19 ABADDON

Clary vlastně ani nevěděla, co očekávala, možná nadšené výkři­ky, snad i náznak potlesku. Místo toho se rozhostilo ticho, které porušil jedině Jace: „Myslel jsem, že bude větší."

Clary se podívala na Pohár ve své ruce. Byl velký asi jako běžná sklenice na víno, ale o dost těžší. Proudila jím energie jako krev žila­mi živé bytosti. „Mně se zdá velký tak akorát," řekla rozhořčeně.

„Jistě, je dost velký," připustil blahosklonně, „ale čekal jsem něco... Vždyť víš." Rukama naznačil předmět, který by velikostí zhruba odpovídal kočce domácí.

„Je to Pohár smrti, Jaci, ne Záchodová mísa smrti," řekla Isabela. „Už je to všechno? Takže můžeme jít?"

Dorotea měla hlavu nakloněnou na stranu a její živé, korálko­vé oči prozrazovaly zájem. „Ale je poškozený!" vykřikla. „Jak se to mohlo stát?"

„Poškozený?" Clary se vyděšeně podívala na Pohár. Připadal jí v pořádku.

„Tady," řekla čarodějnice, „ukážu ti to." Udělala krok směrem ke Clary a napřáhla ruku s dlouhými červenými nehty k Poháru. Clary ustoupila, aniž by věděla proč. Najednou stál mezi nimi Jace a držel ruku velmi blízko jílce meče, který mu visel u pasu.

„Nic ve zlém," pravil klidně, „ale kromě nás se Poháru smrti nikdo nedotkne."

Dorotea se na něj chvíli dívala a do očí se jí vrátil ten podivný prázdný pohled. „Ale ale," řekla, „jen pomalu. Valentýn by nebyl rád, kdyby se Poháru něco stalo."

Meč u Jaceova pasu vylétl s tichým kovovým zařinčením z po­chvy. Jeho špička se teď vznášela kousek pod Doroteinou bradou. Jace ji pevně pozoroval. „Netuším, co se tady děje," řekl. „Ale my jdeme pryč."

Stařeně zasvítilo v očích. „Ale jistě, můj lovce stínů," řekla a cou­vala ke stěně zakryté závěsem. „Nechcete použít můj portál?"

Špička meče se zachvěla, jak se Jace na chvíli nechápavě zarazil. Pak Clary uviděla, jak zaťal čelist. „Nedotýkejte se -"

Dorotea se zasmála a bleskově strhla závěsy, které visely podél stěny. Měkce dopadly na zem. Portál za nimi byl otevřený.

Clary zaslechla, jak se za ní Alek prudce nadechl. „Co je tohle!" Clary jen krátce zahlédla to, co se skrývalo za dveřmi - vířící rudá mračna, jimiž proletěl černý blesk, a jakási strašlivá, temná silueta, která se obrovskou rychlostí řítila k nim. Pak na ně Jace zakřičel, ať jdou k zemi. Padl na podlahu a Clary strhl s sebou. Vleže na břiše zvedla hlavu z koberce právě včas, aby viděla, jak ta temná věc nara­zila do madam Dorotey, která zaječela a vyhodila rukama do vzdu­chu. Temné stvoření ji však neporazilo, ale spíše obalilo jako rubáš a jeho černé tělo se do ní vsáklo jako inkoust do papíru. Záda se jí nestvůrně vyhrbila a celá její postava se prodlužovala a rostla stále výš a výš, až se to objemné tělo roztáhlo a úplně přetvořilo. Clary zaslechla, jak něco zařinčelo o podlahu, a podívala se dolů. Byly to Doroteiny náramky, pokroucené a rozbité. Mezi barevnými šperky se válely jakési bílé kamínky. Chvíli trvalo, než si Clary uvědomila, že to jsou zuby.

Jace něco zašeptal. Vedle něj ležel Alek, který přiškrceným hla­sem řekl: „Tvrdil jsi, že tu není žádná démonická aktivita, že je níz­ká hladina!"

„Opravdu byla nízká," zavrčel Jace.

„Asi máš úplně jinej názor na to, co znamená slovo ,nízká', než já!" zařval Alek, když to, co kdysi byla Dorotea, zavylo a začalo se svíjet. Zdálo se, že se ta nahrbená, hroudovitá, groteskně znetvořená masa rozpíná...

Clary od toho odtrhla oči, až když se Jace postavil a vytáhl ji na­horu. Isabela s Alekem se také vyškrábali na nohy a chopili se svých zbraní. Isabelina ruka držící bič se trochu chvěla.

„Běž!" Jace postrčil Clary směrem ke dveřím bytu. Když se ohlédla přes rameno, viděla jen hustou, vířící šedou hmotu podob­nou bouřkovým mrakům s něčím tmavým uprostřed...

Všichni čtyři se vyhrnuli do vstupní haly, Isabela první. Doběhla ke vchodovým dveřím, zkusila je otevřít a s otřeseným výrazem se k nim obrátila: „Nechtějí povolit. Asi kouzlo —"

Jace zaklel a začal si horečně prohrabávat kapsy u bundy. „Kde mám sakra stélu?"

„Já ji mám," vzpomněla si Clary. Když si sáhla do kapsy, za-burácel halou zvuk podobný zahřmění. Podlaha se jí zhoupla pod nohama. Zakopla a téměř upadla, jen tak tak se zachytila zábradlí. Když se podívala nahoru, uviděla, že ve zdi oddělující Dorotein byt od haly zeje díra s okraji lemovanými trčícím dřevem a kusy omítky, kterou k nim něco prolézá, skoro by se dalo říci protéká...

