13 TAM, KDE VLÁDNE ŽAL

Clary se celá bez dechu probudila ze snu plného krvácejících andělů. Přikrývku měla pevně omotanou kolem těla. Amatisin pokoj pro hosty byl tmavý a neprodyšně uzavřený, takže to tam vypadalo jako v rakvi. Clary zvedla ruku a roztáhla závěsy. Do místnosti se nahrnulo denní světlo. Zamračila se a znovu závěsy zatáhla.

Lovci stínů pálili své mrtvé, takže se na nebi na západě od města už od vpádu démonů vznášel dým. Ten výhled z okna v Clary vzbuzoval nevolnost, proto se rozhodla nechat závěsy zatažené. V šeru pokoje zavřela oči a snažila se vzpomenout si na sen, který se jí zdál. Byli v něm andělé. Za očními víčky jí jako semafor znovu a znovu blikala runa, kterou jí ukázal Ithuriel. Byla to prostá runa, prostá jako zavázaný uzel, ale ať se soustředila sebevíc, nedokázala ji přečíst, nedokázala zjistit, co ten symbol znamená. Věděla jen to, že se jí runa zdá být jaksi neúplná, jako by ji ten, kdo ji vymyslel, zcela nedokončil.

To nejsou první sny, které jsem ti kdy ukázal, řekl jí Ithuriel. Vzpomněla si na své předchozí sny – o Simonovi s kříži vypálenými do rukou, o Jaceovi s křídly, o jezerech pokrytých praskajícím ledem, která se třpytila jako zrcadla. Takže i tyhle sny byly andělovým dílem?

S povzdechem se posadila. Ty sny sice byly zlé, avšak představy, které se jí honily hlavou v bdělém stavu, nebyly o moc lepší. Zahrnovaly Isabelu, která vzlykala na podlaze v Síni Dohod a tahala se za vlasy propletené mezi prsty takovou silou, až se Clary bála, že si je vytrhne. Marysu, která hystericky křičela na Tiu Penhallowovou, že tohle udělal ten chlapec, kterého přijali do svého domu, jejich synovec – a pokud byl Sebastián tak blízkým spojencem Valentýna, co to asi vypovídalo o nich? Alek se pokoušel matku uklidnit a požádal Jace, aby mu pomohl, Jace tam ale jen bez hnutí stál a pozoroval, jak nad Alicante vychází slunce a jeho paprsky začínají dopadat proskleným stropem do Síně. „Už svítá,“ řekl Luke a vypadal přitom unaveněji, než jak ho kdy Clary viděla. „Je čas posbírat těla.“ A poslal ven stráže, aby přinesly mrtvé lovce stínů a vlkodlaky, jejichž těla ležela v ulicích, na náměstí před Síní, na to náměstí, přes které Clary předtím procházela se Sebastiánem. Poznamenala tehdy, že Síň vypadá jako kostel. To náměstí lemované květinami a obchody s barevnými vývěsními štíty jí v tu chvíli připadalo pěkné. A teď je pokrývala těla mrtvých.

Včetně Maxe. Při myšlence na malého chlapce, který s tak vážným výrazem mluvil o japonských komiksech, se jí sevřelo srdce. Kdysi mu slíbila, že ho jednou vezme do Zakázané planety, ten slib už ale nikdy nesplní. Koupila bych mu spoustu knížek, pomyslela si. Všechny knížky, co by chtěl. Teď už na tom však nezáleželo.

Nemysli na to. Clary odkopala přikrývku a vstala z postele. Po rychlé sprše si oblékla džíny a svetr, který měla na sobě toho dne, kdy sem dorazila z New Yorku. Než si svetr natáhla, zabořila obličej do měkké vlny v naději, že z ní ucítí slabou vůni Brooklynu, nebo alespoň pracího prášku – prostě něčeho, co by jí připomnělo domov –, svetr už však byl vypraný a voněl citrónovým mýdlem. S dalším povzdechem vyšla z pokoje a vydala se dolů.

V domě nikdo nebyl, až na Simona sedícího na pohovce v obývacím pokoji. Otevřenými okny za ním proudily do místnosti sluneční paprsky. Clary napadlo, že se Simon začal chovat jako kočka, neustále totiž vyhledával místa, kde by se mohl vyhřívat na slunci. Ať už ale na slunci strávil jakkoli dlouhou dobu, jeho kůže si zachovávala stále stejný bílý odstín připomínající slonovinu.

Vzala si z mísy na stole jablko a s nohama skrčenýma pod sebou se posadila vedle něj. „Podařilo se ti usnout?“

„Na chvilku jo.“ Podíval se na ni. „Ale na to bych se měl ptát spíš já tebe. Máš pořádný kruhy pod očima. Zase jsi měla noční můry?“

Pokrčila rameny. „Pořád ty samý. Smrt, zkáza, zlí andělé.“

„Takže vlastně jako ve skutečnosti.“

„Jo, ale sny aspoň skončí, když se probudím.“ Zakousla se do jablka. „Nech mě hádat. Luke s Amatis jsou v Síni Dohod na další schůzi.“

„Přesně. Myslím, že je to taková ta schůze, na které se všichni sejdou a dohodnou se, kdy budou další schůze.“ Simon si nepřítomně pohrával s ozdobnými třásněmi na polštáři. „Máš nějaký zprávy od Krasomila?“

„Ne.“ Clary se snažila nepřemýšlet nad tím, že už uplynuly tři dny od chvíle, kdy viděla Krasomila naposledy, a on o sobě od té doby nedal vědět. Nebo nad tím, že mu vlastně vůbec nic nebrání v tom, aby si sbalil Bílou knihu, někam se s ní vypařil a už se jí nikdy neozval. Začínala se divit, jak si vůbec mohla myslet, že je dobrý nápad věřit někomu, kdo si na obličej kreslí tak tlusté oční linky.

