10 MĚSTO Z KOSTÍ

Na chvíli zavládlo ohromené ticho a pak Clary s Jacem začali mluvit jeden přes druhého.

„Valentýn měl ženu? On byl ženatý? Já myslel —"

„To není možný! Máma by nikdy... Byla vdaná jenom za tátu! Neměla žádnýho exmanžela!"

Hodge unaveně pozvedl ruce. „Děti —"

„Já nejsem dítě." Clary se odvrátila od stolu. „A už nechci nic slyšet."

„Clary," řekl Hodge. Laskavost v jeho hlase ji bolela. Pomalu se otočila a podívala se přes místnost na něj. Pomyslela si, jak je zvlášt­ní, že vypadá o tolik starší než její matka, s těmi šedými vlasy a zjizvenou tváří. A přece spolu ti dva prožili „mládí", společně vstoupili do Kruhu a znali Valentýna. „Moje matka by nikdy...," začala, ale větu nedokončila. Už si vůbec nebyla jistá, jak dobře Jocelyn zná. Její matka se pro ni najednou stala cizinkou, lhářkou, tajnůstkářkou. Čeho všeho ještě mohla být schopná?

„Tvoje matka z Kruhu vystoupila," řekl Hodge. Nepřiblížil se k ní, ale pozoroval ji napříč místností jasnýma a nehybnýma očima, podobnýma ptačím. „Když jsme si uvědomili, do jakých extrémů Valentýnovy názory dospěly, když jsme zjistili, co se chystá udělat, spousta z nás odešla. Jako první odešel Lucián. To byla pro Valen­týna rána, byli si hodně blízcí." Hodge zavrtěl hlavou. „Po něm vy­stoupil Michael Wayland. Tvůj otec, Jaci."

Jace zvedl obočí, ale mlčel.

„Někteří mu ale zůstali věrní. Pangborn. Blackwell. Lightwoo-dovi —"

„Lightwoodovi? Myslíte Roberta s Maryšou?" Jace vypadal, jako by do něj uhodil blesk. „A co vy? Kdy jste odešel vy?"

„Já jsem neodešel," řekl Hodge tiše. „A oni také ne... Báli jsme se, moc jsme se báli toho, co by udělal. Po povstání jeho oddaní stoupenci jako Pangborn a Blackwell uprchli. My jsme zůstali a začali spolupracovat se Spolkem. Prozradili jsme jim jména. Pomáhali jsme jim vystopovat ty, kdo utekli. Za to jsme byli odměněni sho­vívavými tresty."

„Shovívavými?" Jaceův pohled byl letmý, Hodgeovi však neunikl.

Řekl: „Myslíš na tu kletbu, co mě tu drží, že? Vždycky jsi měl za to, že je to pomsta nějakého rozzlobeného démona nebo čarodě­je. Nechal jsem tě při tom. Není to ale pravda. Kletbu, která mě tu drží, na mě uvalil Spolek."

„Za to, že jste byl členem Kruhu?" zeptal se Jace a ve tváři se mu zráčil údiv.

„Za to, že jsem z něj neodešel ještě před povstáním."

„Ale Lightwoodovi nedostali žádný trest," namítla Clary. „Proč ne? Udělali to samé co vy."

„V jejich případě tu byly polehčující okolnosti. Byli manželé a měli dítě. I když na tomto odlehlém místě daleko od domova ne­jsou ze své vlastní vůle. Všichni tři jsme sem byli vykázáni, vlastně bych měl říct všichni čtyři - Alek byl ještě malé dítě, když jsme opustili Skleněné Město. Oni se do Idrisu mohou vrátit jen kvůli oficiálním záležitostem, a to ještě na krátkou dobu. Já se nesmím vrátit nikdy. Už Skleněné Město nikdy neuvidím."

Jace ho upřeně pozoroval. Jako by se na svého učitele díval no­výma očima, pomyslela si Clary, i když to nebyl Jace, kdo se změnil, „Zákon je tvrdý, ale je to Zákon."

„Tak jsem tě to učil," řekl Hodge hořce pobaveným tónem. „Teď moje hodiny obracíš proti mě. A právem." Vypadal, že se brzy zhroutí do blízké židle, ale přesto se udržel na nohou. Clary si po­myslela, že v jeho strnulém postoji se zachovalo něco z vojáka, kterým kdysi byl.

„Proč jste mi to neřekl dřív?" zeptala se. „To, že moje matka byla Valentýnovou ženou. Věděl jste, jak se jmenuje..."

„Znal jsem ji jako Jocelyn Fairchildovou, ne jako Jocelyn Frayovou," řekl Hodge. „A ty jsi tak pevně trvala na tom, že nemá ani po­nětí o světě stínů, až jsi mě přesvědčila, že to nemůže být ta Jocelyn, kterou jsem znal já. Možná jsem tomu ani nechtěl věřit. Valentýnův návrat by si nikdo nepřál." Znovu zavrtěl hlavou. „Když jsem dnes ráno poslal pro bratry z Kostěného Města, vážně jsem netušil, jaké novinky pro ně budeme mít," dodal. „Až Spolek zjistí, že se Valen­týn možná vrací a že hledá Pohár, vzbudí to pěkné pozdvižení. Jen doufám, že se tím nenaruší Dohody."

„Vsadím se, že to by se Valentýnovi líbilo," poznamenal Jace. „Proč ale tak strašně chce ten Pohár?"

Hodge měl úplně šedivý obličej. „Není to snad jasné?" řekl. „Přece aby si mohl postavit armádu."

Jace se zatvářil vyděšeně. „Ale to by nikdy -"

„Večeře!" Byla to Isabela, stojící mezi dveřmi do knihovny. Pořád ještě držela v ruce lžíci, z drdolu už se jí ale uvolnilo několik pramenů vlasů, které jí padaly na krk. „Pardon, jestli ruším," dodala po chvíli.

„Můj bože, nastala hodina hrůzy," řekl Jace.

Hodge vypadal polekaně. „Já - já - já jsem měl dost sytou snída­ni," zakoktal. „Tedy oběd. Sytý oběd. Nic do sebe nedostanu -"

„Tu polévku jsem vylila," oznámila Isabela. „Objednala jsem ve městě činu."

Jace se odlepil od stolu a protáhl se. „Výborně. Mám hrozný hlad."

„Možná si přece jen trochu dám," připustil Hodge slabě.

„Oba jste hrozní lháři," řekla Isabela pochmurně. „Podívejte, já přece vím, že vám nechutná to, co vařím —"

„Tak to přestaň dělat," poradil jí Jace rozumně. „Objednala jsi kuřecí kung-pao? Víš, že kuřecí kung-pao zbožňuju."

Isabela obrátila oči v sloup. „Jo. Je to v kuchyni."

„Výborně." Jace se kolem ní v přikrčení protáhl a srdečně jí ru­kou pocuchal vlasy. Hodge ho následoval a na chvíli se zastavil, aby Isabelu poplácal po rameni. Pak s legračním, omluvným pokývnu­tím hlavy zmizel. Opravdu v něm Clary před pouhými pár minuta­mi zahlédla stín jeho starého válečnického já?

Isabela se dívala za Jacem a Hodgem a otáčela lžící ve svých zjizvených, bledých prstech. Clary řekla: „Je to pravda?" Isabela se na ni nepodívala.

„Co jestli je pravda?"

„Je Jace opravdu hrozný lhář?"

Teď už Isabela obrátila ke Clary velké, tmavé, nečekaně zamyšlené oči. „Vůbec není lhář. Ne v důležitých věcech. Klidně ti řekne krutou pravdu, ale nebude ti lhát." Po kratší odmlce dodala: „Takže je většinou lepší se ho na nic neptat, pokud si nejsi jistá, že uneseš odpověď."

 

Kuchyně byla vyhřátá, plná světla a sladké a slané vůně čínských pokrmů. Ta vůně připomněla Clary domov. Seděla a pozorova­la nudle na svém talíři, hrála si s vidličkou a snažila se nedívat se na Simona, který se do Isabely vpíjel očima s výrazem tupějším než čínské hůlky.

„Mně to přijde docela romantický," řekla Isabela a nasála tlus-tým růžovým brčkem tapiokové kuličky.

„Co jako?" vyhrkl Simon ostražitě.

„Celá ta věc s Claryinou matkou, že byla vdaná za Valentýna," řekla Isabela. Jace a Hodge jí všechno řekli, i když si Clary všimla, že oba vynechali pasáž o tom, že Lightwoodovi byli členy Kruhu a že na ně Spolek uvalil kletbu. „A teď vstal z mrtvých a přišel ji najít. Možná to s ní chce dát zase dohromady."

