11.kapitola
02.03.2012 08:22
Jo, to udělám, pojedu do Volterry.
Vystřelila jsem z postele a málem se rozplácla o futra dveří. Že by mi nemotornost zůstala i v upířím životě? To se mi nechce věřit. Nechala jsem dveře dveřmi a uháněla do obýváku. Na gauči seděl Alec a na křesle Jane.
"Lidičky, upírci poslouchejte mně!" zakřičela jsem na celý obývák. Alec se na mě jako vždy podíval a Jane se pro změnu dívala dál na televizi. Nechala jsem to plavat a začala mluvit na Aleca.
"Pojedeme zpátky domů!"
"Domů?" podivil se.
"Jo."
"Myslel jsem, že jsi tady doma."
"To já myslela taky. No, prostě se jede domů."
"Nemůžeme jet domů! Ne teď.
"Proč ne Jane? Taky nejsi z Forks nadšená!"
"Nejsme tu ani dva dny. Přišlo by jim to divný. Jsme se sem nemuseli ani stěhovat. Který člověk by se přestěhoval po dvou dnech jinam?"
"Na tom něco bude, Bello. Jane má možná pravdu..."
"Tak to uděláme tak, že jsme umřeli!"
"Ne, Bello! Já nikam nejedu. Aro mi řekl, že tě mám chránit ve Forks a ne ve Volteře, kde je upírů hafo," zaječela na mě Jane. Jo jasně. Ona to má dobrý, kouká na ní jenom Demík, a to už spoustu let, ale ani spolu nechodí! Já jí přetrhnu jak hada.
Nic jsem jí na to neřekla. Jelikož mám spoustu schopností, mohla jsem si vybrat, kterou na ní použiju. Zavřela jsem oči a začala se soustředit. Mám jí ráda a nebudu jí zlobit dlouho. Jenom trošičku...
Použila jsem na ní její vlastní dar. Byla to jen setina vteřiny. I to jí ale donutilo vykřiknout. Dotčeně se na mně podívala, ale já se hned otočila a šla do mého pokoje. Tam jsem vzala nějakou vázu - vypadala docela starožitně - a hodila ji o stěnu. S rachotem se roztříštila. Povzdechla jsem si a přešla k posteli. Před ní jsem zavřela oči a skácela se na ní.
Oni nevědí jaké to je, když s vámi chce být někdo, jen kvůli tomu, jak vypadáte. A já blbá se chtěla Edwardovi ještě líbit! No nemám já na ty chlapy smůlu?
Z myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře. Podle myšlenek to byl Alec. To zrovna já musím umět stejnou věc jako on?
"Ano?"
"Můžu dál, Bello?"
"Samozřejmě," vyzvala jsem ho. Opatrně otevřel dveře a zase je za sebou zavřel. Pohled mu sjel na roztříštěnou vázu. Protočil nad tím oči - tohle není poprvé, co to viděl. Přešel ke mně a sedl si na kraj postele.
"Co se stalo, že chceš jet domů, Bello?"
Rukou jsem šáhla na tu jeho a ukázala mu, co se stalo. Další dar, který mám. Dokážu pomocí doteku ukázat myšlenku. Funguje to jako řetězec. Kdyby se teď Aleca chytla Jane, viděla by to taky. Dokázala bych mu tu myšlenku i poslat, ale to je trošku složitější.
"To je mi líto."
"Hm. Já vážně chci zpátky. Tady se mi nelíbí," zašeptala jsem do peřiny, na které jsem ležela.
"Ty víš, jak by se to dalo udělat?"
"Myslela jsem autonehodu. Narazit autem do stromu, vyjet ze silnice, nebo tak něco."
"Cullenovi?"
"Ti nemůžou nic říct, protože by tím prozradili upíry."
"Máš pravdu. Já do toho s tebou půjdu. Jane ať si dělá, co chce. Klidně tu může zůstat a chodit dál do školy."
"Vážně?"
"Jo, vážně. Nemá cenu tu být, když jsi nešťastná."
"Uděláme to zítra."
"Dobře. Půjdu to oznámit Jane."
"Opatrně, ať nepřijdeš o hlavu," zasmála jsem se.
"Neboj," oplatil mi úsměv a odešel.
Pohled Alice:
Moje oči se rozostřily. Dostala jsem vizi.
Bella, Alec a Jane jedou autem. Vtom Bella strhne volant na stranu a vpálí to do stromu. Auto se převrátí a popraskají mu skla. Následně všichni vylézají a utíkají zpět do domu pro kufry. Bella volá na letiště a rezervuje tam tři letenky do Florencie. Odtud jedou do Volterry.
