1 VALENTÝNŮV ŠÍP

Myslím, že jsem v pekle, tedy jsem.

Arthur Rimbaud

„Ještě se zlobíš?“

Alek, který se opíral o stěnu výtahu, vrhl ve stísněném prostoru na Jace vzteklý pohled. „Já se nezlobím.“

„Ale zlobíš.“ Jace vyčítavě mávl rukou směrem ke svému nevlastnímu bratrovi a pak vyjekl, protože mu paží projela ostrá bolest. Po tom, co se pod ním dnes odpoledne prolomila shnilá dřevěná podlaha a on spadl přes tři podlaží na hromadu starého železa, ho bolelo celé tělo. Měl pohmožděné dokonce i prsty. Alek, jenž teprve nedávno odložil berle, které mu pomáhaly v chůzi po boji s Abaddonem, nevypadal o mnoho lépe, než se Jace cítil. Měl zablácené šaty a kolem obličeje mu visely zplihlé prameny vlasů, slepené potem. Přes jednu tvář se mu táhl dlouhý šrám.

„Ale nezlobím,“ procedil Alek mezi zuby. „Jenom proto, žes tvr-dil, že dračí démoni už vyhynuli –“

„Říkal jsem, že skoro vyhynuli.“

Alek na něj namířil prst. „Skoro,“ řekl a hlas se mu třásl hněvem,

„není ANI ZDALEKA DOSTATEČNÉ.“

„Aha,“ opáčil Jace. „Asi budu muset požádat, ať kvůli Alekovi změní v učebnici démonologie údaj ‚skoro vyhynuly‘ na ‚zdaleka ne dostatečně vyhynulý‘. Má totiž rád, když jsou příšery opravdu, ale opravdu pořádně vyhynulé. Budeš se pak cítit líp?“

„Ale no tak, kluci,“ vložila se do toho Isabela, která si do té doby prohlížela obličej ve výtahovém zrcadle. „Nehádejte se.“ Se zářivým úsměvem se obrátila k zrcadlu zády. „Bylo to sice trochu akčnější, než jsme čekali, ale zase to byla docela zábava, ne?“

Alek se na ni podíval a zavrtěl hlavou. „Jak to, že se nikdy nezašpiníš od bláta?“

Isabela přemýšlivě pokrčila rameny. „Mám čistou duši. Odpuzuje to špínu.“

Jace si odfrkl tak hlasitě, že se k němu zamračeně otočila. Zatřepetal jí před obličejem zablácenými prsty s černými půlměsíci pod nehty. „Ty? Ty jsi skrz naskrz prohnilá.“

Isabela se chystala odpovědět, ale výtah se právě za skřípění brzd zastavil. „Tuhle věc už by měl někdo opravit,“ řekla a trhnutím otevřela dveře. Jace za ní vyšel do vstupní haly a už se těšil, jak odloží zbroj a zbraně a dá si horkou sprchu. Přesvědčil své nevlastní sourozence, aby se s ním vydali na lov, i když ani jednomu z nich, se moc nelíbilo, že by měli lovit na vlastní pěst, když jim teď už neradil Hodge. Jace ale toužil po zapomnění, které mu přinese boj, po drsném rozptýlení při zabíjení a po zraněních, která ho přivedou na jiné myšlenky. A protože věděli, jak moc to chce, šli s ním a plížili se špinavými a opuštěnými podzemními tunely, dokud nenašli dračího démona a nezabili jej. Všichni tři pracovali v dokonalé shodě, jako obvykle. Jako jedna rodina.

Rozepnul si bundu a pověsil ji na věšák na zdi. Alek seděl vedle něj na nízké dřevěné lavičce a snažil se setřást z nohou zablácené boty. Tiše si broukal nějaký popěvek bez melodie, čímž dával Jaceovi najevo, že se přece jen tolik nezlobí. Isabela si vytahovala sponky z dlouhých černých vlasů, které jí postupně padaly na ramena. „Mám hlad,“ řekla. „Kdyby tady tak byla máma a něco nám uvařila.“

„Ještě že tu není,“ poznamenal Jace, který si právě rozepínal pás se zbraněmi. „Šílela by kvůli těm kobercům.“

„To máš tedy pravdu,“ promluvil čísi chladný hlas. Jace se rychle otočil, pořád ještě s pásem v rukou, a uviděl Marysu Lightwoodovou, která stála se založenýma rukama ve dveřích. Na sobě měla naškrobený černý cestovní kostým a její vlasy, stejně černé jako Isabeliny, byly staženy do tlustého ohonu, který jí sahal až do půli zad. Její ledově modré oči přejely přes všechny tři jako pátrací reflektor.

