16 PADAJÍCÍ ANDĚLÉ

Hodge zuřil. Když se Clary i oba chlapci dobelhali do Institu-tu, špinaví a zakrvácení, stál ve vstupní hale a Isabela s Alekem vy­kukovali za jeho zády. Okamžitě spustil přednášku, za jakou by se nemusela stydět ani Claryina matka. Nezapomněl se zmínit, že mu lhali, kam jdou - to měl zřejmě na svědomí Jace —, ani nevynechal tu část o tom, že už Jaceovi nikdy nebude věřit, a dokonce přidal i pár vlastních vylepšení, třeba to o porušení Zákona, vyloučení ze Spolku a zhanobení slavného, starobylého rodu Waylandů. „Svou svéhlavostí jsi ohrozil další osoby. Z tohohle incidentu se jen tak neoklepeš!"

„To nemám v úmyslu," pravil Jace. „Nechci se z ničeho oklepávat. Mám vykloubené rameno."

„Kdybych aspoň věděl, že se poučíte z fyzické bolesti," řekl Hodge vztekle. „Ale vy prostě jen strávíte pár dní na ošetřovně a Alek s Isabelou vás budou obskakovat. A vám se to nejspíš ještě bude líbit!"

Ze dvou třetin měl Hodge pravdu. Jace se Simonem opravdu oba skončili na ošetřovně, když se však Clary, která se mezitím dala trochu do pořádku, přišla za nimi po několika hodinách po­dívat, obskakovala je jen Isabela. Hodge vyléčil Clary napuchlou odřeninu na paži a dvacetiminutová sprcha ji zbavila většiny asfaltu, který měla zadřený v kůži, pořád se ale ještě cítila pochroumaně a rozbolavěle.

Pochmurně se tvářící Alek sedící na parapetu se zamračil ještě víc, když se za ní zavřely dveře. „Hm. To jsi ty."

Ignorovala ho. „Hodge vzkazuje, že za chvíli přijde a doufá, že si oba zachováte aspoň tu jiskřičku života, která ve vás ještě zůsta­la, než sem dorazí," řekla Simonovi a Jaceovi. „Nebo něco v tom smyslu."

„Snad mu to nebude dlouho trvat," řekl Jace rozmrzele. Seděl v posteli opřený o dva měkké bílé polštáře a na sobě měl ještě pořád své špinavé šaty.

„Proč? Bolí to?" zajímala se Clary.

„Ne. Mám vysoký práh bolesti. Vlastně to není ani práh, spíš taková prostorná, vkusně vyzdobená vstupní hala. Ale už se začínám nudit." Podíval se na ni přimhouřenýma očima. „Pamatuješ si, jak jsi mi v tom hotelu slíbila, že jestli přežijeme, oblečeš si uniformu ošetřovatelky a celého mě omyješ houbou?"

„To ses asi přeslechl," odsekla Clary. „Omytí houbou ti přece slíbil Simon."

Jace se mimoděk podíval na Simona, který se na něj zeširoka usmál. „Hned jak budu zase na nohou, fešáku."

„Já věděl, že jsme tě měli nechat v potkaní kůži," řekl Jace.

Clary se zasmála a přešla k Simonovi, který vypadal, že se mezi desítkami polštářů a s hromadou přikrývek na nohou cítí značně nepohodlně.

Posadila se na kraj jeho postele. „Jak ti je?"

„Jako by mě někdo namasíroval struhadlem," odpověděl Simon a za­šklebil se bolestí, když si přitáhl kolena k bradě. „Mám zlomenou kost v chodidle. Bylo tak nateklý, že mi Isabela musela odstřihnout botu."

„To jsem ráda, že se o tebe tak dobře stará." Claryin hlas zněl při této větě poněkud jedovatě.

Simon se k ní naklonil a přitom z ní ani na vteřinu nespustil oči. „Chci s tebou mluvit."

Clary trochu neochotně přikývla na znamení souhlasu. „Jdu do svýho pokoje. Přijď za mnou, až tě Hodge dá do pořádku, jo?"

