10.Kapitola

 

"Ukážeš nám tedy, co máš v plánu?" zeptal se zvědavě Richard a Elena vedle něj netrpělivě přikyvovala.

"Jistě, ale je nutná jistá příprava. Pojďte prosím se mnou," pokynul jim Vlad rukou.

Lehkým krokem vyspalého lovce je pomalu vedl do sklepení jeho hradu. Nevypadal jako hrad z pohádek, bylo to dokonalé hororové místo. Kdyby nebyli nesmrtelní, báli by se tam o svůj holý život. Vedl je dlouhým točitým schodištěm, chodbou se ozývaly údery kapek vody. Ze stěn se nesl zápach zatuchliny a plísně. Nevnímali ty pachy a pokračovali dál.

Čím sestupovali níže a níže, zdálo se, jako by najednou začali slyšet hudbu. Richard s Elen se na sebe nechápavě podívali a Vlad, který si toho všimnul, se jen tajemně usmál a pokračoval v sestupu do sklepení. Hudba se stále zesilovala a občas byl slyšet i smích. Mělo by to snad znamenat, že na hradě jsou lidé?

Zvuk hudby a smích, vše nasvědčovalo tomu, že se tam dole někdo velmi dobře bavil. Hlasy se mísily a společně s hudbou vytvářely úžasně znějící zvuk, který upírům hladil uši a vyvolával obrovskou chuť k jídlu. Vzduch byl najednou prosycen nejen zatuchlinou, ale najednou i cítili endorfiny, které na ně působily jako pyžmo. Lákalo je být k nim blíž a chvíli se s nimi bavit a pak je postupně jednoho vedle druhého vysát do poslední kapičky krve.

Došli ke dveřím, ze kterých se ozýval smích a hudba. Podívali se na Vlada, ale ten jen pokýval hlavou na znamení nesouhlasu a vydal se k dalším dveřím. Otevřel a vstoupil. Následovali ho. Vešli do tmavé místnosti, která byla ale moc malá, pak si všimli, že jsou zde zase schody, po kterých se vydali. Vystoupali asi tak pět metrů a vylezli na malinkatý balkónek. Naskytl se jim pohled na bavící se lidi. Popíjeli a smáli se, plácali se po ramenou a bylo na nich vidět, že je jim opravdu dobře. Kdyby na balkónku nestáli tři upíři, dalo by se říct, že ti lidé žijí v utopii a oni jsou jejich tři bohové, ale tak to nebylo.

"Vítám vás ve svojí spižírně," prohlásil pyšně Vlad a máchl rukou nad prostorem pod nimi.

"Fascinující," polkla na sucho Elen a dívala se dolů na to nepřeberné množství krve.

"Ano, je to můj soukromý chov lidí. Přišel jsem na to, že chovat je takto je mnohem jednoduší. Sami se mi tu rozmnožují, starají se o sebe, nic jim neschází. A když mám hlad, tak si sem prostě zajdu a nějakého si vyberu. To, jak jsme jedli před pár dny, byl jen takový můj švédský stůl. Ale dnes vám chci ukázat, jak lovím naprosto nejraději. Myslím, že se ti to bude zamlouvat, Eleno," mrknul na Elen neznatelně, ale ona si toho všimla. Jen stála a dívala se dolů na lidi a přemýšlela, jaký způsob použijí dnes k jídlu.

"Tak prosím, vyberte si. Dnešní nabídka je docela lákavá, ne?" pokynul jim ještě Vlad a pak jen čekal, jak si jeho hosté vyberou.

"Támhle tu malou tlusťoučkou blondýnku!" zaleskly se Elen oči.

"Myslím, že pro naše dnešní účely budou vhodnější silnější jedinci, než je tato žena," prohlásil Vlad a čekal dál.

Vybírali ještě nějakou dobu, každý tři lidi, jen Richard si vzal dva. Podívali se na něj s otazníky v očích.

"Nepotřebuju tolik krve jako vy," prohodil jenom a pokrčil rameny.

Richard a Elena se těšili, co na ně Vlad vymyslel. Nemohli se dočkat. Ale Vlad jim nechtěl ukázat žádnou z příprav jejich lovu. Vyhnal je ze sklepení zpátky nahoru do hradu a oni se tam potulovali po místnostech a konečně si prohlédli celý hrad.

