15. kapitola

Dojídali v knihovně snídani, když zaznělo zaklepání na přední dveře.

Oba bratři vyskočili na nohy, tousty málem upadly na podlahu, jak rychle odložili talířky na čajový stolek.

Griffin se podíval na Helen. „Zůstaň tady.“

Nečekal na její odpověď, než následoval bratra pryč z místnosti s rukou na srpu zavěšeném na boku.

Helen čekala v tichu knihovny, jak jí bylo řečeno, ačkoli se plížila ke dveřím a natahovala uši za zvuky u vstupu.

Skočila zpět chvíli předtím, než zahlédla Daria a Griffina jak jdou zpět chodbou.

„Nesnaž se předstírat, že ses nedívala.“ Griffin vešel do pokoje první se čtyřmi velkými balíky převázanými provazem v náručí. „Viděl jsem tě.“

„Zůstala jsem v místnosti, jak jsi říkal,“ trvala na svém.

„Tvá interpretace pokynu je děsivě volná.“ Darius si sedl, zvedl talíř a pokračoval ve snídani.

Ignorovala jízlivou poznámku, když Griffin položil balíčky na malou pohovku, kde předtím jedla.

„Tyhle jsou pro tebe,“ řekl.

Sklonila se, kontrolovala své jméno napsané velkými písmeny na srolované horní části.

„Mé oblečení?“ Snažila se neznít vzrušeně. Bylo těžké být jediná dívka v prostředí tolika mužnosti.

„Vypadá to tak.“ Griffin se usmál. Když prohlédl její hranou lhostejnost. „Proč se nepřevlékneš, a můžeme začít trénovat v sále?“

                                                                                 ***

Hledala ho v knihovně o nějakou dobu později, tkanina její nové podivné sukně se jí otřela o nohy. Poté, co našla knihovnu prázdnou, prohledávala zbývající místnosti v přízemí, dokud nezbyla jenom kuchyně. Našla ho, jak se krčí u zadních dveří a mumlá něco nesrozumitelného k někomu, koho neviděla.

Blížila se opatrně a mluvila tiše, aby ho nepolekala.

„Griffine?“

„Huh? Co?“ Otočil se jasně překvapený, i přes její snahu. „Oh, Helen! To bylo rychlé.“

Rychle za sebou zavřel dveře.

Ukázala směrem k němu. „S kým jsi to mluvil?“

Předstíral překvapení. „Tohle? Nikdo. Nikdo tam není.“

Naklonila hlavu, snažila se pochopit jeho podivné chování. „Ale s někým jsi mluvil.“

Zavrtěl hlavou, opíral se o dveře, jako kdyby jí chtěl zabránit je otevřít.

Přešla směrem k nim dvěma dlouhými kroky a sáhla po klice. „Nebuď směšný. Slyšela jsem tě s někým mluvit.“

Zatahala za kliku a snažil se otevřít, ale on se ani nepohnul.

„Griffine! Proč se chováš tak divně?“ Pokračovala bez čekání na odpověď. „Uvědomuji si, že se neznáme dobře, ale jistě mě znáš dost na to, abys věděl, že neodejdu, dokud se ty dveře neotevřou a já neuvidím na vlastní oči, kdo je na druhé straně.“

Zadíval se jí do očí vteřinu předtím, než s povzdechem ustoupil stranou. „Dobře. Tak se podívej na mou malou společnici.“

Držela se jeho pohledu ještě chvíli a přemýšlela nad jeho výběrem slov, než otevřela dveře.

Nikdo tam nebyl. Stála na stejné verandě, ketou použila jako únik z domu, když sledovala Daria a Griffina tu první noc, ale byla úplně prázdná.

Alespoň si to myslela předtím, než uslyšela nezaměnitelné mňoukání u nohou.

Sklonila pohled a zaznamenala černobílé kotě, které pilo smetanu z jemně květované misky. Pak to pochopila.

Podívala se na Griffina, opíral se o dveřní rám, jeho tvář mírně zčervenala pod jejím pohledem.