„Dost pochybuju, že by k ní domů poslal zkázonoše, protože to s ní chce dát dohromady'," poznamenal Alek, který se objevil, až když byla večeře na stole. Nikdo se ho neptal, kde byl, a on také nic nevysvětloval. Seděl vedle Jace, naproti Clary, a neúnavně se vyhýbal jejímu pohledu.

„Ani já bych na to nešel takhle," souhlasil Jace. „Nejdřív bych ji poslal bonboniéru a květiny, pak pár omluvných dopisů a teprve potom hordu zkázonošů. V tomhle pořadí."

„Možná jí tu bonboniéru a kytku poslal," řekla Isabela. „To ne­můžeme vědět."

„Isabelo," řekl Hodge trpělivě, „ten člověk přinesl zemi Idris zká­zu, jakou nikdy nezažila, poštval lovce stínů proti podsvětu a prolil v ulicích Skleněného Města potoky krve."

„Ale takého temná stránka je svým způsobem sexy," namítla Isabela.

Simon se pokoušel tvářit výhružně, ale nechal toho, když si vši­ml, že ho Clary pozoruje. „A proč chce Valentýn tak moc získat ten Pohár a proč si myslí, že ho má Claryina máma?" zeptal se.

„Říkal jste, že si chce postavit armádu," řekla Clary a obrátila se k Hodgeovi. „Takže myslíte, že chce Pohár proto, aby s jeho pomocí mohl vytvořit další lovce stínů?"

„Ano."

„Takže Valentýn může prostě přijít ke komukoli na ulici a udělat z něj lovce stínů? Jenom s tím Pohárem?" Simon se naklonil do­předu. „Fungovalo by to i na mě?"

Hodge se na něj zadíval dlouhým, odměřeným pohledem. „Mož­ná," řekl. „Ale pravděpodobně jsi na to už moc starý. Pohár působí na děti. Na dospělého by to buď vůbec nefungovalo, nebo by ho to rovnou zabilo."

„Armáda dětí," řekla Isabela tiše.

„Jen na pár let," připomněl Jace. „Děti rychle vyrostou. Netrvalo by dlouho a představovaly by vážné nebezpečí."

„Já teda nevím," řekl Simon. „Udělat z pár dětí vojáky, to už jsem slyšel o horších věcech. Nechápu, proč se tak hrozně snažíte, aby se k tomu Poháru nedostal."

„Když pominu skutečnost, že by s touto armádou zcela jistě za­útočil na Spolek," řekl Hodge suše, „je tu ještě fakt, že většina lid­ských bytostí by přeměnu nepřežila, v nefilim se totiž může promě­nit jen pár vybraných. Musí být obdařeni velkou silou a odolností. Než dojde k přeměně, musí podstoupit mnohé testy, s tím by se ale Valentýn vůbec neobtěžoval. Použil by Pohár na jakékoli dítě, které by mu přišlo pod ruku, a z těch dvaceti procent, které by přežily, by si vytvořil armádu."

Alek se na Hodge díval pohledem plným stejné hrůzy, jakou i cítila Clary. „Jak víte, že by to udělal?"

„Protože když jsem byl členem Kruhu, tohle byl jeho plán," od-pověděl Hodge. „Tvrdil, že je to jediný způsob, jak vytvořit takovou silu, která by dokázala ubránit náš svět."

„Ale to by byla vražda," řekla Isabela, lehce zelená v obličeji. „On chtěl zabíjet děti."

„Říkal, že už tisíc let udržujeme svět obyčejných lidí v bezpečí," vysvětloval Hodge, „a teď přišel čas, kdy nám za to budou muset něco obětovat."

„Svoje děti!" ozval se Jace, tváře zrudlé rozčilením. „To je proti všem zásadám, kterými se máme řídit. Chránit bezmocné, zajišťovat bezpečí lidstva —"

Hodge odstrčil svůj talíř. „Valentýn byl šílený," řekl. „Velmi chytrý, ale šílený. Nezajímalo ho nic než zabíjení démonů a podsvěťanů. Nic než udržení čistého světa. Pro tuhle věc by obětoval vlastního syna a nechápal, že někdo jiný by to neudělal."

„On měl syna?" zeptal se Alek.

„Mluvil jsem obrazně," řekl Hodge a vytáhl kapesník. Otřel si jím čelo a vrátil jej do kapsy. Clary si všimla, že se mu slabě i chvěje ruka. „Když na jeho pozemku hořelo a jeho dům byl zni-čen, všichni předpokládali, že se raději i s Pohárem nechal spálit na troud, než aby se vzdal Spolku. V popelu našli jeho kosti i kosti jeho ženy."

„Ale moje matka přežila," namítla Clary. „Neumřela při tom po­žáru."

„A zdá se, že tam neumřel ani Valentýn," řekl Hodge. „Předsta­vitele Spolku tenhle podvod moc nepotěší. Důležitější ale je, že se budou snažit najít Pohár. A ještě víc se budou snažit, aby ho nenašel Valentýn."

„Zdá se mi, že bychom ze všeho nejdřív měli najít Claryinu mat­ku," řekl Jace. „Najít ji, pak najít Pohár a zmocnit se ho dřív než Valentýn."

Clary to připadalo jako rozumný návrh, Hodge se ale na Jace podíval, jako by součástí jeho řešení bylo žonglování s nitroglycerinem. „To rozhodně ne."

„A co tedy uděláme?"

„Nic," řekl Hodge. „Bude nejlepší to přenechat kvalifikovaným, zkušeným lovcům stínů."

„Já jsem kvalifikovaný," bránil se Jace. „A zkušený taky."

Hodgeův hlas zněl pevně, téměř otcovsky. „Já vím, že ano, ale jsi skoro ještě dítě."

Jace se na Hodge podíval přimhouřenýma očima. Měl dlouhé řasy, které vrhaly stíny na jeho ostře vystupující lícní kosti. U něko­ho jiného by takový pohled působil nesměle, snad dokonce omluv­ně, Jace však vypadal přísně a hrozivě. „Já nejsem dítě."

„Hodge má pravdu," řekl Alek a upřeně ho pozoroval. Clary si pomyslela, že musí být jedním z mála lidí, kteří se na Jace dívají, ne jako by se ho báli, ale jako by se báli o něj. „Valentýn je nebezpečný. Já vím, že jsi dobrý lovec stínů, nejspíš nejlepší našeho věku. Ale Valentýn patří k nejlepším v dějinách. Byl to těžký boj, než se ho podařilo porazit."

„A stejně nezůstal poražený dlouho," zdůraznila Isabela, zatímco zkoumala hroty své vidličky. „Evidentně."

„Ale my jsme tady," řekl Jace. „Jsme tady a kvůli Dohodám tu není nikdo jiný. Pokud něco neuděláme -"

,Ale my něco uděláme," přerušil ho Hodge. „Ještě dnes večer pošlu zprávu Spolku. Pokud budou chtít, už zítra by tu mohla být jednotka nefilim. Spolek se o to postará. Vy už jste udělali víc než dost."

Jace trochu vychladl, ale oči mu stále jiskřily. „To se mi moc nelíbí."

„Nemusí se ti to líbit," řekl Alek. „Ty teď musíš jenom držet hubu a neudělat žádnou pitomost."

„Ale co moje matka?" zeptala se Clary. „Nemůže čekat, dokud se tu neobjeví někdo ze Spolku. Valentýn ji teď drží v zajetí, říkali to Pangborn s Blackwellem, a mohl by ji..." Clary se nedokázala přimět, aby řekla slovo mučit, ale věděla, že není sama, kdo na ně myslí. Najednou se jí nikdo u stolu nechtěl podívat do očí.

Kromě Simona. „Zranit," dořekl větu za ni. „Jenomže, Clary, taky říkali, že je v bezvědomí a že Valentýn z toho není nadšený. Vypadá to, že čeká, až se probudí."

„Být na jejím místě, zůstanu radši v bezvědomí," zamumlala Isabela.

„Ale ona se může každou chvíli probudit," řekla Clary a Isabele nevěnovala pozornost. „Myslela jsem, že se Spolek zavázal chránit lidi. Neměli by tady teď být další lovci stínů? Neměli by ji už hle­dat?"

„Bylo by jednodušší, kdybychom aspoň trochu věděli, kde hle­dal," vyštěkl Alek.

„Ale my to víme," řekl Jace.

„Vážně?" Clary na něj vrhla překvapený, dychtivý pohled. „Kde?"

„Tady." Jace se k ní natáhl a prsty se dotkl jejího spánku, tak jemně, že se jí do obličeje nahrnula barva. „Všechno, co potřebu­jeme vědět, máš ukryté v hlavě, pod těmi hezkými zrzavými kudr­linkami."

Clary se rukou dotkla svých vlasů, jako by se chtěla bránit. „Já si nemyslím —"

„A co chceš dělat?" zeptal se Simon prudce. „Udělat jí do hlavy díru, aby ses k tomu dostal?"