Lehce se dotkla Simonova zápěstí. „A co ty? Pořád ještě tady hodláš zůstat?“ Od chvíle, kdy bitva skončila, po něm Clary chtěla, aby jel domů – domů, kde bylo bezpečno. Z nějakého zvláštního důvodu jí však vzdoroval. Zdálo se, že tu chce zůstat, ať už ho k tomu vedlo cokoli. Jen doufala, že tím pravým důvodem není Simonův pocit, že ji musí chránit – málem na něj vyjela a řekla mu, že jeho ochranu nepotřebuje. Nakonec to však neudělala, protože hluboko uvnitř vlastně nedokázala snést představu, že by Simon opravdu odjel. Takže tady nakonec zůstal a Clary tomu byla ve skrytu duše ráda, i když se zároveň cítila trochu provinile. „Máš všechno, co potřebuješ? Však víš co…“

„Myslíš krev? Jo, Maia mi každej den nosí láhve. Ale fakt se mě neptej, odkud je bere.“ To první ráno, které Simon strávil v Amatisině domě, se na prahu objevil usměvavý vlkodlak a přinesl mu živou kočku. „Krev,“ prohlásil se silným přízvukem. „Pro tebe. Čerstvá!“ Simon vlkodlakovi poděkoval, počkal, až odejde, a pak kočku pustil. Jeho obličej měl přitom nazelenalý odstín.

„Ale je ti doufám jasné, že odněkud krev vzít musíš,“ upozornil ho Luke pobaveně.

„Máme doma kocoura,“ odpověděl mu Simon. „Takže tohle fakt nepřichází v úvahu.“

„Řeknu to Maie,“ slíbil mu Luke, a od té doby se krev k Simonovi dostávala v diskrétních skleněných láhvích od mléka. Clary netušila, jak to Maia dělá, ale stejně jako Simon neměla chuť se na to ptát. Neviděla vlkodlačici od té noci, kdy se odehrála bitva – vlkodlaci tábořili někde v okolních lesích a ve městě zůstal jen Luke.

„Co se děje?“ Simon zaklonil hlavu a zadíval se na ni skrze řasy na přivřených víčkách. „Vypadáš, jako by ses mě chtěla na něco zeptat.“

Clary se ho chtěla zeptat na spoustu věcí, rozhodla se však dát přednost těm bezpečnějším alternativám. „Hodge,“ řekla a pak zaváhala. „Když jsi byl zavřenej v cele – vážně jsi nevěděl, že je to on?“

„Já jsem ho přece neviděl. Jenom jsem ho slyšel přes zeď. Hodně jsme si povídali.“

„A byl ti sympatickej? Byl milej?“

„Milej? To nevím. Přišel mi utrápenej, smutnej, inteligentní a občas projevil i nějakou tu známku soucitu. Jo, byl mi sympatickej. Myslím, že jsem mu svým způsobem připomínal jeho samotnýho –“

„Tohle neříkej.“ Clary se narovnala a téměř přitom upustila jablko. „Ty se Hodgeovi vůbec v ničem nepodobáš.“

„Ty si nemyslíš, že jsem utrápenej a inteligentní?“

„Hodge byl zlej. A to ty nejsi,“ prohlásila Clary rozhodně. „A v tom je ten rozdíl.“

Simon si povzdechl. „Jenže lidi se nerodí dobří nebo špatní. Možná mají od narození tendenci tíhnout buď k jednomu, nebo k druhýmu, ale záleží jedině na tom, jak prožiješ život. A na tom, s kým se setkáš. Hodge měl za kamaráda Valentýna a myslím, že asi nikdy v životě nepotkal nikoho, kdo by ho k něčemu inspiroval nebo z něj udělal lepšího člověka. Kdybych žil takovej život jako on, vážně nevím, jakej bych byl. Ale já jsem takovej život neměl. Mám svoji rodinu. A taky mám tebe.“

Clary se na něj usmála, jeho slova jí však dál bolestivě zvonila v uších. Lidi se nerodí dobří nebo špatní. Odjakživa to považovala za nezpochybnitelnou pravdu, avšak v těch obrazech, které jí ukázal anděl, viděla, jak její matka říká o svém vlastním dítěti, že je v něm zlo, že je to monstrum. Přála si, aby to mohla vyprávět Simonovi, vyprávět mu o všem, co jí anděl ukázal, ale nemohla to udělat. Znamenalo by to totiž, že by mu musela říci, co se dozvěděli o Jaceovi, a to přece nešlo. Bylo to jeho tajemství, ne její. Simon se jí jednou zeptal, co Jace myslel tím, co řekl Hodgeovi – proč o sobě prohlásil, že je monstrum. Avšak jediná odpověď, kterou mu Clary mohla poskytnout, byla, že i v Jaceových nejsvětlejších chvilkách bývá těžké pochopit, co čím myslí. Nebyla si jistá, zda jí Simon věří, už se jí na to ale znovu nezeptal.

Před odpovědí ji zachránilo hlasité zaklepání na dveře. Clary se zamračila a položila ohryzek jablka na stůl. „Já tam zajdu.“

Otevřenými dveřmi dovnitř pronikl závan chladného, svěžího vzduchu. Na schodech přede dveřmi stála Aline Penhallowová v tmavě růžovém hedvábném kabátku, který měl téměř stejnou barvu jako kruhy pod jejíma očima. „Potřebuju s tebou mluvit,“ oznámila Clary bez okolků.