„Aleku!" To křičel Jace. Alek stál před dírou ve zdi se zděšeným výrazem v bledé tváři. Jace vypustil z úst nějakou nadávku, rozběhl se, chytil ho a odtáhl dozadu, právě když se to blátivé stvoření uvol­nilo z díry a ocitlo se v hale.

Clary slyšela, jak se jí zastavil dech. Stvoření mělo sinalé tělo, jako by bylo pokryto modřinami. Z přelévající se kůže vyčnívaly kosti. Ne nové kosti, ale kosti, které vypadaly, že strávily tisíc let zahrabané v zemi, zčernalé, popraskané, špinavé kosti. Mělo to kostnaté prsty bez masa a vychrtlé paže pokryté černými hnisa­vými boláky, jimiž prosvítaly další zažloutlé kosti. Místo obličeje byla jen lebka s prázdnými dírami v místě nosu a očí. Prsty po­dobné pařátům přejely po zemi. Okolo zápěstí a ramen té věci byly omotané cáry barevných látek, víc toho z hedvábných šátků a turbanu madam Dorotey nezůstalo. Monstrum měřilo na výšku alespoň tři metry.

Shlíželo na čtyři teenagery prázdnými očními důlky. „Dej mi Pohár smrti," řeklo hlasem, který zněl, jako když vítr rozfoukává odpadky po prázdném chodníku. „Dej mi ho a já vás nechám žít."

Clary se v panice rozhlédla po ostatních. Isabela vypadala, jako by jí pohled na tu věc uštědřil ránu do žaludku. Alek stál bez hnutí.

Jako vždy promluvil Jace. „Co jsi zač?" zeptal se klidným hlasem, i když působil vyděšeněji, než jak ho kdy Clary viděla.

Netvor naklonil hlavu na stranu. „Já jsem Abaddon, démon pro­pasti. Mé jsou prázdné prostory mezi světy. Můj je vítr a burácející temnota. Jsem tak nepodoben těm kňourajícím věcem, které zvete démony, jako je orel nepodoben mouše. Nemáte naději mě porazit. Dejte mi Pohár, nebo zemřete."

Isabelin bič se třásl. „Je to vyšší démon," řekla. „Jaci, jestli —"

„A co Dorotea?" Slova pronikavě vyletěla Clary z úst dříve, než je mohla zastavit. „Co se s ní stalo?"

Démonovy prázdné oči se obrátily na ni. „Stala se nádobou mé zloby," řekl. „Otevřela bránu a já se jí zmocnil. Zemřela rychle." Jeho pohled se stočil k Poháru v její ruce. „Tobě to však slíbit nemohu."

Dalo se to do pohybu směrem k ní. Jace se tomu postavil do ces­ty s třpytícím se mečem v jedné ruce a andělským ostřím v druhé. Alek ho pozoroval, obličej zkřivený hrůzou.

„U Anděla," řekl Jace a změřil si démona od hlavy k patě. „Věděl jsem, že vyšší démoni mají být oškliví, ale nikdo mě nevaroval před tím příšerným puchem."

Abaddon rozevřel čelisti a zasyčel. V tlamě měl dvě řady rozekla­ných zubů, ostrých jako skleněné střepy.

„Tím větrem a burácející temnotou si nejsem tak jistý," pokračo­val Jace, „podle mě to zapáchá spíš jako skládka odpadu. Víš určitě, že nejsi ze Staten Islandu?"

Démon se na něj vrhnul. S téměř děsivou rychlostí vymrštil Jace obě ostří směrem vzhůru a ven. Obě zajela do nejmasitější části dé­monova těla, do jeho břicha. Démon zavyl a ohnal se po Jaceovi, takže ho smetl z cesty, jako když kočka plácne kotě. Jace se překulil na nohy, Clary ale viděla, že je zraněný, protože si držel paži.

To už bylo na Isabelu příliš. Vyrazila dopředu a šlehla po démo­novi bičem. Rozrazil démonovu šedou kůži, v níž se objevil červený šrám, ze kterého prýštila krev. Abaddon nevěnoval Isabele pozor­nost a stále mířil k Jaceovi.

Zdravou rukou vytáhl Jace druhé andělské ostří. Zašeptal mu to správné slovo, ostří se vysunulo, jasné a zářící, a on je pozvedl, když se před ním démon hrozivě vztyčil. Lovec stínů proti němu vypadal úplně maličký dítě vedle obrovské zrůdy. Pořád se zeširoka usmíval, dokonce i když se démon rozpřáhl. Isabela vykřikla a znovu šlehla po netvorovi bičem. Podlaha se zbarvila krvavou sprškou.

Démon se svým ostrým pařátem ohnal po Jaceovi. Ten se zapo­tácel o krok dozadu, ale ráně se vyhnul. Něco se vrhlo mezi něj a dé­mona, jakýsi štíhlý černý stín se zářícím ostřím v ruce. Alek. Démon zaskučel - Alekovo opeřené kopí mu prorazilo kůži. Se zavrčením znovu udeřil a jeho kostnaté drápy zasadily Alekovi strašlivou ránu, která ho vyhodila do vzduchu a mrštila jím o vzdálenou zeď. S pří­šerným křupnutím do ní narazil a sklouzl na podlahu.

Isabela vykřikla bratrovo jméno. Nehýbal se. Sklonila ruku s bi­čem a rozběhla se k němu. Démon se obrátil a hřbetem ruky ji prudce srazil k zemi. Isabela kašlala krev, ale pokusila se vstát. Abaddon ji udeřil znovu a tentokrát zůstala ležet bez hnutí.