Jaceovi se zablýsklo v očích, ale pak řekl docela klidně: „Vůbec ne. Mlčenliví bratři by jí mohli pomoci odhalit vzpomínky."

„Ty přece mlčenlivý bratry nesnášíš," namítla Isabela.

„Ale tak to není," řekl Jace upřímně. „Já se jich jenom bojím. To není to samé."

„Měla jsem pocit, žes říkal, že jsou to knihovníci," připomněla mu Clary.

„Taky že to jsou knihovníci."

Simon hvízdnul. „Tak to jim asi musíš dlužit pořádnou pokutu za pozdní vrácení."

„Mlčenliví bratři jsou archiváři, ale nejen to," přerušil je Hodge, jako by mu už docházela trpělivost. „Aby zdokonalili své duševní schopnosti, rozhodli se přijmout některé z nejmocnějších run, které kdy byly vytvořeny. Ty runy jsou tak silné, že jejich použitím -" Od­mlčel se a Clary v duchu uslyšela Alekův hlas, jak říká: Zohavují se. „Ty runy prostě mění a deformují jejich fyzickou podobu. Nejsou to bojovníci ve stejném slova smyslu jako ostatní lovci stínů. Jejich síla spočívá v mysli, ne v těle."

„Dokážou číst myšlenky?" zeptala se Clary tenkým hláskem.

„Mimo jiné. Patří mezi nejobávanější ze všech lovců démonů."

„Já teda nevím," řekl Simon, „mně to nepřijde zase tak hrozný. Radši bych, aby se mi někdo hrabal v hlavě, než aby mi ji usekl." 

„Tak to jsi ještě větší blbec, než na jakého vypadáš," řekl Jace s pohrdavým pohledem.

„Jace má pravdu," řekla Isabela, nevšímajíc si Simona. „Mlčenli­ví bratři jsou vážně dost děsiví."

Hodge měl ruku na stole zatnutou v pěst. „Jsou velmi mocní," řekl. „Pohybují se ve tmě a nemluví, ale zato dokáží rozlousknout mysl člověka jako vlašský ořech a nechat ji samotnou navěky úpět v temnotách, pokud si to přejí."

Clary se otřeseně podívala na Jace. „A ty mě chceš předhodit někomu takovýmu?"

„Já ti chci pomoct." Jace se přes stůl naklonil tak blízko k ní, že v jeho světlých očích dokázala rozlišit tmavší jantarové skvrnky. „Možná se nedostaneme k hledání Poháru," řekl tiše. „Možná se o to postará Spolek. Ale to, co je ve tvé hlavě, ti patří. Někdo tam ukryl tajemství, která nevidíš. Copak ty se nechceš dozvědět pravdu o vlastním životě?"

„Nechci, aby mi někdo lezl do hlavy," namítla slabě. Věděla, že Jace má pravdu, ale z představy, že se svěří do rukou někomu, kdo i lovcům stínů připadá děsivý, jí tuhla krev v žilách.

„Já půjdu s tebou," řekl Jace. „Zůstanu s tebou celou dobu."

„To stačí." Simon vstal od stolu, obličej zrudlý hněvem. „Dej jí pokoj."

Alek se na Simona podíval, jako by si ho teprve teď všiml, odhr­nul si černé vlasy, které mu padaly do očí, a zamrkal. „Co tady ještě děláš, človíčku?"

Simon ho ignoroval. „Řekl jsem, ať jí dáš pokoj."

Jace k němu pomalu otočil hlavu a zadíval se na něj sladce jedo­vatým pohledem. „Alek má pravdu," řekl. „Institut má poskytovat přístřeší lovcům stínů, ne jejich přátelům ze světa lidí. Zvlášť ne těm, kteří tu už zůstali déle, než by měli."

Isabela vstala a vzala Simona za paži. „Ukážu mu cestu ven." Chvíli to vypadalo, že se jí Simon vzepře, zachytil však přes stůl pohled Clary, která slabě zavrtěla hlavou. Ustoupil. Se zdviženou hlavou nechal Isabelu, aby ho vyvedla z místnosti.

Clary vstala. „Jsem unavená," řekla. „Chci jít spát."

„Vždyť jsi skoro nic nesnědla...," protestoval Jace.

Odstrčila ruku, kterou k ní natáhl. „Nemám hlad."

Na chodbě bylo chladněji než v kuchyni. Clary se opřela o zeď a zatáhla si za tričko, které se jí lepilo k hrudi pokryté studeným po­tem. Na konci chodby zahlédla vzdalující se siluety Isabely se Simo­nem, které mizely v šeru. Tiše se dívala, jak odcházejí, a v žaludku jí rostl podivný, chvějivý pocit. Odkdy má Simona na starosti Isabela, a ne ona? Kdyby ji tohle všechno mělo naučit jen jednu věc, bylo by to poznání, jak snadné je ztratit vše, o čem jste si odjakživa mysleli, že to budete mít navždy.

 

Místnost byla celá zlatá a bílá, s vysokými stěnami lesklými jako glazura. Strop, který se klenul vysoko nad jejich hlavami, byl průhledný a třpytil se jako diamanty. Clary měla na sobě zelené sametové šaty a v ruce držela zlatý vějíř. Vlasy měla vyčesané do drdolu, z něhož se uvolňovaly jednotlivé prameny. Účes v ní vyvolával pocit, že má velice těžkou hlavu, vždy když se ohlédla za sebe.

„Vidíš tam někoho zajímavějšího, než jsem já?" zeptal se Simon. Ve snu se z něj nějakou záhadou stal skvělý tanečník. Vedl ji davem, jako by byla list unášený proudem řeky. Měl černé oblečení lovců stínů, které příznivě podtrhovalo jeho vzhled — tmavé vlasy, snědá plet, bílé zuby. Je hezký, pomyslela si Clary překvapeně.

„Nikdo není zajímavější než ty," řekla Clary. „Jde jenom o tohle místo. Nikdy jsem nic takového neviděla." Znovu se otočila, protože zrovna tančili kolem fontány se šampaňským. Tvořila ji obrovská stří­brná mísa, v jejímž středu stála mořská panna se džbánem, z něhož jí stékalo na záda šumivé víno. Lidé si přímo z mísy nabírali šampaňské do sklenic, smáli se a bavili se. Mořská panna otočila hlavu za Clary a usmála se. Při úsměvu odhalila bílé zuby, ostré jako upíří tesáky.

„Vítej ve Skleněném Městě," řekl hlas, který však nepatřil Simonovi. Clary zjistila, že Simon zmizel a ona teď tančí s Jacem, který byl celý oblečený v bílém, včetně košile z tenounké bavlny, jíž prosvítala jeho znamení. Kolem krku měl bronzový řetízek a jeho vlasy a oči byly zlata­vější než kdy předtím. Napadlo ji, jak ráda by namalovala jeho portrét matnou zlatou barvou, kterou někdy vídala na ruských ikonách.

„Kde je Simon?" zeptala se, když opět provířili kolem fontány se šampaňským. Zahlédla Isabelu s Alekem; oba měli šaty v odstínu paříž­ské modři. Drželi se za ruce jako Jeníček a Mařenka v temném lese.

„Tohle je místo pro živé," řekl Jace. Jeho ruce ji studily, takže si byla vědoma jejich dotyku, což předtím se Simonem necítila.

Přimhouřila na něj oči. „ Co tím chceš říct?"

Naklonil se těsně k ní. Cítila jeho rty na svém uchu. Vůbec nebyly studené. „Probuď se, Clary," zašeptal. „Probuď se, probuď se."

 

Prudce se na posteli posadila a zalapala po dechu. Vlasy se jí lepily ke krku studeným potem. Zápěstí měla znehybněná pevným sevřením. Pokoušela se uvolnit, pak si ale uvědomila, kdo ji to drží. „Jaci?"

„Jo." Seděl na kraji postele (jak se vlastně dostala do postele?) a vypadal neupraveně, jako by se právě probudil, s rozcuchanými vlasy a rozespalýma očima.

„Pust mě."

„Promiň." Jeho prsty jí sklouzly ze zápěstí. „Když jsem vyslovil tvoje jméno, pokusila ses mě praštit."

„Asi jsem trochu vynervovaná." Rozhlédla se kolem sebe. Byla v malé ložnici s nábytkem z tmavého dřeva. Podle slabého světla pronikajícího pootevřeným oknem odhadla, že je úsvit, nebo krátce po něm. U jedné stěny ležel její batoh. „Jak jsem se sem dostala? Nevzpomínám si..."

„Našel jsem tě na chodbě, usnula jsi na podlaze." Jaceův hlas zněl pobaveně. „Hodge mi pomohl tě donést do postele. Říkali jsme si, že ti bude lip v jednom z pokojů pro hosty než na ošetřovně."