Zastavil ji dřív, než mohla promluvit. „Není to nic, co bys měla řešit. Chudinka byla celá umolousaná, když poprvé přišla ke dveřím. Každý na mém místě by jí také nabídl nějakou smetanu.“

Koutky úst se jí zvedly v úsměvu. „Ty krmíš kočku? To s ní jsi mluvil?“

„No technicky vzato je jich víc než jedna. Nezdálo se správné odvrátit se od Mouseřiných přátel.“ Sklonil se, aby zvedla kotě, které dopíjelo talířek smetany. „Že ano, Mouser?“

„Mouser?“ řekla Helen a snažil se potlačit úsměv.

Přitiskl stočený chomáč ke svému tělu, jako by to dělal už tisíckrát předtím. „Potřebovala jméno.“ Do jeho hlasu se vplížila stopa defenzivy. „A ona mi první noc přinesla myš, když se objevila na schodech, jako kdyby chtěla vyměnit za jiné jídlo.“

„Je to dobré jméno.“ Opatrně se natáhla ke kotěti, nechala si očichat ruku, předtím, než se ho jemně dotkla. „A mimochodem, mám celkem ráda lidi, kteří se ujmou zbloudilce.“ Potkala se s Griffinovým pohledem s úsměvem a něco silného a teplého v ní rostlo, když pohladila jeho hedvábnou srst, její ruka ho drbala, jako by to byl Griffin.

„Myslím, že bychom měli začít pracovat v sále, než se setmí,“ řekl a neochotně postavil kočku na zem. „Při trénování se srpem potřebuješ dobré světlo.“

Musela potlačit nutkání začít protestovat. Nechtěla pracovat s něčím tak ostrým a nebezpečným. Jak procházeli přes kuchyň, chtěla se předem omluvit za fiasko, kterým jistě bude její trénink se srpem.

„Nejsem dobrá v čemkoli fyzickém… “ Začala, když zahnuli do chodby, kterou ještě neviděla.

Blýskl úsměvem, zatímco šli. „Tomu je těžké uvěřit.“

Zachytila narážku v jeho hlase a cítila, jak jí červenají tváře. „Ty víš, co myslím.“

Jeho smích byl o něco méně rozpačitý, než tomu bylo včera. „Ano. Ale není třeba se obávat. Našel jsem tréninkové srpy, které jsme s Dariem používali, když jsme byli mladší. Jsou vyrobené ze dřeva.“

Nemohla zadržet vydechnutí v návalu úlevy. Myslela, že se jí Griffin bude znovu smát, ale místo toho se dotkl její paže. Zastavila se vedle něj v tmavém sále.

„Helen.“ Jeho hlas byl tichý, jeho slova, tajemství mezi nimi. „Nemusíš se bát, dokud jsi v mé společnosti. Víš to, že jo?“

Přikývla, slova jí uvízla v hrdle.

„Dobře.“ Zase začal chodit. „ale i tak je lepší být připraven na všechno.“

Prošli dlouhou chodbou. Byla bohatě pokryta kobercem a leštěné bronzové svícny zářily každých pár metrů.

Když šli, Helen se podívala na Griffina. „Můžu se tě zeptat na něco divného?“

Vypadal překvapeně. „Samozřejmě.“

Zaváhala, trochu zrozpačitěla s otázkou ve své hlavě. „Je ten dům… Začarovaný?“

„Začarovaný?“

„Ano. Všechno je tak perfektně udržované a obsluhované, ale neviděla jsem nikoho jiného než tebe a Daria. Myslím, že je to možná… magie nebo něco.“

Zasmál se, jeho pohled byl něžný, když se na ni podíval. „Máme sluhu – sirotka vlastně – který se stará o tyhle věci. Je celkem nervózní. Sami ho vidíme jen zřídka, ale jsem rád, že tvé potřeby jsou zajišťovány s takovým efektem.“

Přikývla, cítila se hloupě a naivně. O chvíli později zahnuli za roh do obrovské téměř prázdné místnosti. Sluneční světlo procházelo přes okna na stropě a prachové částečky visely ve vzduchu jako závoj, když Helen vstoupila na parkety na podlaze.

„Je to krásné.“ Otočila se kolem dokola, obdivovala lustry nad hlavou a zlatě orámované umění na stěnách.

„Nějaký čas už se nepoužívá.“ Griffin přešel k malému stolu u jedné ze zdí. „Ani jsem nebyl dost starý, abych se účastnil plesu, který se zde pořádal.