Démon zamířil ke Clary.

Jace stál jako přimražený a omráčeně zíral na Alekovo zhroucené tělo. Clary zaječela, když se k ní Abaddon přiblížil. Začala couvat ke schodišti a klopýtala vzhůtu po rozbitých schodech. Stéla ji pálila v ruce. Kdyby tak měla zbraň, jakoukoli...

Isabela se namáhavě posadila. Odhrnula si z tváře zakrvácené vlasy a zakřičela na Jace. Clary v jejích výkřicích zaslechla své jméno a uviděla, že se k ní Jace otočil a rychle zamrkal, jako by ho právě někdo probudil fackou. Rozběhl se. Démon byl už tak blízko, že Clary jasně viděla černé boláky na jeho kůži, viděla, že se v nich něco hýbe. Natáhl se k ní...

Jace byl ale rychlejší a odrazil Abaddonovu paži stranou. Máchnul andělským ostřím a zarazil je démonovi do prsou vedle prvních dvou. Démon zavrčel, jako by pro něj ostří znamenala jen drobnou nepří­jemnost. „Lovce stínů," zaburácel, „s radostí tě zabiji a poslechnu si, jak se ti v těle lámou kosti, tak jako před chvílí tvému příteli..."

Jace vyskočil na zábradlí a vrhl se na Abaddona. Síla nárazu pře­vážila démona dozadu, takže se zapotácel. Jace mu visel na zádech. Vytáhl mu z hrudi jedno andělské ostří a z rány vystříkla sprška dé­moni krve. Pak ostří znovu a znovu zabodával do netvorových zad, až mu všude z ramen prýštila černá tekutina.

Abaddon s vrčením couval zády ke zdi. Jace se mohl buď pustit, nebo se nechat rozdrtit. Lehce doskočil na zem a znovu pozvedl ostří. Abad­don však byl rychlejší. Jeho ruka se vymrštila a srazila Jace na schodiště. Lovec stínů dopadl na záda a démon mu přiložil ke krku své pařáty.

„Řekni jim, ať mi dají Pohár," vrčel Abaddon s drápy kousek od Jaceova krku. „Řekni jim, ať mi ho dají, a já je nechám žít."

Jace polknul. „Clary..."

Clary se však nikdy nedozvěděla, co se chystal říci, protože v tu chvíli se rozletěly vchodové dveře. Chvíli viděla jen jasné sluneční světlo. Když mrkáním zahnala zářivé skvrny před očima, spatřila, že v otevřených dveřích stojí Simon. Simon. Zapomněla, že je venku, vlastně skoro zapomněla, že vůbec existuje.

Uviděl ji, jak se choulí na schodišti, pak se jeho pohled přesunul na Abaddona a Jace. Sáhl si přes rameno na záda. Uvědomila si, že Simon drží Alekův luk a na zádech mu visí toulec. Vytáhl z něj jeden šíp, přiložil jej k tětivě a zkušeně pozvedl luk, jako by už něco podobného dělal tisíckrát.

Vyletěl šíp. Zabzučel jako obrovský čmelák, prolétl Abaddonovi nad hlavou, zamířil ke stropu...

A rozbil světlík. Na podlahu se jako déšť snesly černé, špinavé střepy a rozbitým oknem pronikly do haly sluneční paprsky, spous­ta slunečních paprsků, jejichž zlaté šípy probodly temnotu a zalily halu světlem.

Abaddon zavyl, uskočil a pažemi si zakryl nestvůrnou lebku. Jace zvedl ruku ke svému nedotčenému hrdlu a nevěřícně se díval, jak se démon s řevem hroutí k zemi. Clary tak trochu čekala, že z něj vyšlehnou plameny, ale místo toho se začal propadat do sebe. Nohy pod jeho tělem povolily, lebka se svraštila jako hořící papír a během jediné minuty démon zcela zmizel a zanechal po sobě jen pár spá­lených skvrn.

 

Simon sklonil luk. Stál s otevřenou pusou a zmateně mrkal očima skrytýma za brýlemi. Vypadal stejně ohromeně, jako se Clary cítila.

Jace ležel na schodech na místě, kam ho srazil démon. Namáha­vě se pokusil posadit. Clary seběhla a klekla si vedle něj. „Jaci..."

„Nic mi není." Posadil se a otřel si krev z úst. Zakašlal a vyplivl krvavou slinu. „Alek..."

„Tvoje stéla," skočila mu do řeči a sáhla si do kapsy. „Potřebuješ si vyléčit zranění?"

Podíval se na ni. Paprsky pronikající rozbitým světlíkem mu oza­řovaly tvář. Vypadal, jako by se s vypětím všech sil něčemu bránil. „Nic mi není," řekl znovu a nepříliš jemně ji odstrčil stranou. Vstal, zavrávoral a téměř upadl. Byl to první pohyb postrádající ladnost, který ho kdy viděla udělat. „Aleku?"

Clary ho sledovala, jak se belhá přes halu ke svému příteli v bez­vědomí. Pak si strčila Pohár smrti do kapsy mikiny, zapnula ji na zip a vstala. Isabela se dovlekla ke svému bratrovi, držela jeho hlavu v klíně a hladila ho po vlasech. Hrudník se mu zdvihal a zase klesal, sice pomalu, ale bylo jisté, že Alek dýchá. Simon je sledoval, opřený o zeď, a vypadal naprosto vyčerpaně. Clary mu stiskla ruku, když šla kolem něj. „Děkuju ti," zašeptala. „To bylo úžasný."