„Mami!“ Isabela se vzpamatovala a běžela svoji matku obejmout. Alek vstal a připojil se k nim, i když se přitom pokoušel nedat najevo, že stále ještě trochu kulhá.

Jen Jace se nepohnul. V pohledu, kterým po něm Marysa přejela, bylo cosi, co ho zmrazilo namístě. Přece neřekl nic tak strašného, ne? Z její posedlosti starými koberci si dělali legraci pořád…

„Kde je táta?“ zeptala se Isabela, když matku pustila. „A Max?“

Následovala téměř nepostřehnutelná pauza. Pak Marysa řekla: „Max je ve svém pokoji. A váš otec bohužel zůstal v Alicante. Musel se ještě o něco postarat.“

Alek, který dokázal atmosféru odhadnout poněkud citlivěji než jeho sestra, trochu zaváhal. „Děje se něco?“

„Na to bych se spíš měla zeptat já vás,“ řekla jeho matka suše. „Ty kulháš?“

„Já –“

Lhaní Alekovi moc nešlo. Isabela bez zaváhání převzala slovo: „Honili jsme v podzemních tunelech dračího démona. Ale nic to nebylo.“

„A ten vyšší démon, se kterým jste bojovali minulý týden, to taky nic nebylo?“

To umlčelo i Isabelu. Podívala se na Jace, který ihned zatoužil, aby to nebyla udělala.

„Nebylo to plánované.“ Jace se nemohl soustředit. Marysa se s ním ještě nepřivítala, ani ho nepozdravila, jen se na něj dívala očima podobnýma modrým dýkám. V srdci cítil prázdnotu, která se neustále rozpínala. Takhle se na něj nikdy nedívala, ať už udělal cokoli. „Byla to chyba…“

„Jaci!“ Max, nejmladší z dětí Lightwoodových, se prodral kolem své matky, vyhnul se její natažené ruce a vrazil do pokoje. „Jsi zpátky! Všichni jste zpátky!“ Točil se v kruhu a vítězoslavně se culil na Aleka a Isabelu. „Zdálo se mi, že slyším výtah.“

„A mně se zdálo, že jsem ti řekla, ať zůstaneš ve svém pokoji,“ řekla Marysa.

„Na to si nevzpomínám,“ odpověděl Max s takovou vážností, že se nad tím musel pousmát i Alek. Max byl na svůj věk malý, vypadal asi tak na sedm, ale vyzařovala z něj jakási svébytná důstojnost, která mu ve spojení s jeho velkými brýlemi propůjčovala vzhled někoho staršího. Alek natáhl ruku a prohrábl svému bratrovi vlasy, ale Max stále upíral zářící oči na Jace. Jace cítil, jak se kus ledu v jeho srdci pomalu rozpouští. Max v něm vždycky viděl hrdinu a obdivoval ho, jako nikdy neobdivoval svého staršího bratra, možná proto, že Jace mnohem lépe snášel jeho přítomnost. „Slyšel jsem, že jste bojovali s vyšším démonem,“ řekl. „To muselo být super!“             

„Bylo to… jiné,“ odpověděl Jace vyhýbavě. „Jak jste se měli v Alicante?“   

„Bylo to super. Úplně boží. V Alicante mají velikánskou zbrojnici a ukázali mi pár míst, kde se dělají zbraně. Taky jsem viděl úplně nový způsob výroby andělských ostří, takže víc vydrží, a poprosím Hodge, aby mi ukázal –“

Jace si nedokázal pomoci. Jeho oči s nevěřícným výrazem okamžitě přeskočily na Marysu. Takže Max to o Hodgeovi nevěděl. Copak ona mu to neřekla?

Marysa si toho pohledu všimla a pevně stiskla rty do linky tenké jako ostří nože. „To by stačilo, Maxi.“ Vzala svého nejmladšího syna za ruku.