Překvapená Clary se zmohla jen na přikývnutí. Podržela dveře otevřené. „Dobře. Tak pojď dál.“

„Díky.“ Aline se kolem ní rychle protáhla a zamířila do obývacího pokoje. Jakmile spatřila Simona sedícího na gauči, ztuhla a ohromením pootevřela rty. „Není to…“

„Ten upír?“ doplnil Simon a zeširoka se na ni usmál. Když se mu na tváři objevil tento druh úsměvu, trochu mu zpod horního rtu vykukovaly upíří zuby zakončené sotva postřehnutelnou, avšak zjevně nelidskou špičkou. Clary zatoužila, aby se usmívat přestal.

Aline se otočila ke Clary. „Můžu s tebou mluvit o samotě?“

„Ne,“ řekla Clary a posadila se na pohovku vedle Simona. „Cokoli, co mi chceš říct, můžeš říct nám oběma.“

Aline se kousla do rtu. „Tak dobře. Víš, chtěla bych něco říct i Alekovi a Jaceovi a Isabele, ale vůbec netuším, kde bych je teď měla hledat.“

Clary si povzdechla. „Jejich rodiče zatahali za pár nitek a přestěhovali se do nějakýho prázdnýho domu. Rodina, které to tam patří, odjela.“

Aline přikývla. Po útocích odjela z Idrisu spousta lidí. Většina jich tu zůstala – víc, než by Clary čekala –, avšak několik rodin si sbalilo věci, odjelo a nechalo své domy prázdné.

„Jsou v pořádku, jestli ses přišla zeptat na tohle. Já jsem je vlastně od té bitvy taky neviděla. Ale mohla bych jim poslat zprávu přes Luka, jestli chceš –“

„Já nevím.“ Aline se kousala do dolního rtu. „Naši museli oznámit Sebastiánově tetě, která žije v Paříži, co udělal. Hodně ji to vzalo.“

„Což je pochopitelný, když se z tvýho synovce vyklube ďábelskej zlosyn,“ poznamenal Simon.

Aline na něho vrhla nasupený pohled. „Tvrdila, že něco takového se mu vůbec nepodobá, že se musela stát nějaká chyba. A poslala mi pár jeho fotek.“ Aline sáhla do kapsy a vytáhla z ní několik mírně zmačkaných fotografií, které hned podala Clary. „Podívej se.“

Clary se podívala. Na fotografiích byl rozesmátý, černovlasý chlapec. Měl hezkou, i když ne zrovna souměrnou tvář, s úsměvem lehce nakřivo a trochu moc velkým nosem. Vypadal jako někdo, s kým by mohla být legrace. Sebastiánovi se však ani v nejmenším nepodobal. „Tohle je tvůj bratranec?“

„To je Sebastián Verlac. To znamená –“

„Že ten kluk, kterej sem přijel a říkal si Sebastián, byl někdo úplně jinej?“ Clary se čím dál tím neklidněji probírala fotografiemi.

„Myslela jsem si –“ Aline se znovu hryzla do rtu. „Myslela jsem si, že kdyby Lightwoodovi věděli, že Sebastián – nebo kdo to vlastně byl – není náš pravý bratranec, možná by mi odpustili. Nám odpustili.“

„Určitě vám odpustí.“ Clary se to snažila říci co nejlaskavěji. „Ale jde mnohem o víc. Spolek určitě bude zajímat, že Sebastián nebyl jenom nějakej nevychovanej puberťák. Valentýn ho sem schválně poslal jako zvěda.“

„Mluvil tak strašně přesvědčivě,“ řekla Aline. „Věděl věci, které ví jenom naše rodina. Věděl věci, které se staly, když jsme byli děti…“

„Jednoho prostě musí napadnout,“ ozval se Simon, „co se stalo s tím opravdovým Sebastiánem. S tvým bratrancem. Vypadá to, že odjel z Paříže, namířil si to do Idrisu, ale nikdy sem nedorazil. Takže co se mu na cestě mohlo přihodit?“

Odpověděla mu Clary. „Přihodil se mu Valentýn. Nejspíš si to všechno naplánoval, věděl, kde Sebastián zrovna bude, a někde v průběhu cesty ho přepadl. A jestli tohle udělal Sebastiánovi –“

„Pak to mohl udělat i dalším,“ dořekla za ni Aline. „Měli byste to oznámit Spolku. A Luciánovi Graymarkovi.“ Zachytila Claryin překvapený pohled. „Lidé ho poslouchají. Říkali to moji rodiče.“

„Možná bys měla jít do Síně s námi,“ navrhl Simon. „A říct jim to sama.“

Aline zavrtěla hlavou. „Nemůžu Lightwoodovým na oči. Zvlášť Isabele. Zachránila mi život a já – já jsem před ní utekla. Nedokázala jsem si pomoct. Musela jsem utéct.“

„Byla jsi v šoku. Nemohla jsi za to.“

Aline vypadala, že ji to moc nepřesvědčilo. „A teď je její bratr –“ Odmlčela se a znovu se kousla do rtu. „To je jedno. Clary, chtěla jsem ti ještě něco říct.“

„Mně?“ Clary to překvapilo.

„Ano.“ Aline se zhluboka nadechla. „Víš, když jsi nás s Jacem našla v knihovně, vůbec o nic nešlo. Já jsem políbila jeho. Byl to… takový experiment. A vlastně ani nevyšel.“

Clary cítila, jak se červená, a nejspíš to musel být nějaký opravdu výrazný odstín červené. Proč mi tohle vykládá? „Hele, to je dobrý. Vždyť je to Jaceova věc, ne moje.“

„No, vypadala jsi v tu chvíli pěkně naštvaně.“ V koutcích Alininých rtů hrál drobný úsměv. „A já si myslím, že vím proč.“

Clary se pokusila polknutím zahnat kyselou pachuť, kterou měla v ústech. „Vážně?“

„Podívej, tvůj bratr jde na dračku. To ví každý. Už chodil se spoustou holek. A ty ses prostě bála, že kdyby si začal něco se mnou, dostal by se do problémů. Koneckonců, naši rodiče jsou – byli – přátelé. Ale toho se vůbec nemusíš bát. On totiž není můj typ.“