"Alice, lásko, co jsi viděla?" třásl mými rameny Jasper.
"Bella, Alec a Jane. Oni odjedou zpátky do Itálie. Naschvál narazí do stromu. Auto pak shoří."
"Proč?"
"Já nevím."
Pohled Belly:
Dnešní den se mi vůbec nedaří. Otevřené šminky mi spadly do vody. Na stůl se mi vylil lak na nehty a na hlavu jsem si nastříkala místo laku na vlasy modrej sprej. Do školy jsme vyráželi čtvrt hodiny před začátkem vyučování, protože smýt tu barvu z vlasů dá pěknou práci. Nejspíš jsem první upír, který má smůlu.
První hodinu jsem měla výtvarku. Bohužel jí se mnou měla i Alice s Edwardem. Sedla jsem si na druhý konec místnosti. Pak ale přišel učitel a řekl nám, že máme utvořit ze stojanů na papíry kruh a tak jsem vyfasovala stojan přesně naproti Edwardovi a Alici. Měli jsme kreslit nějakou památku. Všimla jsem si, že skoro všichni kreslili pyramidy, nebo se o to aspoň pokoušeli. Al kreslila Eifelovku a Edík synagogu. Já si vybrala stavbu mně blízkou. Nakreslila jsem Volterský hrad. Díky tomu, že v něm žiju, ho mám dokonale uložený v paměti a opravdu to není tím, že jsem upír.
Učitel mi dal za jedna a obrázek vystavil na chodbě. No super! Já si ho chtěla vzít!
Po výtvarné výchově jsem měla děják, zemák, hudebku, angličtinu a pak oběd. Seděla jsem u stolu, jak jinak než s Alecem a Jane. Ta se mnou mimochodem neprohodila ani slovo, od doby, co zjistila, že jedeme zpátky do Voterry.
Oběd utekl rychle a já se vydala na biologii. Seděla jsem v lavici s Alicí a za mnou seděla Rosalie. Nevím, co to do Alice vjelo, ale celou hodinu mně propalovala nenávistným pohledem. Udělala jsem jí snad něco? Díky ní se hodina strašně vlekla. Bylo mi velice nepříjemné, že mě takhle sledovala.
Po biologii jsem měla už jen matiku a trigonometrii. To jsou ale šílený předměty! Ani jsem nevěděla, že nějaká trigonometrie existuje. Za ta staletí, co jsem byla zavřená ve Volteře, se toho hodně vymyslelo.
Zvonek ukončil poslední hodinu a já vystřelila ze třídy rychleji než kulový blesk. Jen co jsem vyšla na parkoviště, všimla jsem si skupinky lidí, teda upírů stojících kolem mého auta. Byli to Cullenovi. Ani jsem si nevšimla, že Emmett, se kterým jsem měla hodinu, mně předběhl.
Nahodila jsem otrávený výraz a vyrazila k nim. Šla jsem naschvál co nejpomaleji a v duchu si promýšlela naší 'autonehodu'.
"Co chcete?" vyštěkla jsem na ně asi pět metrů před autem.
"Proč?" zeptala se mně Alice.
"Co proč?"
"Ty víš, co myslím."
"Do toho vám nic není!"
"Chtěla bych jen vědět proč?"
"Proč? Nelíbí se mi tu tady, to za prvé, a za druhé je tu nuda. A za třetí, stýská se mi po rodině. Stačí?"
"Je v tom ještě něco, já to moc dobře vím."
"No a? Není mojí povinností ti to říkat."
"Bello, já tě prosím!"
"Ne."
"Co se děje?" zeptal se Alec, který zrovna přišel.
"Chceme vědět, proč odjíždíte."
"Zrovna tebe, Edwarde, to nemusí vůbec zajímat. Nechte to být. Je to naše věc a máme pro to své důvody. Berte to jako malý rozkaz!" řekl jim a nastoupil na místo spolujezdce. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a nastoupila taky. Jane seděla už dávno na zadním sedadle a tak jsem dala nohu na plyn a rychle vyjela z parkoviště. Ve zpětném zrcátku jsem viděla rozzlobené pohledy Cullenových. Jo, ti mají fakt proč být naštvaní.
"Tak fajn, lidičky, potřebujeme jedno mužské tělo a dvě ženský."
"Proč, prosím tě?"
"Potřebujeme někoho, kdo si na nás 'zahraje'."
"Takže menší lov?"
"Jo jo."
O hodinu později v Seatlu.