„Mně neděkuj," řekl. „Poděkuj spíš lukostřeleckýmu kurzu na letním táboře."

„Simone, já —"

„Clary!" volal ji Jace. „Přines mi stélu."

Simon ji neochotně pustil. Klekla si vedle lovců stínů a Pohár smrti jí těžce narazil do boku. Alek měl bílou tvář posetou kapkami krve a jeho oči byly nepřirozeně modré. Jeho ruka sevřená kolem Jaceova zápěstí zanechávala krvavé šmouhy. „Já...," začal a pak si všiml Clary, jakoby poprvé. V očích se mu zablýsklo něco, co vůbec nečekala. Triumf. „Já jsem to zabil?"

Jaceova tvář se zkroutila bolestí. „Ty —"

„Ano," řekla Clary. „Je to mrtvé."

Alek se na ni podíval a zasmál se. V koutcích úst se mu objevila zpěněná krev. Jace si uvolnil zápěstí a přiložil dlaně k Alekovým tvá­řím. „Nech toho," řekl. „Lež, jenom klidně lež."

Alek zavřel oči. „Dělej, co musíš," zašeptal.

Isabela podala Jaceovi svoji stélu. „Vezmi si ji."

Přikývl a přejel špičkou stély přes Alekovu košili na hrudi. Látka se rozestoupila, jako by ji rozřízl nožem. Isabela horečnatýma očima sledovala, jak roztrhl košili a odhalil Alekův hrudník. Měl téměř bí­lou kůži, jen tu a tam na ní bylo vidět staré průsvitné jizvy. Byla tam však i čerstvá zranění — tmavnoucí škrábance od drápů, každý z nich červený a zalitý krví. Se zatnutými zuby přiložil Jace stélu k Alekově kůži a zručně, zkušeně jí pohyboval tam a zpět. Něco ale nebylo v po­řádku. Zdálo se, že hojivé runy ihned mizí, jako by je psal do vody.

Jace odhodil stélu. „Sakra."

Isabelin hlas zazněl velmi ostře. „Co se děje?"

„Zasáhlo ho to drápy," odpověděl Jace. „Má v sobě démoni jed. Znamení nemohou působit." Znovu se jemně dotkl Alekovy tváře. „Aleku," řekl. „Slyšíš mě?"

Alek se nehýbal. Kruhy pod jeho očima vypadaly jako tmavé mod­řiny. Kdyby Clary neviděla, jak dýchá, myslela by si, že už je mrtvý.

Isabela sklonila hlavu, takže její vlasy zakryly Alekovu tvář. Ob­jala ho. „Možná bychom mohli...," zašeptala.

„Vzít ho do nemocnice." Byl to Simon, který stál nad nimi. V ruce se mu houpal luk. „Pomůžu vám ho donést do dodávky. Na Sedmé avenue je metodistická nemocnice..."

„Žádné nemocnice," řekla Isabela. „Musíme ho dostat do Insti­tutu."

„Ale..."

„V nemocnici by nevěděli, jak mu pomoct," vysvětlil Jace. „Zra­nil ho vyšší démon. Žádný obyčejný doktor by nevěděl, jak tahle zranění uzdravit."

Simon přikývl. „Tak dobře. Odneseme ho do auta."

Jakýmsi řízením štěstěny jim neodtáhli dodávku. Isabela rozpro­střela na zadní sedadlo špinavou deku a Aleka na ni položili tak, aby měl hlavu v Isabelině klíně. Jace se schoulil na zem vedle svého přítele. Košili měl na rukávech a hrudi potřísněnou tmavou krví, démoni i lidskou. Když se podíval na Simona, všimla si Clary, že mu něco z očí vysálo všechnu zlatou barvu, něco, co v nich ještě nikdy neviděla. Panika.

„Jed rychle, člověče," řekl. „Jeď, jako by tě pronásledoval sám ďábel."

Simon se rozjel.

 

Proletěli po Flatbush Avenue a vyřítili se na most tak rychle, že drželi tempo s metrem linky Q, které právě rachotilo přes modrou úžinu. Slunce se ostrými záblesky odráželo od hladiny a bolestivě bodalo Clary do očí. Křečovitě se chytila sedadla, když Simon na­jel osmdesátikilometrovou rychlostí do zatáčky, kterou se sjíždělo z mostu.

Přemýšlela o všech těch hrozných věcech, které Alekovi řekla, o tom, jak se vrhnul na Abaddona, na vítězoslavný výraz v jeho tvá­ři. Když otočila hlavu, uviděla, jak Jace klečí vedle svého přítele, jehož krev se vsakovala do deky na sedadle. Vzpomněla si na malého chlapce s mrtvým sokolem. Milovat znamená ničit.

Clary se zase otočila dopředu a v krku cítila tvrdou hroudu. Ve špatně nastaveném zpětném zrcátku viděla, jak Isabela omotává Alekovi kolem ramen deku. Vzhlédla a setkala se s Claryiným po­hledem. „Jak je to ještě daleko?"

„Asi deset minut. Simon jede nejrychleji, jak to jde."

„Já vím," řekla Isabela. „Simone, to bylo neuvěřitelný. Reagoval jsi tak pohotově! Nečekala bych, že by mohl civil přijít na něco takovýho."

