2. kapitola - 1. část

Valek zaklapl desky. Přešel ke dveřím; jeho velké kroky ladné a lehké, jako kočka přecházející sníh na tenkém ledu. Zavolal stráže čekající v hale, aby mu věnovaly pozornost, když otevíral dveře. Valek k nim promluvil a oni přikývli. Jeden strážný přišel ke mně. Zírala jsem na něj, vrácení se do žaláře nebylo součástí Valekovy nabídky. Mohla bych utéct? Rychle jsem přeletěla pokoj. Strážný mě otočil a sundal pouta a řetězy, které kolem mě visely od doby, kdy jsem byla zatčena.

Kruhy syrového masa obkružovaly má krvavá zápěstí. Dotkla jsem se svého krku a ucítila kůži tam, kde býval kov. Prsty jsem odtáhla lepkavé krví. Šátrala jsem po židli. Být osvobozena od váhy řetězů způsobilo divný pocit, který se přese mě přehnal; cítila jsem se jako bych mohla odplout nebo omdlít. Nadechla jsem se, jakmile slabost přešla.

Když jsem opět dosáhla vyrovnanosti, zpozorovala jsem Valeka, jak najednou stojí vedle svého stolu a nalévá dva nápoje. Otevřená dřevěná skříňka odhalila řady láhví zvláštních tvarů a spousty mnohobarevných baněk uvnitř. Valek umístil láhev, kterou držel do skříňky a zamkl dvířka.

„Zatímco čekáme na Margg, myslel jsem, že bys možná mohla vypít tohle.“ Podal mi vysoký cínový pohár plný jantarové tekutiny. Pozvednutím svého poháru učinil přípitek. „Na Yelenu, našeho nového ochutnávače. Ať jsi jím déle než tvůj předchůdce.“

Můj pohár se zastavil kousek od mých rtů.

„Klid,“ řekl, „je to standardní přípitek.“

Dlouze jsem si přihnula. Jemná tekutina mírně pálila, když klouzala dolů mým hrdlem. Na chvíli jsem si myslela, že se mi vzbouří žaludek. Bylo to poprvé, co jsem pila něco jiného než vodu. Pak se uklidnil.

Předtím, než jsem se ho mohla zeptat, co se doopravdy stalo předchozímu ochutnávači, Valek  mě požádal, abych identifikovala složky tohoto pití. Vzala jsem si do úst malé množství a odpověděla: „Broskve oslazené medem.“

„Dobře. Teď si dej další malý doušek. Tentokrát, převaluj tekutinu kolem svého jazyka, než ji polkneš.“

Vyhověla jsem jeho přání a byla překvapena slabou příchutí citrusů. „Pomeranč?“

„Správně. Teď kloktej.“

„Kloktat?“ Zeptala jsem se. On přikývl. S pocitem bláznovství, kloktala jsem zbytek nápoje a málem jej vyplivla. „Shnilé pomeranče!“

Kůže kolem Valekových očí se svraštila, jak se smál. Měl silnou, hranatou tvář, jako někdo, kdo ji měl vyraženou razítkem z listu kovu, ale změkla, když se usmál. Podal mi jeho nápoj a požádal o zopakování experimentu.

S trochou úzkosti jsem usrkla další doušek a znova rozpoznala slabou pomerančovou příchuť. Připravujíc se na žluklou chuť, kloktala jsem Valekův nápoj a ulevilo se mi, že kloktání jen zvýraznilo pomerančový výtažek.

„Lepší?“ Zeptal se Valek, když si bral zpátky prázdný pohár.

„Ano.“

Valek se posadil za svůj stůl, otevřel mou složku ještě jednou. Zvedl brk a zatím co psal, mluvil ke mně. „Právě jsi skončila svou první lekci v ochutnávání. Tvůj nápoj byl smíchaný s jedem nazývaným Butterfly’s Dust (Motýlí Prach). Můj nebyl. Jediný způsob, jak rozpoznat Butterfly’s Dust v kapalné podobě je kloktat ho. Chuť shnilých pomerančů, kterou jsi cítila, byl jed.“

Vstala jsem, hlava se mi točila. „Je smrtelný?“

„Dostatečně silná dávka, tě zabije do dvou dnů. Příznaky se neprojeví do druhého dne, ale pak už je moc pozdě.“

„Dostala jsem smrtelnou dávku?“ Zadržela jsem dech.

„Samozřejmě. O něco méně a nemohla bys jed vycítit.“

Můj žaludek se začal bouřit a já začala panikařit. Potlačovala jsem žluč, kterou jsem cítila ve svém hrdle, snažíc se vyhnout ponížení z vyzvracení všeho na Valekův stůl.

Valek vzhlédl od hromady papírů. Studoval můj výraz. „Varoval jsem tě, že by trénink mohl být nebezpečný. Ale mohl bych ti těžko dát jed, se kterým by tvé tělo muselo bojovat, zatímco trpíš podvýživou. Zde je protijed k Butterfly’s Dust.“ Ukázal mi malou lahvičku obsahující bílou tekutinu.