Zvrátil hlavu dozadu a překvapeně se na ni podíval. ‚Ale já si tu povídám s Jacem.“

„To vidím.“ Jemně ho postrčila k Isabele. „Isabelo, Aleku, zaveďte svého bratra do jeho pokoje. Jaci,“ řekla, a když vyslovila jeho jméno, bylo v jejím hlase slyšet napětí, jako by jí ty slabiky v ústech rozpouštěla neviditelná kyselina, „ty se umyj a co nejdřív přijď za mnou do knihovny.“

„Já to nechápu,“ ozval se Alek a podíval se ze své matky na Jace a potom zase zpět. „Co se tady děje?“

Jace cítil, jak mu podél páteře vyráží studený pot. „Jde o mého otce?“

Marysa sebou dvakrát trhla, jako by ji každé ze slov ‚můj otec‘ zvlášť uhodilo. „Knihovna,“ procedila skrze zuby. „Probereme to tam.“

Alek pokračoval: „To, co se stalo, když jste byli pryč, nebyla Jaceova vina. Můžeme za to všichni. A Hodge říkal –“

„O Hodgeovi si také promluvíme později.“ Marysa mluvila va-rovným tónem a přitom se dívala na Maxe.

„Ale mami,“ zaprotestovala Isabela. „Jestli hodláš potrestat Jace, měla bys potrestat taky nás. To by bylo fér. Dělali jsme všichni to samé.“

„Ne,“ řekla Marysa po tak dlouhé odmlce, až si Jace myslel, že snad už vůbec nepromluví. „To jste nedělali.“

„Pravidlo číslo jedna v anime,“ prohlásil Simon. Seděl na zemi u nohou své postele opřený o několik polštářů, v jedné ruce pytlík chipsů a v druhé dálkový ovladač. Na sobě měl černé tričko s ná-pisem BLOGUJU O TVOJÍ MÁMĚ a džíny s dírou na koleně. „Nikdy si nezahrávej se slepým mnichem.“

„Já vím,“ odpověděla Clary, vzala si jeden chips a namočila ho do misky s omáčkou, která stála na podnose mezi nimi. „Z nějakýho důvodu jsou to vždycky lepší bojovníci než mniši, co vidí.“ Podívala se na obrazovku. „Oni tančí?“

„To není tanec. Snaží se navzájem zabít. Ten první chlápek je smrtelnej nepřítel toho druhýho, pamatuješ? Zabil jeho tátu. Proč by spolu asi tancovali?“

Clary křoupala chipsy a zamyšleně zírala na obrazovku, kde mezi postavami dvou okřídlených mužů vířily animované růžové a žluté mraky. Muži se kolem sebe vznášeli v kruzích a oba třímali v ruce zářící meče. Každou chvíli některý z nich promluvil, jelikož však mluvili japonsky a titulky byly v čínštině, příliš to nepomáhalo k objasnění zápletky. „Ten chlápek s kloboukem,“ řekla, „to je ten zlej?“

„Ne, ten s tím kloboukem je ten otec. Byl to císař a kouzelník a tohle je jeho klobouk síly. Zlej byl ten s mluvící mechanickou rukou.“

Zazvonil telefon. Simon položil pytlík chipsů a chystal se vstát a jít k telefonu. Clary mu položila ruku na zápěstí. „Nechoď. Nech to zvonit.“

„Ale mohl by to být Luke. Mohl by volat z nemocnice.“

„Není to Luke,“ řekla Clary s větší jistotou, než na jakou se ve skutečnosti cítila. „Zavolal by mi na mobil, ne k vám domů.“

Simon se na ni dlouze zadíval a pak si sedl zpět na koberec vedle ní. „Když myslíš.“ Slyšela v jeho hlase pochybnosti, ale také nevyslovené ujištění: Jenom chci, abys byla šťastná. Pochybovala, že by k něčemu takovému mohlo v brzké době dojít – ne, když její matka ležela v nemocnici napojená na hadičky a pípající přístroje a Luke, zkroucený na tvrdé plastové židli vedle její postele, byl jako mrtvola, a když pořád musela myslet na Jace a už snad tucetkrát zvedla telefon s úmyslem zavolat do Institutu, ale pak jej zase položila, aniž by vůbec vytočila číslo. Kdyby s ní chtěl Jace mluvit, zavolal by sám.

