12.kapitola
02.03.2012 08:23
Cestou jsem 'překvapivě' nikoho nepotkala. Dvacet upírů v hradě! Kolik nás tu je normálně? Kolem stovky? Co se to s těmi upíry ve světě stalo? Že by všichni chtěli umřít?
Prošla jsem poslední chodbou a vešla jsem do místnosti, kde je lednička. Je obrovská. Řekla bych, že má tak tři metry na výšku a dva metry na délku. Otevřela jsem ji a na poličce, která je nejvýše, ležely dva sáčky krve. Ach jo. Lézt tam, to je to poslední, na co mám náladu! Ale co nadělám. Vyskočila jsem tedy na stůl, který stál vedle ledničky. Potom jsem dala nohy do poliček v ledničce - doufejme, že moji váhu vydrží - a začala pomaličku lézt na horu. Ani jedna polička nespadla, za což jsem byla ráda. Aro by mi asi moc nepoděkoval.
Vylezla jsem asi metr nahoru. Pak jsem natáhla ruku a vzala ty dva sáčky krve. Seskočila jsem na podlahu a zavřela za sebou ledničku. Přešla jsem k mikrovlnce a dala do ní ty pytlíky. Navolila jsem tam tři minuty a šla si sednout na židli u stolu. Ze šuplíku ve stole jsem vytáhla papír a napsala jsem na něj objednávku krve.
Když byla krev dostatečně prohřátá, nalila jsem jeden pytlík do termosky a ten druhý vypila hned ze sáčku.
Rozhodla jsem se, že objednávku donesu Gianně. Cestou jsem opět nikoho nepotkala.
Gianna se velmi divila, když jsem jí objednávku přinesla. Minulý týden prý objednávala třicet litrů! Vážně divné. Objednávku zapsala do počítače a následně to pak objednala. Chvíli jsme si povídaly, ale pak nastal čas jít do tělocvičny.
Když jsem tam vešla, Demetri s Felixem tam už byli.
"Kde se flákáš?"
"Zakecala jsem se s Giannou," řekla jsem a zmizela ve vedlejší místnosti, abych se převlékla. Vzala jsem si na sebe černé tepláky a růžové tílko s kapucou. Vlasy jsem si stáhla do culíku.
Když jsem otevřela dveře od šatny, na zádech mi přistál Felix. Samozřejmě, že jsem to nečekala, a tak jsem skončila na zemi.
Začala jsem se smát.
"Hej! To není fér!"
"Upíři nikdy nehrajou fér," zašklebil se a pomohl mi na nohy. Z trucu jsem se jako první vydala k Demetrimu. Chvíli jsme kolem sebe kroužili, ale pak to nevydržel a vrhl se na mě. V klidu jsem stihla uhnout, na to se ale otočil a skočil po mně znova. Tentokrát mě ale shodil na zem. Začala jsem se s ním rvát. Každý z nás dostal pár ran a pár jich zasadil. Byl to velice vyrovnaný boj, a tak nebylo výherce, ani poražených. Samozřejmě bych ho v klidu zvládla, kdybych na něj použila třeba Janin dar, ale to by nebylo fair play. Felixe jsem položila po pěti minutách, ještě chvíli jsme si hráli a pak jsme se rozešli.
***
Seděla jsem na trůně mého otce, když se rozrazily dveře. Stála v nich Gianna.
"Děje se něco, Gianno?" zeptala jsem se nevýrazným hlasem.
"Na recepci je upír. Přál by si mluvit s bratry. Prý mu nabídli místo v gardě. Jmenuje se Christian Dayar."
"Tak to ho pošli dál, Gianno! Doufám, že mu nebude vadit, že tu jsem já a ne bratři."
"Mám poslat i někoho z gardy? Mohl by vám ublížit… a koho z gardy, když tu skoro nikdo není?"
"Ne, to je dobré. Kdyby se něco stalo, tak si s ním bez problémů poradím."
"Jak si přejete," řekla a mírně se mi uklonila.
Asi po třech minutách se otevřely dveře a v nich stál nádherný upír. Měl hnědé vlasy po ramena, vypracovanou hruď, která se mu rýsovala zpod trička. Jeho oči byly černé, až na úzký červený proužek, který mu lemoval vnitřní stranu panenky. Jeho výraz byl zcela udivený. Vstala jsem z trůnu. Moje lehké černé šaty se tou rychlostí rozevlály. Vykročila jsem k němu.