Zhroutila jsem se zpátky do židle a vydechla. Valekův tvrdý výraz se změnil; uvědomila jsem si, že protijed pro mě není.

„V odpověď na tvou otázku, na kterou ses nezeptala, ale měla bys, tohle-“ Valek pozvedl malou lahvičku a protřepal ji „-je to, jak odrazujeme Velitelova ochutnávače od útěku.“

Zírala jsem na něj, snažíc se pochopit narážku.

„Yeleno, přiznala ses k vraždě. Byli bychom blázni, kdybychom tě nechali sloužit Veliteli bez nějaké záruky. Stráže sledují Velitele neustále, takže je nepravděpodobné, že bys byla schopná jej ohrozit zbraní. Pro jiný druh odplaty používáme Butterfly’s Dust.“ Valek pozvedl lahvičku s protijedem a zatočil s ní proti slunečnímu světlu. „Potřebuješ denní dávku tohohle, abys zůstala naživu. Protijed vyvažuje jed, aby tě nezabil. Tak dlouho, jak se budeš dostavovat každé ráno do mé pracovny, ti budu dávat protijed. Propásneš jedno ráno a další budeš mrtvá. Spáchej zločin nebo zradu a budeš poslána zpátky do žaláře po požití jedu. Rád bych se tomuto osudu vyhnul, kdybych byl tebou. Jed způsobuje těžké křeče žaludku a nekontrolovatelné zvracení.“

Před celkovým pochopením mé situace, se Valekovy oči stočily kolem mého ramena. Otočila jsem se a uviděla statnou ženu v uniformě hospodyně, jak otevírá dveře. Valek ji představil jako Margg, osobu, která se bude starat o mé základní potřeby. Očekávajíc, že ji budu následovat, vyšla Margg ze dveří.

Podívala jsem se na lahvičku na Valekově stole.

„Přijď zítra ráno do mé pracovny. Margg tě povede.“

Zřejmé propuštění, ale já se zastavila ve dveřích se všemi nevyřčenými otázkami na mých otrávených rtech. Polkla jsem je. Klesly jako kameny do mého žaludku, pak jsem zavřela dveře a pospíchala za Margg, která se nezastavila, aby počkala.

Margg nikdy nezvolnila tempo. Lapala jsem po dechu při snaze udržet s ní krok. Snažení se zapamatovat si různé chodby a zabočení jsem brzy vzdala, jakmile se celý můj svět scvrkl na pohled na Marggina široká záda a trochu schopnější krok. Její dlouhá černá sukně jako by se vznášela nad zemí. Uniforma hospodyně zahrnovala černou sukni a bílou zástěru, která byla zavěšena kolem krku, splývala až ke kotníkům a kolem pasu byla těsně zavázána. Zástěra měla dva svislé pruhy malých červených diamantových tvarů spojující začátek zástěry s koncem. Když Margg konečně zastavila u lázní, musela jsem si sednout na zem, abych si pročistila točící se hlavu.

„Smrdíš,“ řekla Margg, znechucení vyryté v široké tváři. Ukázala na druhou stranu lázně takovým způsobem, který naznačoval, že byla zvyklá být vždy poslechnuta. „Umyj se dvakrát, pak se vymoč. Já ti přinesu nějakou uniformu.“ Opustila místnost.

Nesnesitelná touha po koupeli se blýskala jako oheň na mé kůži. Napjatá jsem ze sebe strhla vězeňský šat a vběhla do mycího prostoru. Horká voda padala jako vodopád, když jsem otevřela potrubí nad hlavou. Velitelův hrad byl vybaven ohřívanou vodou v nádržích o patro výše než lázně, ani Brazelův luxusní zámek takové neměl.

Stála jsem tam dlouho, doufajíc, že bubnování vody na mé hlavě mi z ní vyžene myšlenky na jed. Poslušně jsem se dvakrát vydrhla. Můj krk, zápěstí a kotníky pálily díky mýdlu, ale mě to nezajímalo. Vydrhla jsem je ještě dvakrát, tvrdohlavě jsem dřela špínu ze své kůže, zastavujíc se pouze, když jsem si uvědomila, že jsou to modřiny.

Necítila jsem spojení s tělem pod vodopádem vody. Bolest a ponížení ze zatčení a být pod zámkem se podepsalo na tomto těle, ale má duše byla vyhnána už dávno, během těch dvou let, co jsem žila v Brazelově zámku.

Najednou přede mnou probleskl obrázek Brazelova syna. Reyardova překrásná tvář zničená vztekem. Couvla jsem, reflexivně škubla rukama, abych ho zablokovala. Obrázek se rozplynul, zanechávajíc mě třesoucí se.

Musela jsem se velice snažit usušit se a zabalit se do ručníku. Zkoušela jsem se soustředit na hledání hřebene místo škaredých vzpomínek na to, co si Reyard vyžádal.