Možná byla chyba ho přivést za Jocelyn. Byla si tak jistá, že jakmile její matka uslyší hlas svého syna, svého prvorozeného dítěte, určitě se probudí… To se ale nestalo. Jace stál u postele prkenně a celý nesvůj a jeho tvář s prázdnýma, netečnýma očima se podobala tváři namalovaného anděla. Clary nakonec ztratila trpělivost a zakřičela na něj, na což jí zvýšeným hlasem odpověděl a pak vyrazil z pokoje. Luke se za ním díval se zkoumavým výrazem ve strhaném obličeji. „To je poprvé, co vidím, že se k sobě chováte jako bratr se sestrou,“ poznamenal.

Clary na to nic neřekla. Nemělo smysl mu vykládat, jak moc by si přála, aby Jace nebyl její bratr. Ale člověk si nemůže z těla jen tak vyrvat DNA, ani když to moc chce. Ani kdyby ho to mělo udělat opravdu šťastným.

Ale i když nemohla být tak úplně šťastná, pomyslela si, aspoň se tady, v Simonově pokoji, u něj doma, cítila pohodlně a v bezpečí. Znala Simona dost dlouho na to, aby si pamatovala doby, kdy měl postel ve tvaru hasičského auta a v rohu jeho pokoje se tyčila hromada lega. Teď tu stála postel s futonovou matrací a barevně pruhovaným přehozem, který mu darovala jeho sestra, a stěny byly polepeny plakáty skupin jako Rocková panda nebo Břitva na pochodu. Do rohu, který kdysi zabíralo lego, byla vklíněna bicí souprava a ve druhém rohu byl počítač, na jehož obrazovce svítil nehybný obraz hry World of Warcraft. Všechno působilo tak známě, jako by byla doma ve svém vlastním pokoji – který už ale neexistoval, takže Simonův pokoj představoval nejlepší možnou alternativu.

„Další čibi postavičky,“ pronesl Simon pochmurně. Všechny postavy na obrazovce se proměnily v pár centimetrů vysoké dětské verze ze sebe sama a honily se s ostatními mezi hrnci a pánvemi. „Přepnu to,“ ohlásil Simon a chopil se ovladače. „Tohle anime už mě nebaví. Vůbec nechápu zápletku a není tam žádnej sex.“

„Jasně že není,“ řekla Clary a vzala si další brambůrek. „Anime je hodnotná zábava pro celou rodinu.“

„Jestli máš chuť na něco míň hodnotnýho, můžeme zkusit pornokanály,“ navrhl Simon. „Chceš se dívat radši na Sedm svlečených, nebo na Můj soused kabrňák?“

„Dej mi to!“ Clary chňapla po ovladači, ale Simon už s checho-tem přepnul na jiný kanál.

Jeho smích však náhle ustal. Clary k němu překvapeně vzhlédla a spatřila, že Simon prázdně civí na televizi. Zrovna dávali starý černobílý film – Drákulu. Ten film už kdysi viděla s matkou. Na obrazovce byl záběr na Belu Lugosiho, bledého a vychrtlého. Byl za-halený do známého hábitu s vysokým límcem a za odhrnutými rty byly vidět jeho špičaté zuby. „Já nikdy nepiji… víno,“ promluvil se silným maďarským přízvukem.

„Hrozně se mi líbí ty gumový pavučiny,“ řekla Clary a snažila se přitom o lehký tón. „Je to hrozně vidět.“

Simon ale vyskočil a odhodil ovladač na postel. „Hned se vrá-tím,“ zamumlal. Jeho obličej měl barvu zimní oblohy těsně předtím, než začne pršet. Clary se za ním podívala a silně se kousla do rtu. Poprvé od doby, kdy se její matka ocitla v nemocnici, si uvědomila, že ani Simon možná není tak úplně šťastný.

Jace si sušil vlasy ručníkem a s potutelným úšklebkem pozoroval svůj odraz v zrcadle. O nejhorší z jeho pohmožděnin se postarala hojivá runa, se stíny pod očima a napjatými vráskami, které měl v koutcích úst, si však už poradit nedokázala. Bolela ho hlava a měl trochu závrať. Věděl, že se měl ráno raději nasnídat, ale když se probudil, bylo mu nevolno a ještě sotva popadal dech po nočních můrách, které se mu zdály, takže nechtěl ztrácet čas jídlem a toužil se jen pořádně fyzicky vybít, utopit své sny v modřinách a potu.