Simon vypadal, že ho chvála z tak nečekané strany vůbec nevy­vedla z míry. Oči měl přilepené na silnici. „Myslíš to, že jsem vystře­lil ten světlík? Napadlo mě to, když jste zašli dovnitř. Přemýšlel jsem o tom světlíku a o tom, jak jste říkali, že démoni nesnáší sluneční světlo. Takže mi vlastně trvalo docela dlouho, než jsem něco udělal. Nic si z toho nedělej," dodal, „ten světlík není vůbec vidět, pokud nevíš, že tam je."

Já jsem věděla, že tam je, pomyslela si Clary. Mělo mě to napadnout. I když jsem neměla luk jako Simon, mohla jsem ho něčím vyrazit nebo to aspoň říct Jaceovi. Připadala si hloupě, zbytečně a tupě, jako by měla v hlavě úplně prázdno. Pravda byla taková, že se hrozně bála. Bála se tolik, že nedokázala po­řádně myslet. Pod víčky se jí vzedmula vlna studu a pálila jako malé slunce.

Jace promluvil. „Byla to dobrá práce," řekl.

Simonovy oči se zúžily. „Takže, jestli se můžu zeptat, odkud se vzala ta věc, ten démon?"

„To byla madam Dorotea," řekla Clary. „Aspoň z části."

„Nikdy to nebyla zrovna modelka, ale nevzpomínám si, že by vypadala takhle hrozně."

„Myslím, že byla něčím posedlá," řekla Clary pomalu a zároveň si dávala v hlavě dohromady celkový obraz. „Chtěla, abych jí dala Pohár. Pak otevřela portál..."

„To byl chytrý tah," řekl Jace. „Démon se jí zmocnil a schoval většinu své nehmotné podstaty za portálem, aby ho nezachytil sen­zor, takže když jsme tam přišli, čekali jsme jenom pár zavržených. Namísto toho se před námi objevil vyšší démon, Abaddon, jeden z prvních démonů. Vládce padlých duší."

„Tak to vypadá, že si teď padlý duše budou muset poradit bez něj," poznamenal Simon a zahnul do boční ulice.

„On není mrtvý," řekla Isabela. „Vyššího démona snad ještě ni­kdy nikdo nezabil. Umřou totiž až potom, co je zabiješ v jejich fy­zické, ale i nehmotné podobě. Nám se ho jenom podařilo zahnat."

„Aha." Simon vypadal zklamaně. „A co madam Dorotea? Bude teď v pořádku, když..."

Odmlčel se, protože Alek začal kašlat. Dech mu hlasitě chřestil v hrudi. Jace si pod vousy zamumlal nějakou přiléhavou nadávku. „Proč tam ještě nejsme?"

„Ale my tu jsme. Jenom jsem nechtěl narazit do zdi." Když Si­mon opatrně zastavil na rohu, všimla si Clary, že jsou dveře Insti­tutu otevřené a v jejich oblouku stojí Hodge. Dodávka s cuknutím zastavila. Jace vyskočil ven, nahnul se dovnitř a zvedl Aleka, jako by nebyl těžší než dítě. Isabela šla po cestičce za ním a nesla zkrvavené kopí svého bratra. Dveře Institutu se za nimi zabouchly.

Clary cítila, jak jí tělo zaplavuje vlna únavy. Podívala se na Si­mona. „Mrzí mě to. Fakt netuším, jak vysvětlíš Erikovi ty skvrny od krve."

„Ať si trhne nohou," vyhrkl Simon přesvědčeně. „Ty jsi v po­řádku?"

„Nemám ani škrábnutí. Všichni ostatní jsou zranění, jenom já ne."

„Je to jejich práce, Clary," řekl jemně. „Nedělají nic, než že loví démony. S tebou je to jinak."

„A co dělám já, Simone?" zeptala se ho a zapátrala v jeho tváři po odpovědi. „Co dělám já?"

„No, tys přece vzala Pohár," řekl. „Nebo ne?"

Přikývla a poklepala si na kapsu. „Jo."

Vypadal, že se mu ulevilo. „Skoro jsem se ani nechtěl ptát," řekl. „To je dobrý, ne?"

„Je," odpověděla. Vzpomněla si na svou matku a ruka se jí sevře­la kolem Poháru. „Já vím, že je."

 

Kostelník ji čekal nad schody a vřískal jako siréna. Zavedl ji na ošetřovnu. Dvoukřídlé dveře byly otevřené, takže hned uviděla Alekovu nehybnou postavu ležící v jedné z bílých postelí. Skláněl se nad ním Hodge a vedle něj stála Isabela se stříbrným podnosem v rukou.

Jace s nimi nebyl. Nebyl s nimi, protože stál před ošetřovnou a zády se opíral o zeď. Holé, zakrvácené ruce měl přitisknuté k tělu.

Když se před ním Clary zastavila, prudce otevřel oči a Clary viděla, že má rozšířené zornice, jejichž černá barva pohltila všechno zlato okolo.

„Jak mu je?" zeptala se co nejjemněji.

„Ztratil hodně krve. Otravy démoním jedem jsou běžná záleži­tost, ale tohle byl vyšší démon, takže si Hodge není jistý, jestli bude fungovat protijed, který většinou používá."

Dotkla se jeho paže. „Jaci..."

Ucuknul před ní. „Nech toho."

Zadržela dech. „Nikdy bych si nepřála, aby se Alekovi něco stalo. Je mi to hrozně líto."

Podíval se na ni, jako by si teprve teď všiml, že tam je. „To není tvoje vina," řekl, „ale moje."

„Tvoje? Ne, Jaci, to není —"

„Ale ano, je," řekl hlasem křehkým jako ledová střepina. „Mea culpa, mea maxima culpa."