„Jasně." K jejímu překvapení se k ní naklonil ještě blíž a políbil ji na tvář. Byl to lehounký polibek, jen letmé otření rtů, když se ale od něj odtáhla, věděla, že je v obličeji úplně rudá. Při vstávání si pomyslela, že to bude nejspíš tím, jak na ně všichni ostatní zírali.

Na chodbě se omámeně dotkla své tváře. Pusa na tvář nemusela nic znamenat, ale pro Simona to bylo úplně netypické gesto. Že by se snažil něco naznačit Isabele? Muži jsou tak nepochopitelní, pomyslela si Clary. A k tomu ještě Jace, jak si hrál na zraněné princátko. Naštěstí odešla dřív, než si mohl začít stěžovat, že má moc hrubé prostěradlo. „Clary!"

Překvapeně se otočila. Chodbou za ní běžel Alek, aby ji dohnal. Když dorazil až k ní, zastavil se. „Musím s tebou mluvit."

Nevěřícně se na něj podívala. „O čem?"

Zaváhal. Bledá pleť a tmavě modré oči mu dodávaly stejný půvab jako jeho sestře, na rozdíl od Isabely však Alek dělal všechno proto, aby to nebylo vidět. Otrhané svetry a vlasy, které působily, jako by si je stří­hal sám, a navíc potmě, to byl jen začátek. Vypadal, že se ve své vlastní kůži cítí nepohodlně. „Myslím, že bys měla odejít. Jdi domů," řekl.

Věděla sice, že ji nemá rád, ale tohle bylo jako facka. ,Aleku, když jsem šla naposledy domů, hemžilo se to tam zavrženými. A zkázonoši. Nikdo by nešel domů raději než já, ale..."

„Určitě máš příbuzné, ke kterým můžeš jít, ne?" V jeho hlase zazněl zoufalý tón.

„Nemám. A navíc, Hodge chce, abych tu zůstala," řekla příkře.

„To přece nemůže. Aspoň ne po tom, cos udělala -"

„Co jsem udělala?"

Namáhavě polknul. „Jace kvůli tobě málem umřel."

„Jace kvůli mně — o čem to mluvíš?!"

„Prostě si jenom tak vyrazíš za svým kamarádem - víš vůbec, jakému nebezpečí jsi ho vystavila? Víš vůbec —"

„Ho? To myslíš Jace?" Clary mu skočila do řeči. „Tak abys věděl, celá ta akce byl jeho nápad. To on se zeptal Krasomila, kde je to jejich doupě. To on šel pro zbraně do kostela. Kdybych nešla s ním, šel by tam sám."

„Ty to nechápeš," řekl Alek. „Neznáš ho. Já ho znám. Myslí si, že musí zachránit svět, a klidně by se přitom nechal zabít. Někdy mám pocit, že snad vážně chce umřít, ale to neznamená, že bys ho v tom měla podporovat."

„Já to nechápu," řekla. „Jace je lovec stínů. Tohle vy přece dělá­te, ne? Zachraňujete lidi, zabíjíte démony, vystavujete se nebezpečí. V čem to teda bylo včera v noci jiný?"

Alek se přestal ovládat. „V tom, že mě nevzal s sebou!" vykřikl. „Za normálních okolností bych tam byl s ním, chránil bych ho, kryl bych mu záda. Ale ty - ty jsi mu jenom na obtíž, jsi civil." To slovo vyslovil opovržlivě, jako by to bylo něco sprostého.

„Ne," řekla Clary. „Nejsem. Jsem nefilim, stejně jako vy."

Pohrdavě se ušklíbl. „Možná," připustil. „Ale bez výcviku a zna­lostí jsi dost k ničemu, nemyslíš? Tvoje matka tě vychovala ve světě lidí a tam taky patříš. Ne sem, kde nutíš Jace chovat se jako..., jako by nebyl jedním z nás. Porušuje kvůli tobě přísahu Spolku, porušuje Zákon —"

„Mám pro tebe novinku," obořila se na něj Clary „Já Jace k ni­čemu nenutím. Dělá jenom to, co chce. To bys už ale měl vědět."