„No teda. Vůbec nic si nepamatuju." Prohrábla si rukama vlasy a odhrnula si z očí zplihlé kudrny. „Kolik je vlastně hodin?"

„Kolem páté."

„Kolem páté ráno?" Zamračila se na něj. „Doufám, žes mě pro­budil z dobrýho důvodu."

„Proč, zdálo se ti něco pěkného?"

V uších jí pořád ještě zněla hudba a Clary cítila, jak se jí kolem tváří pohupují těžké šperky. „Nevzpomínám si."

Vstal. „Je tu jeden z mlčenlivých bratrů a chce tě vidět. Hodge mě poslal, abych tě probudil. Vlastně tě chtěl probudit sám, ale jelikož je pět ráno, říkal jsem si, že třeba budeš míň naštvaná, když budeš mít před očima něco hezkého."

„To myslíš sebe?"

„A co jiného?"

„Já jsem s tím nesouhlasila, víš," vyjela na něj. „S těmi mlčenlivými bratry."

„Chceš najít svoji matku, nebo ne?" řekl. Beze slova na něj zírala.

„Potkáš se jenom s bratrem Jeremiášem, nic víc. Třeba si ho zalíbíš. Na někoho, kdo nikdy nemluví, má skvělý smysl pro humor.

Položila si hlavu do dlaní. „Jdi pryč. Jdi pryč, chci se oblíknout."

Ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře, spustila nohy na podlahu. Přestože sotva vyšlo slunce, v pokoji už začínalo být vlhké dusno. Zavřela okno a šla si do koupelny umýt obličej a vypláchnout pusu, ve které měla sucho, jako by byla z papíru.

O pět minut později vklouzla do svých zelených tenisek. Pře­vlékla se do džínů s ustřiženými nohavicemi a jednobarevného čer­ného trička. Zalitovala, že se její hubené pihovaté nohy víc nepodo­bají Isabeliným dlouhým, hladkým údům. Nedalo se ale nic dělat. Stáhla si vlasy do culíku a vyšla na chodbu za Jacem.

Byl tam s ním Kostelník, který si něco mňoukal pod vousy a ne­trpělivě chodil v kruhu.

„Co je tomu kocourovi?" zeptala se Clary.

„Z mlčenlivých bratrů bývá nervózní."

„Vypadá to, že jsou z nich nervózní úplně všichni."

Jace se slabě usmál. Kostelník zamňoukal, když se vydali chod­bou, ale nešel za nimi. Silné kamenné zdi katedrály si naštěstí ještě uchovaly dotek noci, takže chodby byly chladivé a stinné.

Když dorazili do knihovny, Clary si s překvapením všimla, že jsou zhasnutá světla. Knihovnu osvětlovala pouze mléčná záře, při­cházející z oken v klenutém stropě vysoko nad nimi. Hodge seděl v obleku za svým obrovským psacím stolem a jeho prošedivělé vla­sy vrhaly v ranním světle stříbrné odlesky. Chvíli se jí zdálo, že je v knihovně sám, že si z ní Jace vystřelil. Pak ale uviděla, jak se z šera vyloupla jakási postava, a uvědomila si, že to, co považovala za tro­chu tmavší stín, je ve skutečnosti člověk. Vysoký muž v těžkém rou­chu, které mu sahalo od krku až po paty a celého ho zahalovalo. Měl nasazenou kapuci, takže mu nebylo vidět do tváře. Roucho mělo barvu pergamenu a spletité runy u spodního lemu a na rukávech vypadaly jako namalované zasychající krví. Clary se zježily všechny chloupky na rukou a šíji a téměř bolestivě ji svěděly.

„Tohle je bratr Jeremiáš z Tichého Města," řekl Hodge.

Muž se k nim blížil a jeho těžký plášť se při chůzi vlnil. Clary si uvědomila, co jí na něm připadá divného - při chůzi nevydával žádný zvuk, ani jedinou ozvěnu kroku. Dokonce i jeho plášť, který by přece měl šustit, byl zcela nehlučný. Skoro začala přemýšlet, jestli to náhodou není duch, když se ale před nimi zastavil, ucítila, že se zněj line podivná sladká vůně připomínající vonné tyčinky a krev, vůně něčeho živého.

„A tohle, Jeremiáši," řekl Hodge a vstal od stolu, „je ta dívka, o které jsem vám psal. Clarissa Frayová."

Hlava s kapuci se k ní pomalu otočila. Clary ucítila, jak jí až do konečků prstů projel závan chladu. „Dobrý den," pozdravila.

Žádná odpověď nepřišla.

„Došlo mi, že máš pravdu, Jaci," řekl Hodge.

„To tedy mám," opáčil Jace. „Ve většině případů."

Hodge tomu nevěnoval pozornost. „Včera večer jsem o tom napsal dopis Spolku, Claryiny vzpomínky ale patří jenom jí. Jen ona může rozhodnout, jak chce naložit s tím, co má v hlavě. Po­kud chce, aby jí pomohli mlčenliví bratři, měla by tu možnost dostat.

Clary mlčela. Dorotea říkala, že má v mysli nějaký blok, který něco skrývá. Samozřejmě chtěla vědět, co to je. Ale tajemná postava mlčenlivého bratra byla tak... tak tichá. Zdálo se, že ticho z něj čiší jako temný příliv, inkoustově černý a hustý. Mrazilo ji z toho až do morku kostí.

Bratr Jeremiáš měl tvář stále obrácenou k ní, pod jeho kapuci však nebylo vidět nic než tmu. Tohle je Jocelynina dcera?

Clary slabě zalapala po dechu a ustoupila o krok zpět. Ta slova se ji ozvala v hlavě, jako by si je sama pomyslela, tak to ale nebylo.

„Ano," řekl Hodge a rychle dodal: „Ale její otec byl obyčejný člověk."

To nevadí, řekl Jeremiáš. Krev Spolku má větší moc.

„Proč jste mojí matce řekl Jocelyn?" zeptala se Clary a marně se pod kapuci snažila rozlišit nějaký obrys tváře. „Vy jste ji znal?"

„Bratři mají záznamy o všech členech Spolku," vysvětlil Hodge. „Vyčerpávající záznamy —"

„Asi zase tak vyčerpávající nebudou, když ani nevěděli, že Jocelyn ještě žije," řekl Jace.

Pravděpodobně jí pomohl zmizet nějaký čaroděj. Většině lovců stínů se nepodaří Spolku tak snadno uniknout. V Jeremiášově hlase nebylo slyšet žádné emoce, nebylo vůbec poznat, zda Jocelyniny činy schva­luje, nebo ne.

„Jednu věc vůbec nechápu," řekla Clary. „Proč si Valentýn myslí, že má moje máma Pohár smrti? Když si dala tolik práce s tím, aby zmizela, jak jste říkal, tak proč by si ho brala s sebou?"

„Aby nepadl do rukou jemu," odpověděl Hodge. „Věděla ze všech nejlépe, co by se stalo, kdyby se Pohár dostal do rukou Valen­týnovi. A asi nevěřila, že by ho uhlídal Spolek. Zvlášť potom, co ho Valentýn ukradl."

„Asi ano." Clary nedokázala zakrýt ve svém hlase pochybovačný tón. Celé to znělo tak nepravděpodobně. Pokusila se představit si matku, jak prchá pod rouškou temnoty s velkým zlatým pohárem nacpaným v kapse pracovních kalhot, ale nepodařilo se jí to.

„Když Jocelyn zjistila, co chce její manžel s Pohárem provést, postavila se proti němu," řekl Hodge. „Můžeme tedy oprávněně předpokládat, že by udělala všechno, co je v jejích silách, aby mu zabránila v získání Poháru. I představitelé Spolku by samozřejmě hledali Pohár nejdřív u ní, kdyby věděli, že je stále naživu."

„Mně se zdá," řekla Clary trochu příkře, „že nikdo, o kom si Spolek myslí, že je mrtvý, vlastně vůbec mrtvý není. Možná by měli investovat do databáze zubních záznamů."

„Můj otec je mrtvý," řekl Jace stejně rozčileně. „Na to nepotře-buju vidět zubní záznamy."

Clary se k němu trochu podrážděně otočila. „Hele, já jsem ne­myslela —"

To stačí, přerušil je bratr Jeremiáš. Můžeme se tu dozvědět pravdu, pokud budete dost trpěliví, abyste ji vyslechli.

Rychle zvedl ruku a stáhl si kapuci z hlavy. Clary okamžitě za­pomněla na Jace, protože se musela soustředit na to, aby nezačala křičet. Archivář měl holou hlavu, hladkou a bílou jako skořápka vejce, s temnými prohlubněmi tam, kde kdysi byly oči. Teď už v nich nebylo nic. Rty měl křížem krážem pokryty černými čárami, které vypadaly jako chirurgické stehy. Najednou jí bylo jasné, jak to Isa­bela myslela s tím zohavováním.