„Co to znamená?"

„Má vina," řekl, „má vlastní vina, má největší vina. Je to latin­sky." Nepřítomně jí odhrnul z čela pramen vlasů, jako by vůbec nevěděl, že to dělá. „Část mše svaté."

„Myslela jsem, že na náboženství nevěříš."

„Možná nevěřím v hřích," vysvětloval, „ale vinu cítím. My, lovci stínů, žijeme podle kodexu, který nejde jen tak přizpůsobit podle situa­ce. Čest, vina, pokání, to všechno je pro nás opravdové. Nemá to ale nic společného s náboženstvím, jen s tím, co jsme. To je to, co jsem, Clary," řekl zoufale. „Jsem člen Spolku. Mám to v krvi i v kostech. Takže pokud jsi tak přesvědčená, že to není má vina, proč tedy moje první myšlenka při pohledu na Abaddona nepatřila mým spolubojov­níkům, ale tobp." Jeho druhá ruka se zvedla. Držel teď její tvář uvěz­něnou v dlaních. „Já vím, věděl jsem, že se Alek chová divně. Věděl jsem, že je něco špatně. Ale dokázal jsem myslet jenom na tebe..."

Naklonil hlavu dopředu, takže se jejich čela setkala. Cítila, jak jí jeho dech pročesává řasy. Zavřela oči a nechala se jeho blízkostí zaplavit jako přílivem. „Jestli umře, bude to, jako bych ho zabil já," řekl. „Nechal jsem umřít svého otce a teď jsem zabil svého jediného bratra."

„To není pravda," zašeptala.

„Ale je." Byli tak blízko, že by se mohli políbit. A přesto ji pevně svíral, jako by ho nic na světě nedokázalo přesvědčit, že je opravdo­vá. „Clary," řekl. „Co se to se mnou děje?"

Snažila se v duchu najít odpověď - a uslyšela něčí odkašlání. Otevřela oči. U dveří ošetřovny stál Hodge a jeho upravený oblek byl potřísněn rezavými skvrnami. „Udělal jsem, co jsem mohl. Je teď klidný, nic ho nebolí, ale..." Zavrtěl hlavou. „Musím zavolat mlčenlivě bratry. Tohle je nad mé síly."

Jace se pomalu odtáhl od Clary. „Jak dlouho jim bude trvat, než se sem dostanou?"

„To nevím." Hodge vykročil chodbou a stále ještě vrtěl hla­vou. „Hned k nim pošlu Huga. Bratři ale přijdou, až sami uznají za vhodné."

,Ale tohle přece..." I Jace se musel snažit, aby stačil Hodgeovým dlouhým krokům. Clary zůstala beznadějně daleko za nimi, takže mu­sela napínat uši, aby slyšela, co si povídají. „Vždyť by mohl umřít."

„To by mohl," zněla Hodgeova jediná odpověď.

V knihovně bylo šero a vonělo to tam deštěm. Jedno z oken zů­stalo otevřené, takže se pod závěsy utvořila loužička vody. Hugo začal štěbetat a poskakovat na svém bidýlku, když k němu Hodge zamířil a cestou rozsvítil lampu na psacím stole. „Je škoda," řekl Hodge a sáhl pro papír a plnicí pero, „že jste nepřinesli Pohár. Mys­lím, že by to byla velká útěcha pro Aleka a zcela jistě i pro jeho -"

„Ale já ten Pohár přinesla," řekla Clary ohromeně. „Tys mu to neřekl, Jaci?"

Jace zamrkal, Clary by ale nedokázala říct, jestli to způsobilo pře­kvapení nebo ostré světlo. „Nebyl čas, nesl jsem nahoru Aleka..." Hodge celý ztuhl, pero mu nehybně trčelo mezi prsty. „Vy máte Pohár?“

„Ano." Clary vytáhla Pohár z kapsy. Byl pořád ještě studený, jako by se kov v kontaktu s jejím tělem vůbec neohřál. Rubíny se třpytily jako rudé, mrkající oči. „Mám ho tady."

Pero vyklouzlo Hodgeovi z ruky a spadlo na podlahu u jeho nohou. Světlo lampy, které ho osvětlovalo zespodu, nebylo k jeho strhané tváři milosrdné. Zdůrazňovalo všechny ty hluboké vrásky vyryté strachem a zoufalstvím. „To je Andělův pohár?"

„Je to on," řekl Jace. „Byl -"

„To je teď jedno," skočil mu do řeči Hodge. Položil papír na stůl, přešel k Jaceovi a náhle svého studenta chytil za ramena. „Jaci Waylande, víš, co jsi udělal?"

Jace překvapeně vzhlédl k Hodgeovi. Clary si všimla výrazné­ho kontrastu - strhaná tvář starého muže proti hladkému Jaceovu obličeji, který díky světlým vlasům padajícím do očí vypadal ještě mladší. „Asi vám úplně nerozumím," řekl Jace.

Hodgeovi zasyčel dech mezi zuby. „Jsi mu hrozně podobný."

„Komu?" zeptal se Jace užasle. Zjevně nikdy neslyšel Hodge tak­hle mluvit.

„Svému otci," řekl Hodge a zvedl pohled k Hugovi, který se vznášel přímo nad jeho hlavou a černými křídly vířil vlhký vzduch.

Hodge přimhouřil oči. „Hugine," řekl, načež pták strašlivě zakrá­kal a s roztaženými drápy se spustil na Claryin obličej.

