10. kapitola - 1. část
Neočekávajíc odpověď, otočil se Valek zpátky ke svému stolu.
Oh, ano, měl pravdu. Dojedla jsem studené jídlo. Když jsem odložila tác stranou a chystala se jít do svého pokoje, Valek se ke mně obrátil.
„Co by sis koupila za ty peníze?“
Seznam věcí ze mě vypadl, překvapujíc i mě. „Kartáč na vlasy, noční úbor a něco bych utratila na festivalu.“
Chtěla jsem noční úbor, protože mě už unavovalo spát v uniformě. Ani jsem neuvažovala nad tím, zda spát ve spodním prádle, ze strachu, že bych musela někdy běžet jako o život uprostřed noci. A každoroční ohňový festival se blížil. Byl pro mě něco jako výročí. Během minulého festivalu jsem zabila Reyada.
Ačkoli Velitel zakázal všechny formy veřejného náboženství, povzbuzoval festivaly, jako formu pro zvýšení morálky. Pouze dva každoroční festivaly byly povoleny.
Během posledního ledového festivalu jsem byla ve vězení, postrádajíc ruční práce, které umělci a řemeslníci vystavují. Ledový festival se konal vždy v chladném období, kdy nebylo co dělat kromě vyprávění u ohně a provádění řemesel. Byla to místní událost, kterou pořádalo každé město samotné.
Ohňový festival byl obrovský karneval, který putoval od města k městu během letního období. Festival začal na dalekém severu, kde teplé počasí trvalo jen pár týdnů, a pak se přesouval k jihu.
Tradičně byla provedena další vystoupení a soutěže, které byly naplánované pro týdenní oslavy na hradě, v polovině letního období, a já doufala, že bych mohla dostat povolení se zúčastnit. Valek naznačil, že mě může učit další ochutnávací techniky v odpoledních hodinách, ale zbytek času mezi ochutnáváním Velitelova jídla je můj.
Vždycky jsem milovala chození na ohňové festivaly. Brazell dával svým dětem v sirotčinci malý obnos peněz, takže jsme mohli chodit každý rok. Na Brazellově zámku to byla vždy nejočekávanější událost. Nejraději bychom trénovali celý rok, abychom se kvalifikovali do různých soutěží a ušetřili tak každý cent na vstupním poplatku.
Valekův praktický hlas přerušil mé myšlenky. „Noční úbor si můžeš vyžádat u švadleny, Dilany. Měla ti jej dát s tvou uniformou. Pokud jde o zbytek, budeš si muset vystačit s tím, co najdeš.“
Valekova slova do mě vehnala realitu o mém životě; ohňový festival v něm nebyl zahrnut. Mohla bych dostat šanci vidět něco z festivalu, ale mohly by to být jen pikantní steaky nebo chuť vína.
S povzdechem jsem zvedla svůj deník a šla do svého pokoje. Suchý, teplý vánek pohladil můj obličej. Utřela jsem zbytek prachu, ale setřela jen půlku Margginy zprávy. Stála mi přímo v cestě. Oprátka na mě pořád čeká. Normální život nebyl mou budoucností. Její zpráva mi bude sloužit jako připomínka toho, abych se nestala moc línou.
Mohla jsem to zpackat a být nahrazena jiným ochutnávačem nebo jsem mohla selhat při pokusu o atentát na mě samotnou. Technicky bych mohla zemřít se zlomeným vazem, ale vtíravý obrázek prázdné oprátky mě vždycky trápil.