Odhodil ručník stranou a toužebně pomyslel na sladký černý čaj, který Hodge vaříval z nočních květin rostoucích ve skleníku. Ten čaj tišil hryzání hladu a přinášel rychlý příval energie. Poté, co Hodge zmizel, zkusil Jace vyvařit listy té rostliny ve vodě, aby zjistil, zda nedosáhne stejného efektu, ale jediným výsledkem byla hořká tekutina chutnající po popelu, kterou musel hned s odporem vyplivnout.

Bos přešel do ložnice a natáhl na sebe džíny a čisté tričko. Shrnul si dozadu vlhké světlé vlasy a zamračil se. Vlasy byly už moc dlouhé a padaly mu do očí – za to mu Marysa určitě vynadá. Jako obvykle. Možná nebyl biologický syn Lightwoodových, ale oni se k němu od té doby, co ho adoptovali, chovali, jako by jím byl. Stalo se to po smrti jeho vlastního otce, když mu bylo deset. Po domnělé smrti, připomněl si Jace a znovu pocítil ten nepříjemný tlak v hrudi. Několik posledních dnů si připadal jako vydlabaná dýně, jako by mu někdo vidličkou vyškrábal všechny vnitřnosti, vyhodil je do odpadků a na obličej mu vyryl rozšklebený úsměv. Často si kladl otázku, jestli kdy bylo cokoli z toho, co si dřív myslel o svém životě nebo o sobě samém, pravdivé. Myslel si, že je sirotek, ale nebyl. Myslel si, že je jedináček, ale měl sestru.

Clary. Bolest se znovu ozvala, tentokrát silněji. Zatlačil ji do pozadí. Oči mu padly na střep z rozbitého zrcadla, který ležel na prádelníku a stále ještě se v něm odrážely zelené větve a drahokam modré oblohy. V Idrisu se už začalo stmívat, obloha měla kobaltově modrou barvu. Dusil se prázdnotou. Prudkými pohyby si obul své vysoké boty a zamířil dolů do knihovny.

Když s dusotem sbíhal po kamenných schodech, přemýšlel, co mu to asi Marysa chce říci o samotě. Vypadala, jako by měla chuť ho někam odtáhnout a dát mu facku. Už si ani nepamatoval, kdy na něj naposledy vztáhla ruku. Lightwoodovi si na tělesné tresty nepotrpěli, což byla dost velká změna po výchově, již se mu dostávalo od Valentýna, který si vymýšlel nejrůznější druhy bolestivých praktik, aby si vynutil poslušnost. Jaceova kůže stínů se vždy rychle uzdravila a smazala tak všechny stopy, kromě těch nejhorších. Jace si pamatoval, že po otcově smrti ještě dlouhé dny a týdny hledal na svém těle jizvy nebo stopy, které by mu připomínaly památku jeho otce a fyzicky ho s ním spojovaly.

Když došel ke knihovně, krátce zaklepal a otevřel dveře. Marysa seděla v Hodgeově starém křesle u krbu. Vysokými okny proudilo do místnosti světlo a Jace si všiml několika šedivých pramínků v Ma-rysiných vlasech. V ruce držela sklenici červeného vína a na stolku vedle ni stála karafa z broušeného skla.

„Maryso,“ řekl.

Trochu sebou trhla a rozlila pár kapek vína. „Jaci. Neslyšela jsem tě přijít.“

Nepohnul se. „Pamatuješ si na tu písničku, kterou jsi vždycky zpívala Isabele a Alekovi na dobrou noc, když byli ještě malí a báli se tmy?“

Marysa vypadala zaskočeně. „O čem to mluvíš?“

„Slyšel jsem tě přes zeď,“ vysvětlil jí. „Alekův pokoj byl tehdy vedle mého.“

Nic neřekla.

„Bylo to francouzsky,“ pokračoval Jace. „Ta písnička.“

„Nechápu, proč teď vzpomínáš na něco takového.“ Podívala se na něj, jako by ji z něčeho obviňoval.