„Tak tohle jsem asi ještě od žádné holky neslyšel,“ vložil se do hovoru Simon. „Myslel jsem si, že Jace patří mezi ty kluky, kteří jsou typem úplně všech.“

„Já jsem si to taky myslela,“ řekla Aline pomalu, „a proto jsem ho políbila. Snažila jsem se zjistit, jestli je vůbec nějaký kluk můj typ.“

Jace políbila ona, myslela si Clary. Ne on ji. Políbila ho ona. Nad Alininou hlavou se setkala se Simonovým pohledem. Simon se tvářil pobaveně. „No a jak ses rozhodla?“

Aline pokrčila rameny. „To ještě nevím. Ale má to světlou stránku – aspoň se nemusíš bát o Jace.“

Kdyby to tak byla pravda. „Jenže já se o Jace musím bát pořád.“

Prostor Síně Dohod lovci stínů po oné noci, kdy došlo k bitvě, rychle přestavěli. Gard byl v troskách, takže Síň teď sloužila jako poradní místo Rady, shromaždiště pro lidi hledající nezvěstné členy rodiny a také jako středisko, kde se mohl člověk dozvědět nejnovější zprávy. Z fontány uprostřed sálu přestala tryskat voda a z obou stran kolem ní stály dlouhé řady lavic obrácených k vyvýšenému pódiu na opačné straně místnosti. Na lavicích sedělo pár nefilim, kteří vypadali, že se účastní zasedání Rady, avšak v uličkách mezi lavicemi a v podloubí kolem Síně se znepokojeně hemžily desítky dalších lovců stínů. Už to tam nepůsobilo jako v sále, kde by někoho mohlo napadnout tančit. Ve vzduchu byla cítit zvláštní atmosféra, směsice napětí a očekávání.

Navzdory tomu, že uprostřed sálu probíhalo zasedání Spolku, se ze všech stran ozývalo bzučení šeptem vedených rozhovorů. Když se Simonem procházeli místností, zachytila z nich Clary pár útržků: Démoni věže už zase fungují. Zábrany byly obnoveny a jsou teď ještě odolnější než předtím. Na kopcích jižně od města někdo spatřil démony. Spousta domů na venkově je opuštěná, čím dál víc rodin odjíždí z města a někteří lovci stínů úplně vystoupili ze Spolku.

Na vyvýšeném pódiu, kolem něhož visely plány města, stál zamračený konzul a vedle malého, buclatého mužíčka v šedých šatech, který právě mluvil, vypadal jako osobní strážce. Tlustý mužík doprovázel svůj projev rozčilenými gesty, zdálo se však, že mu nikdo nevěnuje pozornost.

„A do háje, támhle je inkvizitor,“ pošeptal Simon Clary do ucha a ukázal jí, kam se má dívat. „Aldertree.“

„A támhle je Luke,“ řekla Clary, jakmile ho zahlédla v davu. Stál blízko nefunkční fontány a byl zabraný do rozhovoru s mužem v poněkud obnošené zbroji, jemuž zakrýval levou půlku obličeje obvaz. Clary se rozhlížela po Amatis a nakonec ji našla, jak tiše sedí na konci jedné lavice, co nejdále od ostatních lovců stínů. Když si všimla Clary, zatvářila se překvapeně a začala vstávat.

Clary už zahlédl i Luke. Zamračil se a tichým hlasem se omluvil muži s obvazem. Vykročil přes místnost ke sloupu, u něhož stáli Simon s Clary, a čím kratší vzdálenost ho od nich dělila, tím byla jeho tvář zachmuřenější. „Co tady děláte? Víte přece, že Spolek zakazuje, aby se jeho shromáždění účastnily děti, a co se týče tebe…“ Slehl pohledem po Simonovi. „Ty by ses teď nejspíš vůbec neměl před inkvizitorem ukazovat, i když s tím asi jen těžko může něco udělat.“ Maličko se usmál. „Tedy alespoň pokud nechce ohrozit jakékoli spojenectví, které by Spolek mohl v budoucnu uzavřít s podsvěťany.“

„Přesně tak.“ Simon zvedl ruku a vesele zamával inkvizitorovi. Aldertree si ho nevšímal.

„Simone, nech toho. Nepřišli jsme sem bezdůvodně.“ Clary vrazila Lukovi do ruky fotografie Sebastiána. „Tohle je Sebastián Verlac. Pravej Sebastián Verlac.“

Lukův výraz potemněl. Beze slova si prohlédl fotky a Clary mu převyprávěla to, co se dozvěděla od Aline. Simon mezitím nejistě postával vedle nich a přes celý sál vrhal zamračené pohledy na inkvizitora, který ho velice okázale ignoroval.

„A je ten podvodník hodně podobný opravdovému Sebastiánovi?“ zeptal se Luke nakonec.

„Ani ne,“ odpověděla Clary. „Ten falešnej Sebastián byl vyšší. A nejspíš to byl blonďák, protože si určitě barvil vlasy. Takhle černý vlasy totiž nikdo nemá.“ A když jsem se jich dotkla, ulpěla mi barva na prstech, pomyslela si, tuto informaci si však nechala pro sebe. „Každopádně, Aline chce, abychom ty fotky ukázali tobě a Lightwoodovým. Myslí si, že kdyby věděli, že Sebastián ve skutečnosti nepatřil do rodiny Penhallowových, tak by možná –“

„Její rodiče o tom ještě nevědí, že?“ Luke ukázal na fotografie.

