolem mě kroužila s leskem v očích v očekávání společenského vzestupu, o který jsem neměla žádný zájem. Jsem šťastná na úrovni s Emmou a jakoukoliv partou, kterou v tuhle chvíli má.
            „Jmenuje se Nash.“
            Teta Val vytáhla ze šuplíku s příbory nůž na máslo. „V kterém je ročníku?“
            V duchu jsem zasténala. „Ve čtvrťáku.“ Jdeme na to…
            Její úsměv byl trochu moc nadšený. „No, to je báječné!“
            Co si samozřejmě doopravdy myslela, bylo „Vystup ze stínů, společenský vyděděnče, a vejdi do zářivých světel přijetí!“ Nebo nějakou takovou blbost. Protože moje teta a příliš privilegovaná sestřenice uznávají jen dva stavy bytí: lesk a špínu. A jestli nejsi lesk, no, pak zbývá už jen jedna možnost…
Na toast jsem si namazala jahodový džem a sedla si k baru. Teta Val si nalila druhý šálek kávy a zaměřila televizní ovladač přes jídelnu až do pracovny, kde padesáti palcová plazma zablikala k životu a tím signalizovala konec nutné snídaňové „konverzace“.
            „…živě z Taboo, ve West Endu, kde bylo minulou noc na podlaze toalet nalezeno tělo devatenáctileté Heidi Anderson.“
            Neee…
            Žaludek se mi zkroutil okolo půl plátku toastu a já se pomalu otočila na barové stoličce, kvůli strachu mi žílami proudily jehličky adrenalinu. Na obrazovce byla příliš-klidná reportérka, která stála před klubem na cihlovém chodníku, kam jsem se před dvanácti hodinami vyplížila a jak jsem se dívala, její obraz byl vystřídán pořád jen snímkem Heidi Anderson sedící v piknikové židli v tričku UT Arligton, rovné zuby se jí leskly, nazrzlé blond vlasy vlály za ní kvůli vytrvalému prérijnímu větru.
            Byla to ona.
            Nemohla jsem dýchat.
            „Kaylee? Co se děje?“
            Zamrkala jsem a rychle nasála dech, pak jsem se podívala na tetu, která hleděla na můj talíř, kam jsem upustila toast namazanou stranou dolů. Byl to zázrak, že jsem nepřišla i o tu polovinu, kterou jsem už snědla.
            „Nic. Můžeš to zesílit?“Odstrčila jsem svůj talíř stranou a teta Val zesílila hlasitost a házela po mě zmatené zamračené pohledy.
            „Příčina smrti zatím nebyla zjištěna,“ řekla televizní reportérka. „Ale podle zaměstnankyně, která nalezla tělo slečny Anderson, nebyla viditelná žádná známka násilí.“
            Obraz se opět změnil a Traci Marshall právě zírala do kamery, bledá šokem a s ochraptělým hlasem, jako kdyby plakala. „Ona tam prostě ležela, jako kdyby spala. Myslela jsem si, že omdlela až do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že nedýchá.“
            Traci zmizela a vrátila se reportérka, ale já ji přes tetu Val neslyšela. „Není to Emmiiná sestra?“
            „Jo. Ona je barmanka v Taboo.“
            Teta Val zírala na televizi s chmurným výrazem. „Ta celá věc je tak tragická…“
            Přikývla jsem. Nemáš představu. Ale já ano.
            Taky jsem měla husí kůži. Opravdu se to stalo.
            Při mých předchozích panických záchvatech, teta se strejdou neměli žádný důvod, aby si všímali mého hysterického blábolení o vynořujících se stínech a nadcházející smrti. A když už jsem jednou začala křičet, tak nebylo možné mě utišit jinak, než mě vzít domů – shodou okolností pryč od zdroje paniky – abych se zklidnila. Kromě toho posledního, kdy mě odvezli přímo do nemocnice, kde mě přijali na oddělení duševního zdraví a začali se na mě dívat očima plnýma lítosti. Starostí. Nevyřčená úleva, že jsem byla ta, kdo ztratil rozum, namísto jejich vlastní, díky bohu normální dcery.
            Ale teď jsem měla důkaz, že nejsem blázen. Že ano? Viděla jsem Heidi Anderson zabalovat se do stínu a věděla, že umře. Řekla jsem to Emmě a Nashovi. A teď se má předtucha vyplnila.
            Příliš rychle jsem si stoupla, barová židlička se smýkla na kachličkách. Musím to někomu říct. Potřebovala jsem vidět v něčích očích potvrzení, ujištění, že jsem si tu zpravodajskou reportáž nepředstavila, protože pokud bych si opravdu dokázala představit smrt, jak moc těžké by bylo pro mou ubohou, nemocnou mysl vymyslet takový příběh? Ale tetě jsem nemohla říct, co se stalo bez připuštění, že jsem se do klubu vplížila, a když už jí jednou tuto část řeknu, nebude chtít slyšet zbytek. Prostě mi vezme klíče a zavolá mému tátovi.
            Ne, říct to tetě Val, tak by to bylo bez diskuzí. Ale Emma mi bude věřit.
            Zatímco se teta upřeně dívala, položila jsem talíř do dřezu a běžela do mého pokoje, ignorovala jsem ji, když za mnou volala. Kopnutím jsem zavřela dveře, sesula jsem se na postel, pak sáhla na noční stolek pro telefon, kde se od včerejška nabíjel.