„Mně jsi nikdy nezpívala.“

Na kratičkou chvíli se odmlčela. Pak řekla: „Ty ses přece nikdy tmy nebál.“

„Které desetileté dítě by se nebálo tmy?“

Povytáhla obočí. „Sedni si, Jonathane,“ přikázala mu. „Hned.“

Přešel místnost, dost pomalu, aby ji pozlobil, a hodil sebou do jednoho z ušáků vedle psacího stolu. „Byl bych radši, kdybys mi neříkala Jonathane.“

„Proč ne? Přece se tak jmenuješ.“ Zkoumavě se na něj podívala. „Jak dlouho už to víš?“

„A co?“

„Nehraj hloupého. Víš moc dobře, na co se tě ptám.“ Otáčela sklenici v prstech. „Jak dlouho už víš, že je Valentýn tvůj otec?“

Jace se zamyslel a několik možných odpovědí hned zavrhl. Většinou si dokázal Marysu získat tím, že ji rozesmál. Byl jedním z mála lidí na světě, kteří ji dokázali rozesmát. „Zhruba tak dlouho jako ty.“

Marysa pomalu zavrtěla hlavou. „Tomu nevěřím.“

Jace se narovnal. Ruce položené na područkách křesla měl sevřené v pěst. Viděl, že se mu slabě chvějí prsty, a přemýšlel, jestli se mu to už někdy předtím stalo. Dost o tom pochyboval. Jeho ruce byly vždy stejně klidné jako údery jeho srdce. „Ty mi nevěříš?!“

Slyšel ve svém hlase nevěřícný tón a v duchu sebou trhnul. Samozřejmě že mu nevěřila. To bylo jasné od chvíle, kdy přijela domů.

„Nedává to smysl, Jaci. Jak by bylo možné, abys nevěděl, kdo je tvůj otec?“

„Řekl mi, že je Michael Wayland. Bydleli jsme na venkovském sídle Waylandů.“

„To byl šikovný tah,“ přerušila ho Marysa. „A tvoje jméno? Jak se doopravdy jmenuješ?“        

„Moje jméno přece znáš.“

„Jonathan. Věděla jsem, že se tak jmenoval Valentýnův syn. A věděla jsem, že i Michael měl syna jménem Jonathan. U lovců stínů je to dost běžné jméno, takže mi nikdy nepřišlo divné, že je mají společné. A na prostřední jméno Michaelova syna jsem se nikdy neptala. Ale teď na to nemůžu přestat myslet. Jak dlouho to Valentýn všechno plánoval? Jak dlouho věděl, že zavraždí Jonathana Waylanda…?“ Odmlčela se a upřeným pohledem sledovala Jace. „Víš, nikdy ses Michaelovi nepodobal,“ pokračovala. „Ale některé děti se nepodobají svým rodičům. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale teď v tobě vidím Valentýna. V tom, jak se na mě díváš. S takových vzdorem. Tobě je jedno, co ti říkám, že?“

Jemu to ale jedno nebylo. Jenom se mu to před ní dařilo dobře skrývat. „A nezměnilo by se tím něco, kdyby mi to nebylo jedno?“

Položila sklenici vedle sebe na stolek. Byla prázdná. „A na otázku odpovídáš otázkou, aby ses mě zbavil, stejně jako to vždycky dělal Valentýn. Asi jsem to měla tušit.“

„To je hloupost. Jsem pořád ten stejný člověk jako před sedmi lety. Nic se na mně nezměnilo. Když jsem ti Valentýna nepřipomínal předtím, nechápu, proč by to teď mělo být jinak.“

Stočila pohled k němu a pak zase pryč, jako by se na něj nedokázala dívat přímo. „Když jsme mluvili o Michaelovi, musel jsi vědět, že nemáme na mysli tvého otce. To, co jsme o něm říkali, by se o Valentýnovi nikdy říct nedalo.“

„Říkali jste, že to byl dobrý člověk.“ Vzedmul se v něm hněv. „Statečný lovec stínů. Milující otec. To se mi zdálo celkem výstižné.“

„A co fotografie? Musel jsi přece vidět fotografie Michaela Waylanda a uvědomit si, že to není ten muž, kterého jsi považoval za svého otce.“ Kousla se do rtu. „Tak mi trochu pomoz, Jaci.“

„Všechny fotografie byly zničeny při povstání. To vím od vás. Teď si jen říkám, jestli to nebylo proto, že je Valentýn všechny spálil, aby nikdo nemohl zjistit, kdo všechno byl členem Kruhu. Nikdy jsem neměl fotografii svého otce,“ řekl Jace a zapřemýšlel, jestli to znělo tak hořce, jak to cítil.