„Asi ne,“ řekla Clary. „Myslím, že šla rovnou za mnou. Chtěla po mně, abych ti to řekla. Tvrdila, že tě lidi poslouchají.“

„Někteří z nich možná ano.“ Luke se ohlédl na muže s obvázanou tváří. „Vlastně jsem právě mluvil s Patrickem Penhallowem. Valentýn byl kdysi jeho dobrým přítelem, takže je možné, že od té doby Penhallowovy nějakým způsobem sledoval. Říkala jsi přece, že vám Hodge tvrdil, že tu měl Valentýn zvědy.“ Vrátil fotografie Clary. „Bohužel, Lightwoodovi se dnešního zasedání Rady nezúčastní. Dnes ráno měl Max pohřeb. Pravděpodobně teď budou na hřbitově.“ Když si všiml Claryina výrazu, dodal: „Byl to opravdu malý pohřeb, Clary. Jen pro rodinu.“

Ale já jsem Jaceova rodina, zaprotestoval tenký hlásek v její hlavě. Vedle něj se však ozval ještě jeden, silnější hlas, který ji překvapil trpkým tónem. Řekl ti, že být v tvé blízkosti je jako pomalu krvácet k smrti. Vážně si myslíš, že něco takového potřebuje, když je teď na Maxově pohřbu?

„Tak by ses u nich možná mohl večer zastavit,“ navrhla Clary. „Teda víš – myslím, že by jim to mohlo udělat radost. Ať už je Sebastián kdokoli, aspoň nepatří do rodiny jejich přátel.“

„Určitě by jim udělalo větší radost, kdybychom věděli, kde teď je,“ zamumlal Luke. „Nebo kdo jsou Valentýnovi další zvědové. Na to, aby vyřadili z provozu zábrany, jich určitě muselo být víc. Museli to provést přímo z města.“

„Hodge říkal, že Valentýn přišel na to, jak to udělat,“ ozval se Simon. „Říkal, že k prolomení zábran je potřeba dostat do města démoni krev, ale že neexistoval způsob, jak by mohla démoni krev do města proniknout. Teda dokud Valentýn na jeden takovej způsob nepřišel.“

„Na špičku jedné z věží někdo nanesl runu démoni krví,“ povzdechl si Luke, „takže Hodge měl evidentně pravdu. Bohužel, Spolek odjakživa počítal s tím, že je na zábrany naprostý spoleh. Ale i ten nejdůmyslnější hlavolam má vždycky nějaké řešení.“

„Zní to jako ten druh chytrýho plánu, se kterým člověk při hraní her vždycky pohoří,“ poznamenal Simon. „Jakmile se jednomu podaří zabezpečit si pevnost kouzlem totální nedobytnosti, vždycky se hned objeví někdo, kdo přijde na to, jak to tam rozsekat na kousíčky.“

„Simone,“ okřikla ho Clary. „Buď zticha.“

„Není zase tak daleko od pravdy,“ řekl Luke. „Jen ještě nevíme, jak se jim podařilo do města propašovat démoni krev, aniž by to zábrany zaregistrovaly.“ Pokrčil rameny. „Ale to je teď podružný problém. Zábrany už zase fungují, už ale víme, že nejsou stoprocentně spolehlivé. Valentýn se může kdykoli vrátit s ještě větší armádou a já pochybuji, že bychom se mu dokázali ubránit. Není tu dost lovců stínů, a navíc ti, kdo tu zůstali, mají úplně podrytou morálku.“

„Ale co podsvěťé?“ zeptala se Clary. „Vždyť jsi konzulovi a Spolku vysvětlil, že se musí spojit s podsvěťany.“

„Tohle můžu Malachiášovi a Aldertreemu vysvětlovat do ochraptění, ale pořád to neznamená, že mě budou poslouchat,“ sdělil jí Luke unaveně. „Jediný důvod, proč mi tu dovolili zůstat, je ten, že Spolek odhlasoval, že si mě tu nechají jako poradce. A to ještě jen díky tomu, že spoustě z nich zachránila moje smečka krk. Ale neznamená to, že touží po tom, aby se do Idrisu nahrnulo ještě víc podsvěťanů –“

Někdo vykřikl.

Amatis stála vedle lavice, dlaní si zakrývala ústa a upírala pohled ke vchodu do Síně. Ve dveřích stál se zářícím sluncem v zádech nějaký muž. Nejdřív byl vidět jen jeho obrys, pak ale postoupil o krok do Síně, takže mu Clary konečně viděla do obličeje.

Byl to Valentýn.

Z nějakého důvodu si Clary ze všeho nejdřív všimla toho, že je hladce oholen. Vypadal tak mladší, o něco podobnější rozzlobenému mladíkovi, kterého jí ukázal Ithuriel. Namísto bojového oděvu měl na sobě elegantně střižený oblek s úzkými proužky a kravatu. Nebyl ozbrojen. Vypadal jako obyčejný chodec v ulicích Manhattanu. Klidně by to mohl být i něčí otec.

Nepodíval se na Clary, vlastně její přítomnost vůbec nevzal na vědomí. Když však kráčel úzkou uličkou mezi lavicemi, upřeně se díval na Luka.

Jak sem může jen tak přijít bez jediné zbraně? přemýšlela Clary a vzápětí dostala na svou otázku odpověď: inkvizitor Aldertree zařval jako raněný medvěd, vytrhl se Malachiášovi, který se ho snažil zadržet, klopýtavě seběhl po schodech z pódia a vrhl se na Valentýna.

Proletěl Valentýnovým tělem, jako když nůž prořízne list papíru. S výrazem prozrazujícím jen mírný zájem se Valentýn otočil a sledoval, jak inkvizitor ztrácí rovnováhu, vráží do sloupu a neohrabaně padá k zemi, kde zůstal ležet jak široký, tak dlouhý. K Aldertreemu přiběhl konzul a sehnul se, aby mu pomohl na nohy.