Podíval se na ni jako na nějakého obzvlášť odporného démona, kterého nikdy předtím neviděl. „Vy civilové jste vážně sobci, co? Copak vůbec nechápeš, co pro tebe udělal, jaké na sebe vzal riziko? A to nemluvím jenom o jeho bezpečí. Mohl přijít o všechno. Už ztratil otce a matku. To chceš, aby ztratil i tu rodinu, která mu ještě zůstala?"

Claty se zarazila. Narůstal v ní vztek jako velká černá vlna - vztek na Aleka, protože měl zčásti pravdu, a vztek na všechno a všechny ostatní, na zledovatělou silnici, která si vzala jejího otce, než se na­rodila, na Simona, protože se málem nechal zabít, na Jace, protože si hraje na mučeníka a je mu jedno, jestli umře, nebo ne. Na Luka, protože předstíral, že mu na ní záleží, a přitom to byla jedna velká lež. A na její matku za to, že není normální, nudná, typická matka, za jakou se vždycky vydávala, ale někdo úplně jiný, nějaká statečná a úžasná hrdinka, kterou Clary vůbec neznala. A která tady teď ne­byla, když ji Clary tak zoufale potřebovala.

„Co ty mi tady vykládáš o sobectví?" zasyčela na něj tak jedovatě, že o krok ustoupil. „Ze všeho na celým světě ti stejně záleží jenom na sobě, Aleku Lightwoode. Není divu, žes nikdy nezabil žádnýho démona, ty se totiž moc bojíš."

Alek vypadal jako omráčený. „Kdo ti to řekl?"

„Jace."

Podíval se na ni, jako by ho uhodila. „To neřekl. To by nikdy neřekl."

„Ale řekl." Dobře viděla, jak ho to bolí, a měla z toho radost. Aspoň teď cítil bolest i někdo jiný. „Klidně si tady blábolíš o cti a upřímnosti a o tom, jak obyčejní lidi nic z toho nemají, ale kdybys byl upřímnej sám k sobě, tak by sis přiznal, že celej tenhle výstup vznikl jenom kvůli lomu, že jsi do něj zamilovanej. Nemá to nic společnýho s —"

Alek udělal rychlostí blesku nějaký pohyb. V hlavě se jí ozvala ostrá rána. Přirazil ji zády ke zdi tak silně, že se temenem uhodila o dřevěné obložení. Jeho tvář s obrovskýma očima, které teď byly skoro černé, se nacházela jen několik centimetrů od její. „Neopo­važuj se," zašeptal a stiskl rty tak silně, až mu zbělely, „mu to někdy říct, nebo tě zabiju. Přísahám u Anděla, že tě zabiju."

Cítila silnou bolest, jak jí svíral paže. Proti své vůli zalapala po dechu. Zamrkal, jako by se probouzel ze sna, a pustil ji. Jeho ruce od ní ucukly, jako by ho dotek její kůže spálil. Beze slova se otočil a rychle vyrazil zpět k ošetřovně. Při chůzi se potácel, jako by byl opilý nebo měl závrať.

Clary si třela bolavé paže a dívala se za ním, zděšená z toho, co udělala. Dobrá práce, Clary. Teď už tě opravdu nenávidí.

Plánovala sice okamžitě padnout do postele, spánek však na­vzdory jejímu vyčerpání nepřicházel. Nakonec vytáhla z batohu skicák a na podložce opřené o kolena začala kreslit. Nejdřív to byly jen nedbalé náčrtky — detail chrliče s dlouhými tesáky a vyboulenýma očima na omšelé fasádě upířího hotelu. Prázdná ulice, na niž vrha­la žlutý kužel světla jediná lampa, silueta postavy na rozhraní světla a stínu. Nakreslila Rafaela v bílé zakrvácené košili a s jizvou po křížku na krku. Pak nakreslila Jace, jak stojí na okraji střechy a z výšky deseti pater shlíží na ulici. Nebojí se, spíš jako by pro něj ten dlouhý pád představoval výzvu, jako by nebylo žádného prázdného prostoru, kte­rý by nemohl vyplnit vírou ve vlastní nepřemožitelnost. Stejně jako ve svém snu ho zobrazila s křídly, která se klenula nad jeho rameny v oblouku připomínajícím sochu anděla v Kostěném Městě.