Bratři z Tichého Města nelžou, řekl Jeremiáš. Chceš-li ode mne slyšet pravdu, máš ji mít, ale já od tebe budu žádat to samé.

Clary zvedla bradu. „Já taky nejsem lhářka."

Mysl nedokáže lhát. Jeremiáš se k ní blížil. Chci se dostat k tvým vzpomínkám.

Pach krve a inkoustu byl dusivý. Clary cítila, že začíná panikařit. „Počkejte —"

„Clary." To promluvil laskavým hlasem Hodge. „Je docela dobře možné, že jsi vytěsnila nebo potlačila nějaké vzpomínky z doby, kdy jsi byla ještě moc malá na to, aby sis je teď dokázala vědomě vybavit. Bratr Jeremiáš je může odhalit. Mohlo by nám to hodně pomoci."

Nic neřekla, jen se kousala do rtu. Odpuzovala ji představa, že se jí někdo hrabe v hlavě a dotýká se vzpomínek tak osobních a skry­tých, že je nedokázala najít ani ona sama.

„Nemusí dělat nic, co nebude chtít," řekl Jace náhle. „Že ne?"

Clary přerušila Hodge, ještě než stačil odpovědět. „To je dobrý. Jdu do toho."

Bratr Jeremiáš krátce přikývl a přešel k ní tak nehlučně, že jí páteří znovu projelo zamrazení. „Bude to bolet?" zašeptala.

Neodpověděl, jen se dotkl štíhlýma bílýma rukama její tváře. Kůži na prstech měl tenkou jako pergamen a celou pokrytou runa­mi. Cítila, jak jí jejich síla přeskakuje na pokožku a štípe ji jako sta­tická elektřina. Než zavřela oči, ještě si stačila všimnout úzkostného výrazu, který přelétl Hodgeovi po tváři.

Pod víčky se jí na temném pozadí rozvířily barvy. Cítila napětí, jakýsi tah v hlavě, rukou a nohou. Sevřela ruce v pěst a snažila se té tíže, té temnotě vzdorovat. Měla pocit, že ji něco tlačí proti tvrdé, nepoddajné bariéře a pomalu ji to drtí. Slyšela se, jak lapá po dechu, a najednou ji ovanul chlad zimy. Před očima jí vyvstala zasněžená ulice, tyčící se šedé budovy, výbuch běloby, který ji ledovými krys­talky pálil ve tváři...

„To stačí!" Zimou projel Jaceův hlas a padající sníh, připomína­jící sprchu bílých jisker, zmizel. Clary otevřela oči.

Před očima jí pomalu vyvstávala knihovna, stěny obložené kni­hami, znepokojené obličeje patřící Hodgeovi a Jaceovi. Bratr Je­remiáš stál bez hnutí, podobný bůžkovi vyřezanému ze slonoviny zdobené červeným inkoustem. Clary si uvědomila ostrou bolest v rukou, a když se podívala dolů, uviděla, že má na dlaních rudé čáry v místech, kde se do nich zaryly její nehty.

„Jaci!" řekl Hodge vyčítavě.

„Podívejte se jí na ruce." Jace mávl směrem ke Clary, která sevře­la pěsti, aby si poraněné dlaně zakryla.

Hodge jí položil na rameno svou velkou ruku. „Jsi v pořádku?"

Pomalu přikývla. Drtivá tíha zmizela, Clary však cítila, že má vlasy zvlhlé potem a tričko se jí lepí k zádům jako izolepa.

Máš v mysli blok, řekl bratr Jeremiáš. K tvým vzpomínkám se ne­mohu dostat.

„Blok?" zeptal se Jace. „Myslíte tím, že potlačila svoje vzpomínky?"

Ne. Myslím tím, že přístup ke vzpomínkám v jejím vědomí zablo­kovalo nějaké kouzlo. Tady ho nemohu překonat. Bude muset přijet do Kostěného Města a stanout před Bratrstvem.

„Kouzlo?" řekla Clary nevěřícně. „Proč by na mě někdo používal kouzla?"

Nikdo jí neodpověděl. Jace se podíval na svého učitele. Clary si pomyslela, že vypadá dost pobledle na to, že to celé byl jeho nápad. „Hodgi, nikdo by ji k tomu neměl nutit, pokud nechce..."

„To je v pořádku." Clary se zhluboka nadechla. V dlaních cítila bolavé rány od nehtů a měla obrovskou chuť si lehnout na nějakém tmavém místě a odpočinout si. „Půjdu. Chci znát pravdu. Chci vě­dět, co mám v hlavě."

Jace přikývl. „Dobře. Tak já půjdu s tebou."

Když vyšli z Institutu, bylo to jako vkročit do mokrého, horké­ho plátěného pytle. Vlhkost přikrývala město jako deka a měnila vzduch v kalnou polévku. „Nechápu, proč jsme rovnou nemohli jít s bratrem Jeremiášem," reptala Clary. Stáli na rohu před Institu­tem. Ulice byly prázdné, až na popelářský vůz, který se pomalu valil podél chodníku. „Je mu snad trapný nechat se vidět s lovci stínů, nebo co?"

„Bratrstvo patří k lovcům stínů," připomněl jí Jace. Nějak se mu dařilo vypadat chladně, navzdory vedru. Clary měla sto chutí mu za to dát facku.

„Chápu to dobře, že teď šel pro auto?" zeptala se sarkasticky.

Jace se zazubil. „Svým způsobem."

Zavrtěla hlavou. „Měla bych z toho mnohem lepší pocit, kdyby šel Hodge s námi."

„A proč, myslíš, že já tě nedokážu dost dobře ochránit?"

„Já teď ale nepotřebuju ochranu, potřebuju, aby mi někdo po­mohl myslet." Náhle jí hlavou bleskla myšlenka a Clary si zakryla tiši a rukou. „Jé, Simon!"

„Ne, já jsem Jace," řekl Jace trpělivě. „Simon je ten malý, co vypa­dá jako kuna a má špatný sestřih a deprimující smysl pro módu."

„Ale, buď zticha," odpověděla, byla to však automatická odpo­věď, která nešla přímo od srdce. „Chtěla jsem mu zavolat, než si půjdu lehnout, a zeptat se, jestli se v pořádku dostal domů."

Jace vzhlížel k nebesům, jako by se měla otevřít a odhalit mu tajemství všehomíra, a u toho vrtěl hlavou. „Děje se tady tolik věcí, a ty se přitom bojíš o Kuní tvář?"

„Neříkej mu tak. Nevypadá jako kuna."

„Možná máš pravdu," řekl Jace. „Kdysi jsem potkal jednu nebo dvě atraktivní kuny. Vypadá spíš jako potkan."

„To není —"

„Nejspíš je teď doma a válí se v kaluži vlastních slin. Jen počkej, až začne Isabelu nudit, budeš pak muset sesbírat ty kousíčky, co z něj zůstanou."

„Je pravděpodobný, že začne Isabelu nudit?" zeptala se Clary.

Jace se zamyslel. „Ano, je," řekl nakonec.

Clary si pomyslela, jestli náhodou Isabela není chytřejší, než si Jace myslí. Možná si uvědomí, jaký je Simon skvělý člověk, jak je vtipný, chytrý a úžasný. Možná spolu začnou chodit. Ta představa ji naplnila nepopsatelnou hrůzou.

Zabrala se do vlastních myšlenek, takže jí chvíli trvalo, než si uvědomila, že jí Jace něco říká. Když se na něj podívala, měl na tváři ironický úsměv. „Co je?" zeptala se nevlídně.

„Rád bych, aby ses přestala snažit tak zoufale upoutat moji po­zornost," řekl. „Začíná to být trapné."

„Sarkasmus je posledním útočištěm lidí s nulovou fantazií," sdě­lila mu.

„Nemůžu si pomoct. Břitký vtip používám k tomu, abych zakryl bolest, kterou nosím hluboko uvnitř."

„Brzo ji budeš nosit i navenek, jestli hned nezmizíš z té silnice. Ty se snad chceš nechat přejet taxíkem!"

„Nenech se vysmát," řekl. „V téhle čtvrti rozhodně neseženeme taxík takhle rychle."

Jako na zavolanou přijelo k obrubníku úzké černé auto s tónova­nými skly a zastavilo před Jacem. Motor jen předl. Vůz byl dlouhý a hladký a posazený nízko u země jako limuzína. Okna se vydouvala směrem ven.

Jace se na ni úkosem podíval. V očích se mu zračilo pobavení, ale také jistá naléhavost. Znovu se koukla na auto a uvolnila pohled, aby nechala přes clonu iluze proniknout skutečný obraz.

