11.Kapitola

 

Pomalu kráčel lesem a díval se na všechny strany. Chtěl se trochu projít a kochat se lesem svého hostitele. Zkoumal každou větev a každý kmen, který uviděl. Občas zahlédl nějakou myš nebo jiného lesního tvora. A to ticho. Někdy ho sice porušila sova tím, že zahoukala, ale jinak byl naprostý klid. Sunul nohy krok za krokem a zhluboka se nadechoval vlhkého lesního vzduchu. Cítil Elen i Vlada, také jejich kořisti. Vlado vlastně už dojedl, ale Elen chytila posledního muže. Chvílemi zaslechl její smích. Tahle hra jí musela opravdu bavit.

Najednou noční ticho přerušil řev, který připomínal zvuk, jako by se někde nějaké zvíře dostalo do potyčky s jiným zvířetem, ale Richard v tom křiku poznal Elenin jekot. Ale takhle jí nikdy křičet neslyšel, byla v tom bolest a strach. Už to nebyl ten šťastný smích, který slyšel ještě před chvilkou.

A pak další křik. Ještě děsivější než ten první.

"Richarde! Dělej, Elen!" uslyšel pár kilometrů na sever od sebe Vladův hlas.

"Co se děje?" Rozběhl se za Eleniným křikem.

"S tímhle jsem nepočítal. Myslím, že jí napadl otec!" zaslechl skoro neznatelně, Vlad asi přešel na šepot, ale nebylo mu to nic platné, vždyť ten starý vlkodlak by je určitě slyšel.

"Do prdele…" ulevil si Richard a rozběhl se ještě rychleji než předtím. Tušil, kterým směrem má běžet, ale potřeboval by, aby se Elen ještě jednou ozvala.

"A možná ještě dál… Nevím, čeho je schopný…" hlas se mu zlomil. Nikdy by si neodpustil, že by se jeho hostům mohlo cokoli stát.

Vítr jim hučel v uších a po dlouhé době oba dva protáhli své nohy a rozběhli se plnou nadlidskou rychlostí. Soustředili se jen na to, aby se dostali k Eleně zavčas, takže si nevšímali větviček, které je občas šlehly přes obličej. Nestačili pouze zakopávat o kořeny stromů, protože rychlost, kterou oba běželi, se už dala přirovnat ke vznášení a ne běhu. Letěli rychle lesem a moc si přáli přiběhnout v čas.

Doběhli na jakousi malou mýtinku. Pohled Richarda dokonale ochromil. Tohle vážně nečekal.

Člověk byl už dávno skoro mrtvý, dobíjelo mu pomalu srdce. Ale pohled na Elenu ho ubíjel. Ležela na zemi a zvláštní vlkodlak byl zakousnutý v jejím břichu. Šlo mu to pomalu, nemohl se dostat rychle přes jako kamenou pokožku. Vlastně nebyla kamenná úplně, jen to druhým kámen připomínalo.

Zornice měla zvrácené vzhůru, ale protože ležela, vypadalo to, jako by se chtěla dívat za sebe. Z jejích úst nevyšel ani hlásek, nedýchala, byla stažená strachem. Ten prokletý vlkodlak jí musel napadnout zrovna když vysávala krev ze svojí večeře.

Vlkodlak měl kolem ní zeširoka roztažené ruce a dřepěl na špičkách svých drápů. Nakláněl se nad ní a chroptěl, jak se snažil co nejrychleji se dostat do jejích měkkých útrob. V tlamě mu křupalo, jako by drtil kámen.

"Otče… Nee…" zaskuhral Vlad směrem k vlkodlakovi a ten jen zvedl hlavu a podíval se na svého upířího syna červenýma očima. Potichu a velice zlostně zavrčel směrem k Vladovi a vypadalo to, že se brzo odrazí od Eleny a skočí po synovi.

"Vrrr…" ozývalo se z něj stále dokola.

Vlkodlak si přitáhnul přední končetiny blíže k sobě a mírně se odklonil od Elen. Chůzí, která připomínala opici, pouze s rozdílem, že on se opíral o drápy, kdežto opice se opírají o vlastní pěsti a vypadají neohrabaně. Vladův otec vypadal na vlkodlaka velice ladně a pomalu se vzdaloval od Elen a směřoval k Vladovi. Stále vrčel a jeho rudé oči plály zlostí, ale na chvíli jakoby změkly a on se díval velmi něžně. Skoro jako by se pral sám se sebou. Zabít nebo nechat žít? Jeho základní instinkty mu však našeptávaly zcela jasné východisko.