Procházeli místnostmi, prohlíželi si zničené obrazy, šlapali v hromádkách omítky a přemýšleli nad lovem. Začínali se cítit jako malé děti, které těsně před Štědrým dnem našly dárky, ale všechny byly zabalené a tak veliké.

"Vše je připraveno, přátelé moji," objevil se najednou ve dveřích Vlad a díval se na ně s potutelným výrazem ve tváři.

"Nemůžeme se dočkat, co sis to na nás připravil." I Richardem zmítala zvědavost a on se tak tak udržel, aby nezačal křičet, jak byl zvědavý.

"Prosím, následujte mě na dvůr. Tak vám povím, co budeme dělat, doufám, že se vám to bude líbit," dořekl a mlčky vyšel na dvůr.

Postavil se doprostřed dvora a díval se na ty dva. Líbilo se mu, jak se jim v očích prolíná zvědavost. Ještě chvíli se na ně jen díval a sledoval, jak se občas ošijí při čekání na lov.

"Dobrá tedy, nebudu to natahovat. Vydáme se na lov, naše potrava je již vypuštěná po mých rozlehlých lesích. Doufám, že vůni svojí kořisti si dobře pamatujete." Počkal, až přikývnou a pokračoval: "Smysl dnešního lovu je naprosto jednoduchý. Vlastním jisté omamné látky, které lidem dodávají na divokosti a paranoie. Nedal jsem jim toho moc, ale stala se z nich lovná zvěř a vy jste jejich lovci. Můžeme se klidně i bodovat. Dělejte si, co uznáte za vhodné, stopujte, vyplašte je ještě víc. Dělejte si s vaší kořistí, co jen uznáte za vhodné. Je to jen na vás. Lovu zdar!" vykřikl nakonec a prudce se otočil a vyběhl směrem do lesů.

"Páni, lovecká hra." Přes oči Eleny přeběhl stín vzrušení. Podívala se na Richarda a on se tvářil stejně. Podívali se na sebe a pak, jako když střelí do hejna ptáků, vyběhli směrem do lesa.

Na okraji lesa se rozdělili. Richard nevěděl, jak se rozhodla lovit Elen, ale on se po pár krocích zastavil a nasál vzduch. Svěží ovzduší, tak typické pro les. Vlhkost a vůně tlející lesní hrabanky. Pak dva pachy jemu tak moc povědomé, ale jeden víc než druhý. A pak ucítil svoji kořist. Chvilku přemýšlel, jestli si prvně dá sladce vonící ženu nebo silného muže. Rozhodl se začít ženou, bude to takový malý předkrm.

Nasál znovu vzduch a začal se k ní pomalu přibližovat. Čím blíž byl u ní, tím víc cítil její strach a paniku. Rozhodl se jí ještě trošku víc vyplašit. Měl chuť se pořádně vyřádit, když už k tomu má příležitost.

Skočil před ní a tím jí zatarasil cestu. Zaječela a pak se trochu uklidnila.

"Pomozte mi, nevím, jak jsem se sem dostala a moc se bojím…" zašeptala a udělala krok k Richardovi. Ani se nehnul a ukázal jí svoje nástroje na zabíjení, vycenil na ní zuby. Nadskočila, jak se lekla, chytla se za pusu a rychle se otočila, aby se dala na útěk.

Usmál se. Droga jí sice trochu kazila vůni, ale jinak fungovala dokonale. Žena se dala na zběsilý útěk, ale zakopávala o kořeny stromů. Znova jí rychle doběhl a zvedl jí ze země.

"Nedotluč se mi moc. Nemám rád chuť sražené krve," zašeptal jí do ucha a pomaličku jí pouštěl. Roztřásla se strachy a podívala se mu uslzenýma očima do těch jeho krutých a očekávajících zábavu z lovu.

"Nezabíjej mě, prosím…" zašeptala a z očí jí začaly vytékat slzy.

"Maličká… Tak utíkej…" zašeptal jí do tváře, čímž se dosytnosti nadechl její vůně, vyplázl jazyk a ochutnal vzduch kolem ní. Ten strach by se dal krájet. "Utíkej!" zařval a žena sebou trhla a začala utíkat, ale zase zakopávala.