Vůz teď vypadal spíš jako Popelčin kočár, jen nebyl žlutý, zla­tý a modrý jako velikonoční vejce, ale sametově černý a s tmavý­mi okny. Černá byla i kola a kožené ozdoby. Na černém kovovém kozlíku seděl bratr Jeremiáš a v rukou chráněných rukavicemi držel otěže. Tvář měl skrytou pod kápí svého pergamenového roucha. Na druhém konci otěží byli dva koně, černí jako dým, kteří frkali a vyhazovali kopyty.

„Nastup," řekl Jace. Clary ale pořád jen stála a zírala s otevřenou pusou, takže ji vzal za ruku, napůl silou ji prostrčil otevřenými dveř­mi do kočáru a vyhoupl se za ní. Ještě než za sebou zavřel dveře, dal se kočár do pohybu. Jace se zabořil do měkkého sametového sedadla a podíval se na ni. „Neměla bys ohrnovat nos nad soukromým od­vozem do Kostěného Města."

„Já jsem neohrnovala nos, jenom jsem byla překvapená. Nečeka­la jsem... Prostě jsem si myslela, že je to auto."

„Uvolni se," řekl Jace. „Vychutnej si tu vůni nového kočáru."

Clary obrátila oči v sloup a otočila se oknu. Předpokládala by, že kočár tažený koňmi nebude mít v hustém provozu na Manhat-hanu šanci, mířili však bez problémů k jihu a vrčící taxíky, autobusy a džípy, kterými byla ulice ucpána, si jejich nehlučného vozu vůbec nevšímaly. Do jejich pruhu vjel žlutý taxík a zatarasil jim cestu. Clary ztuhla, protože se bála o koně, najednou se ale kočár zhoupnul vzhůru a koně lehce vyskočili na taxík. Zajíkla se překvapením. Vůz se netáhl po zemi, ale vznesl se za koňmi a lehce, bez hluku vyjel na střechu taxíku a na druhé straně zase sjel na silnici. Když se vůz s otřesem dotkl vozovky, Clary se podívala za sebe a uviděla, že řidič taxíku kouří cigaretu a zírá přímo před sebe, aniž by si jich všiml. „Vždycky mi přišlo, že taxikáři moc nedávají pozor na okolní do­pravu, ale tohle je vrchol," řekla slabě.

„Jenom proto, že teď dokážeš prohlédnout iluzi...," Jace nechal konec věty diskrétně viset mezi nimi.

„Dokážu to, jenom když se soustředím," řekla. „Trochu mě z toho bolí hlava."

„To je určitě kvůli tomu bloku v tvé hlavě. Bratři se o to postarají."

„A pak se stane co?"

„Pak uvidíš svět, jaký doopravdy je - nekonečný," odpověděl Jace s ironickým úsměvem.

„Necituj mi tady Williama Blakea."

Jaceův úsměv teď byl o něco méně ironický. „Nečekal jsem, že to poznáš. Nepřipadáš mi jako někdo, kdo by četl poezii."

„Tenhle citát znají díky Doors úplně všichni."

Jace se na ni nechápavě podíval.

„Doors. To byla hudební skupina."

„Když to říkáš," utrousil.

„Ty asi nemáš při svojí práci moc času na hudbu, co?" řekla Cla­ry a vzpomněla si při tom na Simona, pro něhož hudba znamenala celý život.

Pokrčil rameny. „Občas si poslechnu nářek zatracených duší."

Clary na něj vrhla rychlý pohled, aby zjistila, jestli si dělá legraci, jeho výraz byl ale neproniknutelný.

„Ale včera jsi hrál v Institutu na klavír," začala. „Takže musíš —"

Kočár se znovu zhoupnul vzhůru. Clary se chytla za okraj se­dadla a zírala před sebe. Právě jeli po střeše autobusu linky Ml. Z této výhodné pozice měla výhled na horní patra starých obyt­ných domů lemujících ulici, které byly bohatě zdobeny chrliči a římsami.

„To bylo jenom tak," řekl Jace, aniž by se na ni podíval. „Můj otec trval na tom, že musím hrát na nějaký nástroj."

„Tvůj táta byl asi docela přísnej."

Jaceův hlas zněl úsečně. „Ale vůbec ne. Rozmazloval mě. Naučil mě všechno - zacházet se zbraněmi, démonologii, mytologii, staré jazyky. Dal mi všechno, co jsem chtěl. Koně, zbraně, knihy, dokon­ce i loveckého sokola."

Většina dětí si ale k Vánocům nepřeje zbraně a knihy, pomyslela si Clary, když vůz dosedl zpět na silnici. „Proč jsi Hodgeovi neřekl, žes poznal ty muže, kteří mluvili s Lukem? Že to byli ti, kteří ti zabili tátu?"

Jace sklonil hlavu a podíval se na své ruce. Byly to útlé a ušlech­tilé ruce, ruce umělce, ne bojovníka. Na prstě se mu blýskal prsten, kterého si všimla už dřív. Čekala by, že na klukovi, který nosí prs­ten, bude něco ženského, ale nebylo to tak. Prsten působil solidně a těžce, byl vyroben z tmavého, zčernalého stříbra a kolem okraje jej zdobil vzor hvězd. Do prstenu bylo vyryto písmeno W. „Protože kdybych mu to řekl, došlo by mu, že chci zabít Valentýna sám," řekl. „A nikdy by mě nenechal se o to pokusit."

„Tím chceš říct, že ho chceš zabít, aby ses pomstil?"

„Abych dosáhl spravedlnosti," opravil ji Jace. „Nikdy jsem nevěděl, kdo mi zabil otce. Teď to vím. Teď mám šanci všechno napravit."

Clary nechápala, jak by se smrtí jednoho člověka mohla napravit smrt jiného, ale cítila, že nemá cenu to říkat. „Ale tys věděl, kdo ho zabil," řekla. „Byli to ti dva muži. Říkal jsi..."

Jace se na ni ani nepodíval, takže Clary nechala větu nedo­končenou. Jeli právě po Astor Place a jen o kousek minuli fialo­vou tramvaj s reklamou Newyorské univerzity, která si razila cestu hustým provozem. Kolemjdoucí chodci vypadali zmoženi těžkým vzduchem jako hmyz uvězněný pod sklenicí. Okolo podstavce vel­ké mosazné sochy v hloučcích postávaly děti ulice, které měly před sebou položeny lepenkové cedule se žádostí o peníze. Clary zahlédla dívku asi ve svém věku, která měla hlavu oholenou dohola a opírala se o snědého chlapce s dredy a snad deseti piercingy ve tváři. Když kolem něj projel jejich vůz, otočil hlavu, jako by ho viděl, a Clary si všimla záblesku v jeho očích. Jedno z nich bylo zakalené, jako by v něm chyběla zornice.

„Bylo mi deset," řekl Jace. Obrátila se k němu. Ve tváři měl prázdný výraz. Pokaždé, když mluvil o svém otci, vypadal, jako by z něj něco vysálo všechnu barvu. „Bydleli jsme v zámečku na ven­kově. Otec vždycky říkal, že daleko od lidí je to bezpečnější. Slyšel jsem, jak přicházejí po cestě, a běžel jsem mu to říct. Řekl mi, ať se schovám, tak jsem to udělal. Schoval jsem se pod schody. Viděl jsem, jak ti dva vešli dovnitř. Měli s sebou ještě další, ovšem to neby­li lidé, ale zavržení. Vrhli se na otce a podřízli mu hrdlo. Po podlaze lekla krev. Promáčela mi boty. Nehýbal jsem se."

Až po chvíli si Clary uvědomila, že už domluvil, a až za další chvíli byla schopná něco říct. „Je mi to hrozně líto, Jaci."

Jeho oči v přítmí zaplály. „Nechápu, proč se civilové pořád omlouvají za věci, za které nemůžou."

„Já se neomlouvám. Je to jenom způsob, jak říct, že s tebou sou­cítím. Že je mi líto, že jsi smutný."

„Já nejsem smutný," řekl. „Smutní jsou jenom ti, kdo nemají cíl. Já mám svůj cíl."

„Tím myslíš zabíjení démonů, nebo pomstu za otcovu smrt?"

„Obojí."

„Opravdu by tvůj táta chtěl, abys ty chlapy zabil? Jenom kvůli pomstě?"

„Lovec stínů, který zabije někoho ze svých bratrů, je horší než démon, takže si zaslouží smrt, jakou umírají démoni," řekl Jace me­chanicky, jako by odříkával úryvek z učebnice.