Pohled Aleca:
Jen co Bella zastavila, vydali jsme se na menší lov. Já jsem našel chlapa. Teda spíš kluka, asi tak v mém věku. Zakousl jsem se mu do krku a do úst mi začala téci ta sladká a životudárná tekutina, kterou lidé nazývají krví. Byl během dvaceti vteřin tuhej a během minuty prázdnej a to jsem se ještě loudal. Hodil jsem si ho přes rameno a po střechách ho nesl na místo v lese, kde je zaparkované auto.
Dorazil jsem tam jako poslední. Holky tam už byly a na místě řidiče a vzadu na sedačkách ležely dvě dívky. Jedna blonďatá a ta druhá hnědovlasá. Taky mně mohlo napadnout, že budou vybírat někoho jim aspoň vzdáleně podobného.
"Dej ho na místo spolujezdce."
Udělal jsem tak jak Bella chtěla a dal tam tělo. Nakonec jsme si museli sednout na ně. Fuj! Pít krev a zabít někoho, je úplně něco jiného, než sedět v autě na mrtvole a lámat jí kosti tím, že Bella zrovna teď jela po velmi nerovné cestě. Zastavila na odbočce do lesa a začala tý mrtvole trhat zuby.
"No fůj! Co to prosím tě děláš?" zaječela na ní Jane.
"Zuby neshoří. Udělejte to taky!" rozkázala a tak jsme se dali do trhání. Musím říct, že ten kluk měl ty zuby fakt hezký.
Za chvilku jsme měli dotrháno a v rukou kupičky zubů.
"Dejte mi je!" řekla Bella a nastavila dlaně. Poslušně jsme jí tam ty zuby nasypali. Bella vystoupila z auta a začala patou dělat důlek. V konečné fázi byl asi metr hluboký. Bella do něj nasypala zuby a důlek zas zahrabala. Nasedla do auta a vyjela.
Byli jsme asi padesát kilometrů od Forks, když Bella oznámila, že za padesát metrů bude prudká zatáčka. Nebude prý zatáčet a napálí to plnou parou do stromu.
Už byla vidět zatáčka. Možná byste si mysleli, že budu nervní, ale já si jsem jistý, že se mi nic nestane. Bella sešlápla pořádně plyn a za pět sekund vyletěla ze silnice. Auto napálilo do stromu a pak se ještě převrátilo. Zůstalo ležet na střeše a tak bylo docela zábavné dostat se z něj.
Bella šáhla do kapsy u kalhot a vytáhla sirky. Mrtvoly ještě naaranžovala a odšroubovala víko od nádrže. Škrtla zápalkou a hodila to do nádrže. Okamžitě to začalo hořet a po minutě auto dokonce vybuchlo. Z dálky byly slyšet jedoucí auta a tak jsme se rozeběhli do domu ve Forks.
Cesta nám trvala pět minut. V domě jsme si akorát vzali věci, kterých jsme se nechtěli vzdát. Já měl jeden kufr, Bella měla dva a Jane čtyři. Nechápu, co tady mohla mít tak důležitého.
Poté co Bella zarezervovala letenky, jsme nastoupili do aut. Já jel s Bellou, jelikož moje auto bylo použito na 'nehodu'. Jane za námi jela jejím super novým fárem.
***
Cesta do Seatlu nám zabrala hodinu. Bella samozřejmě nejela podle dopravních předpisů. Na letišti jsme si vyzvedli lístky a šli si sednout do terminálu.
Letadlo mělo dvacet minut zpoždění, takže jsme nakonec odlétali ve čtyři hodiny. Letěli jsme první třídou. Zabral jsem si místo vedle Belly. Když teď jedeme domů a nebude tam žádnej Edward... možná se mi povede si jí získat pro sebe. Vážně jí mám moc rád a rád bych řekl, že jí miluju.
Pohled Belly:
Letadlem se roznesl hlas letušky upozorňující, že budeme přistávat. Zapnula jsem si pás, jako ostatní cestující a vyčkávala, až budu moct opustit letadlo. Jelikož s námi v první třídě letělo i pár lidí, strany krku mi olizovaly žhavé plameny. Je to už dlouho, co jsem byla na lovu. Normálně jsem lovila každý druhý den a teď sem bez krve už čtyři dny. Až se dostanu domů, hned si vybalím věci a půjdu na lov. Nebudu lovit zvířata, ale lidi. Stejně teď nejsem ve Forks a tak každému může být jedno, jakou mají moje oči barvu.
Cítila jsem, jak se tlak v kabině změnil, začali jsme klesat. Zhasla světla a kabinou se rozneslo ticho, že by i špendlík, který by dopadl na podlahu, byl slyšet. Lidé nejsou moc důvěřiví a většina z nich teď myslí na to, že se něco stane. Co kdyby letadlo padalo, že? Co na tom, že letadla jsou nejbezpečnější dopravní prostředky.