Ve tváři se mu přitom zračilo jen nedokonale zakryté opovržení. Clary se zamyslela nad tím, zda byl ten pohrdavý výraz určen Valentýnovi, nebo spíše Aldertreemu, který ze sebe udělal blázna.

Místností proběhlo další slabé zašumění. Inkvizitor pištěl a mrskal sebou jako potkan v pasti, Malachiáš ho však pevně držel za paže, zatímco Valentýn kráčel ke středu sálu a jim dvěma už nevěnoval ani jediný pohled. Lovci stínů, kteří se shlukli kolem lavic, se nyní rozestoupili jako vody Rudého moře před Mojžíšem, a umožnili tak Valentýnovi volný průchod středem místnosti. Clary se otřásla, když se přiblížil k místu, kde s Lukem a Simonem stáli. Je to jenom projekce, přesvědčovala se. Vlastně tu vůbec není. Nemůže ti ublížit.

Za ní se Simon klepal strachy. Clary ho vzala za ruku a právě v tu chvíli se Valentýn zastavil na schodech na pódium, otočil se a podíval se přímo na ni. Jeho lhostejný pohled po ní přejel od hlavy až k patě, Simona zcela přeskočil a nakonec se zastavil u Luka.

„Luciáne,“ promluvil Valentýn.

Luke se mu klidně zadíval do očí, ale nic neřekl. Clary si pomyslela, že od setkání v Renwickově nemocnici je tohle vlastně první chvíle, kdy se ti dva ocitli ve stejné místnosti. Tehdy byl Luke navíc polomrtvý únavou z boje a celý zakrvácený. Bylo teď snazší všimnout si všeho, čím se oba muži vzájemně lišili a v čem se naopak podobali. Luke měl na sobě otrhanou flanelovou košili a džíny, Valentýn zase krásný a zcela jistě velmi drahý oblek. Luke byl v obličeji zarostlý a měl prošedivělé vlasy, zato Valentýn vypadal téměř stejně, jako když mu bylo pětadvacet – jen ve tváři působil o něco chladněji a drsněji, jako by se s přibývajícími léty pomalu, ale jistě měnil v kámen.

„Slyšel jsem, že tě Spolek přizval k zasedání Rady,“ pokračoval Valentýn. „Vlastně to docela sedí k tomuhle prohnilému Spolku, prolezlému korupcí a podbízivostí – že do sebe vpustil zdegenerované rasy.“ Říkal to klidným hlasem, dokonce s jistým náznakem veselí, takže nebylo snadné odhalit v jeho slovech všechen jed nebo uvěřit tomu, že je myslí vážně. Jeho pohled se vrátil ke Clary. „Clarisso, přivedla jsi sem toho upíra, jak vidím,“ řekl. „Až se všechno trochu usadí, vážně si musíme promluvit o tom, jaké domácí mazlíčky budeš smět chovat.“

Ze Simonova hrdla vyšlo jakési hluboké zavrčení. Clary mu silně stiskla ruku – tak silně, že by se jí ještě nedávno s bolestí vyškubl. Teď se však zdálo, že to ani necítil. „Nech to,“ zašeptala mu. „Prostě to nech být.“

Valentýn už jim stejně přestal věnovat pozornost. Vystoupil po schodech na pódium a zadíval se na srocení lovců stínů pod sebou. „Tolik známých tváří,“ poznamenal. „Patrick. Malachiáš. Amatis.“

Amatis strnula a v očích jí zaplála nenávist.

Inkvizitor se stále ještě snažil vyprostit z Malachiášova sevření. Valentýn na něm spočinul lehce pobaveným pohledem. „A jsi tu dokonce i ty, Aldertree. Slyšel jsem, že jsi tak trochu odpovědný za smrt mého starého přítele Hodge Starkweathera. Obrovská škoda.“

Lukovi se konečně vrátil hlas. „Takže se přiznáváš,“ řekl. „Přiznáváš se, že jsi zničil zábrany. A poslal sem démony.“

„Ano, poslal jsem je sem já,“ přikývl Valentýn. „A mohu jich sem poslat ještě víc. Ale to přece Spolek – i když je tak bezmezně hloupý – musel čekat, ne? Ty jsi to přece čekal, Luciáne, že ano?“

Luke se na něj díval vážnýma modrýma očima. „Ano, čekal. Ale já tě znám, Valentýne. Tak co, přišel jsi sem smlouvat, nebo se vychloubat?“

„Ani jedno, ani druhé.“ Valentýn se rozhlédl po mlčícím davu. „Nepotřebuji s nikým smlouvat,“ řekl, a přestože mluvil klidně, jeho hlas se Síní rozléhal, jako by vycházel z reproduktoru. „A netoužím se ničím vychloubat. Vůbec mě netěší, že jsem způsobil smrt tolika lovců stínů. Už tak je nás v tomto světě, který nás zoufale potřebuje, žalostně málo. Ale tak si to přece Spolek přeje, že? Je to jen další z jeho nesmyslných pravidel, která mají za cíl pouze utiskovat řadové lovce stínů. Udělal jsem to, co jsem udělal, protože jsem musel. Udělal jsem to, protože to byl jediný způsob, jak přimět Spolek, aby mi naslouchal. Lovci stínů neumírali kvůli mně – umírali proto, že mě Spolek ignoroval.“ Přes hlavy ostatních lovců stínů zachytil Aldertreeho pohled. V inkvizitorově bledém obličeji se každou chvíli objevil tik. „Tolik z vás kdysi patřilo do mého Kruhu,“ pronesl Valentýn pomalu. „Obracím se nyní k vám, stejně jako k těm, kdo o Kruhu věděli, avšak stáli mimo něj. Vzpomínáte si, co jsem před patnácti lety předpovídal? Že pokud se nepostavíme proti Dohodám, bude Alicante, naše drahé hlavní město, zaplaveno odpornými, slizkými hordami hybridů, degenerovaných tvorů, kteří pod nohama rozdrtí vše, co je nám drahé. A právě to se teď stalo. Gard lehl popelem, portál je zničený a v ulicích se nám prohánějí příšery. Troufá si nám poroučet lůza, bezcenní pololidé. Proto se vás, přátelé i nepřátelé, mí bratři pod vládou Anděla, nyní ptám – už mi věříte?“ A pak burácejícím hlasem zopakoval: „TAK UŽ MI VĚŘÍTE?“

Zkoumal celý sál pohledem, jako by očekával odpověď. Žádnou však nedostal, obracelo se k němu pouze moře mlčenlivých tváří.