            Zavolala jsem Emmě na mobil a skoro jsem nahlas zaúpěla, když to zvedla její máma.  Ale Emma se pro jednou dostala domů o hodinu dříve. Jak by pro tentokrát mohlo být možné, že má domácí vězení?
            „Ahoj, paní Marshall.“ Žuchla jsem sebou dozadu a zírala na drsný, matný strop. „Můžu mluvit s Em? Je to celkem důležité.“
            Její máma si povzdechla. „Dneska ne, Kaylee. Včera večer Emma přišla domů načuchlá rumem. Má zaracha až do odvolání. Zajisté doufám, že jsi s ní nepila.“
            Oh, kecy. Zavřela jsem oči, snažila jsem se přijít na odpověď, která by nevyzněla oproti Em jako delikvent. Neuspěla jsem. „Um, ne, madam. Já řídila.“
            „No, aspoň jedna z vás má trochu rozumu. Udělej pro mě něco a zkus se o něco z toho příště podělit i s Emmou. Pokud jí někdy pustím z domu.“
            „Jistě, paní Marshall.“ Zavěsila jsem, najednou jsem byla ráda, že jsem nestrávila noc u Marshallů, jak jsem měla původně v plánu. S Emmou, která má zaracha a Traci, pravděpodobně pořád v šoku, by snídaně nebyla zrovna to nejpříjemnější jídlo.
            Po chvilce váhání a více předběžné paniky, jsem se rozhodla zavolat Nashovi, protože navzdory jeho reputaci a mému podezření o jeho motivech, se mi nebude smát, když mu řeknu pravdu o panických záchvatech.
            A kvůli Emminému domácímu vězení, on byl jediný zbývající, kdo o tom ví.
            Znovu jsem zvedla telefon – pak jsem si uvědomila, že nemám jeho číslo.
            Opatrně, abych se vyhnula tetě a strejdovi, který byl už vzhůru a smažil slaninu, jejíž vůně se nesla po celém domě, jsem se vplížila do obýváku, z konce zásuvky stolu vytáhla telefonní seznam a odnesla si ho zpátky do pokoje. Byly tam čtyři Hudsoni se správným předčíslím, ale jen jeden v jeho ulici. Nash to vzal po třetím zazvonění.
            Srdce mi tlouklo tak silně, až jsem si byla jistá, že to mohl slyšet přes telefon a po několik sekund bylo mlčení vše, co jsem dokázala zvládnout.
            „Haló?“ zopakoval, teď zněl skoro tak naštvaně jako ospale.
            „Čau, to je Kaylee,“ vyhrkla jsem nakonec, vroucně jsem doufala, že si mě pamatuje – že jsem si tančení noc předtím jen nepředstavovala. Upřímně řečeno, po noční předtuše a ranních zprávách, dokonce i já jsem uvažovala, jestli o mě nemá Sophie náhodou pravdu.
            Nash si pročistil krk, a když promluvil, byl jeho hlas ochraptělý spánkem. „Čau. Nevoláš, abys to zrušila, že ne?“
            Neubránila jsem se úsměvu, navzdory důvodu proč volám. „Ne. Já… Viděl jsi ranní zprávy?“
            Chraplavě se zahihňal. „Dneska ráno jsem ještě ani neviděl podlahu.“ Nash zívnul a pružiny pod ním zaskřípaly. Byl stále v posteli.
            Potlačila jsem ostudné myšlenky, které mi vědomí přineslo na mysl, a přinutila jsem se zaměřit na záležitosti, které byly při ruce. „Zapni si televizi.“
            „Já opravdu nejsem na současné události…“ Zaječelo víc pružin, když se otáčel a něco zašustilo proti jeho telefonu.
            Zavřela jsem oči a opřela se o pelest postele, zhluboka jsem nasála vzduch. „Je mrtvá, Nashi.“
            „Cože?“ Tentokrát zněl, že už se nepatrně víc probral. „Kdo je mrtvý?“
            Naklonila jsem se dopředu a moje vlastní postel zaskřípěla. „Ta dívka z klubu. Emmiiná sestra ji minulou noc našla mrtvou v koupelně v Taboo.“
            „Jsi si jistá, že je to ona?“ Teď už byl rozhodně vzhůru a já si ho představila, jak se v posteli narovnal do sedu. Snad bez trička.
            „Podívej se sám.“ Zaměřila jsem ovladač na osmnácti palcový set na mém prádelníku a projížděla přes místní kanály, dokud jsem nenašla jeden, který stále pouštěl reportáž. „Kanál devět.“
            Něco přes telefon cvaklo a z jeho pokoje zazněl ožralý smích. O chvilku později se zvuk z jeho televize sladil s mým. „Oh, do prdele,“ zašeptal Nash. Pak se jeho hlas prohloubil. Vážně. „Kaylee, stalo se ti to už někdy předtím? Myslím tím, měla jsi už někdy předtím pravdu?“
            Zaváhala jsem, nejistá, kolik mu toho mám říct. Znovu jsem zavřela oči, ale vnitřek víček mi nedal žádnou radu. Tak jsem si povzdychla a řekla mu pravdu. Nakonec, stejně už ví tu nejdivnější část „Nevím. Nemůžu o tom tady mluvit.“ Poslední věc, kterou bych chtěla, aby teta se strejdou slyšeli. Buď by mi dali zaracha na zbytek mého života, nebo by mě šoupli zpátky do psychiatrické léčebny.
            „Přijedu pro tebe. Za půl hoďky?“
            „Budu na příjezdovce.“