Nakonec letadlo kleslo bez problémů. Vyšli jsme z něho mezi prvními a vydali jsme se pro zavazadla.
Před letištěm na nás čekala tři nádherná auta. Já si vzala černé Lamborghini Gallardo Nera. Alec si vzalhnědé Porsche a Jane si vzala perleťový Futuristic Lexus. Opravdu krásná autíčka. Možná že si ho nechám.
Vlezla jsem do auta a nastartovala. Kabinou se rozneslo tiché předení motoru a byla tu cítit nová kůže. Sešlápla jsem opatrně plyn a vyjela z parkoviště. Alec jel hned za mnou, ale Jane se někde opozdila. No nevadí. Její problém. Pořádně jsem na to šlápla s myšlenkou, že chci být co nejdřív doma.
***
Pomalu, podle předpisů jsem jela ulicemi Volterry. Všude tu jsou lidé. Dneska je den otevřených dveří, to znamená, že jsou všechny památky zpřístupněny lidem zadarmo. Třeba je zpřístupněn i náš hrad. To bych pak nemusela jít lovit ven, ale Heidi by mi dovedla lidi přímo pod nos. Krásná to představa.
Zatočila jsem do uličky a opatrně sjela do podzemní garáže. Zaparkovala jsem na volné místo a vystoupila. Vytáhla jsem z kufru auta moje zavazadla a šla do svého pokoje. Cestou jsem potkala asi pět upírů. Jinak nikde nikdo. Normálně se chodbami ozývá křik Felixe a Demetriho a teď nic. Ani Corin nepobíhá z pokoje do pokoje a nepřemlouvá ostatní k boji. Že by se něco stalo?
Otevřela jsem dveře od mého pokoje a vešla dovnitř. Kufry jsem postavila k východní stěně a rozhlédla se kolem sebe. Nic se tu nezměnilo. Postel byla stále ustlaná. Okna stále stejně zapatlaná...
Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat do "jídelního" sálu. Nejdřív jsem ale vešla do šatny a našla si oblečení. Vzala jsem si na sebe černé džíny, korzet a baleríny. Došla jsem do koupelny, upravila si make-up a pusu přejela rudou rtěnkou. Ještě jsem se podívala do zrcadla a vyrazila jsem na cestu do jídelního sálu.
Cestou jsem opět nikoho nepotkala. Pane Bože! Co to s nima je? Když jsem vešla do sálu, byl skoro prázdný. Na trůnech nikdo neseděl, nikdo nestál okolo nich. Jen v pravém rohu místnosti seděl Felda s Demíkem a hráli karty.
"Felixi, Demetri, kde jsou všichni?" zeptala jsem se jich. Téměř okamžitě byli na nohou. Podívali se na mě a během vteřinky byli u mne a objímali mě.
"Bello! Ty ses vrátila!" křičeli radostně.
"Ehm, jo. Nebavilo mě to tam a ani se mi tam nelíbilo."
"Tak to je dobře," řekl mi Felda s úsměvem.
"Co se děje, že tu nikdo není?"
"Aro, Caius a Marcus odjeli na misi společně s deseti členy gardy. Sulpicie, Atheondora a Didyme odletěly na "dovolenou" na nějaký ostrůvek u Egypta. Je s nimi pár lidí z gardy. Heidi jela nakupovat s nějakými jejími kamarádkami, či co, a někteří jsou na lovu. Pak Aro rozeslal pár upírů na mini mise. V hradě je nás asi jen dvacet a tak to bude, až do konce týdne," ukončil Demík svůj dlouhý proslov.
"To jako fakt? Co se to s těmi upíry děje, že je potřeba tolik zasahovat? Dvacet upírů v hradě? Teda teď, když jsme zpět tak dvacet tři, ale to je furt málo. Vždyť i ve Forks by byla větší zábava, než tady."
"To víš, to je život. Na severu vznikly tři novorozenecké armády. Pak pár nesmrtelných dětí. Aro s Caiem a Marcem jeli do Rumunska."
"Nevíte, jestli je v ledničce nějaká krev?"
"Asi dva litry."
"Super!"
"Proč si nejdeš pro čerstvou?"
"Protože se mi nějak nechce. Až něco vypiju, půjdeme do tělocvičny. Co vy na to?"
"Že je to super nápad," řekl Felix.
"Tak za půl hodiny v tělocvičně."
"Budeme tam."
Na nic víc jsem nečekala a rozeběhla se do místnosti s ledničkou.