Helen přikývla, vždy předpokládala, že taková zkušenost bude její, před vraždou jejích rodičů a zničením jejich domu.

„Vsadím se, že to bylo úžasné.“ Usmála se na něj, když se k ní vracel a držel něco v ruce. „Když bylo všechno rozsvícené, myslím.“

Přikývl. Když se jejich oči setkaly, jeho ztráta se v nich zrcadlila.

Něco jí podával. Helen si to vzala, sevřela ruku kolem dřevěného tréninkového srpu ve tvaru V.

„To ti neublíží, dokud se to nenaučíš, ale dá ti to cit pro výhody a výzvy této podivně tvarované zbraně. Předpokládám, že jsi měla lekce šermu?“

Helen nemohla skrýt překvapení. „Jak to víš?“

Pokrčil rameny. „Bylo to součástí osnov pro většinu z nás. Všechna obvyklá studia plus latina, historie náboženství, inteligentní obrana a šerm.“

„Inteligentní obrana?“ Pamatovala si otcovy lekce latiny a historie náboženství a novější doplnění šermu, ale nemohla si vzpomenout na nic, co by se blížilo inteligentní obraně.

„Nemuselo to být prezentováno jako skutečné lekce. Naše rodiče byli zabiti dříve, než jsme to mohli studovat úplně. Ale když jsme byli malí, lekce k nám přicházely jako hry.“

„Jaký druh her?“ Ale Helen už věděla, co řekne.

„Hry jako Najdi cestu ven a Co bys dělala, když… “ Naklonil hlavu. „Hrála jsi je, že ano?“

Přikývla, kousky puzzle v její hlavě do sebe zapadaly. „Nikdy jsem si neuvědomila, že jsou ti víc než hry, dokud jsem neunikla z tunelu pod naším domem v noc kdy hořelo. Vynořila jsem se před Claridge.“

Griffin zvedl obočí. „Beru to tak, že ti to bylo povědomé.“

„Můj otec mě tam bral na čaj každý týden. Často jsme se poté procházeli ulicemi. Přímo u tohoto domu, jsem si jistá.“

„Muselo to být těžké připravit nás, aniž by nám něco neprozradili. Nemohlo být lehké učit děti takové věci,“ řekl. „A jak půjde čas, zjistíš, že víš hodně věcí, které si ani neuvědomuješ, že víš.“

Slyšela zoufalý hlas své matky tu noc požáru. Víš víc, než si myslíš, Helen.

„Nyní, když držíš srp… “ Griffin ustoupil a podíval se na ni víc zblízka, jeho oči cestovaly k lemu sukně. „Moc se mi líbí tvé nové oblečení, ale… no, tvá sukně vypadá kratší než obvykle.“

Napadlo ji, jestli si Griffin všiml výstřednosti jejího oděvu.

S povzdechem sáhla dolů volnou rukou a napnula látky u nohou, aby mohl vidět střih. „Není to sukně. Ne úplně.“

Jeho rozčarování se změnilo v šok. „Nosíš kalhoty?“

„To nejsou kalhoty!“ protestovala. „Je to trochu kratší sukně sešitá ve středu, takže se můžu volněji pohybovat.“

„Ano,“ Griffin se smíchem souhlasil. „Kalhoty. Jak jsem řekl.“

Hravě ho udeřila po hlavě. „Róby jsou jen na procházky nebo šití. Nemůžu doufat, že se ubráním se vší tou látkou visící mi kolem nohou. Tohle může vypadat jako mírně kratší sukně, přičemž mi stále dává určitou volnost pohybu. Mimo to,“ podívala se dolů na sebe a pocítila bodnutí pýchy, „Si myslím, že jsem to navrhla docela dobře v tak krátkém čase a Andrew to brilantně vytvořil.“

„Samozřejmě.“ Griffin si promnul strniště slabě viditelné na jeho bradě. „Chápu.“

Griffin couvl o dalších pár stop a začal vysvětlovat, jak použít srp. Helen naslouchala, ačkoli nacvičovali se dřevem, mohla by skutečně držet ostrý srp už někdy brzy. A její život by mohl záviset na její schopnosti ho použít.