Zabít…

"Co chceš dělat? Napadl si mojí přítelkyni a hosta! Co čekáš? Za tohle tě zabiju!" sekal ze sebe Vlad slova na svého otce. Přece jen to byl vlkodlak a on byl přesvědčen, že je to stejné jako jednat se psem. Odpovědí mu bylo pouze dlouhé a temné vrčení jako vždy.

Richard využil situace a rychle se přemístil k Eleně. Vzal její bezvládné tělo do náruče a chytil její ránu na břichu. Černá krev z ní pomalu vytékala a on se snažil ucpat díru, ale bylo to zbytečné. Pomaličku umírala, jed z vlkodlakovy tlamy jí pomalu sžíral a ona umírala.

"Eleno… Neumírej… Prosím…" šeptal jí do ucha a nevěděl, co by měl dělat. Chytil její hlavu jednou rukou a druhou tlačil tu ránu, ale pořád krvácela. Kdyby mohl plakat, určitě by mu stekla slza, ale ne jen jedna. Zoufale mačkal její tělo ve své náruči a rychle přemýšlel, co by jí mohlo aspoň trochu pomoci nebo jí úplně zachránit.

Přestal panikařit a začal trochu uvažovat.

"No tak, sakra, přišel si na to, jak se stát nesmrtelný, tak zas nebude tak těžké přijít na to… Dělej, mysli…" houpal Elen v náručí a přemítal dál.

Mezitím, co houpal Elen a snažil se vymyslet, jak zachránit existenci svému jedinému důvodu svého bytí, se snažil Vlad udělat cokoli, aby svým dvěma přátelům zachránit život.

Ještě ani nezačali bojovat, ale k boji se schylovalo velice rychle. Už na vlkodlaka nemluvil, vrčel na něj stejně jako on. Pomalu se proti sobě pohybovali v kruhu a vrčeli. Pak se vlkodlak vymrštil a vyskočil do vzduchu. V tu stejnou chvíli to samé udělal Vlad. Jejich těla na sebe narazila ve vzduchu a ozvala se tupá rána. Oba hekli pod sílou nárazu, ale rychle se do sebe navzájem zakousli a Vlad mu rychle pil krev, doufal, že ho tím dostatečně oslabí. Dopadli na zem a odskočili od sebe. Pustili se do sebe pěstmi, ale Vlad musel být o něco opatrnější, když bojoval s vlkodlakem, jeho silné drápy by ho mohly roztrhat na malinké kousky.

Vlad uskakoval a přiskakoval. Kdyby je někdo viděl, možná by si chvilku myslel, že jde o určitou hru na boj. Jako když se koťata učí lovit. Přiskočil, zasadil ránu a zase uskočil. Boj s vlkodlakem byl složitý a vyžadoval z Vladovy strany jistou vynalézavost. V boji se snažil myslet, ale moc mu to nešlo. Přesto se nevzdával a bojoval ze všech svých sil.

Nikdy nebyl ozbrojený, ale na tyhle lovy si sebou bral krátkou stříbrnou dýku. Věděl, jaké to je potkat svého otce, ale tím, že dnes jeho otec napadl jeho přítelkyni, si zpečetil vlastní život. Rychle se ohnul k botě a vyndal stříbrný předmět. Rukojeťí dýky pomalu otáčel v dlani a s posměchem v očích se díval na tu zrůdu, kvůli které se stal upírem.

"Na co máš vlastně hlavu? Ty příšero! Nepotřebuješ jí!" vykřikl s posměškem a vyskočil směrem k vlkodlakově hlavě a rozmáchl se. Sekl ho pouze do obličeje. Vlado se ale nevzdával, dál a dál útočil na jeho hlavu. Sekal, uskakoval, bojoval ze všech sil, bodal, kopal. Snažil se, aby vlkodlak už nikomu neublížil.