Nakonec se pokusila nakreslit svou matku. Předtím řekla Jaceovi, že po přečtení run v Šedé knize necítila žádnou změnu, a zčásti to byla pravda. Když se ale teď pokusila představit si matčinu tvář, uvědomila si, že se něco změnilo v jejích vzpomínkách na Jocelyn: Viděla teď matčiny jizvy, ty drobné bílé čárky, které pokrývaly její záda a ramena, jako by na ni padaly sněhové vločky.

Zabolelo ji zjištění, že to, jak celý život svou matku viděla, byla lež. S pálením v očích zastrčila skicák pod polštář.

Ozvalo se tiché, váhavé zaklepání na dveře. Rychle si protřela oči. „Dále."

Byl to Simon. Předtím si nestačila dostatečně všimnout, jak hrozně vypadá. Neosprchoval se, měl potrhané šaty poseté skvrnami a zacuchané vlasy. Ve dveřích se s podivnou formálností zastavil.

Posunula se, aby pro něj udělala místo na posteli. Nebylo nic divného na tom, sedět na posteli se Simonem. Už spoustu let u sebe často přespávali, stavěli si z přikrývek stany a pevnosti, když byli malí, a dlouho do noci četli komiksy, když trochu vyrostli.

„Našel jsi brýle," všimla si. Jedno sklo bylo prasklé.

„Měl jsem je v kapse. Jsou na tom lip, než bych čekal. Budu mu­set písemně poděkovat výrobci." Opatrně se usadil vedle ní.

„Už tě Hodge dal do pořádku?"

Přikývl. „Jo. Pořád mám pocit, jako by mě přejel parní válec, ale už nemám nic zlomenýho." Otočil k ní hlavu. Zpoza rozbitých brý­lí se na ni dívaly oči, které si pamatovala, vážné tmavé oči lemované řasami, jaké kluky ani v nejmenším nezajímaly, ale holky by pro ně vraždily. „Clary, to, že jsi pro mě přišla, že jsi tolik riskovala -"

„Nech toho." Rozpačitě zvedla ruku. „Ty bys to pro mě taky udělal."

„Samozřejmě," řekl bez jakékoli arogance nebo domýšlivosti, „ale vždycky jsem si myslel, že takhle to prostě mezi sebou máme. Víš, jak to myslím."

Udiveně se posadila na paty, aby se mu mohla podívat do tváře. „Jak to myslíš?"

„Chci tím říct," řekl Simon, jako by byl překvapený, že musí vysvětlovat něco, co přece bylo zcela zjevné, „že já jsem tě přece vždycky potřeboval víc než ty mě."

„To ale vůbec není pravda." Clary byla zděšená.

„Ale je," řekl Simon znepokojivě klidným hlasem. „Tys nikdy ni­koho moc nepotřebovala, Clary. Vždycky jsi byla tak... soběstačná. Všechno, co potřebuješ, jsou tužky a ty tvoje imaginární světy. Ko­likrát ti musím něco říct šestkrát nebo sedmkrát, než na to odpovíš, protože jsi někde úplně jinde. A pak se na mě podíváš a tak zvláštně se usměješ a já vím, žes na mě úplně zapomněla a až teď sis uvědomila, že tam jsem - ale nikdy jsem se na tebe kvůli tomu nezlobil. I půlka tvojí pozornosti je lepší než celá pozornost kohokoli jinýho."

Pokusila se ho vzít za ruku, ale zachytila jen jeho zápěstí. Cítila, jak mu pod kůží pulzuje krev. „Na světě mám ráda jenom tři lidi," řekla. „Mámu, Luka a tebe. A kromě tebe jsem je všechny ztratila. Takže si rozhodně nemysli, že pro mě nic neznamenáš, to ať tě ani nenapadne."

„Moje máma říká, že člověk potřebuje jenom tři lidi, na který se může spolehnout, aby dosáhl seberealizace," řekl Simon. Pronesl to lehkým tónem, ale při slově „seberealizace" se mu zlomil hlas. „Taky říká, že ty jí přijdeš seberealizovaná dost."

Clary se na něj smutně usmála. „Říkala o mně tvoje máma ještě nějaký další moudra?"