Zakroutil hlavou a rozhodl se to s ní ukončit. Několika skoky se dostal až k ní a srazil jí k zemi.

"Prohrála si život," zašeptal a podíval se do jejích uslzených očí. Najednou se jím prohnala vlna lítosti, ale rychle jí zaplašil. Copak už někdy někdo viděl, aby kočka pustila svou myš, když už jí chytla?

"Ukonči to rychle," řekla pevným hlasem a jeho to překvapilo. Pevně stiskla oči a čekala, až se rozhodne její život ukončit. Díval se do jejího obličeje a přemýšlel, jestli už měl někdy takovou kořist, ale na nic nepřišel.

Lehce odhrnul její vlasy z krku. Ztuhla a udělala se jí husí kůže. Pousmál se. Takže zase tak statečná nebyla. Pomalu se přiblížil k jejímu krku a pak se pomaličku zakousl. Ani nezasténala, vše přetrpěla mlčky. Její dech se začal zpomalovat, až ustal úplně. S posledním výdechem si jí pomalu odsunul od úst, vzal do náručí a uložil ke stromu, kde jí opřel, jako by spala.

Napřímil se, naposledy se na ní podíval a otřepal si kalhoty od hrabanky. Znovu nasál vzduch a hledal svojí poslední kořist. Muž už byl daleko, trochu se lekl, že by mohl být na konci pozemků, ale nebylo to tak. Rychle se rozběhl lesem, ani nevnímal, kudy to běží. Jen se prostě hnal za pachem své poslední oběti a doufal, že s ním už to nebude tak snadné. Trochu ho to s tou ženou zklamalo.

Dobíhal ke svému cíli. Richard si všiml, že už je hluboká tma a muž začal tápat ze strany na stranu a hledal, kudy by se dostal z lesa ven. Pomalu se k němu připlížil z boku a velice potichu a zlehka mu pošeptal do ucha.

"Bojíš se?"

Muž zakřičel a vrhnul se na druhou stranu, než byl Richard. Upadl na zem.

"Kdo to je? Pomozte mi radši! Zabloudil jsem!" štěkal do tmy rozrušeným hlasem.

"Tady ale nikdo není…" zašeptal Richard znovu a rychle se přemístil za muže. Ruku mu zasunul do vlasů a trhnul jím na stranu.

"Tohle není legrační! Prosím…" zašeptal a sbíral se ze země. Hlavou rychle otáčel ze strany na stranu, ale nic neviděl. Richard se báječně bavil při pohledu na něj.

"Toto není žádný vtip. Jsi tu naprosto sám." Lehce k němu přišel a podrazil mu nohy. Muž s velkým žuchnutím dopadl na zem a zasténal.

"Proč zrovna já?" zašeptal.

"Protože jsem si tě vybral. Dneska jsi můj chod číslo dvě," zašeptal znova Richard.

Ve vzduchu cítil, jak se jeho adrenalin vyplavuje čím dál víc. Cítil, jak se ten muž bojí, potil se snad každým kousíčkem svého těla, možná i každým záhybem. Byl dokonale vystrašený. Kdyby na něj v tu chvíli dupnul, možná by ho skolil infarkt nebo jiná příhoda. Rozhodl se, že už má dost. Počkal, až se zvedne.

Když se zvednul, pomalu se k němu zezadu přikradl a rychle ho přirazil na strom. Muž už to nevydržel a omdlel. Richard mu odklonil hlavu a lačně se zakousl, sál jeho krev ochucenou o obrovskou dávku adrenalinu. Cítil, jak mu ta životodárná tekutina probouzí každou buňku jeho nesmrtelného těla a jak se mu rozšiřují panenky. Vysál muže a nechal ho volně spadnout na zem.

Vesele se protáhl a vydal se na cestu zpátky do hradu. Nikam nepospíchal, užíval si krev svého posledního chodu a bylo to, jako by zase pocítil štěstí. Spokojeně si prozpěvoval. Byl rád, že před pár dny narazili na Vlada, bylo to, jako by mu někdo vléval novou energii do žil nebo snad jako by mu někdo celkově vyměnil krev. Po dlouhé době se zase cítil mladý a svěží.

Už se těšil, až se uvidí s Elen a Vladem, chtěl slyšet, jak se lovilo jim…