A pak vyskočil a nejednou se poprvé opravdu trefil, neusekl mu sice hlavu, ale probodl protivníkovo srdce. Vlkodlak zůstal stát, rudé oči vytřeštěné na dýku, odtrhnul oči od dýky a podíval se na svého syna. Rysy v jeho obličeji se začaly měnit, chlupy mu odpadávaly z obličeje a protáhlá morda se začala tlačit zpátky do hlavy. Končetiny se mu trochu zkrátily, hlavně hrudní, i z těla se mu začaly vytrácet chlupy. Najednou se před Vladem začal zjevovat muž z masa a kostí, samý sval a šlacha se zarostlou bradou vousy a knírem a špinavými nehty jak na rukách, tak nohách.

"Synu…" zachrčel vlkodlak přeměněný na člověka.

"Už dávno nejsi můj otec…" zašeptal Vlad roztřeseným hlasem, ale dýku pořád pevně držel zabodnutou v jeho hrudi.

Hrabě se pomalu sesunul na zem a tím mu za srdce vyjela dýka, slza bolesti a smutku pomalu skápla po tváři vlkodlaka. Podíval se nahoru na svého syna.

"Odpusť mi…" zaprosil nakonec muž.

"Odpouštím ti…" zašeptal Vlad a chytl svého otce za vlasy, pozvedl dýku a jedním rychlým a prudkým pohybem usekl hlavu vlastního otce. Tělo se skácelo k zemi a hlasitě žuchlo. Vladovi zůstala hlava viset za vlasy mezi prsty. Rozevřel je a nechal hlavu spadnout vedle těla. Jakmile se hlava dotkla země, mrtvé tělo vzplálo žluto-zeleným plamenem a pak se rozpadlo v prach. Vlado se pomalu otočil na Richarda s Elen.

"Jak jí je?" zeptal se opatrně a sledoval, jak se Richard houpe a bylo na něm vidět, že usilovně přemýšlí, jak své partnerce zachránit život.

"Umírá… Pořád krvácí… Nemá dostatek sil, aby sama zatáhla rány a jed z jeho tlamy jí pomalu sžírá…" mluvil tiše a zoufale.

"Mojí součástí je vlkodlakův jed, ale nejsem vlkodlak, jsem upír, takže bych mohl mít jistý protijed, ale sílu z mé krve mít nebude, jsem vysílený…" Přikleknul si k nim, nakousl si tepnu na zápěstí a rychle jí přiložil Eleně k břichu. Krev pomalu vytékala z jeho rány do její, ale Vlad ji musel nakusovat každou chvíli znovu a znovu, i přesto, že byl unavený, jeho tělo se krvácení bránilo. Když už byl dost vysílený, přestal s nakusováním a díval se na její ránu.

Chvíli se nic nedělo, ale pak si všimli, že Elen přestala krvácet a jen zlehka se začala hojit, bylo to skoro neznatelné.

"Teď ty, Richarde…" pokynul Vlad a doufal, že to pomůže.

Richard si chvatně nakousl ruku a přiložil jí Elen k ústům. První kapky jí stekly do úst a její zvrácené oči se najednou rozšířily a podívaly se na Richarda. Rychle chytla jeho ruku a sála krev plnou energie a adrenalinu. Rána se jí začala zacelovat mnohem rychleji a na Eleně bylo vidět, jak jí Richardova krev prospívá. Za chvíli přestala sát a s takřka neznatelným úsměvem se podívala na Richarda.

"Díky…" zašeptala a zavřela oči. Opřela se o jeho hrudník.

Richardovi se ulevilo, jako by jeho srdce zase začalo bít, ale nezačalo, prostě se jenom tak cítil. Spokojený pcit se mu začal rozlévat po celém těle a byl to srovnatelný pocit s tím, jaký ten den zažil při lovu. Ten pocit adrenalinové krve, která probouzela každou molekulu jeho těla.

Vzal jí do náručí a pomalu se s ní zvedl. Podíval se na Vlada, ale bylo na něm vidět, že to s darováním krve pro Elenino uzdravení trochu přehnal.

"Dopij jeho, ještě má slabý pulz," pohodil Richard hlavou směrem k muži, kterého si dlouho nikdo nevšímal a kterého Elen začala vysávat, ale už nedopila.

Vlado po něm trochu neohrabaně skočil a zakousnul se přesně do místa, odkud Elen pila. Jak poprvé polknul, jeho ztuhlost trochu povolila. Lačně muže dopil a odstrčil jeho bezvládné tělo stranou. Vyskočil na nohy a postavil se po boku Richarda, který byl sice taky vysílený, ale ještě měl spousty energie dostat Elenu zpátky do hradu.