Marysa si přiložila ruku ke spánku a začala si jej masírovat, jako by ji bolela hlava. „Tomu nemůžu uvěřit,“ řekla, napůl sama sobě. „Je to šílené.“

„Tak tomu nevěř. Ale věř mně,“ řekl Jace a cítil, že se mu ruce roztřásly silněji.

Dala ruku dolů. „Myslíš snad, že nechci?“ zeptala se naléhavě a on v té chvíli v jejím hlase zaslechl tu Marysu, která k němu chodila do pokoje, když mu bylo deset a v myšlenkách na otce zíral suchýma očima do stropu, a sedávala u jeho postele, dokud k ránu neusnul.

„Nevěděl jsem to,“ zopakoval Jace. „A když mě požádal, abych se s ním vrátil do Idrisu, řekl jsem ne. Jsem pořád tady. Copak to nic neznamená?“

Její pohled sklouzl k broušené karafě, jako by přemýšlela, jestli si má ještě nalít, ale pak tu myšlenku opustila. „Přeju si, aby to něco znamenalo,“ řekla. „Ale existuje spousta důvodů, proč by tvůj otec mohl chtít, abys zůstal v Institutu. Co se týče Valentýna, nemůžu dovolit věřit nikomu, koho se dotkl jeho vliv.“

„Jeho vliv se dotkl i tebe,“ připomněl jí Jace a okamžitě toho zalitoval, jakmile si všiml stínu, který jí přelétl po tváři.

„A já jsem se z něj vymanila,“ řekla Marysa. „Ale co ty? Dokázal bys to?“ Její modré oči měly stejnou barvu jako Alekovy, jenže Alek se na něj takhle nikdy nedíval. „Řekni mi, že ho nenávidíš, Jaci. Řekni mi, že nenávidíš toho člověka a všechno, za co bojuje.“

Uplynula chvíle a pak další. Když se Jace podíval dolů, uviděl, že má ruce sevřené v pěst tak pevně, až mu kotníky prstů svítí bíle jako obratle v rybí páteři. „To ti říct nemůžu.“

Marysa se nadechla. „Proč ne?!“

„Proč mi prostě nemůžeš věřit? Bydlím s vámi skoro polovinu svého života. Určitě mě musíš dobře znát!“

„Působíš tak upřímně, Jonathane. Vždycky jsi tak působil, i když jsi byl ještě malý a snažil se na Isabelu nebo Aleka svalit vinu za něco, co jsi udělal sám. V životě jsem potkala jenom jednoho člověka, který dokázal být takhle přesvědčivý.“

Jace ucítil v ústech měděnou pachuť. „Myslíš mého otce.“

„Pro Valentýna na světě vždycky existovaly jen dva druhy lidí,“ řekla. „Ti, kdo souhlasili s Kruhem, a ti, kdo byli proti němu. Ti druzí byli jeho nepřátelé, ti první představovali zbraně v jeho arzenálu. Viděla jsem, jak se pokusil každého ze svých přátel, včetně své ženy, proměnit ve zbraň – a ty teď chceš, abych věřila tomu, že se svým synem by něco takového neudělal?“ Zavrtěla hlavou. „Na to ho znám moc dobře.“ Marysa se na něj podívala a poprvé bylo v jejím pohledu více smutku než hněvu. „Jsi šíp namířený přímo do  Spolku, Jaci. Jsi Valentýnův šíp, ať už o tom víš, nebo ne.“

Clary zavřela dveře za hlasitým zvukem televize a vydala se hle-dat Simona. Našla ho v kuchyni, kde se skláněl nad dřezem s tekou-cí vodou. Rukama se opíral o odkapávač.

„Simone?“ Kuchyň měla jasnou žlutou barvu a stěny byly vyzdobeny kresbami křídou a tužkou, které Simon s Rebekou vytvořili na základní škole. Bylo vidět, že Rebeka má pro kreslení talent, ale na Simonových obrázcích vypadali všichni lidé jako parkovací automaty s chomáči vlasů.