 

Clary slyšela Jace křičet. Svět se jí scvrknul na změť křídel, ostrý zobák a pařáty. Tváří jí projela ostrá bolest a ona si s křikem instink­tivně zakryla rukama obličej.

Ucítila, že jí někdo vytrhl Pohár smrti z ruky. „Ne!" zakřičela a snažila se jej zachytit. Paží jí vzhůru vystřelila nesnesitelná bolest. Měla pocit, že se jí podlamují kolena. Uklouzla a při pádu si bolestivě narazila kolena o tvrdou podlahu. Na čelo jí stále dorážely pařáty.

„To stačí, Hugo," řekl Hodge tichým hlasem.

Pták poslušně odletěl od Clary. Lapala po dechu a mrkáním se sna­žila dostat z očí krev. Měla pocit, jako by jí někdo nastrouhal obličej.

Hodge se ani nepohnul. Stál na svém místě a držel Pohár smr­ti. Hugo kolem něj poletoval ve velkých, nervózních kruzích a tiše krákal. A Jace - Jace ležel na zemi u Hodgeových nohou, zcela bez hnutí, jako by náhle usnul.

To jí z hlavy rázem vypudilo všechny ostatní myšlenky. „Jaci!" Mluvení jí činilo obtíže; bolest ve tváři byla překvapivě silná a Clary cítila v ústech pachuť krve. Jace se nepohnul.

„Není zraněný," řekl Hodge. Clary vyskočila na nohy a chtěla se na něj vrhnout, pak ale zavrávorala, protože narazila do něčeho ne­viditelného, avšak pevného a tvrdého jako sklo. Rozzuřeně udeřila do vzduchu pěstí.

„Hodgi!" vykřikla. Kopla před sebe a málem si o neviditelnou zeď zlomila nohu. „Neblázněte. Až Spolek zjistí, co jste udělal..."

„To už budu dávno pryč," řekl a poklekl vedle Jace.

„Ale..." Projel jí šok, otřes náhlého uvědomění. „Nikdy jste žád­nou zprávu Spolku neposlal, že ne? Proto jste se choval tak divně, když jsem se vás na to zeptala. Chtěl jste Pohár pro sebe."

„Ne," řekl Hodge, „pro sebe ne."

Clary měla sucho v ústech. „Pracujete pro Valentýna," zašeptala.

„Nepracuji pro Valentýna," opravil ji Hodge. Zvedl Jaceovu ruku a něco z ní stáhl. Byl to prsten s rytinou, který Jace vždy nosil. Hodge si jej nasadil na vlastní prst. „Ale je pravda, že patřím k Valentýnovým mužům."

Rychle prstenem třikrát otočil. Chvíli se nic nedělo, pak ale Clary zaslechla zvuk otevírajících se dveří a instinktivně se otoči­la, aby se podívala, kdo přišel do knihovny. Když se obrátila zpět, uviděla, že se vedle Hodge mihotá vzduch, podobně jako hladina jezera při pohledu z dálky. Třpytivá stěna se rozevřela jako stříbrný závěs a vedle Hodge najednou stál vysoký muž, který jako by vyrostl z dusného vzduchu.

„Starkweathere," řekl. „Máš pro mě Pohár?"

Hodge pozvedl ruce s Pohárem, ale nic neřekl. Vypadal ochro­meně, i když nebylo poznat, zda strachy nebo údivem. Clary se vždy zdál vysoký, teď ale vypadal malý a shrbený. „Valentýne, můj pane," řekl nakonec. „Nečekal jsem, že přijdeš tak rychle."

Valentýn. Ani v nejmenším se nepodobal hezkému chlapci na fotografii, i když měl stále ještě černé oči. Jeho tvář vypadala úplně jinak, než Clary čekala, byla to střízlivá, uzavřená, introvert-ní tvář kněze s tesknýma očima. Zpod černých manžet jeho doko­nalého obleku vykukovaly vystouplé bílé jizvičky, které vypovídaly o dlouhých letech používání stély. „Říkal jsem ti, že k tobě přijdu portálem," řekl. Měl zvučný, zvláštním způsobem povědomý hlas. „Copak jsi mi nevěřil?"

„Ano. Já jen - myslel jsem, že místo sebe pošleš Pangborna nebo Blackwella."

„Myslíš, že bych je poslal vyzvednout Pohár? Nejsem blázen. Vím, jak dokáže vábit." Valentýn napřáhl tuku a Clary si všimla, že se mu na prstě zablýskl úplně stejný prsten, jaký měl Jace. „Dej mi ho."

Hodge však Pohár pevně svíral v rukou. „Nejdřív chci to, co jsi mi slíbil."

„Nejdřív? Ty mi nevěříš, Starkweathete?" Valentýn se pobave­ně usmál. „Udělám, oč jsi mě požádal. Obchod je obchod. I když musím říct, že mě tvá zpráva překvapila. Nenapadlo by mě, že by ti mohl vadit život strávený v tichém rozjímání, abych tak řekl. Do boje ses nikdy moc nehrnul."

„Ty nevíš, jaké to je," řekl Hodge a hlasitě si povzdechl. „Pořád se jen bát..."

„To je pravda, nevím." Valentýnův hlas i oči přetékaly zármut­kem, jako by Hodge litoval. V jeho pohledu se však odrážel také od­por a náznak pohrdání. „Pokud nemáš v úmyslu mi Pohár předat," řekl, „neměl jsi mě sem volat."

Hodgeovi se napínaly svaly v obličeji. „Není snadné zradit to, v co věříš, a také ty, kdo věří tobě."