"Půjdeme pomalým krokem," řekl a vykročil.

"Je to daleko, takových dvacet kilometrů," odvětil Vlado.

"To nevadí. Pokud ale tobě sluneční světlo vadí, jdi napřed a připrav nám nějaké lidi, ať nabereme síly." Vlado se smutně podíval na Richarda a kývnul.

"Myslím, že sluneční svit mi vážně vadí, jednou jsem to zkoušel a dva týdny se z toho dával dohromady. Prostě jsem jen noční tvor," řekl smutně a rozběhl se k hradu.

Richard osaměl. Kráčel tmavým lesem a myslel na to, co by dělal, kdyby se jim nepodařilo Elen zachránit. Možná by chtěl přestat existovat. Druhou takovou už by asi nepotkal. Vždyť ona byla jeho první upír, kterého potkal a Vlado byl druhý. Pochyboval, že někde třeba žije ještě nějaký jiný, vždyť už procestoval celý svět a žádného nepotkal. Ale časy se mění, takže třeba se ještě někde potlouká jiný upír.

Zavrtěla se mu v náručí a otevřela oči.

"Můj zachránče… Budu ti pak muset vyšít kapesníček, abych se ti odvděčila…" zamumlala mu do hrudi.

"To nemusíš, najdeme jiný způsob, jak mi poděkuješ. Ale můžeš vyšít kapesník Vladovi, taky dost pomohl," odpověděl klidně a přidal do kroku. To, že začala mluvit, bral jako dobré znamení, hlavně když začala i vtipkovat.

Pár hodin po rozednění došli do hradu. V hodovní síni našli pár obojky připoutaných lidí a na stole vzkaz, aby, až se nají, zašli do sklepení za Vladem.

Postavil Elen na nohy a pak jí posadil do veliké vyřezávané židle.

"Kterou?" zeptal se a čekal, až si Elen vybere snídani. Ukázala prstem na jednu velice silnou osobu. Přiskočil k němu, rychlým pohybem člověku z krku strhnul obojek a dovlekl ho před Elenu. Trhnul ještě člověku vazem a rychle přiblížil krk kořisti Elen k ústům. Ta se rychle zakousla a pila. Vypila ještě tři lidi, byla opravdu vysílená, ale veliká snídaně jí udělala dobře. Počkala ještě, až se nakrmí i Richard, ale jemu stačila jen jedna kořist.

Nabídl jí rámě a vydali se společně do sklepení. Najít Vlada nebylo těžké, protože se ze sklepení ozývaly zvuky tříštícího dřeva a chvílemi i praskání kamenů.

"Vlado?" začal Richard, když došli až k němu.

Ustal v pohybu. Zrovna drtil obrovský kámen na písek. Zbytek kamene zahodil do rohu vlhké místnosti. Pomalu se na ně otočil, tvářil se jako bůh pomsty. Trochu je jeho výraz vyděsil.

"Musíte odejít… Rád vás přivítám jindy, přátelé, ale dnes bych si přál, abyste vypadli z mého hradu! Odejděte v pokoji. Protože vím, že vám nevadí sluneční světlo, nebude vám vadit, když odejdete hned. Ale věřte přátelé, že až mě přejde smutek z otcovy vraždy a to, že jsem vás vystavil nebezpečí, rád vás zase na svém hradě přivítám. Sbohem a nezanevřete na mě." Otočil se k nim zády a dal se do drcení dalšího kamene.

"Sbohem, příteli. Děkujeme za tvou pohostinnost…" rozloučili se jednohlasně a vydali se ze sklepení ven.

A tak odešli od svého prvního a asi i posledního přítele upíra. Opustili Transylvánii a vydali se do Ameriky. Tak velký kontinent plný tajemství, kdo ví, třeba tam potkají nějakého dalšího upíra.

Ale dnes už ví, že nepotkají. Buď zde žádný nežije nebo je to taky tulák a jenom se míjejí. Potkali však dva lidi, kteří hodlají zasáhnout do jejich existence. Dovolí jim to nahlédnout do tajemství jejich života? Nebo se jim radši vyhnou a půjdou zase dál?