„Jo." Také se na ni usmál, jeho úsměv však byl zrovna tak nepo­vedený. „Ale neřeknu ti, co to bylo."

„To není fér, mít tajemství!"

„A kdo tvrdí, že život je fér?"

***

Pak už jen leželi vedle sebe, jako když byli ještě děti - dotýkali se rameny a Clary měla nohu přehozenou přes Simonovu. Její prsty na noze mu sahaly kousek pod koleno. Leželi na zádech a při hovo­ru se dívali do stropu, což byl zvyk z doby, kdy měla Clary na stro­pě nalepené hvězdičky svítící ve tmě. Zatímco Jace voněl mýdlem a limetkami, Simon páchl jako někdo, kdo se válel na parkovišti u supermarketu. Clary to ale vůbec nevadilo.

„Je legrační," Simon si kolem prstu ovíjel pramen jejích vlasů, „že chvilku předtím, než se to stalo, jsem před Isabelou vtipkoval o upírech. Jenom jsem se ji snažil rozesmát, chápeš? ,Co nejvíc roz­pálí židovskýho upíra? Stříbrný Davidovy hvězdy? Sekaný játra? Šeky na osmnáct dolarů?'"

Clary se zasmála.

Simon vypadal vděčně. „Isabela se nesmála."

Clary napadla spousta věcí, které měla chuť říct, ale neudělala to. „Nejsem si jistá, jestli má Isabela tenhle druh smyslu pro humor."

Simon na ni skrze řasy vrhl postranní pohled. „Myslíš, že spí s Jacem?"

Clary zamaskovala překvapené vyjeknutí kašlem. Rozhořčeně se na něj zadívala. „Ne! Vždyť jsou v podstatě příbuzní. To by neudě­lali." Zarazila se. „Teda aspoň si to myslím."

Simon pokrčil rameny. „Ne, že by mě to zajímalo," řekl odhodlaně.

„Jasně, že ne."

„Nezajímá!" Překulil se na bok. „Víš, na začátku mi Isabela při­padala, já nevím, prostě super. Přitažlivá. Jiná. Ale na tom večírku mi došlo, že je prostě blázen."

Clary přimhouřila oči. „Řekla ti, ať vypiješ ten modrej koktejl?"

Zavrtěl hlavou. „Za to můžu já. Viděl jsem, jak jdeš pryč s Jacem a Alekem a... já nevím... Vypadala jsi tak jinak než normálně. Zdála ses mi jiná. Pořád jsem musel myslet na to, že ses změnila a že do toho tvýho novýho světa nepatřím. Chtěl jsem udělat něco, abych se do něj dostal. Takže když pak přišel ten malej zelenej chlápek s tácem koktejlů..."

Clary zaúpěla. „Ty jsi vážně idiot."

„Nikdy jsem netvrdil opak."

„Promiň. Bylo to hrozný?"

„Být potkan? Ani ne. Nejdřív to bylo zmatený. Najednou jsem všem sahal po kotníky. Myslel jsem si, že jsem vypil zmenšovací nápoj, ale nemohl jsem pochopit, proč mám takovou chuť žvýkat obaly od žvýkaček, co se válely na zemi."

Clary se zachichotala. „Ne. Myslím, jestli to bylo hrozný v tom upířím hotelu."

Vzadu v očích se mu něco zablýsklo. Podíval se jinam. „Ne. Vlastně si toho mezi večírkem a přistáním na parkovišti moc ne­pamatuju."

„Asi je to tak lepší."

Začal něco povídat, ale zastavilo ho zívnutí. V pokoji se pomalu šeřilo. Clary se odtrhla od Simona, vymotala se z přikrývek a vstala, aby roztáhla záclony na oknech. Město bylo ponořeno v načervenalé záři zapadajícího slunce. Stříbrná střecha budovy Chrysleru o padesát bloků dál na jih svítila jako pohrabáč, který někdo nechal moc dlouho v ohni. „Zapadá slunce. Možná bychom se měli podí­vat po něčem k večeři."

Nedostala žádnou odpověď. Když se otočila, zjistila, že Simon usnul s rukama založenýma pod hlavou a roztaženýma nohama. S povzdechem se vrátila k posteli, sundala mu brýle a položila je na noční stolek. Nedokázala by spočítat, kolikrát už usnul s brýlemi na nose a probudil se zvukem praskajících skel.