Postoj není moc odlišný od šermu, vysvětloval Griffin. Připomínal jí přenést váhu na zadní nohu, když hodnotí situaci a přenést ji pak na přední, když jde do útoku.

„Je to složitější než šerm, protože nemáš mezi sebou a soupeřem délku šavle.“ Předvedl to pohybujíc se blíž k ní. Držel tréninkový srp, jako kdyby na ni útočil ostrým. „Musíš se dostat dostatečně blízko, abys způsobila poškození, ale dostane tě to dost blízko na to, aby byla sama zraněna.“

„Jak se tomu vyhnu?“ zeptala se Helen, ale její hlava už pracovala na řešení.

Usmál se. „Tím, že je udržíš příliš zaměstnané obranou nebo jim vyrazíš zbraně z rukou.“

Přikývla, ukládala si informace na později, když vykročil kupředu, poklepával srpem na její. „Další věc, na kterou musíš dávat pozor, je zarážka.“ Zastrčil okraj své zbraně do háku na její, aby byly propletené uprostřed V. „Pokud se někdo dostane k zarážce, je těžké se vymanit bez zranění. To je ta špatná zpráva.“

„Která je ta dobrá?“ zeptala se, její srp byl stále zaháknutý do jeho.

„Že můžeš udělat to samé jemu.“ Trhl svým srpem a kus dřeva z její ruky zarachotil na tanečním parketu.

Sklonila se, aby ho zvedla. „Myslím, že začínám rozumět,“ řekla. „Není to fyzický problém. No, ne doopravdy. Vypadá to tak, protože se hýbeme kolem dokola. Ale doopravdy je to víc matematika. Je to více vědecké.“

Zvedl obočí. „Vědecké?“

Líbilo se jí, jak se jí díval do očí, když mluvila. Jako kdyby chtěl slyšet, co řekne, a ne se jen ze zdvořilosti ptát.

„Ano. Pravděpodobnost, akce a reakce, takový druh věcí.“

Jeho obočí se trochu nakrčilo. „Pokračuj.“

Studovala srp. „Ukážu to na příkladu, když se můj soupeř dostane blíž, než na dvě stopy, pravděpodobnost, že použije větší sílu, aby mě zranil, je obrovská. Ale když zaháknu svůj srp do jeho před tímto bodem, nebo přímo v tu chvíli, mám větší šanci odzbrojit ho úplně.“

Griffin zavrtěl hlavou. „Nebudeš mít sílu ho odzbrojit.“

„Síla není podmínkou.“

„Nejsem si jistý, jestli s tím souhlasím.“

Zvedla svůj srp. „Ukážu ti to.“

Zvedl ruku a držel dřevěný srp před sebou, čekal, aby viděl, co Helen udělá. O zlomek vteřiny později sekla svou zbraní a zachytila se do V.

„To je to, co myslím, Helen. Teď jsi v pasti.“

Cítila, že je síla na jeho straně v jejich bitvě. Jejich srpy byly napnuté a chtělo to všechnu Heleninu sílu, aby se udržela na nohou. Počkala pár vteřin, zatímco si Griffin zvykl na myšlenku odzbrojit ji.

Povolila napětí v paži, ale jen natolik, aby ho přiměla zavrávorat. Než stačil nabrat rovnováhu, trhla tvrdě srpem a poslala ho smykem na parketovou podlahu.

Přikývl, jeho výraz se změnil z překvapení na obdiv. „Skvěle.“

Usmála se a zčervenala. „Děkuju.“

Sklonil se, aby zvedl srp, než se znovu postavil před ní.

„Znovu,“ řekl.

Cvičili po zbytek hodiny, Helen se pomalu stávala odborníkem na dřevěný srp. Začala vidět praktické řešení jejích nedostatků. Byla menší než Griffin – menší než většina mužů. To jí umožňovalo se skrčit a vyhnout se ráně, pokud nebyla jiná možnost. Když bude trpělivá a nedovolí, aby jí přemohl strach, může najít příležitost, kdy bude štěstí a logika hrát větší roli než síla a zkušenosti.

Samozřejmě, bude to jiné s opravdovým srpem, ale začínala si myslet, že se spoustou nápadů a trochou štěstí, by mohla být schopná se bránit, pokud by to bylo potřeba.