„A jsou vůbec všichni démoni zlí?" zeptala se. „Teda když nejsou zlí všichni upíři ani všichni vlkodlaci, možná -"

Jace se k ní popuzeně otočil. „To je něco úplně jiného. Upíři, vl­kodlaci, dokonce i čarodějové jsou z části lidmi. Jsou součástí tohoto světa, narodili se tu. Patří sem. Démoni ale pocházejí z jiných světů. Jsou to paraziti z jiných dimenzí. Přijdou do nějakého světa a jen ho využívají. Neumějí budovat, jenom ničit, neumějí nic vytvořit, je­nom využívat. Vždycky vysají nějaké místo, až z něj zbudou jen mrtvé trosky, a pak se přesunou jinam. Lační po životě, a nejenom po mém nebo po tvém, ale po veškerém životě v tomto světě, jeho řekách a městech, oceánech, prostě po všem. A jediná překážka, která stojí mezi nimi a zkázou toho všeho," řekl a máchl rukou směrem k oknu kočáru, jako by chtěl ukázat na všechny části města, od mrakodrapů až po dopravní zácpu na Houston Street, „jsou nefilim."

„Aha," řekla Clary. Nenapadalo ji nic dalšího, co by mohla říct. „A kolik dalších světů ještě existuje?"

„To nikdo neví. Stovky, možná miliony."

„A všechny ty světy jsou mrtvé? Použité?" Clary cítila, jak jí po­skočil žaludek, i když to mohlo být způsobeno tím, že se právě překodrcali přes fialový Austin Mini. „To je hrozně smutný."

To jsem neřekl." Oknem k nim pronikala naoranžovělá záře města, která osvětlovala Jaceův ostře řezaný profil. „Nejspíš existují i další živé světy, podobné tomu našemu. Ale jen démoni mezi nimi umí cestovat. Jsou totiž částečně nehmotní, i když nikdo přesně neví proč. Spousta čarodějů to taky zkoušela, ale nikdy se to nepodařilo. Nic pozemského nemůže přejít hranice mezi světy. Kdybychom to dokázali," dodal, „možná bychom jim mohli zabránit proniknout až k nám, ale nikdo zatím nepřišel na to, jak to udělat. Pravda je ta­ková, že jich sem přichází čím dál tím víc. Dřív byly invaze démonů do našeho světa řidší, takže jsme se s nimi mohli lépe vypořádat. Ale už za mého života jich sem přes hranice přicházelo čím dál tím větší množství. Spolek proti nim musí neustále vysílat další a další lovce stínů, kteří se ale často nevrátí."

„Ale kdybyste měli Pohár smrti, mohli byste jich stvořit víc, ne? Víc lovců stínů?" zeptala se Clary nejisté.

„Samozřejmě," odpověděl Jace. „Ale Pohár už nemáme několik let a mnozí z nás umírají mladí. Takže nás pomalu ubývá."

„A vy se... ehm...," Clary hledala správný výraz. „Vy se neroz­množujete?"

Lovec stínů vyprskl smíchy, právě když kočár náhle a ostře zahnul doleva. Jace se udržel, ale Clary to hodilo na něj. Zachytil ji a lehce, ale pevně ji držel kus od sebe. Cítila, jak se jí do zpocené kůže zarývá jeho prsten, chladný jako kus ledu. „Ale jistě," řekl. „Rozmnožujeme se hrozně rádi. Je to jedna z našich nejoblíbenějších činností."

Clary se od něj odtáhla a ve tmě cítila, jak jí hoří tváře. Obrátila se k oknu. Přijížděli k těžké bráně z tepaných mříží, které se proplé­taly jako úponky vinné révy.

„Jsme tady," ohlásil Jace, když kola sjela z hladkého asfaltu a začala poskakovat na kočičích hlavách. Když projížděli bránou, Clary si přečetla slova, která nad ní byla do oblouku napsána: HŘBITOV MÍSTA NEW YORK.

„Ale na Manhattanu už se přece přestalo pohřbívat před sto lety, protože tu nebylo dost místa, ne?" řekla. Jeli úzkou uličkou, po obou stranách lemovanou vysokými kamennými zdmi.

„Kostěné Město je tady mnohem déle." Kočár s cuknutím zasta­vil. Clary nadskočila, když přes ni Jace natáhl ruku, pak jí ale došlo, že se jen snaží otevřít dveře na její straně. Na paži se mu jemně rýsovaly svaly a kůži měl ochmýřenou zlatými chloupky, jemnými jako pyl.

„Vy vlastně nemáte na výběr, že ne?" zeptala se. „Myslím, jestli chcete být lovci stínů. Nemůžete se prostě jenom tak odhlásit."

„Ne," řekl. Dveře se rozletěly a vpustily dovnitř závan vlhkého vzduchu. Kočár stál na rozlehlém travnatém prostranství, které bylo obklopeno mramorovými zdmi porostlými mechem. „Ale i kdy­bych měl na výběr, stejně bych zvolil tohle."

„Proč?" zeptala se.

Zvedl jedno obočí a Clary na okamžik ucítila píchnutí závisti. To­hle vždycky chtěla umět. „Protože jsem v tom dobrý," odpověděl.

Seskočil z kočáru. Clary se posunula na okraj sedadla a svěsila nohy. Dolů k dlažebním kostkám to byla docela slušná výška. Sko­čila. Při dopadu ji zabolely nohy, ale neupadla. Vítězně se ohlédla na Jace a zjistila, že se na ni dívá. „Pomohl bych ti dolů," řekl.

Překvapeně zamrkala. „To je dobrý. Nebylo to potřeba."

Podívala se za něj. Bratr Jeremiáš slézal z kozlíku a kolem něj se nehlučně vlnil jeho plášť. Na vyprahlý trávník nevrhal žádný stín.

Pojďte, řekl. Klouzavým krokem zamířil od kočáru a uklidňují­cích světel Druhé avenue k temnému středu pohřebiště. Bylo jasné, že chce, aby šli za ním.

Tráva byla suchá a šustila jim pod nohama, na obou stranách se tyčily zdi z hladkého, perleťového mramoru. Do kamene byla vyryta jména, jména s daty. Clary chvíli trvalo, než si uvědomila, že jsou to označení hrobů. Po zádech jí přeběhl mráz. A kde jsou těla? Ve zdech, pohřbena vestoje, jakoby zazděná zaživa...?

Zapomněla sledovat cestu, takže když pak narazila do čehosi, co bylo zcela jasně živé, hlasitě vyjekla.

Byl to Jace. „Nemusíš tolik ječet. Probudíš mrtvé."

Zamračila se na něj. „Proč jsme se zastavili?"

Ukázal na bratra Jeremiáše, který stál před sochou jen o málo vyšší, než byl on sám, s podstavcem zarostlým mechem. Byla to socha anděla. Mramor, z něhož byla vytesána, byl tak hladký, že působil téměř průsvitně. Andělova tvář byla divoká, krásná a smutná. Ve štíhlých bílých rukou držel pohár, jehož okraj byl vykládaný mramorovými drahokamy. Cosi na té soše se Clary zdálo být důvěrně známé, nebyla si však schopná vzpomenout, co to je. Do podstavce bylo vyryto datum 1234 a okolo něj nápis NEPHILIM: FACILIS DESCENSUS AVERNI.

„To má být Pohár smrti?" zeptala se.

Jace přikývl. „A tady na podstavci je motto nefilim, lovců stínů."

„A co znamená?"

V šeru bíle zazářil Jaceův široký úsměv. „Znamená to ‚Lovci stí­nů: V černém vypadáme lépe než vdovy našich nepřátel, už od roku 1234‘.“

„Jaci –„

Znamená to, že sestup do pekla je snadný, řekl bratr Jeremiáš.

„To zní vesele," zhodnotila Clary, ale i přes okolní vedro se trochu zachvěla.

„To je od Bratrstva takový malý vtípek," řekl Jace. „Uvidíš sama."

Podívala se na bratra Jeremiáše. Z kapsy skryté uvnitř svého roucha ha vytáhl slabě zářící stélu a její špičkou nakreslil na pod-stavec sochy nějakou runu. Ústa kamenného anděla se najednou otevřela dokořán v tichém výkřiku a v trávníku u Jeremiášových nohou se vytvořila zející černá díra. Vypadala jako otevřený hrob.

Clary se pomalu přiblížila k jejímu okraji a nahlédla dovnitř. Dolů vedly žulové schody, jejichž hrany byly ohlazeny letitým po­užíváním. Podél schodiště hořely v pravidelných rozestupech pochodně, které plály palčivou zelení a ledovou modří. Spodní část schodiště se ztrácela v temnotě.

Jace se pustil po schodech dolů se samozřejmostí někoho, komu je daná situace známá, i když ne nutně příjemná. Když byl v půli cesty k první pochodni, zastavil se a podíval se vzhůru směrem ke Clary. „Tak pojď," řekl netrpělivě.

Ještě než položila nohu na první schod, ucítila na své ruce chlad­né sevření. Překvapeně vzhlédla. Bratr Jeremiáš ji držel za zápěstí a jeho ledové bílé prsty se jí zarývaly do kůže. Pod okrajem kápě zahlédla záblesk jeho kostnaté, zjizvené tváře.

