10. kapitola - 2. část

Druhý den ráno jsem přešlapovala před Dilaninou pracovnou. Seděla v malém kousíčku slunečního světla a šila. Její zlaté kadeře se leskly. Zdráhajíc se vyrušit ji, obrátila jsem se k odchodu.

„Yeleno?“ zavolala.

Vstoupila jsem zpátky, aby mě viděla.

„Můj bože, děvče, jen pojď dál. Tady jsi vždy vítána.“ Dilana odložila šití a poklepala na židli vedle sebe. Když jsem se k ní posadila na slunce, zvolala: „Jsi hubená jako má nejlepší příze. Seď. Seď. Dovol mi přinést ti něco k jídlu.“

Mé protesty ji nezastavily od donesení velkého krajíce chleba s máslem.

„Můj Rand mi posílá každé ráno ještě teplý bochník chleba a med.“ Její světle hnědé oči zářily láskou.

Věděla jsem, že by stála nade mnou, dokud bych si nekousla. Nechtěla jsem ji ranit, tak jsem potlačila touhu ochutnat chléb, zda není otrávený. Pouze až jsem měla plnou pusu, byla spokojená.

„Jak ti mohu pomoci?“ zeptala se.

Mezi sousty jsem ji poprosila o noční úbor.

„Můj bože! Jak jsem mohla zapomenout? Chudáčku.“ Začala pobíhat po celé místnosti a sbírala všechno možné.

„Dilano,“ řekla jsem, abych ji zastavila. „Potřebuji jen pár věcí.“

„Proč jsi nepřišla dříve? Margg mi to měla říci.“ Dilana byla skutečně naštvaná.

„Margg,“ začala jsem a pak ztichla. Nebyla jsem si jistá, jestli ji Dilana má ráda.

„Margg, chci tím říct, ta stará nevrlá zlomyslná bába a přerostlý tyran,“ prohlásila Dilana.

Překvapeně jsem na ni zamrkala.

„Ona je vždycky taková, že nesnáší kohokoliv nového a v podstatě je pro nás ostatní morem.“

„Ale na vás je hodná.“

„Pronásledovala mě ještě několik týdnů po mém příchodu. Pak jsem se vplížila do jejího šatníku a zúžila jí všechny sukně. Trvalo jí dva týdny plné nepohodlí, než přišla na to, co se děje.“ Dilana si sedla vedle mě s úsměvem. „Margg to neuměla přešít, tak musela potlačit svou pýchu a požádat o pomoc. Od té doby se ke mně chová s respektem.“

Dilana mě chytila za ruku. „Bohužel jsi jejím novým cílem. Nenech ji, aby tě dostala. Pokud je na tebe zlá, buď na ni zlá taky. Když vidí, že nejsi snadnou kořistí, ztratí zájem.“

Měla jsem potíže uvěřit, že tato překrásná žena byla schopna něčeho takového, ale v jejím úsměvu se odráželo rošťáctví.

Hromadu nočního úboru mi vrazila do náručí a přidala řadu zářivě barevných stuh.

„Na festival, má drahá,“ řekla, když jsem se na ni tázavě podívala. Pokud chceš rozzářit své překrásné tmavé vlasy.“