„To mluvíš o Lightwoodových, nebo o jejich dětech?"

„O obojím," řekl Hodge.

„Á, Lightwoodovi." Valentýn natáhl ruku a pohladil mosaz­ný glóbus, který stál na stole. Dlouhými prsty sledoval obrysy světadílů a oceánů. „Ale copak jim něco dlužíš? Dostalo se ti trestu, který si zasloužili i oni. Kdyby neměli takové známos­ti ve Spolku, byli by prokleti spolu s tebou. Takhle ale mohou přicházet a odcházet, jak se jim zachce, chodit si na slunci jako kdokoli jiný. Mohou jet i domů." Když řekl „domů", hlas se mu vzrušeně chvěl plným významem toho slova. Jeho prst se přestal pohybovat po globusu a Clary si byla jistá, že se nyní dotýká místa, kde leží Idris.

Hodge uhnul pohledem. „Udělali to, co by na jejich místě udělal každý."

„Ty bys to neudělal. Ani já bych to neudělal. Nechat místo sebe trpět přítele... To v tobě určitě musí vyvolávat hořkost, Starkweathere, když víš, že ti tvůj osud přenechali s tak lehkým srdcem..."

Hodgeova ramena se chvěla. „Ty děti za to nemohou. Nic ne­udělaly..."

„Nevěděl jsem, že máš tak rád děti, Statkweathere," řekl Valen­týn, jako by ho ta myšlenka pobavila. Hodge se sípavě nadechl. „Jace —"

„Jace nech na pokoji." Poprvé zněl Valentýnův hlas rozzlobeně. Podíval se na nehybnou postavu na zemi. „On krvácí," poznamenal. „Proč?"

Hodge si tiskl Pohár k srdci. Úplně mu zbělely klouby prstů. „To není jeho krev. Je v bezvědomí, ale žádné zranění nemá."

Valentýn zvedl hlavu a mile se usmál. „Zajímalo by mě," řekl, „co si o tobě pomyslí, až se vzbudí. Zrada nikdy není pěkná věc, ale zradit dítě, to je ještě dvakrát horší, nezdá se ti?"

„Neublížíš mu," zašeptal Hodge. „Přísahal jsi, že mu neublížíš."

„To jsem nikdy neudělal," řekl Valentýn. „A teď pojď." Popošel od stolu k Hodgeovi, který uskočil jako vyděšené zvířátko v pas­ti. Clary viděla, jak trpí. „A co bys udělal, kdybych ti řekl, že mu chci ublížit? Bojoval bys se mnou? Schoval bys přede mnou Pohár? I kdybys mě dokázal zabít, Spolek by tvou kletbu nikdy nezrušil. Musel by ses tady schovávat až do smrti, vyděšený tak, že by ses ani neodvážil pořádně otevřít okno. Co bys neudělal proto, aby ses už nemusel bát? Čeho by ses nevzdal, abys konečně zase mohl jet domů?"

Clary od toho výjevu násilím odtrhla oči. Už nesnesla pohled na Hodgeovu tvář. Přiškrceným hlasem řekl: „Slib mi, že mu ne­ublížíš, a já ti dám Pohár."

„Ne," řekl Valentýn ještě tišším hlasem. „Dáš mi jej i bez toho." Natáhl ruku.

Hodge zavřel oči. Na krátkou chvíli se jeho tvář podobala mra­morovým andělům pod psacím stolem, byla to utrápená, vážná tvář, drcená strašlivým břemenem. Pak pro sebe tiše, dojemně zaklel a natáhl ruku s Pohárem, aby si jej Valentýn mohl vzít. Ruka se mu třásla jako list v silném větru.

„Děkuji ti," řekl Valentýn. Vzal si Pohár a zamyšleně se na něj zadíval. „Zdá se mi, že jsi trochu poškodil okraj."

Hodge na to nic neřekl. Jeho tvář byla popelavě šedá. Va­lentýn se sklonil pro Jace, a když ho bez námahy zvedl, všimla si Clary, jak se mu dokonale střižený kabát na pažích a zádech napjal. Uvědomila si, že i když tak nepůsobí, je to velice silný muž s trupem jako dubový kmen. Bezvládný Jace v jeho náručí vypadal jako dítě.

„Už brzy bude se svým otcem," řekl Valentýn a přitom pozoroval Jaceův bílý obličej. „Tam, kde je jeho místo."

Hodge sebou trhnul. Valentýn se k němu obrátil zády a vykročil k mihotavé cloně vzduchu, kterou přišel. Musel za sebou nechat dveře portálu otevřené, napadlo Clary. Portál připomínal povrch zrcadla, od něhož se odráží slunce.

Hodge k němu prosebně natáhl ruku. „Počkej!" vykřikl. „A co tvůj slib? Slíbil jsi, že zrušíš moji kletbu."

„To je pravda," řekl Valentýn. Zastavil se a tvrdě se zadíval na Hodge, který zalapal po dechu a ustoupil. Ruka mu vylétla k hru­di, jako by se mu něco zabodlo přímo do srdce. Kolem roztažených prstů se mu vylila černá tekutina a crčela na podlahu. Hodge zvedl k Valentýnovi zjizvený obličej. „Už je to hotové?" zeptal se divoce. „Ta kletba... už je pryč?"

„Ano," řekl Valentýn. „Ať ti tvá draze vykoupená svoboda při­nese štěstí." S těmito slovy prošel stěnou zářícího vzduchu. Chvíli se zdálo, že i on sám se mihotá, jako by stál pod vodou. Pak zmizel a Jace vzal s sebou.