„Valentýne.“ Ticho porušil Lukův mírný hlas. „Copak nevidíš, co jsi způsobil? Dohody, kterých ses tolik obával, nepostavily podsvěťany na roveň lovcům stínů. Ani nepřinesly pololidem místo v Radě. Veškerá odvěká nenávist zůstala zachována. Právě do této nenávisti jsi měl vložit důvěru, to jsi ale neudělal, nemohl jsi, a teď jsi nám navíc dal to jediné, co by nás kdy mohlo skutečně spojit.“ Jeho oči se zabodávaly do Valentýnových. „Společného nepřítele.“

Do Valentýnova bledého obličeje se nahrnulo trochu červené barvy. „Já nejsem nepřítel. Nejsem nepřítel nefilim. Nepřítel jsi ty. To ty se je snažíš svést k válce, v níž nemohou zvítězit. Myslíš si snad, že nemám k dispozici víc démonů, než které už jste viděli? Ti představovali jen zlomek ze všech pomocníků, které si sem mohu přivolat.“

„Nás je ale také mnohem víc,“ prohlásil Luke. „Víc nefilim a víc podsvěťanů.“

„Podsvětanů,“ ušklíbl se Valentýn. „Ti vezmou do zaječích při první známce skutečného nebezpečí. Nefilim jsou zrozeni k životu bojovníků, k ochraně tohoto světa, který však nenávidí takové, jako jsi ty. To, že vlkodlakům působí stříbro popáleniny a děti noci dokáže denní světlo sežehnout na troud, má svůj důvod.“

„Ale pro mě to neplatí,“ prohlásil Simon pevným, jasným hlasem, i když mu Clary drtila v sevření ruku. „Jsem tady a klidně si stojím na světle –“

Valentýn se jen zasmál. „Viděl jsem, jak se dusíš Božím jménem, upíre,“ řekl. „A co se týče toho, proč se můžeš vystavovat dennímu světlu…“ Odmlčel se a roztáhl rty do úsměvu. „Jsi prostě jen určitá anomálie. Hříčka přírody. Ale pořád pouze obyčejné monstrum.“

Monstrum. Clary si vzpomněla, co jí Valentýn řekl tehdy na lodi: Tvá matka mi řekla, že jsem z jejího prvního dítěte udělal monstrum. Opustila mě, abych nemohl totéž udělat i s tím druhým.

Jace. Myšlenka na jeho jméno ji zabolela. Po tom všem, co Valentýn udělal, se tady odvažuje mluvit o monstrech…

„Jediné monstrum jste tady vy!“ vykřikla proti své vůli a navzdory svému odhodlání zůstat zticha. „Viděla jsem Ithuriela,“ pokračovala, když se k ní Valentýn překvapeně otočil. „Vím všechno –“

„O tom pochybuji,“ přerušil ji Valentýn. „Kdybys věděla všechno, držela bys jazyk za zuby. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli svému bratrovi.“

Vůbec tady přede mnou nezkoušejte mluvit o Jaceovi! měla Clary chuť vykřiknout, nečekaně ji však zastavil jiný hlas, chladný ženský hlas, nebojácný a plný hořkosti.

„A co můj bratr?“ Amatis stála pod pódiem a dívala se nahoru na Valentýna. Luke sebou překvapeně trhnul a zavrtěl na ni hlavou, ona mu však nevěnovala pozornost.

Valentýn se zamračil. „A co má být s Luciánem?“ Clary měla pocit, že ho Amatisina otázka znepokojila, možná to ale bylo už jen tím, že proti němu Amatis vystoupila a odvážila se s ním pustit do diskuze. Už před léty ji odepsal jako slabou bytost, která by mu s největší pravděpodobností nedokázala odporovat. Valentýn nikdy nebyl zrovna nadšený z toho, když ho někdo něčím překvapil.

„Řekl jsi mi, že už to není můj bratr,“ odpověděla Amatis. „Vzal jsi mi Stephena. Zničil jsi moji rodinu. Tvrdíš, že nejsi nepřítelem nefilim, ale zároveň nás všechny štveš proti sobě, rodinu proti rodině, a bez nejmenších výčitek svědomí ničíš naše životy. Říkal jsi, že nenávidíš Spolek, ale právě ty jsi z něj udělal to, co je teď – malichernou, paranoidní organizaci. Dřív přece lovci stínů věřili jeden druhému. A ty jsi to změnil. Tohle ti nikdy neodpustím.“ Třásl se jí hlas. „Ani to, že jsem se kvůli tobě k Luciánovi chovala, jako by přestal být mým bratrem. To ti nikdy nezapomenu. A sobě zase nezapomenu to, že jsem tě poslouchala.“

„Amatis…“ Luke udělal krok vpřed, jeho sestra však zvedla ruku, aby ho umlčela. V očích se jí leskly slzy, avšak držela se zpříma, a když znovu promluvila, zněl její hlas pevně a rozhodně.