A kde teď budu spát já? Ne, že by jí vadilo spát v posteli se Si­monem, ale problém byl v tom, že jí nenechal ani kousek volného místa. Přemýšlela, jestli ho má vzbudit, ale vypadal tak pokojně. A navíc stejně nebyla ospalá. Právě se chystala vytáhnout zpod pol­štáře skicák, když se ozvalo klepání na dveře.

Naboso přeběhla pokoj a tiše stiskla kliku. Byl to Jace. Čistý, v džínách a šedém tričku, s mokrou zlatou svatozáří umytých vlasů. Modřiny na jeho tváři už přecházely z fialové barvy do světle šedé. Ruce měl za zády.

„Vzbudil jsem tě?" zeptal se. V hlase se mu neozýval omluvný tón, jen zvědavost.

„Ne." Clary vyšla na chodbu a zavřela za sebou dveře. „Proč myslíš?"

Očima si změřil její světle modré bavlněné tílko a pyžamové kraťasy. „Jen tak."

„Většinu dne jsem strávila v posteli," řekla a byla to v podstatě pravda. V jeho přítomnosti v ní narostla nervozita asi o tisíc pro­cent, neviděla ale žádný důvod, proč by mu měla tuto informaci sdělovat. „A co ty? Nejsi unavený?"

Zavrtěl hlavou. „Lovci démonů nikdy nespí, podobně jako poš­ťáci. ,Sníh, déšť, horko ani černá noc nezastaví tyto —"'

„Kdyby tě zastavila černá noc, byl by to dost průšvih," upozor­nila ho.

Zeširoka se usmál. Jeho zuby nebyly dokonalé, na rozdíl od vla­sů. Jeden horní řezák byl lehce, roztomile odštípnutý.

Chytila se za lokty. Na chodbě byla zima a Clary cítila, jak jí na rukou vyráží husí kůže. „A co tady vlastně děláš?"

,„Tady' jako u tvojí ložnice, nebo ,tady' jako v té věčné otázce po smyslu naší existence na téhle planetě? Pokud se mě ptáš, jestli je to všechno jenom velká kosmická náhoda nebo jestli má život nějaký vyšší, metactický smysl, tak to je tedy obrovská hádanka už celá staletí. Chci říct, že prosté zjednodušení na ontologické důvody je zcela jistě scestný argument, ale..."

„Jdu zpátky do postele." Clary sáhla po klice.

Hbitě vklouzl mezi ni a dveře. „Jsem tady," řekl, „protože mi Hodge připomněl, že máš narozeniny."

Clary si podrážděně povzdechla. „Až zítra."

„To ale není důvod, proč to nezačít oslavovat už dnes."

Pozorně se na něj zadívala. „Ty se vyhýbáš Alekovi a Isabele."

Přikývl. „Oba dva se se mnou pořád chtějí hádat."

„Ze stejnýho důvodu?"

„To nevím." Nenápadně se rozhlédl po chodbě. „Hodge taky.

Všichni se mnou chtějí mluvit. Kromě tebe. Vsadím se, že ty se mnou mluvit nechceš."

„Ne," řekla Clary. „Já chci něco sníst. Umírám hlady."

Vytáhl jednu ruku, kterou měl do té doby schovanou za zády. Držel v ní trochu pomačkaný papírový pytlík. „Když se Isabela ne­dívala, vzal jsem něco z kuchyně."

Clary se usmála. „Piknik? Ale na Central Park už je trochu poz­dě, je tam plno -"

Mávl rukou. „Vil. Já vím."

„Chtěla jsem říct zlodějů," dokončila Clary. „I když zloděje, kterej by šel po tobě, by mi bylo docela líto."

„To je moudrá úvaha a já tě za ni chválím," řekl Jace s vděčným výrazem. „Ale neměl jsem na mysli Central Park. Co třeba skleník?"

„Ted? V noci? Nebude tam... tma?"

Usmál se, skoro jako by znal nějaké tajemství. „Pojď. Něco ti ukážu."