Neměj strach, řekl jeho hlas uvnitř Claryiny hlavy. Tyhle mrtvé neprobudí pouhý lidský výkřik.

Když pustil její ruku, rozeběhla se po schodech za Jacem a srdce jí bušilo v hrudi. Čekal na ni pod schodištěm. Vytáhl z držáku jednu zeleně planoucí pochodeň a teď ji držel v úrovni očí. Dodávala jeho pleti bledý, nazelenalý nádech. „Jsi v pořádku?"

Přikývla, ještě si totiž nevěřila tolik, aby mohla promluvit. Schodiště končilo na úzkém odpočívadle. Před nimi se táhl dlouhý černý tunel, z jehož stěn vystupovaly zakroucené kořínky stromů. Na konci bylo vidět mdlé, namodralé světlo. „Je to tady tak... ponu­ré," řekla nepřesvědčivě.

„Mám tě držet za ruku?"

Clary si založila obě ruce za záda jako dítě. „Nemluv se mnou jako s malou."

„No, jako s velkou s tebou mluvit nemůžu. Na to nejsi dost vysoká." Jace se podíval za ni a pak ustoupil. Z pochodně přitom vylétlo několik jisker. „Nemusíme trvat na formalitách, bratře Jere­miáši," řekl pomalu. „Běžte první. Budeme hned za vámi."

Clary nadskočila. Ještě si nezvykla na to, jak tiše dokáže archivář přijít a zase zmizet. Nehlučně se pohnul z místa a vydal se do tune­lu. Po chvíli vyrazila za ním, a když procházela kolem Jace, odstrčila ruku, kterou k ní napřahoval.

 

První, co Clary z Kostěného Města spatřila, byly dlouhé řady mramorových oblouků, jež se klenuly do závratné výšky a mizely v  dáli jako pravidelně zasázené stromy v ovocném sadu. Kámen vy­padal jako čistá, popelavá slonovina, tvrdá a vyleštěná, místy zdo­bená úzkými proužky onyxu, jaspisu a nefritu. Když vyšli z tunelu a přicházeli k lesu oblouků, Clary si všimla, že je podlaha popsána stejnými runami, jejichž linie, závity a kudrlinky někdy zdobily Jaceovu kůži.

Když všichni tři procházeli prvním obloukem, vynořilo se vlevo od nich něco velkého a bílého, jako ledovec před přídí Titaniku. Byl to kvádr hladkého kamene, na jehož přední straně bylo cosi jako dveře. Clary to připomínalo dětský domeček na hraní, téměř dost velký na to, aby se v něm mohla narovnat, ale ne úplně.

„To je mauzoleum," řekl Jace a posvítil na kvádr pochodní. Clary uviděla, že do dveří zapečetěných železnými šrouby je vyryta runa. „Hrobka. Sem pohřbíváme své mrtvé."

„Všechny vaše mrtvé?" řekla a měla chuť se ho zeptat, jestli je tu pohřbený i jeho otec, Jace však mezitím poodešel z doslechu. Rychle spěchala k němu, protože nechtěla na tom strašidelném místě zůstat sama s bratrem Jeremiášem. „Měla jsem pocit, žes mi říkal, že tohle místo je knihovna."

Tiché Město má mnoho úrovní, vložil se do hovoru Jeremiáš. A nepohřbívají se tu všichni naši mrtví. Další kostnice je samozřejmě v Idrisu, a ta je mnohem větší. Na této úrovni města se nacházejí mauzolea a spalovací hranice.

„Spalovací hranice?"

Ti, kdo zemřou v boji, jsou spáleni a z jejich popela se vystaví oblou­ky, které tu vidíš. Krev a kosti lovců démonů jsou samy o sobě účinnou ochranou proti zlu. I po smrti slouží členové Spolku naší věci.

Clary si pomyslela, jak to musí být únavné, celý život bojovat a pak muset v tom boji pokračovat i poté, co život skončí. Zahléd­la, že se po obou stranách v uspořádaných řadách tyčí bílé hranaté hrobky, každá s dveřmi zamčenými zvenku. Teď už chápala, proč se tomuhle místu říká Tiché Město. Jeho jedinými obyvateli byli němí bratři a mrtví, které tak oddaně hlídali.

Došli k dalšímu schodišti, které vedlo dolů do ještě větší tmy. Jace natáhl ruku s pochodní před sebe a po stěnách se rozběhly stíny. „Teď přejdeme do dalšího podlaží, kde jsou archivy a poradní síně," řekl, jako by ji chtěl uklidnit.

„A kde je obytná část?" zeptala se Clary, částečně ze zdvořilosti, částečně ze skutečné zvědavosti. „Kde spí bratři?"

Spí?

To tiché slovo viselo ve tmě mezi nimi. Jace se zasmál a pla­men pochodně, kterou držel, se zatřepotal. „Ty ses prostě musela zeptat."

Pod schodištěm na ně čekal další tunel, který na konci ústil do velkého čtvercového sálu. V každém z jeho rohů stál štíhlý sloup vyřezaný z kostí. Po stranách sálu hořely pochodně v dlouhých ony­xových držácích a ve vzduchu byl cítit popel a dým. Uprostřed byl dlouhý stůl z černého čediče s bílým žilkováním. Na stěně za stolem visel špičkou k zemi obrovský stříbrný meč s jílcem ve tvaru rozta­žených křídel. U stolu seděla řada mlčenlivých bratří a každý z nich byl zahalen ve stejném pergamenově zbarveném rouchu s kápí, jaké měl Jeremiáš.

Jeremiáš neztrácel čas. Jsme u cíle. Clarisso, je čas stanout před Radou.

Clary vrhla rychlý pohled na Jace, ten ale jen mrkal očima, zjev­ně zmaten. Bratr Jeremiáš tedy musel promluvit jen uvnitř její hlavy. Podívala se na stůl, na dlouhou řadu mlčenlivých postav zahalených v těžkých pláštích. Podlaha pavilónu byla pokryta čtvercovými dlaž­dicemi, na nichž se střídala zlatě bronzová a tmavě červená barva. Přímo před stolem se nacházel větší čtverec z černého mramoru, z něhož vystupoval oválný obrazec ze stříbrných hvězd.

Clary se postavila doprostřed černého čtverce, jako by se stavěla před popravčí četu. Pozvedla hlavu. „Tak dobře," řekla. „A co se bude dít teď?"

Nato bratři vydali zvuk, z něhož Clary naskočila husí kůže. Znělo to jako povzdech nebo zasténání. Všichni současně zvedli a natáhli si kapuce dozadu a odhalili tak zjizvené tváře a prázdné oční důlky.

Přestože už Clary viděla odhalenou tvář bratra Jeremiáše, tro-chu se jí stáhlo hrdlo. Bylo to jako dívat se na řadu kostlivců, jako na jednom z těch středověkých dřevorytů, kde mrtví chodili, mluvi­li a tančili na hromadě živých těl. Zdálo se jí, že se na ni jejich zašitá ústa usmívají.

Rada tě zdraví, Clarisso Frayová, uslyšela v hlavě, nebyl to však jen jeden nezvučný hlas, ale snad tucet, některé hlasy zněly hluboce a drsně, jiné zase jemně a monotónně, všechny se ale něčeho domáhaly, naléhavě dorážely na křehké hranice její mysli.

„Přestaňte," řekla a k jejímu překvapení zněl její hlas pevně a sil­ně. Rámus v její hlavě ustal stejně náhle, jako když se přestane točit gramofonová deska. „Pustím vás do své hlavy, ale až budu připrave­na," oznámila.

Jestli nás nepotřebuješ, nemusíš tohle vůbec podstupovat. Koneckonců, to ty jsi žádala o pomoc.

„Chcete vědět, co se skrývá v mojí mysli, stejně jako já," řekla, „To ale neznamená, že nemusíte být opatrní."

Bratr, který seděl na židli uprostřed, si podepřel bradu sepjatý­mi špičkami bílých prstů. Připouštím, že je to zajímavý rébus, řekl hlasem, který jí zněl v hlavě suše a neutrálně. Ale pokud se nebudeš bránit, nemáme žádný důvod používat sílu.

Zaskřípala zuby. Chtěla se jim bránit, chtěla ty dotěrné hlasy vyhnat z hlavy. Kdyby jenom přihlížela a dopustila, aby se jí takhle vloupali do nejintimnějšího, nejosobnějšího koutku její duše...

Pak si ale připomněla, že něco podobného se jí už velmi pravdě­podobně stalo. Tohle mělo být pouze odhalení již spáchaného zloči­nu, totiž krádeži její paměti. Jestli to vyjde, vše, co jí bylo odcizeno, se zase vrátí. Zavřela oči.

„Už můžete," řekla.

První kontakt se projevil zašeptáním uvnitř její hlavy, jemným jako šustění padajícího listu. Oznam Radě své jméno.