„Byly doby, kdy jsme byli všichni ochotní tě poslouchat, Valentýne,“ řekla. „A z našeho svědomí to už nikdo nevymaže. Ale své chyby už nebudeme opakovat. Už ne. Ty doby jsou pryč. Je tu snad někdo, kdo se mnou nesouhlasí?“

Clary zvedla hlavu a rozhlédla se po přítomných lovcích stínů. Zdálo se jí, že vypadají jen jako hrubá skica davu s bílými skvrnami místo obličejů. Všimla si Patricka Penhallowa zatínajícího zuby a inkvizitora, který se třásl jako osika ve větru. A Malachiáše, z jehož hladké snědé tváře se nedalo vůbec nic vyčíst.

Nikdo neřekl ani slovo.

Kdyby Clary čekala, že se Valentýn rozzlobí na lovce stínů, do jejichž čela se hodlal postavit, za jejich mlčení, byla by zklamaná. Až na to, že mu ve tváři přeskočil drobný sval, se jeho výraz vůbec nezměnil. Jako by takovou odpověď čekal. Jako by si to všechno předem naplánoval.

„Dobrá tedy,“ řekl. „Když neustoupíte před rozumem, budete muset ustoupit před silou. Už jsem vám dokázal, že jsem schopný zneškodnit zábrany kolem města. Vidím, že se vám je podařilo obnovit, to je ale zcela nepodstatné. Svůj útok mohu kdykoli zopakovat. Takže buď přistoupíte na mé požadavky, nebo se ocitnete tváří v tvář všem démonům, jež dokáže přivolat Meč smrti. Řeknu jim, aby nikoho z vás nešetřili, ani jednoho muže, ženu či dítě. Rozhodnutí je na vás.“

V sále to zašumělo. Luke na Valentýna nevěřícně zíral. „Ty bys byl schopný záměrně vyhladit svůj vlastní lid, Valentýne?“

„Někdy je potřeba vyplít rostliny napadené škůdci, aby se zachránila celá zahrada,“ prohlásil Valentýn. „A pokud škůdci napadnou všechny rostliny…“ Otočil se zpět ke zděšenému davu. „Rozhodnutí je na vás,“ pokračoval. „Mám Pohár smrti. Pokud budu muset, založím nové pokolení lovců stínů, které sám stvořím i vychovám. Ale dám vám ještě jednu šanci. Jestli Spolek převede všechny pravomoci Rady na moji osobu a přijme moje svrchované, ničím neomezené velení, uchráním vás před zkázou. Všichni lovci stínů složí přísahu poslušnosti a přijmou trvalou runu věrnosti, která je bude spojovat se mnou. Tak zní mé podmínky.“

Rozhostilo se ticho. Amatis si vyděšeně zakrývala rukou ústa. Celá místnost se Clary houpala před očima, takže se proměnila ve vířící šmouhy. Na to přece nemůžou přistoupit, myslela si. To nejde. Ale copak měli na vybranou? Copak měli vůbec někdy na vybranou? Valentýn je drží v hrsti, pomyslela si otupěle, stejně jako mě a Jace, protože z nás udělal to, co jsme. Všechny nás s ním pojí naše vlastní krev.

Ticho trvalo jen chvíli, i když Clary to přišlo jako celé hodiny. Náhle se Síní rozlehl pištivý hlásek – vysoký, roztřesený hlas inkvizitora. „Svrchované a ničím neomezené velení?“ vypískl. „Tvoje velení?“

„Aldertree…“ Konzul se ho pokusil zadržet, inkvizitor však byl příliš rychlý. Vytrhl se mu a rozběhl se k pódiu. Přitom neustále něco vykřikoval, pořád dokola ta stejná slova, jako by už nadobro přišel o rozum, a obracel oči v sloup, až z nich byla vidět jen bělma. Odstrčil Amatis stranou, vyškobrtal po schodech na pódium a stanul tváří v tvář Valentýnovi. „Já jsem inkvizitor, rozumíš? Inkvizitor!“ rozkřikl se na něj. „Jsem součástí Spolku! A Rady! To já tu stanovuji pravidla, ne ty! Já tu velím, ne ty! A tohle ti nedovolím, ty jeden povýšený, odporný démoní poskoku –“

Valentýn s výrazem, který se velmi nápadně podobal nudě, natáhl ruku, skoro jako by ji chtěl inkvizitorovi položit na rameno. Samozřejmě že Valentýn se nemohl ničeho dotknout, vždyť tu byl přítomen jen jako projekce – ale pak Clary překvapením zalapala po dechu, protože Valentýnova ruka prošla skrze inkvizitorovu kůži, kosti a svaly a zmizela v jeho prsou. Uplynula vteřina – jediná vteřina, během níž celá Síň s otevřenými ústy zírala na Valentýnovu levou ruku, která byla neskutečně, až po zápěstí zabořena do Aldertreeho hrudi. Pak Valentýn prudce škubl zápěstím doleva a trochu jim přitom pootočil, jako by se snažil rozhýbat nepoddajný, zrezivělý knoflík u dveří.

Inkvizitor krátce vykřikl a jeho tělo zcela ochablo.

Než se skácel k zemi, vytáhl Valentýn ruku z jeho prsou. Leskla se krví a až do poloviny předloktí ji pokrývala rudá rukavice, která se vsakovala do vlněné látky drahého obleku. Spustil zakrvácenou ruku podél těla a rozhlédl se po davu strnulém hrůzou. Jeho pohled se zastavil u Luka. Pomalu promluvil. „Dávám vám čas do zítřejší půlnoci, abyste zvážili mé podmínky. Do té doby se má armáda v celé své síle sešikuje na Brocéliandské pláni. Pokud od Spolku včas neobdržím zprávu, že se mi vzdáváte, vtrhnu se svým vojskem do Alicante a tentokrát už tu po nás nezůstane jediná živá duše. Přemýšlejte o mých podmínkách. Dobře využijte čas, který jsem vám dal.“

A s těmi slovy zmizel.