"Dobrý den! Jsem Isabella Volturiová."
"Dobrý den," řekl a nádherně se na mě usmál.
"Nechci být drzý, ale jak to, že máte dovoleno sedět na trůně? Myslel jsem, že tu vládne Aro s Caiem a Marcem."
"Já jsem Arova dcera. Adoptovaná. Aro je spolu s devadesáti procenty obyvatel hradu pryč. Mají se vrátit ke konci týdne. Mohu se zeptat, čemu vděčím za vaši návštěvu?"
"Mé jméno je Christian Dayar. Potkal jsem asi před třiceti lety Ara, když projížděl Francií. Nabídl mi místo v gardě. Mám prý užitečný dar."
"Smím se zeptat jaký dar?"
"Dokážu lidem pozměnit vzpomínky a vtlouct jim do hlavy myšlenky. Tak je mohu donutit dělat různé věci."
"Opravdu? Smím se podívat?" zeptala jsem se ho a natáhla k němu ruku.
"Chcete mi přečíst myšlenky? Hrajete si na Ara?" zasmál se.
"Nechápu, proč bych si na něj měla hrát."
"Myšlenky umí číst jen Aro, ne? Nevyskytují se stejné dary dvakrát…"
"Čtení myšlenek ale není můj dar, pane Dayare. Můj dar mi umožňuje využívat všechny dary, co existují."
Ohromeně na mě hleděl. Mohla bych přísahat, že jsem viděla náznak toho, že by se mu údivem otevřela pusa.
"Páni!"
"Smím tedy?"
"Samozřejmě," řekl a natáhl ke mně ruku. Uchopila jsem ho za ni a můj mozek náhle zaplavila vlna obrázků.
Christian s rodinou, Christian ve škole, Christianův dar… Hned jsem si uvědomila, jak nebezpečné to je. On používá nátlak. Velmi mocná zbraň. Člověk by se z toho nikdy nemusel vzpamatovat.
"Používáš nátlak," zamumlala jsem. "Zajímavé. Jak dobře to umíš ovládat?"
"Moc dobře ne. Zvládnu to udržet jen pár minut. A ty obrázky taky nejsou nějak přesvědčivý, řekl bych."
"Máš úžasný a nebezpečný dar. Ty sám jsi velmi nebezpečný. Samozřejmě, rádi tě přijmeme v hradě. Budeš ale svůj dar trénovat, ano?"
"Jasně. Rád se ho naučím ovládat," řekl a usmál se na mne tak, že se mi málem podlomila kolena.
"Výborně. Pojď se mnou," řekla jsem a vedla ho do skladu, kde jsem mu dala černý plášť a znak Volturiů. Zavedla jsem ho do jednoho z volných pokojů. Trochu jsem využila toho, že pokoj vedle toho mého byl volný, a tak jsem ho tam šoupla. Cestou jsme si taky potykali. Ani jemu se nelíbilo, že mi vykal.
"Až se Aro vrátí, uvede tě do společnosti. Samozřejmě, že bych to mohla udělat i dřív, ale nějak se mi nechce připravovat pařbu pro dvacet upírů ze sta," řekla jsem a usmála jsem se na něj.
"Samozřejmě."
"Byla bych ráda, kdybys zatím neopouštěl hrad. Jak jsi na tom s žízní?"
"Předevčírem jsem lovil."
"Dobře, vydržíš to ještě dva dny? Heidi přivede turisty."
"Jo, to zvládnu."
"Ok, jinak po hradě můžeš, kamkoliv se dostaneš. Některé místnosti jsou ale zamčené a před některými stojí stráž, jako třeba křídlo hradu, kde mají pokoje manželky bratrů."
"Fajn. Je tu aspoň zahrada?"
"Jo. Vedle sálu je chodba. V ní jsou malé dřevěné dveře. Zahrada je obehnaná zdí a můžeš tam chodit, i když svítí sluníčko. Lidé tam nevidí. Já teď půjdu do svého pokoje, takže se měj!"
"Ahoj," řekl a zmizel v jeho novém pokoji a já ho napodobila.