Nezvedl hlavu, ale podle toho, jak mu ztuhla ramena, poznala, že ji slyšel. Šla k dřezu a lehce mu položila ruku na záda. Přes tenké bavlněné tričko ucítila ostré výstupky obratlů a zapřemýšlela, jestli Simon nezhubnul. Při pohledu na něj to nepoznala, protože dívat se na Simona bylo jako dívat se do zrcadla. Když člověk něco vidí každý den, jen těžko postřehne drobné změny vzhledu. „Jsi v pořádku?“

Prudkým pohybem zápěstí zastavil vodu. „Jasně. Nic mi není.“

Položila mu prst ze strany na tvář a otočila jeho obličej k sobě. Potil se a tmavě hnědé vlasy, které mu padaly do čela, se mu lepily na kůži, i když pootevřeným oknem proudil do kuchyně chladný vzduch. „Nevypadáš dobře. Je to kvůli tomu filmu?“

Neodpověděl.

„Promiň. Neměla jsem se smát, já jenom –“

„Copak ty si to nepamatuješ?“ Mluvil chraplavým hlasem.

,,Já…“ Clary se odmlčela. Když se pokusila si na tu noc vzpomenout, vybavily se jí jen rozmazané záblesky plné úprku, krve a potu, stínů zahlednutých skrze dveře, dlouhých pádů prostorem. Pamatovala si bílé obličeje upírů, které na temném pozadí vypadaly jako vystřižené z papíru, a vzpomínala si také, jak ji Jace držel a něco jí chraptivě křičel do ucha. „Ani ne. Mám v tom docela zmatek.“

Podíval se někam za ni a pak zase rychle zpět. „Nezdám se ti jinej?“ zeptal se.

Zvedla pohled a podívala se mu do očí. Měly barvu černé kávy  - ne úplně černou, ale sytě hnědou s nádechem šedé nebo oříškové. Zdá se jí jiný? Možná byla z jeho chování od chvíle, kdy zabil vyššího démona Abaddona, cítit větší sebejistota. Ale také na něm byla znát určitá ostražitost, jako by na něco čekal nebo něco vyhlížel. Toho si předtím všimla i na Jaceovi. Možná to bylo jen vědomí smrtelnosti. „Pořád jsi Simon.“

Přivřel oči, jakoby úlevou, a když spustil řasy dolů, všimla si, jak má najednou vystouplé lícní kosti. Určitě musel zhubnout, pomyslela si a chystala se to i říct, když tu se najednou Simon sklonil a políbil ji.

Dotyk jeho rtů ji tak překvapil, že celá ztuhla a musela se chytit okraje odkapávače, aby se udržela na nohou. Avšak neodstrčila ho, což Simon zřejmě považoval za povzbuzení, takže jí položil ruku za krk a jeho rty vklouzly hlouběji mezi její. Jeho ústa byla jemná, jemnější než Jaceova, a ruka, kterou cítila na šíji, byla teplá a něžná. Chutnal slaně.

Zavřela oči a chvíli se jen omámeně vznášela v teplé tmě a vychutnávala si dotyky jeho prstů ve vlasech. Když ten mlžný opar prořízlo ostré řinčení telefonu, uskočila, jako by ji Simon odstrčil, i když se vůbec nepohnul. Chvíli na sebe jen zmateně zírali jako dva lidé, které někdo náhle přemístil do cizí, zcela neznámé krajiny.

Simon se otočil jako první a sáhl po telefonu, který visel na zdi vedle poličky na koření. „Haló?“ Zněl docela normálně, jen hrudník mu klesal a stoupal rychleji než obvykle. Podal sluchátko Clary. „To je pro tebe.“

Clary si vzala telefon. Pořád ještě cítila, jak jí srdce bije až v krku, jako by měla pod kůží uvězněný nějaký hmyz, který se snaží s třepotáním křídel uniknout. To je Luke, volá z nemocnice. Mámě se něco stalo.

Polkla. „Luku? To jsi ty?“

„Ne, tady je Isabela.“

„Isabelo?“ Clary vzhlédla a uviděla, jak ji Simon, opřený o kuchyňskou linku, pozoruje. Tváře už neměl tak zarudlé. „Proč mi… Co se děje?“

Isabela se zajíkla, jako by předtím plakala. „Je tam Jace?“

Clary si odtáhla telefon od ucha a chvíli na něj zírala. Pak si přiložila sluchátko zpátky k uchu. „Jace? Ne. Proč by tu měl být?“

Isabela svou odpověď do telefonu vydechla, takže to znělo jako vzlyknutí. „On totiž… je pryč.“